Všichni jsme seděli u jednoho velkého stolu v knihovně, který nám slečna Suzzy ráda zařídila – jak hodná! Pohledem jsem přejela každé z háďat a usmála jsem se. „Jsem ráda, že jste si na mě udělali čas.“ Všimla jsem si, jak po sobě někteří zvědavě pokukují, a já hned pochopila. „Asi se všichni navzájem neznáte, že? První se představím já – jsem Amarantha Nocturne. Je možné, že jste o mně již zaslechli, jsem totiž všude,“ zasměji se. „Mám takovou povahu, že musím všude být a vše musím mít hned hotové… A jelikož jsem také hádě, budu na otázky odpovídat s vámi.“ Pokrčila jsem rameny a kývla hlavou k dívce sedící přímo naproti mně. „Tohle je Ethel Zlopočasná…“ Takhle jsem postupně ukázala na všechny přítomné: „Adele Ashbook, Euphemia Grangionis, Jidáš Hlavolam, Laura Cooper a Lyanna Sullivan.“

„Asi přejdeme rovnou na rozhovor, co myslíte?“ Většina přikývla, ten zbytek se jen stydlivě uculil.

První otázka: Jak jste se cítili na rozřazovací slavnosti? Byli jste nervózní, nebo naopak klidní?

Euphemia Grangionis: Nervózní jsem byla hodně, ale doufala jsem, že Moudrý klobouk mé přání vyslyší.

Adele Ashbook: Na rozřazovací slavnosti jsem byla kupodivu celkem klidná. Ale spíše jsem byla dost zvědavá, v jaké koleji tedy nakonec skončím. A užila jsem si to moc.

Jidáš Hlavolam: Cítil jsem se klidný, protože jsem měl svou volbu jasnou. Čekal jsem, že se nejvíce lidí pohrne do Havraspáru, a já se do své koleje dostanu.

Ethel Zlopočasná: Bylo to tak rychlé, že jsem nestihla být nervózní. Doteď přemýšlím, podle jakého pravidla Moudrý klobouk bere nováčky, určitě ne podle abecedy. Je to nějaký obskurní vzoreček jako výška!/porodní váha, to celé umocněno na počet žijících babiček?

Laura Cooper: Na rozřazovací slavnosti jsem byla nervózní, přece jenom člověk netuší, co ho čeká. Jestli se dostane do koleje podle přání, jestli jej tam potom vůbec uvítají v kamarádském duchu, nebo jak to bude probíhat s výukou… Těch neznámých bylo tolik! Ale dopadlo to dobře, dostala jsem se za kamarádkou (kterou mám i v modré koleji), tak jsem byla ráda, že to vyšlo. A kolej mě přivítala úplně bezvadně, takže jsem byla spokojená.

Lyanna Sullivan: Nervózní jsem nebyla, bohužel jsem měla zrovna program v mudlovském světě, takže jsem tam vlastně jen sem tam nahlížela a byla docela náhoda, že jsem stihla moment, kdy mě klobouk zavolal. No a z toho všeho shonu jsem ani nestihla být nervózní a mohla jsem si pak už jenom užívat radost z vysněné koleje.

Zasmála jsem se při poznámce Ethel. „Naprosto souhlasím, Ethel, to čekání bylo mrazivé! Ale nakonec jsme se všichni dočkali,“ usmála jsem se. „No každopádně, já byla hodně nervózní. Ze začátku ne, ale postupem času na mě nervozita hodně padla. Všichni kolem mě už měli svou kolej, a já byla stále losos. Už jsem si myslela, že na mě snad Moudrý klobouk zapomněl.“

Druhá otázka: Chtěli jste do Zmijozelu už od začátku, nebo jste měli zálusk na jinou kolej? Nebo jste se nemohli rozhodnout?

Euphemia Grangionis: Chtěla jsem do Nebelvíru, případně do Havraspáru. Pořád si neumím vysvětlit, jak z rozhovoru s Moudrým kloboukem vyšel Zmijozel. Ani esej nebyla zmijozelská, nebo alespoň tak nebyla myšlená.

Adele Ashbook: Určitě byla první volba pro mě Zmijozel. Upřímně zbytek mi byl tak nějak jedno… Myslím tím, kde bych skončila.

Jidáš Hlavolam: Zmijozel jsem si vybral. Nejvíc jsem se bavil vymýšlením nějaké fráze, až mě Moudrý klobouk vybere.

Ethel Zlopočasná: Myslela jsem, že budu v Mrzimoru. To ta blízkost kuchyně. Ale sklepení je fajn. Když má člověk teplé ponožky.

