Pan Petersvood, učitel Cestování pomocí magie, k nám přicestoval z mudlovské rodiny. Z toho důvodu byl posléze, i navzdory svému talentu, neobyčejné bystrosti i prokazatelným schopnostem, chtě nechtě zařazen do Nebelvíru. Tím byl tento nadějný mladý kouzelník odsouzen ke kariéře většiny kouzelníků z mudlovských rodin. Místo ministra kouzelného zahraničí nebo náměstka pro cestovní přenášedla – na kteréžto posty by jeho schopnosti jistě hravě stačily – stal se nakonec řadovým profesorem Cestování pomocí magie na druhořadé kouzelnické škole.

A právě proto se mohla minulý týden na hodině Cestování, kterou jako pilný student navštěvuji, přihodit lehce komická situace, která mne dohnala až k sepsání tohoto článku.

Pan Petersvood se v průběhu hodiny otázal, zda studenti vědí, jak vzniklo cestování letaxem a kdo jej vymyslel. Jelikož třída, plná převážně Nebelvírských studentů, zarytě mlčela, obrátil se pan profesor na svého nejoblíbenějšího studenta, o kterém věděl, že je široko daleko nejbystřejší a nejpilnější a který mu vždy sebezapeklitější otázku hravě zodpoví.

Když mě tedy pan profesor vyvolal, tu jsem se podivil, kolik mých spolužáků a dokonce i profesorů nemá o vzniku letaxu sebemenší potuchy. My všichni, čtenáři Hadího krále a čistokrevní Zmijozelští studenti, samozřejmě celou tu historku o Zapáleném Maxovi a vzniku letaxu známe, jelikož tu v našem světě zná každé malé dítě. Ale jelikož na naší škole bohužel nestudují pouze čistokrevní kouzelníci ze spořádaných rodin, nutí mě svědomí celou tuto známou historii, patřící k těm nejelementárnějším znalostem, exkluzivně pro naše nečisté kamarády převyprávět:

A kdo jiný by se této povinnosti měl chopit než ten nejpilnější student široko daleko?

Tak tedy:

Za vynálezem letaxu stojí německý kouzelník Maximilián Fruhdebachller, který se do veřejného povědomí dostal spíše pod přízviskem „Zapálený Max“ a který patří k jedněm z nejznámějších vynálezců našeho světa. Zajímavé na něm ovšem je, že až do svých 55 let, kdy zemřel, nevynalezl zhola nic, i když po tom celý život toužil.

Veškeré jeho vynálezy až do osudného roku jeho tragické smrti byly prosté, nepříliš užitečné a jsou mnohými zlými a nevzdělanými jazyky označovány přímo za „krávoviny“.

K jedněm z prvních pozoruhodných Fruhdebachllerových vynálezů patřilo tzv. dnes již zapomenuté „sebenaličovací kouzlo“.

V 17 letech jej mladičký Maximilián vynalezl jednoho letního večera před odchodem do divadla, kdy již hodinu čekal v předsíni na svou dívku Brunhildu Geislerovou. Jeho přítelkyně se, jak to ženy ostatně hojně dělávají, uchýlila do koupelny, kde se zamkla a odmítala vylézt, jelikož prý ještě není hotová a musí se nalíčit. Maximilián, znuděný dlouhým čekáním, se poté, co prošmejdil zásuvky všech stolků v předsíni, rozhodl učiniti významný objev a tento problém, který se svými i cizími dívkami má jistě mnoho pánů, jednou pro vždy vyřešit. Chytře instaloval do špičky své hůlky několik libých barev, které by na sebe žena jednoduše namířila. Po odříkání příslušné formule, která se ovšem nedochovala, by barvy vytryskly z hrotu hůlky a na nenamalovaném obličeji dívčině utvořily vkusný make-up.

