První den
Hned, jak se otevřely dveře Honorovského sídla, stalo se cosi nezvyklého. Říkala jsem si, že to jsou nějaké novinky a inovace. Kdeže! Byl tam portál, který nás přenesl do nitra Azkabanského vězení. Než jsem stačila napočítat do tří, zaznělo hlasité “ Ruce vzhůru, jste zatčena!” a ani stále opakování “Jsem nevinná” nepomáhalo. A že tuto větu pan ředitel Nimrandir opakoval velmi často! Někdy i stokrát denně.

Hlavními bystrozory, kteří nad námi drželi hlídku, byli pan Oliver McCollin a slečna Kim Sarah Revesová.

První strávená noc v cele Azkabanského vězení byla opravdu krutá, jelikož z cel pana ředitele Nimrandira, slečny Lilien a Freddyho Reddyho se celou noc ozývalo burácivé nekončící chrápání, díky němuž se nedala oka zamhouřit.

Druhý den
Po nekonečné a probdělé noci nastala pro nás vězně špinavá práce, kterou ministerští pracovníčci dělat nechtěli, a tak povolali nás – levnou sílu. Z Azkabanu totiž utekli všichni mozkomorové a našim úkolem bylo je pochytat.

Po tomto úkolu, který jsme splnili, nastala kratičká pauza na oběd. Jenže člověka ten oběd hnedka doběhl. Po probdělé noci začala takzvaná postgastrální demence, která otupila naše smysly a my byli pak prakticky nepoužitelní.

Po malém odpočinku nás naprosto nesmyslně naši dozorci učili šifrovat. Bylo to jakoby nás opravdu chtěli donutit posílat si tajné vzkazy mezi celami. Je to zvláštní, že nikoho nenapadlo touto formou vymyslet plán úniku.

Hned poté nastal další úkol. Duše některých vězňů, a nejen vězňů, se rozpoltila na několik částí a našim úkolem bylo je posbírat a určit, zda opravdu kdysi byli zavření nebo sem jejich duše pouze zbloudila.

Jelikož jsme všichni všichni sesbírali duše zesnulých entit, nastala rychlá večeře, po níž jsme museli provést vymítání poltergaistů z našich cel. A že to nebyl žádný snadný úkol, protože se muselo najít a hlavně použít to správné kouzlo k vymítání duchů, kteří nám celý den přesouvali naše osobní věci.

A následovala další noc, která ovšem nebyla tak zlá, protože chrápání se ozývalo jen ze dvou cel, protože Freddymu byly přiděleny kapičky do nosu, které zamezily jeho chrápání.

Třetí den
Hned po ránu jsme sice dostali vycházky, ale přece by to nebylo tak snadné ne? Byli jsme rozděleni do dvojic a v těch jsme měli plnit náročné úkoly, přičemž jsme byli spoutání pevným kouzlem k sobě. Moje maličkost byla spoutaná se Susan, takže i přes všechny strasti, které na nás číhaly, jsme si uměly udělat srandu snad ze všeho. Zajímavé bylo, že jste vlastně měli k dispozici svou levačku (která byla naprosto levá) a pravačka byla cizí (naštěstí ta levá nebyla).

Dozorci byli natolik milí, že nám dopřáli pár minut na občerstvení, než nás znovu zaúkolovali. Tentokrát jsme v týmu měli za úkol získat vodu, rýží, mýdlo a nějaké to záchodové čtivo jak ve formě prózy tak i poezie.

Můj tým byl nejvíce čistotný ze všech. Vody jsme měli dosti a čtiva jakbysmet. Dokonce se nám podařilo to krásně všechno přenést přes dozorce, ale jídla jsme měli tuze málo. No co, při nejhorším budeme jíst knihy, papír je přeci jen z cukru a cukr potřebujeme k přežití nejvíce.

Hned, jak tento úkol skončil, mohli jsme se s panem Nimem, slečnou Lili a Nebíkem pouze koukat na to, jak se všichni cpou rýží a my přitom měli pro každého jen jedno sousto, o němž člověk ani nevěděl, že ho měl.

Po této kruté večeři nastal další seminář na téma kouzla. Opět to bylo takové zvláštní. Hůlky nám sice sebrali, ale proč nás tedy doučovali? To ví asi jen Merlin.

A hned po tomto užitečném semináři, jsme se všichni jeden po druhém dostavili do výslechové místnosti, kde nám v myslánkách přehrávali naši bystrozoři, pan Oliver a slečna Kim, scénky z našeho zatčení.