Laura Cooper: Chtěla jsem do Zmijozelu. Mám tam kamarádku, se kterou jsme už podnikly spoustu dobrodružství a umíme i zorganizovat akce pro spolužáky, tak jsem chtěla za ní. Ale jedním dechem musím dodat, že další taková je v Havraspáru. Ani na mo(u)drou kolej nemůžu říct špatného slova, v konečném důsledku tam mám více kamarádů. Ale chtěla jsem tu zelenou, no.

Lyanna Sullivan: Věřila jsem, že ať skončím v jakékoliv koleji, budu spokojená. Ale tajně jsem pokukovala po Zmijozelu ještě před vpuštěním do hradu. A jsem nadšená, že se mi to splnilo.

Přikývla jsem. „Mám to stejně, zelená byla moje volba už od začátku. Víceméně mi bylo jedno, kde bych skončila, pokud by mi Zmijozel nevyšel. Naštěstí Moudrý klobouk mé přání vyslyšel a jsem teď hádě.“

Třetí otázka: Stihli jste se spřátelit s někým ze Zmijozelu ještě před zařazením?

Euphemia Grangionis: Ne, nestihla. Jak jsem říkala, nechtěla jsem do Zmijozelu.

Adele Ashbook: Nene a abych řekla pravdu, ani teď ještě nemám žádné kamarády, jelikož jsem dost velký introvert.

Jidáš Hlavolam: Já jsem se přihlásil na popud snaživce minulé sezóny, Dors Venabili. Takže jsem tolik nekomunikoval, akorát jsem si psal s Lady Čarohůlkou. Taky jsem dostal nějaké dárky na uvítanou od studentů z ostatních kolejí. Larkin Packová mi dokonce věnovala žabku!

Ethel Zlopočasná: Nestihla, spíš jsem se toulala po hradě a obdivovala výzdobu, na lidi nezbyla mozková kapacita.

Laura Cooper: Na tuto otázku jsem vlastně odpověděla výše…

Lyanna Sullivan: Nestihla, moc jsem tady před slavností nebyla, všechno se odehrálo tak rychle.

Jemně jsem se usmála. „Také jsem moc času na seznámení neměla. I když jsem hrad trošičku již znala, pořád jsem měla co objevovat. Ale psala jsem si s Enolou Gatito. Dokonce ještě před tím, než nás pustili na hrad. Měla jsem na ni kontakt již z dřívějška. Ale musím zmínit, že nějaké kamarády jsem si přece jen udělala. Patří mezi ně Isabella Williams, Bertranda Hooki a naše slečna Suzzy Blackwood. Krásně mi zpříjemnily první dny, a za to jim jsem nesmírně vděčná.“

Čtvrtá otázka: Momentálně tu jste již nějaký ten pátek, takže mi povězte, co říkáte na Zmijozel jako celek a na samotné lidi? Máte nějakého oblíbence?

Euphemia Grangionis: Mně to přijde na poznání krátké.

Adele Ashbook: Jsem tu opravdu dost spokojená, lidé jsou příjemní a také dost vstřícní. Zatím oblíbence krom své hadonošky nemám.

Jidáš Hlavolam: Líbí se mi propracovaný Discord a moc mě těší aktivní kolejní vývěska.

Ethel Zlopočasná: Oblíbenec je samozřejmě Ferdinand! I když mi jím bylo vyhrožováno, když nesplním přísahu. Ale teď už na vážnější notu – Zmijozel je parta moc milých lidí a těším se, až je víc poznám.

Laura Cooper: Zmijozel je velmi přátelská kolej. Nenarazila jsem na nikoho, kdo by nebyl nápomocný, takže si nemám vůbec na co stěžovat. Největší oblíbenec je určitě Nicolle, ale Enolka je v těsném zeleném závěsu. A naše šéfredaktorka mi také už několikrát pomohla a je to skvělá holka.

Lyanna Sullivan: Zatím jsou ve Zmijozelu všichni hrozně přátelští, ale asi všichni prváci mají nejradši své hadonoše. Michellína je ten nejochotnější had, kterého znám.

Zasnila jsem se. „Já byla mile překvapená tím Discordem, který zmínil Jidáš. A lidé jsou opravdu moc milí a vždy pomůžou. Moje oblíbenkyně je samozřejmě moje hadonoška Enolka. A postupem času jsem si také hodně oblíbila Valviku a Lucy. O slečně Suzzy ani nemluvím, ta mi padla do srdíčka hned na začátku, aniž bych věděla, že je původem zelená.“

Pátá otázka: Když se k vám dostala Salazarova přísaha, co jste si o ní mysleli a jak se vám dařilo?

Euphemia Grangionis: Přísahu jsem úspěšně složila. Špatně se mi orientovalo v těch obrázcích, spoustu sekcí jsem otevřela několikrát a úplně přeskočila famfrpál.

