Příběh první – Moudrost

,,Kateřino, vypni to!“ zařvala jsem na svou
sestru, protože mě ten randál už přiváděl k šílenství.
 ,,Ale já to chci poslouchat,“ řekla s naprostou ignorací. Nechápu,
jak jsem s ní mohla těch několik let žít. Já to s ní už nevydržím.
 ,,Já se ale musím učit a ta hudba mě ruší,“ řekla jsem s pokusem
ještě vyjít s ní v dobrém.
 ,,Mě to ale nezajímá,“ odpověděla se stejným tónem v hlase jako
předtím. Krev se ve mně začala vařit. Popadla jsem svůj notebook, učebnice
a šla do nedalekého parku, kde už snad budu mít klid. Hlasitě jsem
u svého odchodu bouchla dveřmi, aby věděla, jak moc mě naštvala. Moje
sestra je vážně naprosto nezodpovědná. To, že se teď musím učit na maturitu ji
prostě vůbec nezajímá. Potřebuju klid. Ne, ona musí dělat všechno proto, aby mě
rušila a naštvala navrch. Cestou jsem si pročítala své poznámky. Musím si
svůj deník upravit tak, aby mi autoři šli po sobě v jednotlivých obdobích.
Musím to přepsat, abych tam měla co nejvíce informací, se kterými by mě nemohli
vyhodit. Hlavou se mi honilo vše, co musím udělat, aby moje maturitní otázky
z češtiny byli co nejpřesnější a nejjednodušší a hlavně aby můj
čtenářský deník byl dokonalý a u maturity mi co nejvíce pomohl. Je toho
tak moc, co musím stihnout. Najednou do mě někdo vrazil. Poznámky mi vylétly
z ruky a já skončila na zemi.
 ,,Ježiš omlouvám se,“ zaznělo nade mnou a já zmateně pohlédla, od
koho ten hlas pochází. Pohlédla jsem do kaštanových očí kluka z vedlejší
třídy. Vídali jsme se tak někdy na chodbě, ale nic víc. Měl to štěstí, že
maturoval o týden později než já. Takže měl ještě čas, než se bude muset
takhle šprtit jako já. Sesbíral mě ze země a pomohl mi sebrat i mé
poznámky.
 ,,Já jsem Dan,“ vyhrkl na mě.
 ,,Tereza,“ odpověděla jsem a začala jsem skládat své poznámky do
desek a kontrolovat jestli je mám všechny. Zkontrolovala jsem
i notebook, jestli ten můj pád přežil. Dan tam stále stál a pozoroval
mě. Co po mně sakra chce? Nestačí že mě srazil, ještě bude otravovat.

,,Potřebuješ ještě něco?“ zeptala jsem se a snažila jsem se, aby to
nevyznělo neslušně.
 ,,Ne. Ne, já jen jestli třeba nechceš pomoct s učením,“ vypadlo
z něj.
 ,,Co prosím?“ tohle mě fakt zarazilo. Proč by mi měl pomáhat nějaký
skoro cizí kluk s učením? Ne že by se mi pomoc nehodila, ale…
 ,,No napadlo mě, že je vždycky lepší učit se s někým než sám, tak jsem
myslel, že bych ti pomohl a ty bys mi to třeba pak příští týden mohla
vrátit.“
 ,,No příští týden asi těžko,“ řekla jsem s velkou dávkou výsměchu
v hlase.
 ,,Jasně tak nic. No nechtěl jsem tě rušit,“ řekl docela zklamaně. Teď byl
čas začít napravovat.

,,Počkej, nechtěla jsem znít nezdvořile. Já jen… Jsem poslední dobou trochu
nervózní. Omlouvám se.“
 ,,Jo to je pochopitelné, kdo by nebyl. A nechceš tedy pomoct?“ řekl
s nevinným úsměvem, a proto nešlo říct mu ne.

,,Budu ráda.“
 Sedli jsme si do nedalekého altánku. A on mě začal zkoušet. Ježiš to je na mě
moc rychlé, ještě jsem si to ani nepřečetla a teď budu vypadat jako úplný
debil. Takže. Počkej klid. Co víš o tom pitomci. Jo. André Gide.
Komunista. Francouzský prozaik v první polovině 20. století. To dáme
dohromady. Začala jsem odříkávat vše, co jsem si o tomhle autorovi
pamatovala. Vypadal docela spokojeně. No tak uvidíme, s čím vyrukuje
příště. Edgar Allan Poe. To se teda přemohl. Můj nejoblíbenější autor romantismu.
Teda je tak na stejno s Puškinem. Nebylo nijak těžké vzpomenout si na
průkopníka hororu. Chrlila jsem ze sebe informace jako na běžícím páse. I jsem
se někdy divila, že to všechno vím. Někdy mě doplnil svou vtipnou poznámkou
a mně to učení přišlo hned zábavnější.
 ,,Ahoj,“ zaslechla jsem vedle sebe známý hlas své sestry.
 ,,Ahoj,“ pozdravil jí Dan a já jsme se jen nevěřícně dívala na svou
sestru, co tady dělá. Taky jsem se na to zeptala. Na místo odpovědi jen pískla
a přiřítila se naše Aurora. Kokršpaněl. Nádherný pes momentálně strašně
špinavý protože se asi někde vyválel v blátě. Kateřina ho vůbec nehlídá.
Pohladila jsem jí po hlavě a podívala se na sestru.

,,Potřebuješ něco?“
 ,,Víš chtěla jsem se ti omluvit,“ začala sestra pozvolna. ,,Nechovala jsem
se k tobě správně. Vím, že je to pro tebe těžké učit se tolik informací
a mrzí mě to.“

Nemohla jsem se na ní zlobit. Moje sestra je sice
někdy paličatá, ale nemůžu jí upřít to, že se dokáže omluvit a uznat svou
chybu.
 ,,To je dobrý, Káčo. Se mnou to také není asi jednoduché.“

,,Nemůžu ti nějak pomoct?“ zeptala se. Ona mi asi vážně bude chtít pomoct.
 ,,Ne. Děkuju, ale už pomocníka mám,“ řekla jsem a ukázala na Dana.
Ten mi však vyrazil dech, když Kačce oznámil, že další hlava navíc se bude
hodit. Musela jsem se začít smát.
 ,,Co je k smíchu?“ zeptal se, vyveden z míry, Dan.
 ,,Co? Jen teď hraju v oslabení, ale to víš, že jo, klidně se do mě puste
oba dva. Zasloužím si to, ne?“ řekla jsem stále potlačujíc smích. Najednou
se nebe zatáhlo a celou alej ozářil blesk. Po něm následovali hromy
a hustý déšť. Ještě že jsme byli schovaní pod altánkem. Začala jsem se
smát. Dan se na mě dívala dost překvapeně dokud mu moje sestra nevysvětlila, jak
moc miluju bouřky. Blesky protínaly oblohu a hromy otřásaly naším altánkem.
Najednou mě přešel smích. Zem se zachvěla…