Jeden by čekal, že toho bylo na jeden den dosti, ale kdeže! Naskytla se příležitost k útěku a tak jsme toho využili, a každý jsme v nějaké dvojici opatrně za světélka hřbitovní svíce opustili Azkaban. Už to vypadalo tak nadějně! Přes všelijaké potvory a přízraky jsme s Brian prošly, ale pan Olík se slečnou Kim mají oči a radary všude, a tak nás stejně všechny hned jednoho po druhém pochytali a vrátili do našich cel.

Jestli tuto noc někdo chrápal, absolutně netuším, protože se u mě dostavilo absolutní vyčerpání. Usnula jsem tak rychle, že vedle mě mohl někdo klidně kout železo.

Čtvrtý den
Hned, jak jsme oči otevřeli, dostali jsme z ministerstva práci. No jo, kam jinam se měli obrátit než na tu levnou sílu? Ztráty se přeci ve vězeňských řadách neřeší, když by z nás někdo umřel, tak co? Aspoň by bylo místo pro dalšího vězně. A že v dnešní době je tak vysoká kriminalita, že se snad i stojí kilometr dlouhá fronta na jednu celu.

Principem onoho úkolu, které nám ministerstvo svěřilo, bylo odzbrojit a zajmout všechny Smrtijedy, které jsme následně museli i identifikovat. Co kdybychom je přeci jen znali a pomáhali jim v jejich zvěrstvech, že? To by teprve byl skandál, ale my jsme přeci ti nevinní!

Nastala opět rádoby obědová siesta. Jenže po krátkém obědě jsme opět dostali vycházky. Každému byl přidělen jeden hlídáček a ve skupinách jsme dostali instrukce, kam dojet a co udělat, abychom se vrátili živí a zdraví zpět. Byla jsem v týmu s Aliskou, Emily a Susan.

No nevím, co by se stalo, kdybychom to zakotvili v nejbližší putyce. Asi by si pro nás dojeli a zavřeli nás na samotku, ale my jsme byli natolik vzorní vězni, kteří byli zavřeni samozřejmě omylem, takže jsme úkoly plnili poctivě až do té doby, dokud jsme se nedostali zpět k Azkabanskému vězení.

Ani bych raději neměla zmiňovat, že náš tým směnil jablko nejprve na nádraží za knihu, ale aby se prý jablko nezkazilo v knihovně, tak jsme si jablko tedy zase vzali zpět. O pár kilometrů dále jsme se pokoušeli směnit jablko či knihu za malé štěňátko, ale to se nám nějak nepovedlo, a tak jsme v jiné vesnici zkusili opět směnit jablíčko za nějakou jinou věc. Nakonec jsme směnili jablíčko s malou holčičkou za skleněnou kuličku, jenže její tatínek řekl, že od cizích lidí se jídlo přeci nebere a tak nám zbyla kulička, jablíčko a ještě i tak kniha! Nakonec jsme potkali starou babičku, která měla u sebe jen brambůrky a staré zavařovačky. Po dlouhé domluvě, kdy jsme chtěli vyměnit jablíčko za brambůrky, jsme si pokorně za jablíčko vzali zavařovačku a pyšně jsme se vydali zpět směr Azkaban. Byli jsme hrdí nakonec i na to, že si aspoň někdo to jablko vzal.

Jelikož jsme každý našlapal okolo osm kilometrů, z únavy a vyčerpání se stalo přetažení, takže nebyla žádná šance na to usnout, a tak pan Nim svolal Konkláve, které trvalo dlouho do noci.

Pátý den
Sotva jsme stihli pojíst, z ministerstva přišel další úkol. Tentokrát jsme na to byly v sestavě Aliska, Susan a já. Co na to říci, ono by bylo těžké, kdyby zvedli ten svůj zadek a šli si to vyřešit sami. Nicméně zbývalo nám něco jiného, než úkol splnit? Nezbývalo, a tak jsme vyrazili hezky po stopách, které nás dovedly až k místům, kde na nás čekaly zašifrované zprávy. Takže jsme mohli využít svůj naučený um šifer z úterního odpoledne.

Díky tajným šifrám jsme přišly na to, že je pomoc už na cestě a ať nezoufáme. Milé ministerstvo nás sice osvobodilo, ale nevím, co bylo horší, jestli přežívat několik nocí ve vězení a nebo ten koloběh na ministerstvu.

Samozřejmě s naším propuštěním nastalo spoustu papírování, a tak si nás na ministerstvu posílali od čerta k ďáblu. Byl to jeden velký nekonečný koloběh, po němž jsem si musela dát regenerační masáž spánků U Munga, protože bych asi jinak přišla o rozum. Jeden z těch úředníků by vám mohl vyprávět, jak jsem vybuchla jako saze!

Po všech těchto komplikacích, které nastaly, jsme se konečně dočkali propuštění a velké slavnosti s legendární tombolou, z níž si snad každý nějakou drobnost odnesl za ty všechny zažité strasti. Po této zkušenosti můžeme jen doufat, že příští rok se historie nebude opakovat.