Adele Ashbook: Přišlo mi to vážně zajímavé, ale bohužel jsem nebyla schopná to dokončit.

Jidáš Hlavolam: Hned mě zaujala mapa a dostal jsem chuť udělat vlastní! Nakonec jsem přísahu udělal za pět dvanáct. Měl jsem štěstí, že jsem jeden týden udělal výzvu. Nevěděl jsem, že je to jeden z úkolů a dva dny před koncem už bych to nestíhal.

Ethel Zlopočasná: Říkala jsem si, kam jsem to zase vlezla. Byl to křest ohněm, ale nakonec to účel splnilo, naučilo mě to základní orientaci na hradě i mimo něj.

Laura Cooper: Na přísahu jsem byla trošku připravená od Nicolle. Neřekla mi, co všechno obnáší, jen to, že mě prověří úplně všude. A měla pravdu. Neřeknu podrobnosti, kdo ví, tak ví, kdo ne, tak nemusí znát interní věci. Bavila mě, ale také jsem se ze začátku trochu zděsila jejího rozměru. Myslím, že se mi dařilo, Nicolle mě trochu hecla, ať ji udělám jako první, nicméně se mi to nepodařilo kvůli mojí bídné paměti na brigády.

Lyanna Sullivan: Byla jsem nadšená, byla to skvělá příležitost pořádně prozkoumat hrad. Některé úkoly mi sice daly docela zabrat, ale vždycky jsem našla někoho, kdo mi pomohl.

Zasmála jsem se. „Jo, bylo to takové malé peklíčko. Ale většina z nás to úspěšně zvládla. A kdo ne, nic se neděje. Pořád jste jedním z nás. Aspoň já vás beru jako jednoho z nás. No, já původně s přísahou nechtěla nějak spěchat. Jen jsem si prohlédla úkoly a zase je zavřela. Enolka, moje hadonoška, se mi svěřila, že byla jako hádě první. A já si do hlavy vtloukla, že budu jako ona. Ale pořád jsem se do ní nepustila. To až ty,“ kývla jsem na Lauru, „jsi mě donutila něco začít dělat. Během chvilky jsi měla hotových 6 úkolů! Nakonec jsem se do toho pustila a měla to skoro na jeden zátah hotové.“

Šestá otázka: Jaký úkol z přísahy byl pro vás nejtěžší a který naopak nejlehčí?

Euphemia Grangionis: Nemůžu říct, že by nějaký úkol byl vyloženě těžký. Snažila jsem je plnit postupně a všechny jsem je zvládla.

Adele Ashbook: Nejlehčí byly asi otázky, co se týče znalostí kolejí či hradu. A nejtěžší byly ty týdenní výzvy.

Jidáš Hlavolam: Najít největší zlobidlo bylo nejsnazší. Nejvíce jsem čekal na kuchyň.

Ethel Zlopočasná: Nemít pomoc z vyššího ročníku, nevím, jak bych si poradila s kuchyní, pergamen byl věčně vypůjčený. Takže to bylo pro mě docela složité. A z opačného konce mě bavily zelenofialové přesmyčky a famfrpálová tajenka, ty řadím k těm lehčím.

Laura Cooper: Nejlehčí nevím, už jsem měla proběhaný hrad, tak spousta úkolů byla jednoduchá, protože jsem věděla, kam přesně mám zaběhnout a co hledat. Nejtěžší byla určitě specializace, protože na brigády chodím náhodně a najednou jsem si musela pamatovat, co jsem dělala před dvěma dny.

Lyanna Sullivan: Nejtěžší byla asi týdenní výzva, protože v ní bylo dvakrát po sobě dosáhnout specializace a já na ty brigády měla docela smůlu, takže si pamatuju, že jsem jenom na tenhle úkol čekala asi týden. Na nejlehčí úkol si asi nevzpomenu, s většinou úkolů jsem naštěstí problém neměla.

„Tady s vámi naprosto souhlasím,“ kývla jsem. „Nejtěžší bylo otevřít kuchyň a čekat na specializaci. Naštěstí jsem dělala brigádu den předtím a pamatovala si jakou, takže to nebylo nic hrozného. Jen jsem doufala, aby se po půlnoci stejná brigáda objevila znovu. Naštěstí se objevila. A nejlehčí úkoly nedokážu říci, bylo jich tam tolik a už si je moc upřímně ani nepamatuji…“

Sedmá otázka: Jak ve finále hodnotíš Salazarovu přísahu?

Euphemia Grangionis: Jak už jsem říkala, špatně se mi orientovalo v těch obrázcích. Bylo to pro mě nepřehledné.

