Druhý termín pro mě nikdy nebyl problém. Školní rok se ještě pořád rozjíždí, takže člověk nemusí tolik pracovat. No… anebo se jenom kvalitně fláká. To u mě naštěstí nehrozilo, protože i během jediného termínu se stane spousta věcí, které vnímá i ten nejzaměstnanější člověk. A pokud vás zajímá můj pohled na druhý termín zpoza hory učebnic a pergamenů, čtěte dál.

Pondělí, 17. 2.
Když nad tím tak uvažuji, tak semináře jsou tajná zkouška soustředění, aspoň pokud se na ně člověk zapisuje hned v pondělí brzo ráno. Nutí totiž člověka přemýšlet nad tím, jaké zadání úkolu je natolik nenáročné, aby to zvládl, i když někteří (no dobře, minimálně já) jsou tou dobou myšlenkami ještě u vyhřáté postele, kterou museli honem opustit. Naštěstí to nebylo tak zlé jako minulý termín, prváky to asi přestalo bavit nebo profesoři vypsali nové a neokoukané. Případně obojí.
A píšu pokladníkové o peníze.

Úterý, 18. 2.
Dorazila půjčka. A překvapilo mě, že se dá odpoledne usnout a probudit se až v noci (ale naštěstí ne z mé zkušenosti)… Zapsala jsem tři další předměty a připadám si jako lemra, že jich mám tak „málo“.

Středa, 19. 2.
Dozapsala jsem si i poslední předmět, na který stačí peníze od koleje a smolím soutěže. Příští týden to bude zabijácký, tam je jich ještě víc.

Pátek, 20. 2.
Docela zábava doma zjistit, že máme minimum červených potravin na soutěž Domácí srdce. Nakonec jsem to sesmolila z rajčat a papriky, ale jinak nic. Lituju absence gumových bonbónů, na které jsem se zálibně koukala v obchodě a nekoupila je.

Sobota, 22. 2.
Fakt dneska nekončí žádná bodová soutěž? Tomu se mi nechtělo věřit, ale nejspíš to tak bude. Aspoň se můžu psychicky připravovat na druhou polovinu termínu a něco dělat. O víkendech obecně se toho dá dost stihnout.

Neděle, 23. 2.
Být teď konec termínu, tak jsem docela v háji. Chybí mi víc než dvě třetiny úkolů! Začínám si říkat že bych s tím mohla něco dělat.

Pondělí, 24. 2.

Poprvé jsem neposlala soutěž na body! A zrovna od slečny Nianky, ach jo… Jenže jsem asi úplně natvrdlá a na Wikipedii jsem fakt nedohledala, která hora to není. Teda dohledala, ale mohly to být hned dvě hory a jednu nápovědu jsem nepochňápla. No nic, snad se svět nezboří, protože jsem si aspoň dala záležet na nemocech u druhé soutěže na dnešek.

Úterý, 25. 2.
Tak už nejsem ani čtvrtá. Čert vem neopravené úkoly, postrádám 23 hodnocení! No dobře, aspoň do víkendu by něco mohlo dorazit, ne?

Středa, 26. 2.
Dorazila odměna za první soutěž na srpce, kterou jsem v tomhle roce poslala. By mě zajímalo, kolik penězových se mi ještě bude líbit natolik, abych je poslala…

Čtvrtek, 27. 2.
Nikdy by mě nenapadlo, jak je těžké svolat dohromady pět lidí ze stejné koleje na jednu fotku k Paštičkovi. Fakt docela psycho. Měla jsem za to, že když jsou lidi online, tak aspoň občas na ten hog kouknou, aktualizujou ho a všimnou si sovy, protože tak to bývá u mě, když náhodou dělám víc věcí najednou, ale asi jsem se spletla. Začínám věřit tomu, co má Cerri v čarostavu, „to, že jsem online ještě neznamená, že tu něco dělám“ (nebo něco takového). Ono obecně by ale bylo fajn, kdyby lidi na tu sovu odpověděli aspoň zpětně. Klidně ať mě pošlou někam, že nemají čas, to snad přežiju, ale když je slušně poprosím o spolupráci a oni mě ignorují, tak to moc nepotěší. Vlastně vůbec. Ale nakonec (čti: asi po hodině dohadování a dohledávání náhradníků) se všech pět lidí dohromady dalo a máme fotku do olympiády!

Pátek, 28. 2.
Sotva pošlu jednu olympiádu, už se domlouvá další. I když je pro tenhle účel KNP, tak to taky chvilku trvalo. Nakonec jsem absolvovala zatím dvě hry u čmouda a mám omlácenej obličej (jsme byly s Lucy zmlácené prefektky, hehe) pro dobro koleje. A navíc to rozptylovalo od úkolů, takže pořád mám co dělat. Kouzlo termínového víkendu nikdy nezmizí, během těch dvou dnů se toho prostě vždycky udělá nejvíc.

Sobota, 1. 3.
Po tom, co mě o jeden život porazila nějaká sklepní příšera, jsem se rozhodla, že do sklepa do konce termínu už ani nepáchnu a budu si léčit poražené ego nad úkoly, protože mi jich pořád chybí asi devět. Možná víc… určitě víc. Ale aspoň už jsem poslala všechny semináře… A na chvíli jsem opět dobyla své oblíbené první místo bodování! Bohužel ne nadlouho, ale i tak to potěší a dodá motivaci k psaní dalších úkolů.

Neděle, 2. 3.
Ráno mi chybělo osm úkolů, do večera jsem to srazila na dva, kam jsem potupně vrazila omluvy, protože už jsem neměla víc času. Čas je fuj, ale aspoň dneska končila jenom jedna soutěž na body! To už se asi týden nestalo! Teď už jenom nastavit budík na nějakou schopnou ranní hodinu na zápis seminářů a pro tenhle termín si můžu hodit nohy na stůl. A věnovat se tomu, s čím buzerují mudlové…