Pro Hadího krále
Hannabell Cavanaugh

Jak jste si možná mohli všimnout, velmi ráda cestuji. Respektive ráda se vracím do jedné velmi krásné destinace a tou je Londýn. Vším coulem jsem cestovatel, který se rád chlubí svými poznatky z cest a tak jsem byla velmi polichocena, když mě šéfredaktorka Hadího krále poprosila, abych napsala nějaký ten hezký článek o své cestě. Já vím, že mě požádala pouze proto, aby měla v létě co vydávat, ale pro ten pocit si můžu říkat tu lepší variantu.

Většinou, než stihnete na prstech napočítat pět, tak už sedíte v letadle a překvapeně zíráte z okna na tu vzdalující se krásu. Kdo by taky stačil napočítat do pěti, když musí projít všemi možnými kontrolami a prověrkami. Když však všechno klapne a vy si sednete do sedačky, to pravé dobrodružství začíná!

V Anglii můžete potkat velmi pohostinné mudly, kteří vám vždy ochotně pomohou s nalezením cesty, splněním úkolů či objevením skvělých podniků. Takže pokud ještě váháte nad výletem do Anglie, s jistotou mohu potvrdit, že se vám tam nebude jen líbit, ale určitě si to tam zamilujete!

Když jsem plánovala program našeho výletu, tak jsem měla obrovské oči. První den strávený v Anglii jsme sice měli klidný a naprosto pohodový, ale program těch následující byl tak narvaný, že by i běžec, který běhá ty nejdelší maratony, prošoupal podrážky svých bot.

Druhý den na nás čekalo toto: Columbia Road Market, Muzeum Londýna, Katedrála svatého Pavla, Templářský kostel, Milenium Bridge, Borough Market, London Eye, Hyde Park, Paddington a Primark.

Na první pohled se zdá, že je toho více než dost. A ono toho je opravdu hodně, pokud chcete cestovat Londýnem po svých a ne za pomoci městské hromadné dopravy. Jízdenky jsme sice měli koupené, ale chtěli jsme toho vidět co nejvíc, tudíž nás čekala pěkná túra.

Ten den bylo nádherně. Svítilo sluníčko, bylo teplo a také jsme toho hodně stihli. To, co jsme nestihli a proč, vám hned povím.

– Templářský kostel jsme nenavštívili, protože po Katedrále svatého Pavla se už nikomu do dalšího kostela nechtělo.

– Do Borough Market jsme došli, ale byla neděle a Britové v neděli nepracují, takže trhy byly zavřené. (Ovšem na to, že jsem nebyla v Londýně poprvé, mi tato drobnost také mohla dojít.)

– Ačkoli jsme měli zaplacené vstupenky na čas, fronta na Londýnské oko byla přes celé náměstí. Čtyři z nás na London Eye nechtěli a ti tedy vyrazili na nákupy do Primarku, který byl otevřen pouze do pěti, takže čtveřice jen vešla dovnitř, vzala si košík a zase odešla.

– Hyde Park byl jeden velký škrtanec, protože všichni byli z toho čekání na Londýnské oko unavení a otrávení. Vynechali jsme také nádraží Paddington.

– Aby se pořád jen neubíralo z programu, na doporučení slečny Dawson jsme šli na vyhlídku v budově Modern Tate.

– Co jsme ovšem na seznamu vůbec neměli a přesto jsme uskutečnili, byla lekce jógy v parku nedaleko našeho ubytování.

– A čas jsme si našli i na hraní Pokemon Go.

Třetí den nám pršelo, jen se lilo. Na programu jsme toho měli hodně, ale kvůli špatnému počasí se toho muselo také hodně škrtnout. Měli jsme stihnout: Chinatown, Trafalgarské náměstí, Národní galerii portrétů, Horse Guards a střídání stráží v Buckinghamském paláci, Westminsterskou katedrálu, Parlament a Big Ben (správně řečeno Elizabeth Tower), restauraci Masters Superfish, London Bridge, Tower Bridge, Tower, Leaden Market, Sky Garden, Camden Town a Regent´s Park.

Ovšem reálně jsme pouze stihli zmoknout tak, že i na pláštěnku jsme si museli pořídit ještě jednu pláštěnku. K tomu všemu jsme se zvládli dvakrát opravdu hodně přejíst, a to v kombinaci s deštivým počasím je tak na zaboření do peřin. Raději napíši, co jsme všechno nestihli a proč.

– Horse Guards bylo kvůli nepřízni počasí zrušeno.

– Parlament a Big Ben jsou momentálně tak zastavěné, že bez kompasu a mapy byste ani nepoznali, kde jste.