Adele Ashbook: Určitě kladně, jen mě mrzí, že jsem ji nestihla.

Jidáš Hlavolam: Dobré bylo, že každá část šla jinému odpovědnému studentovi, takže jsem komunikoval s několika lidmi, a tím se aspoň trochu představil.

Ethel Zlopočasná: Jak jsem zmiňovala, křest ohněm, ale bylo to užitečné a mělo to smysl.

Laura Cooper: Celkově? Je to super opáčko celého pohybu na hradě a pomůže v dalším působení a chození do školy. Každý alespoň ví, co se kde nachází.

Lyanna Sullivan: Byla to super zkušenost a zahájení mojí zmijozelské kariéry. Taková příprava na vnitrokolejku.

Rychle jsem přikývla. „Tady musím nejvíce souhlasit s Jidášem. Byla jsem velmi ráda, že každá část šla jinému hadovi. To byl ten zlom, kdy jsem se začala více bavit i s ostatními. Jinak hodnotím přísahu velmi kladně, moc mě bavila. Byla to taková malá vnitrokolejka.“

Osmá otázka: Jaký máte vztah se svým hadonošem?

Euphemia Grangionis: Moje hadonoška je Saiph a myslím, že máme dobrý vztah. Je mi nápomocná a vím, že se na ni můžu kdykoliv obrátit.

Adele Ashbook: Asi v pohodě, občas se trochu bavíme, ale spíše mi zatím jen radila skrz tu Salazarovu přísahu.

Jidáš Hlavolam: Bez ní bych se nenajedl a umrzl. Mezi jinými pomohla s kuchyní a dala mi ponožky.

Ethel Zlopočasná: Přátelský, dostalo se mi od ní pomoci a sama se aktivně zajímá, což je moc milé.

Laura Cooper: S Nicolle mám úplně parádní vztah. Známe se už téměř dva roky a stále si rozumíme a máme co říct. Jsem ráda, že ji mám. Teďka se blíží doba, kdy každý začne vyhlížet s prvními paprsky léto, tak se budeme muset někam zavřít i s pár dalšími a nachystat tábor, kam je samozřejmě každý vítaný. Kdyby se chtěl někdo zúčastnit, budeme velmi rády (všichni, co se podílejí na organizaci), případně odpovíme na dotazy.

Lyanna Sullivan: Michellína je, jak už jsem říkala, skvělá, hrozně ochotná. I teď, když jsem na hradě už dva měsíce, ji stejně bombarduju dotazy. I když není na hradě tak často, tak kdykoliv potřebuju, přispěchá na pomoc.

Usmála jsem se. „Jsem velmi ráda, že máte všichni spolu kladný vztah. Já ho mám samozřejmě také. Lepší hadonošku jsem si přát nemohla. Pomůže mi s každou blbůstkou a je schopna se obětovat.“

Devátá otázka: Kolik a jaké předměty jste si vybrali? Litujete svého výběru, nebo jste spokojení?

Euphemia Grangionis: Vybrala jsem si tři předměty – Taje háčkování, Druidy a jejich umění a Hadologii.

Adele Ashbook: Zatím mám dva předměty, a to Léčivé rostliny a Bylinkářství. Jelikož je to opravdu obor pro mě, tak určitě výběru nelituji.

Jidáš Hlavolam: Latinu a francouzštinu. Jde vidět, že si učitelé dávají s výklady i s hodnocením hodně práce, což je motivující.

Ethel Zlopočasná: Zapsala jsem si jen jeden a jeden seminář, nechtěla jsem přepálit start a vyhořet. Studuju Zeměplochismus, domovinu mého rodu. Člověk potřebuje znát své kořeny. Jsem nadšená.

Laura Cooper: Vzhledem k povinnostem v mudlovském životě jsem věděla, že mám jít pouze do jednoho předmětu, tak jsem volila podle toho, co by mě mohlo bavit, a zvolila si Kryptologii. Jsem naprosto spokojená a doufám, že od 4. ročníku zvládnu předmětů víc.

Lyanna Sullivan: Nakonec jsem skončila s deseti, i když původní plán byly třeba čtyři. No, trochu se to zvrhlo. Ale je to tím, že je tu výběr z tolika zajímavých předmětů. Zatím nelituju asi žádného výběru, ale mezi mé favority patří Starodávné runy a Taroty.

