Zdravíčko, Haydene. Jsem ráda, že sis na nás udělal čas. – usměje se, mávne hůlkou a rychlobrk začne zuřivě zapisovat –

Ahoj, především díky za pozvání. =)

Přejděme rovnou k věci. Je to už nějakých pár dní, co Moudrý klobouk všechny poslal do svých kolejí. Jak vzpomínáš na své lososové dny?

Zas tak moc si to nepamatuju, bylo to jen pár dní a byl jsem z té velikosti hradu a přilehlého okolí tak vyjukanej, že mám z toho období temno. Každopádně si pamatuju spoustu milých lidí, které jsem potkal první dny na hradě, to bylo fajn, nečekal jsem tak přátelskou atmosféru.

To máš pravdu, hrad je opravdu veliký! Byl jsi natěšený na zařazování nebo ses ho spíš děsil? Věděl jsi už předem, do které koleje bys rád?

Na rozřazování jsem se těšil, přece jen je to událost, kterou každý z nás zažije jen jednou za život. Že bych už před vstupem na hrad věděl, do které koleje bych rád, tak to ne. Poctivě jsem si dělal zápisky a snažil se zjistit, jak to v každé koleji funguje, rozhovor s Moudrým kloboukem jsem tak odkládal, že mě i pan ředitel musel popohánět, ale to už jsem věděl, do které koleje chci. – široký úsměv –

Tak jsem tedy ráda, že jsi nakonec skončil u nás. – zazubí se – Stihnul ses už ve sklepení zabydlet?

Joo, hodně mi v tom pomohl Zpytlehněvův smrádeček. Skoro jako doma.

– soucitně na Haydena pohlédne – Tomu naprosto rozumím. Dá se v takovém prostředí vůbec učit? Což mě přivádí k otázce, jak jsi na tom s předměty? A máš už hotové první úkoly?

Zatím mám jen jeden jedinej předmět, jsem holt chudý student. – zasměje se – Ale ne, byl jsem zapřáhnut do kolejního dění a nejsem si jistý, že bych hned v prvním roce všechno stíhal, ještě navíc s objevováním tajemných zákoutí hradu, ale uvidíme, možná si ještě něco najdu. První úkol už mám hotový. – mrkne –

Když už mluvíme o kolejním dění, není tajemstvím, že ses poměrně rychle začlenil do redakce našeho časopisu. Kde se vzaly tvé pisatelské ambice?

To byla hrozná náhoda! Procházel jsem kolem přístěnku pod hlavním schodištěm a slyšel jsem takové babské hudrování a ona to byla rozřazovací stolička. Tak jsem si s ní chvíli povídal a nakonec jsem se rozhodl, že si to nenechám pro sebe. Hadí král byl jasná volba. Lucretius byl z článku nadšenej, tak jsme se domluvili na další spolupráci. Já žádné ambice nemám, a už vůbec ne pisatelské. =D

Je něco, co bys doporučil těm, kteří by se chystali vést rozhovor s mluvícím nábytkem?

Rozhodně to chce hodně empatie a respektu. Nábytek tu s námi je mnohdy už několik století, má něco odslouženo, bez respektu se s vámi ani bavit nebude. Empatie, vlastně ani nevím, kde se ve mně vzala, ale to bude asi tím, že jsem takový dřevo, tak jsem si se stoličkou rozuměl.

– chápavě přikyvuje – Díky za dobrou radu, teď se určitě můžeme těšit na víc takových rozhovorů. Angažuješ se v koleji ještě jinak? Zkoušel jsi už třeba hrát famfrpál?

Angažuju se ještě i jinak, konkrétně na něčem spolupracuju s naším ministrem financí Zpýťou, ale je to supertajný, takže jsem nic neřekl. Famfrpál jsem bohužel ještě nezkoušel, protože na hřiště nemám povolený vstup, musím počkat, až budou kolejní tréninky, ale těším se hodně.

– spokojeně si srovná pergameny na stole – To bude asi všechno. – zamyslí se – Nějaká poslední slova?

Já doufám, že to nebudou moje úplně poslední slova, ale čtěte Hadího krále! Ale to právě teď děláte, tak radši nic. =D
A díky za rozhovor. =)

Pro Hadího krále
Tabitha Firestone