– Na Westminsterskou katedrálu se stála kilometrová fronta a tu jsme v deštivém počasí museli vzdát.

– Jelikož velká část expozice a prohlídky Toweru se nachází venku, byli jsme nuceni také udělat jeden velký škrt. Boty už byly promočené natolik, že i představa sandál, do nichž prší, byla příjemnější než naše rybníkové tenisky.

– Leaden Market nám zavřeli během toho, co jsme se kochali a hlavně usychali na Sky Gardenu.

– Camden Town a Regent´s Park tedy nepřipadal v úvahu, a tak jsme se vydali do Hamleys a Primarku na Oxford street.

Čtvrtý den byl opravdu stěžejním bodem, kvůli němuž jsme vlastně celý ten výlet podstoupili. Většinu dne jsme totiž měli tu čest trávit v ateliérech Warner Brosu, kde se natáčel Harry Potter.

Jelikož ateliéry byly naplánovány až na odpoledne, měli jsme dostatek času na to projít si muzeum Sherlocka Holmese, Alfies Antique, Regent´s Park a King´s Cross. Navíc nám ještě zbývalo dostatek času na to, abychom k ateliérům na správný odpolední čas dorazili. Důležitá poznámka: tento den se z programu vůbec neškrtalo! Sice nebylo slunečno, ale program reálně odpovídal tomu, co se dá zvládnout. Při plánování tohoto dne jsem sundala růžové brýle, nebo jsem možná i myslela na to, že samotné ateliery jsou časově i fyzicky mírně náročné.

Pátý den jsme byli tak zničení, že jsme se zmohli jen na opravdu dobrou snídani a nakupování suvenýrů. Všichni jsme se tak moc těšili domů, jenže nám bylo oznámeno, že kvůli silným bouřkám v Evropě si ještě počkáme na odlet. S hodinovým zpožděním jsme se o půlnoci dostali do svých peřin. A i přes všechny nástrahy, kvůli kterým jsme nebyli schopni splnit celý program, bychom si to určitě znovu zopakovali!

A na závěr bych vám ráda dala pár rad, až příště někam vyrazíte. Jistě si na ty rady vzpomenete (snad ne až poté, co výlet uskutečníte).

1) Není nad to si připlatit za hotel!
2) Není kamarád jako kamarád. Tím chci jen říct, že ne z každého kamaráda může být věrný parťák na cestování.
3) Připlať si za sedačky, ať se vyvaruješ tomu, že každý z vás sedí na jiné straně letadla.
4) S radou tři úzce souvisí i rada čtyři. Největší nebezpečí v letadle hrozí u motoru, který je uprostřed!
5) Nevozte si v zavazadle žádné čínské polévky ani paštiky, nejedete přeci do pouště, ale do míst, kde skoro všude najdete obchod s potravinami.
6) Spěchejte pomalu!
7) A nikdy, prosím, opravdu nikdy, nechoďte po metropoli v pyžamu!

Pro Hadího krále
Hannabell Cavanaugh

Členové zmijozelského týmu už byli tou předvánoční atmosférou znaveni. A jak by taky ne? To je totiž dáreček sem, dáreček tam, ještě nezapomenout na toho a tamtu a samozřejmě nějaké ty úplatečky učitelům, na ty se nesmí zapomenout. Člověku se na Příčnou ani nechtělo vstoupit, protože davy jí proudící hrozili minimálně ušlapáním. Nejen že většina z nás neměla ani jeden koupený dárek, ale vlastně ani představu, co vůbec komu koupit, protože ponožky na Příčné byly už dávno vyprodané a co jiného se na Vánoce daruje?

Byl páteční pozdní večer, když kolejnímu týmu Zmijozelu zbývalo pár minut do zahájení posledního tréninku letošního roku. Hráči v ruce zuřivě tiskli své forcery (pro famfrpálem nepolíbené se jedná o košťata). Nad připraveným týmem, který stál uprostřed hřiště a už už chtěl naskočit na svá košťata, začalo kroužit hejno sov. Každá ze sov velmi brzy našla svého adresáta a předala mu do rukou nádherně zabalený dárek ve smaragdově zeleném papíru se stříbrnou stuhou. Oči všech přítomných zjihly dojetím, teda až na ty jedny.

Nikoho nepřekvapí, že ta očka, která nezjihla byla Andřina. Zmijozelský tým už se sápal po stuhách a začal za ně tahat. To víte, pokud dostanete dáreček, je jedno, jestli vám je padesát, šedesát nebo třeba osm. Jak dostaneme dárek, vždy se chováme jako to malé dítě. Ani na hřišti tomu nebylo jinak. Dokud Andra nezavelela pisklavým ale děsuplným hláskem: “Rozbalíte si to až po tréninku! Nebudeme o tom diskutovat!”