Obdivně jsem pohlédla na Jidáše. „Klobouk dolů, jazyky bych asi nezvládla… Já mám momentálně deset předmětů. Se všemi jsem spokojená. Nejvíce mě baví Starodávné runy a Spánkologie, kterou jsem si mimochodem zapsala teprve teď nedávno, protože jsem ji svou chybou nestihla. Neměla jsem koupený blok, no věříte mé hlouposti? Naštěstí se uvolnilo místo, a já toho hned využila.“

Desátá otázka: Zapsali jste si také nějaké semináře? Případně jaké a jak se dařilo? Využili jste také Moudrého klobouku? Jaký seminář vám případně zvolil?

Euphemia Grangionis: Zapsala jsem si tři semináře. Vybrala jsem si Dva psí světy a Stopování MM I. Moudrý klobouk mi vybral Jak se pohybovat na hranici brutální chudoby, pro nováčka snad není lepší seminář.

Adele Ashbook: Moudrý klobouk jsem nezkoušela, ale vybrala jsem si seminář Magie lišejníků, opět jsem hledala něco skrz přírodu, takže to bylo hrozně fajn. Teď mám v plánu další.

Ethel Zlopočasná: Využila jsem Moudrého klobouku a naučila se dělat sushi. Miluju sushi a teď trpím, protože na něj mám chuť.

Laura Cooper: Seminář jsem měla jeden – Člověče, nezlob se – a byl super. Dál jsem se dívala na puzzle semináře, ale moje děravá hlava nezvládne registraci včas a jsou hned plné. Takže další jsem nezkoušela. Na seminář od klobouku nemám odvahu, to až někdy příště, třeba až pojede kolej na pohár.“

Lyanna Sullivan: Zatím zvládám plnit i maximum seminářů a moc mě bavily. Pravidelně využívám i Moudrého klobouku a i když bych si semináře sama nevybrala, zatím si pro mě nepřipravil nic nezvladatelného. Ze seminářů se mi hodně líbí série o deskových hrách od madam Kim a pak o Regulusovi Blackovi od madam Annyi.

Chápavě jsem přikývla. „Já se toho upřímně ze startu nebála a šla do Moudrého klobouku. První termín mi vybral Zapouštíme, což byl fajn kreativní seminář. Do druhého termínu mi hodil Jazykové okénko: číslovky. Z něj jsem měla strach, ale pan Fil mi poslal krásné hodnocení. Jinak jsem se vždy přihlásila na všechny tři semináře. Snad zvládnu takové tempo do konce školního roku,“ zasměji se.

Jedenáctá otázka: Chtěli byste se zapojit i do jiných aktivit, jako je třeba famfrpál, navrhování, psaní článků a jiné?

Euphemia Grangionis: Famfpál jsem zvažovala, ale zatím si nejsem moc jistá.

Adele Ashbook: Zatím jsem nad tím nepřemýšlela, takže spíše ne.

Jidáš Hlavolam: Rád bych něco pro kolej či zdejší komunitu vytvořil, uvidíme, jakou formu to vezme.

Ethel Zlopočasná: V budoucnu určitě ano, stejně jako moje prababička musím zkusit a ochutnat všechno (snad po jejím vzoru nebudu parkovat koště, v jejím případě stavět autobus, u kukuřičného pole – směje se –).

Laura Cooper: Do aktivit koleje bych se klidně zapojila aktivně, pokud by byla příležitost. Ale spíš tak vzadu než být extra v popředí.

Lyanna Sullivan: Zatím to beru pomalu, famfrpál mě láká, ale ještě v něm dost plavu. Na Hadího krále se taky chystám, ale zatím se spíš odhodlávám.

Usmála jsem se na Euph: „Ničeho se neboj, famfrpál je sranda a hlavně ta nejlepší komunita. Mě famfrpál hodně vzal, takže se budu snažit být co nejaktivnější. A také bych chtěla sem tam přispět do Hadího krále nějakým tím článkem.“

Dvanáctá otázka: Máte něco na srdci, co byste sdělili budoucím háďatům?

Euphemia Grangionis: Nevím, co bych vzkázala.

Adele Ashbook: Jen ať se toho určitě nebojí, musí být stateční a vše zvládnou!

Ethel Zlopočasná: Nikdy se nesnaž podojit kuře.

Laura Cooper: Asi jen to, ať se nebojí, kolej je přijme s otevřenou náručí.

Lyanna Sullivan: Asi bych měla vzkaz pro ty, kteří ve Zmijozelu skončili, přestože do něj nechtěli. Chtěla bych, aby neměli vůči Zmijozelu předsudky, aby do koleje vstoupili s otevřenou myslí, a budou pozitivně překvapeni, jak jsou tady všichni obětaví a přívětiví.

Usmívala jsem se na odpovědi. „To je moc pěkné povzbuzení. Já bych jim asi vzkázala toto: Neboj se být sám sebou a jít za tím, co chceš.“

Třináctá otázka: Co rádi děláte ve svém volném čase?