Pln očekávání tedy, jakmile Brunhilda odemkla dveře koupelny a vyšla ven, jí přičinlivě namířil do obličeje hůlku a pronesl zaklínadlo. Žel bohu však neodhadl sílu kouzla a ani vzdálenost, ze které by mělo být prováděno, a místo stínů, růže a rťěnky vyrazil své přítelkyni oko.

Po propuštění z nemocnice se s ním dívka ihned rozešla a Maximilián dostal soudně nařízeno zaplatit jí nejen odškodné, ale také veškerou léčbu. Tím se mladý vynálezce dostal do finančních potíží a skončil na ulici.

Po několik dalších týdnů nemáme o jeho životě sebemenší zprávy a veškeré historické prameny mlčí. Předpokládá se, že Max pobyl na ulici několik týdnů, než přišla zima, pak se objevuje znovu, tentokrát na titulních stranách většiny novin, které hlásaly:

„Šílený kouzelník zapálil několik bezdomovců.“

Méně přecitlivělé plátky pak:

„Ulice města byly vyčištěny.“

Mladý Maxmilián, neboť on byl tím tajemným čističem ulic, hájil se u soudu tím, že se pouze pokoušel vynalézt nové zaklínadlo, které by člověku, mrznoucímu na ulici, dodalo permanentní a příjemný pocit tepla, aby se již nemusel spolu s jinými lidmi bez domova tísnit v chladné zimě u dohořívajícího ohně.

Dostal šest let.

A právě tato tragická příhoda byla nejspíše začátkem Maximiliánovy nechvalně proslulé historie s ohněm a ohnivými kouzly.

O několik let později, přesněji o šest let a tři týdny později, bylo možné dočíst se v novinách novou zprávu. Jakési zapadlé a málo navštěvované kouzelnické muzeum do základu vyhořelo, když se nově zaměstnaný noční hlídač pokoušel dle vlastních návrhů vylepšit protipožární kouzelnou ochranu.

Jinde a jindy zase proběhla veřejností znepokojivá zpráva, že se jakýsi šílený doktor pokoušel léčit popáleniny magickým ohněm v přesvědčení, že popáleniny ohněm vznikly a proto musí být možné je i ohněm odstranit.

O dalších několik let později byl zatčen jistý mladý policista, který užíval ohně při výsleších zatčených, aby zjistil, jsou-li vinni nebo ne. Dle vlastní výpovědi se držel při výsleších hesla „hodného nepálí“.

A tak to šlo dalších takřka 40 let, které Maximilián trávil převážně ve vězení nebo pokusy o to, stát se vynálezcem. Když jej po posledním dvanáctiletém trestu za smrt několika požárníků a žhářství propustili opět na svobodu, tu stařičký Maxmilián seznal, že svého celoživotního snu nejspíše nikdy nedosáhne a jako člověk životem zmožený, unavený a bez jakékoliv naděje do budoucna, se rozhodl spáchat sebevraždu.

A zapříčinila to nejspíše jeho pověstná vášeň pro oheň, že se rozhodl odejít ze světa v plamenech. Ve společenské místnosti ubytovny, na které tehdy přebýval, vyhlédl si veliký krb, který se k těmto účelům zdál být ideální. Naskládal do něj množství dřeva, papíru a troudu, aby krb dobře chytil a následně krb zapálil.

Pak jej zase uhasil, jelikož zjistil, že důstojně vejít do plamenů a čekat na smrt není kvůli palčivé bolesti možné a odejít ze světa v jekotu a válejíc se po podlaze mu nejspíše nepřipadalo dosti důstojné. Navíc se mohl bát, že by křikem probudil své spolubydlící a ty by napadla nějaká taková hloupost jako sáhnout po dece nebo po kýblu s vodou.

Maximilián tedy hledal jiný způsob, který by mu umožnil v krbu zažehnout jeden veliký, silný, stravující plamen, jenž by v jednom okamžiku zachvátil celý krb a svedl ho ze světa sice nepříjemně, ale zato rychle.