Dokážete si představit ty zklamané tvářičky studentů, kteří museli svůj dáreček odložit na tribunu, protože rozbalení dárku jim bylo do konce tréninku odepřeno? No věřte či ne, ty obličeje byly na chlup stejné.Celý tým jakoby olízl opravdu kyselý citron. Šklebili se na Andru, jak nejvíc to šlo, ale jí to naopak dodávalo energii a bojovnou náladu. Ke vší té smůle ještě Andra hrála odražeče a na každého, kdo jen pohledem zavadil o ty nádherně zabalené dárky na tribuně, nemilosrdně seslala potlouk.

Trénink se táhl jak smrad ze Zpytlehněvových ponožek a vidina rozbalení dárku byla stále v nedohlednu. Venku mrzlo, a když konečně nastal čas na dárečky, prakticky nikomu nešlo zatáhnout za stuhu omrzlými prsty. Když se však kolejní družstvo probojovalo do zabalené krabičky, kde na ně čekaly slušivé zmijozelské rukoobaly, nastalo ticho. Pro mnohé bylo probojovat se do nitra dárku možná těžší souboj než letošní zápas proti Havraspáru. To ticho ovšem nenastalo kvůli tomu, že by zmijozelští neměli radost, ale protože jim byla taková zima, že na sebe rukoobaly začali rychle rvát za vidinou tepla.

Když v tom zase Andra zavelela: “Do hradu se nejde! Musíme udělat fotku u Paštičky!” “Tohle jako má být duch Vánoc?” tiše pronesl Zpytlehněv. Na kost zmrzlý tým vyrazil do Godrikova dolu na dvě malé momentky. Na tu první se Zpytlehněv nevešel, protože čekal tak dlouho, aby byl vepředu, že se Paštička naštval a cvakl to i bez něj.

A co z toho na závěr vyplývá? Neposlouchejte Andru. Salazar na Salazarnálie nosí přeci jen samé potřebné dárky, nebýt totiž Andřina příkazu, nikdo by si nemusel léčit omrzliny, ale ani vševědoucí Andra nemohla přeci tušit, že tam může být něco tak užitečného, tak jí to holt nemůžeme mít za zlé.

Pro Hadího krále
Hannabell Cavanaugh

Skoro zapomenuté legendární kouzlo, v němž byli přeborníci především členové rodiny Weasleyových, ale také v něm excelovala Hermiona Grangerová, bylo odhaleno. Kouzelná formulka je “Capacious Extremis”, o tom jsme už vlastně každý minimálně jednou četli. Možná jste se také pokoušeli o to legendární zvětšení příbytku nebo stanu jako výše zmiňovaná rodina.

Ženy a dívky, dejme si ruku na srdce. Kdo z nás nezkoušel zvětšit svou kabelku? A proč to většině z nás nefungovalo? O tom, co si zvětšují kouzlem pánové, ať už muži nebo chlapci, či se o to zvětšení jen snaží, můžeme pouze polemizovat. Samozřejmě ve vší počestnosti.

Na to jak správně kouzlo funguje, jsem přišla já osobně. Kupodivu v nefunkčnosti kouzla byla jen špatná výslovnost – to je tak trapné, že? Ale nestyďte se, z chyb se přece člověk učí, ale omáčky bylo už dosti. Pojďme si ukázat průkaznost a hlavně funkčnost tohoto kouzla.

Svědkem mi byla slečna Lecterová, přezdívaná také jako slečna Žába. Viděla to celé na vlastní oči. Seděla totiž hned vedle mě, když jsem si na letním výjezdním semináři v Honorově balila své malé příruční zavazadlo, které hltalo do svého nitra veškerý obsah, který jsem tam dala. Slečna Žába mě hned prokoukla, i když jsem jí tvrdila, že se nejedná o zvětšovací kouzlo, ale musím s pravdou ven, protože lhát se co? Nemá!

Kdo by mi taky věřil, když jsem do zavazadla 25×50 centimetrů narvala: spacák obřích rozměrů, dvoumetrovou deku, osušku, pletený svetr, patero triček, tepláky, legíny, obdelníkový polštář rozměrů 30×60, hromadu spodního prádla a nepotřebné kosmetiky a několik vyhraných trofejí v tombole. Když si to jen představíme, je to pěkný nepoměr, ale vešlo se to a místa tam bylo ještě dosti. Slečna Žába mi to stejně sežrala i s navijákem, protože si myslím, že jen lže o tom, že ví, že jsem toto kouzlo použila. Nicméně až si tento článek přečte, už to bude stejně jedno. Jedna věc se mi tam ovšem opravdu nevešla, ne kvůli místu, ale kvůli rozměru! Byla to karimatka, tu jsem totiž musela na zavazadlo přichytit pomocnými popruhy.