Euphemia Grangionis: Ráda čtu. V poslední době spíš povídky.

Adele Ashbook: Sem tam si přečtu knihu, když je nejhůř, ale převážně jsem u svých kytek. Obstarávám je a přesazuji. Ale také miluji procházky v přírodě a ještě ideálněji, když mám projížďku na koni.

Ethel Zlopočasná: Co je to volný čas? Když mě zrovna moji dva skřítci nechají minutu nic nedělat, pletu.

Laura Cooper: Ve volném čase mě baví dělat spousta věcí, bohužel ho není tolik, abych byla spokojená. Obecně mě baví chodit běhat, když je čas a prostor, baví mě se učit nové věci a rozšiřovat si obzory, na což jsou Bradavice super. Občas si zahrát nějakou hru, podívat se na film nebo seriál. Asi taková klasika, co má skoro každý.

Lyanna Sullivan:  Mimo Hog hodně sportuju, baví mě snad úplně všechno, teď v zimě jsem samozřejmě nejvíc lyžovala. Pak taky ráda čtu, ale na to už bohužel není čas jako dřív.

Souhlasně jsem přikývla. „Mám to podobně jako vy. Ráda čtu, převážně fantasy romány, chodím na procházky a na výlety. A samozřejmě také ráda odpočívám.“

Čtrnáctá otázka: Jaké zvíře máte nejradši? Máte nějaké domácí mazlíčky, nebo byste si případně chtěli do budoucna pořídit?

Euphemia Grangionis: Mám ráda psy, kočky, králíky a vlastně všechna mláďata.

Adele Ashbook: Úplně mezi mé favority patří pejsek, kočička, koně a křeček. A doma mám pejska, kočičku a právě křečíka.

Jidáš Hlavolam: Chováme s Dors Venabili kočku a psa. To mi stačí.

Ethel Zlopočasná: Mám ráda chlupatá zvířátka s hebkými kožíšky, a k tomu jsem alergická na kočky.

Laura Cooper: Máme psa a koně.

Lyanna Sullivan: Žádné oblíbené zvíře nemám, úžasná jsou prostě všechna. A mazlíčky taky ne.

Usmála se. „Já mám zase dvě kočičky, jedna má rok a půl a ta druhá má teprve půl roku. Jsou to ještě koťátka, která chvíli neposedí. Dále mám za zvířátka ráda pavouky a netopýry.“

Patnáctá otázka: Jaké máte nejoblíbenější jídlo a pití?

Euphemia Grangionis: Oblíbené jídlo mám podle momentální chutě a pití také.

Adele Ashbook: Miluju těstoviny na jakýkoliv způsob, ale nesmí tam být ryby či nějaké jiné mořské plody. A k pití asi nějaká domácí limonáda, třeba malinová či okurková.

Jidáš Hlavolam: Spíš řeknu, co nemůžu vystát: lanýže. Už jenom z toho pachu je mi mdlo.

Ethel Zlopočasná: Všechno. Těžko vybrat, ale jsem závislá na čokoládě, miluju špagety. Piju studené ovocné čaje a setkávám se s nepochopením. A hodně kafe. To je nutnost.

Laura Cooper: Nejoblíbenější jídlo? Obecně miluju těstoviny na různé způsoby, nejčastěji vařím rýži a orestovaná kuřecí prsa, a kromě toho mám velmi ráda ta jídla, která nemusím uvařit, ani po nich uklízet. A na pití nejčastěji sahám po vodě, tu preferuji tak nějak všude.

Lyanna Sullivan: Z pití mám asi nejradši matchu a jídlo se hodně mění, z restaurací asi cokoliv asijského a doma nejradši různé saláty nebo třeba tortilly, hlavně hodně zeleniny.

Přikývla jsem na slova Laury. „Ano, nejoblíbenější jídlo je to, které nemusíš vařit, ani po nich uklízet,“ zasmála jsem se. „Ale miluji sushi a těstoviny se sýrovou omáčkou. A šopský salát, ten nikdy neodmítnu. Ale balkánský sýr v něm musí být nastrouhaný, ne nakrájený na kostičky. A k pití mám nejradši domácí ovocný sirup, z černého rybízu je třeba top!“

Šestnáctá otázka: Jak jste se dozvěděli o hradě?

Euphemia Grangionis: O hradě jsem se dozvěděla z hlubin internetu.

Adele Ashbook: Dozvěděla jsem se to od kamarádky, která tu dříve studovala.

Jidáš Hlavolam: Jak už jste mohli pochopit, o hradě jsem se dozvěděl díky Dors Venabili.

Ethel Zlopočasná: Od jednoho nebelvírského studenta.