Pro tyto účely sáhl po letaxu. V tehdejších dobách byl letaxový prášek hojně využíván pro zakládání požárů pro svou skvělou hořlavost. U některých, zákona méně dbalých občanů, byl pak oblíbeným prostředkem pro řešení sousedských sporů pro svůj sklon nečekaně explodovat, obvykle někomu do obličeje. Proto se i Maxovi mohl pro jeho účely zdát ideální.

A tak starý Maximilián vstoupil s hrstí plnou letaxu do krbu a se slovy „sbohem krutý světe“ práškem mrštil o podlahu.

Jaké bylo jeho překvapení, když se vzápětí objevil v kavárně.

„Krutý svět“, v originále samozřejmě Die grausame Welt, byl shodou okolností název přísně utajeného podniku, kde se scházely kriminální živly, včetně mnoha bývalých trestanců z Azkabanu. Když se při jedné zlé poradě, kde kuli nekalé pikle, v jejich krbu z ničehož nic objevil lehce vyjevený postarší pán, bylo jejich překvapení nevídané.

Pomocí mučících kleteb, kleštiček na cukr, čajových lžiček a rozpálené kávy lité (co také chcete v kavárně tak rychle sehnat) na místa, kam se káva obvykle nelije, z nebohého vynálezce vyzvěděli, kdo je a jak se tu vzal. Když jim to Maximilián všechno pečlivě vypověděl, tak ho zabili.

A to byl definitivní konec vynálezce Maximiliána Fruhdebachllera, známého spíše jako Zapáleného Maxe. Letax pak několik dalších let sloužil jako nástroj zla, kdy se pomocí sítě krbů zločinci přesouvali nepostřehnutelně sem a tam a celé Bystrozorstvo si marně lámalo hlavu. Teprve ve chvíli, kdy byl dílem šťastné náhody jeden ze zloduchů lapen, bylo z něj za použití ne nepodobných prostředků jako tehdy při výslechu nebohého Maxe vymámeno tajemství letaxu a od té doby se stal letax zcela běžnou součástí našeho života a Zapálený Max si post morte přeci jen splnil svůj největší životní sen a stal se jedním z nejznámějších vynálezců vůbec.

A tak to bylo.

A to je celá historka o vzniku letaxu. Bez příkras a zbytečného protahování.

Nyní již, milí čtenáři, víte vše, co vědí praví kouzelníci (pozn. redakce: Pan Zďáblíkov chtěl jistě říci „kouzelníci z nesmíšených rodin“) a když se vás na to náhodou někdo zeptá, jistě se vám podaří váš nečistý původ zatajit!

Na pana Petersvooda se nezlobte. Né každý si své rodiče vybírá a kam ho šoupne Moudrý klobouk, za to už nikdo nemůže vůbec. A i když pan profesor někdy v čistě kouzelnických věcech trochu tápe a má až nezdravý zájem o to, co nazývá „mudlovskou kulturou“ (a naivní víru, že mudlové něco takového mají), i přesto je to jeden z nejkvalitnějších profesorů na naší škole!

Až na začátku roku budete laborovat, na jaký předmět se přihlásit, zkuste jeho Cestování pomocí magie! Neuděláte chybu. Musíte ji však neudělat dříve, než já sám dostuduji. Pan Petersvood se totiž údajně vyjádřil (a slyšel jsem to od více profesorů), že až pan Zpytlehněv dostuduje, bude to konec jejich kariéry a půjdou do důchodu. Tak nadaného, chytrého, pilného a svědomitého studenta už prý nikdy mít nebudou a proto vůbec nemá smysl učit dál.

Je to pravda.

I když jsem příliš skromný na to, abych snad takto mluvil veřejně. A co říkají ostatní, to já přeci neovlivním!

Pro Hadího krále
a pro všechny nečistokrevné spolužáky
čistokrevný Zpytlehněv Zďáblíkov