A co z tohoto článku vyplývá? Nebojte se, milé dámy, vyslovovat kouzlo správně! Ono to bude fungovat a pak si nebudete muset měnit každý den kabelku! Ovšem vy, mí drazí pánové, to kouzlo raději ve vší úctě na nic a na nikom nezkoušejte, prosím.

Pro Hadího krále
Hannabell Cavanaugh

Pokud si myslíte, že čelní střet s vlakem musí vždy mít jen katastrofální následky, tak jste pěkně na omylu, a to hlavně za předpokladu, že ten rozjetý vlak vlastně není vlak, ale jen Havraspárský student Edmund Heusinger, který si holt myslí, že má na to stát se vlakem. Vraťme se ale prosím na začátek, abyste se dokázali dostat do děje příběhu. Slečna Silvie Honorová si na nás vymyslela noční bojovou hru, a že místy opravdu šlo o život.

Byl krásný teplý večer, toho dne už dvakrát vyjeli místní hasiči na hašení požárů a kupodivu ne kvůli osazenstvu semináře. Ne, že by k tomu nechybělo málo, ale to už je zase z jiného soudku. My, účastníci zájezdu, jsme se museli rozdělit do tří družstev. Každé družstevo si vybralo své území a cílem hry bylo, jak jinak, než dobýt území těch ostatních. Není nic neobvyklého, že Zmijozelská kolej utvořila své družstvo, ale aby se neřeklo, že se nechceme adaptovat mezi ostatní účastníky, vybrali jsme si mezi sebe posilu Elysion, známou jako nebezpečnou odstřelovačskou kolejní legendu Havraspárského famfrpálového družstva.

Zpátky ale k tématu čelního nárazu. S Cassandrou jsme velmi odhodlaně bránily naše území. Běželi na nás hned dva útočníci najednou. Cassandra si tedy vzala na starost Annyu, která nás zradila a bojovala za tým Edmunda, což byla mnohem lepší varianta než bojovat po boku Ignace, který brutálně házel s ženami o zem a klečel na nich! Naše odrážečka Elaine se mu horko těžko snažila vymanit z jeho pařátů, až byla nakonec nucena použít svůj chrup, aby ji pustil.  

Nuž, k bránění pro mě zbyl udatný a šlechetný Edmund Heusinger, který se řítil rychlostí snad sto kilometrů v hodině mým směrem. Postavila jsem se tedy jako bariéra, která měla jeho útok vykrýt. Jenže ani jednoho z nás nenapadlo, že se oběma honí hlavou to stejné. Já jsem doufala, že Edmund na poslední chvilku uhne, jenže on si dovolil myslet na to samé a předpokládal, že uhnu já! I kdybychom nemysleli na to samé, mohl mě napadnout jednoduchý fyzikální zákon, že pokud je těleso v pohybu, tak se jeho síla násobí, takže jsem stejně neměla žádnou šanci jeho náraz vykrýt, ale snad se snaha cení. 

Než jsem se stačila vůbec nadechnout, už jsem se válela dva metry od místa našeho čelního nárazu, přesně jako když Vás srazí vlak, to se totiž taky odkoulíte nejméně dva metry daleko. Ovšem mé koleno jakoby se rozletělo do všech světových stran, což ve finále kvůli mému nepoužití mozku mohlo mít ještě fatálnější následky než jen potrhané vazy.

Ovšem tímto útokem jsme získali mnoho bonusového času navíc a naše skoro kolejní družstvo nakonec noční bojovku vyhrálo! Položila jsem tak oběť na oltář zmijozelského (a trochu havraspárského) vítězství.

Co z toho všeho vyplývá? Nikdy nikomu nedůvěřujte tak bezmezně, budete velmi překvapení, jaké to může mít obrovské následky jak na psychickém, tak fyzickém zdravíčku. Ne, že bych Vás chtěla nabádat, abyste si mezi sebou nedůvěřovali, ale čeho je moc, toho je prostě moc a to škodí!

Pro Hadího Krále
Hannabell Cavanaugh

Hannabell Cavanaugh: Budete letos tento svátek slavit? Pokud ano, proč? A to vlastně i u ne.

Hel: Tento svátek výrazně oslavovat neplánuji. Nicméně ten den navštívím lejdy Jostein a jejího malého melouna Emičku.

Edmund: Zdravím, svátek svatého Valentýna neslavím. Slavit něčí mučednickou smrt je vrchol neslušnosti a hanba vám všem, kdo jeho popravu slavíte! Raději si 14. února připomeňte ukončení bombardování Drážďan, znárodnění anglických bank, vznik společnosti IBM, nebo 20. sjezd komunistické strany SSSR!