Laura Cooper: O hradě jsem se dozvěděla už kdysi dávno, pár let to bude. Mám pocit, že na mě vyskočila reklama v ďábelském zařízení na síti, která má v logu foťáček.

Lyanna Sullivan: Už jsem o něm věděla dlouho, slyšela jsem o něm od známých, ale až teď jsem se dokopala k tomu poslat registraci.

Přikývla jsem. „To máme asi všichni stejné. Na mě vyskočilo video na mudlovské sociální síti zvané TikTok. No každopádně, tohle by bylo z mé strany skoro vše. Jako poslední bych si s vámi ráda udělala fotečku na památku,“ usmála jsem se.  „Přejdeme tedy ven k jezeru, tam už na nás čeká pan Paštička, kterého jsem nám domluvila.“

Lyanna ke mně přišla a zatahala mě za rukáv. „Já se omlouvám, ale spěchám k povinnostem… Nebude vadit, pokud se fotky nezúčastním?“ 

Usmála jsem se na ni. „V pořádku, utíkej, jen ať nemáš problémky.“

Pomalu jsme se všichni přesunuli. Pozdravila jsem pana Paštičku, který nám začal po chvíli dávat pokyny: „Ty vepředu úplně vpravo, posuň se trošku více dopředu. Blondýnko, prosím trošku více doprava, nejsi vidět. Tak, to by bylo. A teď na tři všichni řekneme háďata, dobře? Jedna… dvě… tři! Háďata!“

Pro Hadího krále
Amarantha Nocturne

Byl předposlední únorový den, když se pár jednotlivců sešlo ve Velké síni a čekalo na slečnu Barb, která jim ukáže cestu do Zakázaného lesa. Našla se dokonce i čtyři odvážná háďata, která ukázala, že se ničeho nebojí. A jedním z nich jsem samozřejmě byla já, jak jinak… No přece jsem si to dobrodružství nemohla nechat ujít! Slečna Barb se ukázala jako jedna z prvních. Moje první myšlenka byla: Dochvilná! Pak jsem si ale všimla jejích tmavých kruhů pod očima, načež si slečna zívla. No bála jsem se, aby nám v lese neusnula… Během pár minut se objevili jednotliví účastníci výpravy a, což mě překvapilo, na poslední chvíli se k nám přidala také slečna Suzzy. Lesnice zkontrolovala, zda máme všichni lucerny, a rozdala nám vstupenky. A my se s radostí, ač nervózní, vydali do Zakázaného lesa.

Jakmile jsme překročili práh brány vedoucí do lesa, ozvalo se tiché zajíknutí Jidáše: „Ježiš, já jsem zapomněl mámě říct, ať mě na dnešek pojistí…“

Všichni jsme se zasmáli a já ho ujistila slovy: „Neboj se, jistě to zvládneš i bez toho pojištění. Koneckonců, nikdo ho tady nemá, pokud vím.“ Jen teda slečna Suzzy si dovolila rýpnout a vyděsit nás, háďata, s povolenými ztrátami. Ale my jsme jí to odpustili, nebojte! Naše slečna Barb změnila téma a přivítala nás v Zakázaném lese. Předpokládám, že to jistě všichni znáte a že je to ohrané… poslouchat průvodce… nevybočovat z cesty… bla bla bla. Konečně jsme se rozešli dál do lesa. Vzduch byl docela studený a byla hustá mlha. A co nás docela vyděsilo, byly obří vyryté koleje do hlíny. Někdo zde musel táhnout určitě něco těžkého do lesa. Ale co? To jsme nezjistili.

Slečna Barb nám objasnila, co je naším cílem: „Dnes se vydáme ke Strážci. Je to starý pařez, který má v lese podivnou funkci, které nikdo nerozumí, ale všichni ví, že je nepostradatelný.“ Prý se kolem něj poslední dobou pohybuje podivné světélkování a my jsme měli zjistit, co to je. Když jsme se zastavili na menší mýtině, zacítili jsme ve vzduchu pach síry a většina z nás si zacpala nosy. Jen teda slečna Barb byla odolná. Asi za svou dobu působení v lese cítila daleko horší pachy. Nakonec se rozhlédla a máchla beznadějně rukama. „Musíme zvolit správnou cestu, takže… kudy?“

Bylo nějakou chvíli ticho, než jsem ho prolomila mou první myšlenkou, která mě po její otázce napadla: „Já bych to zkusila podél té hluboké rýhy. Někam vést musí, ne?“ Slečna pouze kývla a vydala se daným směrem.

