Tak jsem se jednou zase hrabala ve starých věcech, zaprášených v truhle, kde je skladuji. Našla jsem tam svůj béžový deníček ze svých nováčkovských dob. Při jeho pročítání mě napadlo, že by z toho byly dobré články, tak budiž, tady to máte. 

Milý deníčku, víš, jak jsem ti nedávno psala, že jsem si podala přihlášku na kouzelnickou školu Hogwarst.czechzone.net? No, tak si představ, že dneska mi přiletěla sova, taková velká, myslím, že to byl Výr. Rychle jsem rozbalila dopis a hádej, co v něm stálo? “Slečno Kristie Smithová, tímto vám oznamujeme, že jste byla přijata na školu Čar a kouzel v Bradavicích. “

Rychle jsem vyběhla ze svého pokoje a letěla tu novinu oznámit rodičům. Když jsem se přihnala dolů, tak jsem je vyrušila při snídani. Významně se na mě podívali a když v mojí ruce uviděli obálku s razítkem Bradavické školy, tak jim bylo jasné, proč jsem se tak řítila dolů.  “Tak co?“ zeptal se mě táta trochu nejistě. Podala jsem mu obálku on jí otevřel, koukl na dopis a podal ho mamce. Ta vytáhla dopis, spatřila velké červené razítko: PŘIJATA, a začala se usmívat. Já jsem mezitím začala vesele hopsat kolem.

Když jsem si uvědomila, že vlak vlastně odjíždí, už  ve 12 hodin, vyděšeně jsem se koukla na hodiny. Devět, Merline pomoc!! To se nedá stíhat! Rychle jsem popadla kufr a začala balit, hábit, sukně, pytlík bertíkových fazolek, učebnice kouzelných formulí, košili, kosmetiku, oblíbeného plyšáčka, polobotky a to je snad vše. Vítězoslavně jsem zavřela kufr a položila na něj klec s Lékorkou, mojí sovou. Koukla jsem se na pergamen z Bradavic, kde stálo: “Studenty prosíme, aby před brány dorazili oblečeni v uniformě.“ 

Tak jsem tedy zase otevřela kufr a začala v něm hrabat. Vytáhla jsem všechny součásti uniformy, ani zelené, ani červené, ani žluté, dokonce ani modré ne. Byla prostě černá a zdálo se mi, že měla takovou béžovou barvu. Barvu jsem přestala řešit, jakmile jsem uslyšela hodiny odbíjet půl desáté. Rychle jsem zaklapla kufr a seběhla jsem dolů k rodičům. Tatínek na nic nečekal a hned vyrazil nahoru, pro kufr a Lékorku. Já jsem v ruce držela malou černou kabelku, ve které jsem měla to nejnutnější, jako například hůlku a pár mudlovin.

Tatínek byl, už dole a strkal věci do kufru mudlovského vynálezu zvaného auto. Prý, aby to nebylo podezřelé, jenže takhle to nestihnem! Snažila jsem se vypadat klidně a mezitím, než to táta nastrkal do auta, já se loučila s maminkou, která se krátce na to rozbrečela. Podala jsem jí kapesník a už jsem sedala do auta, načež jsem hned vystartovala nahoru po schodech, jak neřízená střela. Zapomněla bych na to nejdůležitější, na dopis s přijetím!

Bylo právě tři čtvrtě na deset, když tatínek startoval auto. Zamáčkla jsem slzu v oku a mávala mamince na rozloučenou. Ta se na mě usmívala a také mávala, obličej však měla ještě mírně červený od pláče. Nechápu, jak se mi to mohlo stát, ale poslední, co jsem viděla, byla cedulka s nápiem: Fast food- Mňamky paní Chuťovky, ano, usnula jsem. Probudilo mě zběsilé houkání Lékorky. Už, už jsme byli v Londýně! A bylo půl dvanácté.

 Začala jsem si myslet, že to všechno ještě stíhám. Ale opak byl pravdou. Když jsme s tátou konečně našli příslušné nástupiště a oba jsme prošli zdí, pan průvodčí, už měl všechna jména na seznamu odškrtaná, jen to moje ne. “Slečno Smithová, pojďte honem, nebo pojedete, až tím druhým vlakem v srpnu!“ V srpnu se mi samozřejmě jet nechtělo, tak jsem rychle přispěchala k průvodčímu, on mávl hůlkou a má zavazadla spolu s Lékorkou zmizela a průvodčí mi vtiskl do ruky lístek.

Ještě jsem ve spěchu objala tatínka a vlepila mu pusu na tvář. Potom jsem spolu s kabelkou v ruce nastoupila do vlaku a hledala příslušné kupé. Naštěstí jsem nebyla sama, kdo nemohl najít svoje místo. Kolem mě pobíhalo hodně jedenáctiletých, (někteří již byli dvanáctiletí) ve snaze najít si své místo. Když jsem konečně usedla, z okna jsem uviděla svého tátu, jak na mě mává. Zamávala jsem taky, ale to, už vlak zahoukal a vyjel. Mávala jsem čím dál, tím víc zběsileji, až mi tatínek zmizel z očí.

Tu ke mně do kupé vtrhla jedna osoba, vůbec jsem netušila, kdo by to mohl být, ale podle dlouhých vlasů a dívčího hlasu, který se konečně uráčil pozdravit, jsem vyloučila možnost, že ten někdo bude chlapec. Konečně jsem té záhadné dívce uviděla do obličeje. Měla dlouhé splývavé vlasy, ale do očí jsem jí neviděla, na to bylo uvnitř moc šero.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

A teď malá komentářová anketka, kdo si podle vás přisedl ke mně do kupé?

1) Connie Clerenc

2) Nicol Nash Orchidis

3) Evelina van Eyck