Jaheira: Valentýn budu slavit stejně jako každý rok. Vezmu si čokošku, kterou dostanu od mamky, sednu si ke Třem a dám si tolik máslových ležáků, až mi z toho bude špatně. Mezitím budu koukat na všechny zamilované páry okolo a hlasitě budu komentovat to, jak je Valentýn hloupý svátek. Aspoň na jeden den se ze mě stane takový valentýnský Grinch.

Andrew: Ne, neslavím tento svátek. Nemám potřebu slavit jeden den to, co cítím celé roky a stejně tak nevidím důvod dávat svému protějšku dárek v tento den, když mohu dát dárek kdykoliv a bez důvodu. Respektive „jen“ proto, že mám rád.

Elaine: Slavit? Ale kdeže, ve Zmijozelu se přeci slaví Antivalentýn. A vůbec, tohle se asi slaví ve dvou, ne? A já mám ráda davy lidí.

Hannabell Cavanaugh: Nevšimli jste si v poslední době něčeho zvláštního? Nepokukuje po vás někdo či neháže po vás někdo přímo zamilované oči?

Hel: Samozřejmě že po mně někteří házejí zamilované oči… studenti totiž nějak moc ujíždějí na Bertíkových fazolích nebo co…

Edmund: Ne, okem po mně nikdo nehodil, a pokud ano, tak se netrefil. Jakmile mě ale někdo okem trefí do hlavy, bude Hadí král první školní časopis, kterému to nahlásím, spolehněte se.

Jaheira: Zrovna dnes jsem si všimla, že mi lidé věnovali více pohledů než obvykle. Buď konečně začala působit má půvabná aura, nebo to je tím knírkem, co mi žluto-zelené duo Hann a Hel nakreslily. Who knows? (Ponaučení pro budoucí – ve Velké síni se neusíná!)

Andrew: Jestli jsem si nevšiml, zda po mně někdo nepokukuje? Asi nevšiml, ale já jsem celkově děsně nevšímavý, víš? Nicméně ano, oči po mně hází co chvíli jistá Hannabell. Vždycky, když ji obdaruji jedním speciálním kouzlem. Nedávno dokonce říkala něco o tom, že před ní budu klečet na kolenou… Co by to mohlo znamenat, nevíš? – řehní se vesele –

Elaine: V poslední ani v předposlední době jsem si ničeho nevšimla. Ono by to těma očima asi bolelo, možná víc než potloukem.

Hannabell Cavanaugh: Plánujete někoho letos na hradě potěšit nějakým maličkým dárečkem, nebo naopak mu den pěkně znepříjemnit nějakým vtípkem?

Hel: Pro pár nejbližších mám vlastnoručně vyrobené papírové srdíčko na špejli.

Edmund: Ano. Myslím, že nějaký dárek si zasloužím, takže si něco určitě koupím.

Jaheira: Nepředpokládám, že budu na Valentýna někoho obdarovávat nebo ho trápit. Provádět neplechu můžeme přece celý rok a ne jen jeden den. Ovšem kdyby mi někdo chtěl poslat dáreček, určitě neodmítnu. – rychle se snaží vzpomenout, komu slibovala odplatu –

Andrew: Těšit malým dárkem nikoho nebudu. Leda by někdo brečel, to bych ho pak možná něčím potěšil… Ale protože jsem v první otázce odpověděl tak, jak jsem odpověděl, odpovídá to i na tuto otázku.

Elaine: Dárkem? Nestojí to peníze?!

Hannabell Cavanaugh: Začínáte si všímat stresu v Příčné ulici u obchodníků? Stíhají zaplňovat neustále vyprazdňující se regály bonboniér a kbelíky s květinami?

Hel: Nó ani ne… ale v jednom nejmenovaném obchodě s potravinami mají nápisy „řekněte to jídlem“, takže si to říkám jídlem. – směje se –

Edmund: Nechybí ty květiny spíš protože v zimě prostě nerostou? Ale pravdou je, že bonboniér není nikdy dost, i když pokaždé se najde nějaká, za kterou se dá pár srpců utratit.

Jaheira: Podle mě Příčná ulice je zásobená až moc. Stačí se projít kolem pár obchodů a hned se na vás sypou růžové dortíčky, valí se na vás balónky ve tvaru srdíček, culí se na vás přáníčka ve tvaru pusinek a všechno je hrozně růžové a sladké. A ti zamilovaní běhají od dveří ke dveřím, utrácí srpce za hlouposti a přihlouple se culí. My singles to vůbec nemáme lehké, vám řeknu.