Ethel se po cestě rozhlížela, hledala ponožky. Litovala, že si nevzala teplejší. A mezitím Bryce našla tučnou housenku. Jaké štěstí ta holka má! Přísahám, že jsem si jí ani nevšimla… Zatímco jsme opatrně našlapovali, ať nezahučíme někam do bláta, což se mi mimochodem málem stalo, se zpoza stromu mihl velký stín. Viděli jsme ho všichni, ale nikdo ho nedokázal identifikovat.

„Co to bylo?“ zeptala se Jagga. I slečna Barb vypadala docela vyděšeně. Bryce poznamenala, že stín vypadal jako osoba.  A slečna Suzzy, přestože se snažila vypadat klidně, se klepala jako ratlík. Řeknu vám – měli jste ji vidět! A hned nato se stín objevil znovu. Po chvíli postava vystoupila ze šera. Nebylo to monstrum, ale byla to mohutná postava s rozcuchanými vlasy a vousy. Byl to kentaur! Nebudu ani zmiňovat, jak jsem obdivovala jeho vlasy… Za takové vlasy by každá holka vraž… teda, dala cokoli! Prý je to díky hormonům či co.

Jakmile jsme se všichni vzpamatovali z prvotního šoku, poslušně jsme pana Horymíra, jak jsme později zjistili, že se jmenuje, pozdravili. A taková malá vsuvka – nikomu neuniklo, jak se na něj slečna Barb neustále culila. Pan Horymír nám nakonec ukázal správný směr ke Strážci. Jaké zklamání pro mě bylo, že to byl úplně opačný směr, než jsme šli. Bohužel tentokrát jsem se se správnou odpovědí, tedy směrem, netrefila. S kentaurem jsme se zase rozloučili a vydali se tentokrát už správně. Čím déle jsme šli, tím silnější byl zápach síry. Tentokrát jsme už se zacpaným nosem museli jít všichni.

Po chvíli jsme v dálce spatřili stín velkého pařezu. Strážce! Okolo něj poletovala světýlka a Lyanna je obdivovala, nemohla z nich spustit oči. Jidáš se na druhou stranu rozhodl Strážce pozlobit. Už už se mu chystal strčit prst do nosu. Naštěstí jsme ho zastavili, ale Strážce jsme stejně vzbudili… Zívnul a otevřel jedno oko. Pak se natáhl a vyletěla z něj sprška modrých jisker. To byla teprve nádhera! Všichni jsme se s ním pozdravili a následně se nás zeptal, co tady v tuto hodinu děláme.

„My jsme vám přišli pomoct,“ odpovědělo pár z nás jednohlasně. Jakmile nám sdělil, že žádnou pomoc nepotřebuje a že hlídá zřídlo magie, zpozorněli jsme.

„Co to je?“ ozvalo se z jedné strany.

„Hlídáte… před kým?“ ozvalo se z druhé.

Do mysli nám vstoupila myšlenka, zda nemá toto zřídlo spojení s tím, co se momentálně děje na hradě s mazlíčky. Jediné, co nám odpověděl, bylo: „Přede všemi! Ve špatných rukou může být magie nebezpečná zbraň! Proto mě tu kdysi vysadili ti čtyři, kdo postavili školu. A nechali mě tu hlídat, dokud budu živ… i poté!“

Slečna Suzzy se pokusila zeptat, jakmile schytala modrou jiskřičku během další spršky: „Pane Strážce, a v poslední době se někdo náhodou o něco nepokusil?“

Bylo vidět, jak se mocný pařez zadíval přímo na slečnu. „Často se o to někdo pokouší, ale já vydržím!“ Padla další otázka ohledně zápachu síry. Na to měl jednoduchou odpověď: „Síra zůstává po těch, jejichž úmysly nejsou čisté a dotknou se mých jisker.“

Hned se většina z nás začala očichávat, zda nejsme náhodou cítit po dané vůni. Naštěstí ne.

„Čím více zla, tím více jisker je potřeba,“ dokončil svůj proslov, zívnul a opět upadl do hlubokého spánku.

Slečna Barb se zamyslela a zamračila se: „No, vás asi odtransportuji zpět na hrad a půjdu říct tohle zjištění Horymírovi.“ Než nás však poslala zpět, někteří našli pár bylinek a dokonce i bílou myšku a potkánky. Po dalším usilovném hledání, během nějž jsme už nic nemohli najít, nám slečna rozdala bonbónky a my jsme tvrdě skončili pozadím na zemi ve Velké síni. A to jsem ji prosila, ať je milosrdná!

No a tady naše dobrodružství skončilo. Někteří se vydali do svých pokojů, někteří zůstali ve Velké síni a zbytek se prostě někam vytratil. Nejdůležitější je, že nebyly žádné ztráty a všichni jsme zdraví!

Pro Hadího krále
Amarantha Nocturne