Andrew: Hele, oni mají na Příčné bonbony? Jo? A kde? A mají taky plněné vaječňákem? Ty bych chtěl… mám je moc rád! Kytky jim určitě ubývají, protože já mám co chvíli nějakou v poště… Ale jinak netuším, na PU moc nechodím. Kdykoliv tam zajdu, je tam to samé, co před rokem.

Elaine: Stres v Příčné trochu panuje, jen co je pravda. Ale Elfí víno, které by mi prodali se slevou, jsem ještě nenašla. Teda já nenašla žádné elfí víno, které by mi prodali. A to už je mi 14, že jo…

Hannabell Cavanaugh: Už si doma mícháte lektvar vousodrtič nebo kouzlo šminek? Chcete nějakou slečnu či muže oslnit? Je v řadách studentů a studentek někdo, na koho máte počíháno?

Hel: Není třeba… jsem úžasná od přírody.

Edmund: Vousodrtič jsem si umíchal jednou a víckrát už to neudělám. Navzdory svému jménu mě zbavil nejen vousů, ale i vlasů a všeho jiného ochlupení. Zbylo mi alespoň, merlinudíky, obočí a řasy. Ovšem když takhle v zimě přijdete o „izolaci“, je pak o to větší zima.

Jaheira: Kdo potřebuje šminky, když má vtip a šarm? – pronese s notnou dávkou humoru – Já momentálně číhám na každé single mužské stvoření, které se na hradě zjeví. – směje se – Grinch Jaheira.

Andrew: Poslední otázka je fajn. Samozřejmě že hodlám oslňovat. Oslňuji celý rok. Jsem totiž žlutý a tím pádem oslnivý, – culí se a mrkne – ale určitě na nikoho líčit nebudu. Ono se to totiž nevyplácí. Může se stát, že si na někoho políčím a on se chytí! A co pak, že?

Elaine: Né, neblázni. Natřu se uhlíkem z krbu, jako vždycky. Beztak nevyjdu z kolejky a tam mě toho moc nečeká…

Takže sami vidíte, jak je to u nás na hradě chabé se slavením Valentýna, takže nezapomeňte posílat Antivalentýnky! Ty snad budou mít větší úspěch.

Pro Hadího krále
Hannabell Cavanaugh

Není tomu ani týden, co jsem nutně musela opustit brány bradavického hradu. Vydala jsem se mezi mudly a jako mnozí z nás ani já nevěřím jejich kuchyni. Hledala jsem tedy v temných zákoutích Prahy nějakou českou verzi Děravého kotle a taky že se povedlo!

V Liliové ulici se nachází restaurace U Zlatého hada, která kouzelnické duše naprosto láká, a o to více ty zmijozelské. Na první pohled je to naprosto obyčejná mudlovská restaurace, ale tento podnik je zahalen do starodávných zastíracích kouzel.

Na jednu stranu se jedná o obyčejnou restauraci, ale pozůstalé gotické sklepy s válenými malbami vás dostanou zpět do kouzelnického světa.

Tento kouzelnický podnik vznikl v roce 1419. Jméno („U zlatého hada“) vzniklo v 18. století. Bývala zde alchymistická laboratoř, ovšem pro mudly to byla obyčejná lékárna. U Hada se tomu říká, protože had byl podle mudlů svůdcem Adamovy Evy, takže to byl symbol ďábla, ale zároveň had byl průvodcem Svatého Jiří a v dávných gotických časech byl had také symbolem léčitelství.

Na své si zde přijdou milovníci máslového ležáku, ale také ohnivé whisky.

Za redakci Hadího krále dostává tento podnik:

*****
(4/5 hvězdiček)

Pro Hadího krále
Hannabell Cavanaugh

Hannabell Cavanaugh: Ahoj, Edmunde, jsem strašně ráda, že sis udělal na rozhovor pro Hadího krále čas. Na začátek bych se tě ráda zeptala jak se ti na letním semináři líbilo?

Edmund Heusinger: Ahoj, Hann, strava byla dobrá, program zábavný, společnost vytříbená, jen ten čas nějak rychle utíkal.

Hannabell Cavanaugh: Slyšela jsem, že jste si s Davidem Lopezem předali nějakou nemoc, prozradíš nám, copak to bylo?

Edmund Heusinger: Ať už to bylo cokoliv, přivezl to Lopez! Ten se pak postaral o to, aby si každý přivezl z Letňáku památku a ještě dlouho na něj vzpomínal. Já jsem byl jen první, kdo od Lopeze tu zákeřnou nemoc dostal, dostalo se ale snad na všechny a já jsem byl nakonec první, kdo se z toho vyléčil. – zkontroluje si kolena – Ano, vyléčil…

Hannabell Cavanaugh: A čím se to přenášelo? To je mi opravdu záhadou, protože jsem si strup na koleni odvezla z Letňáku také, a to jsem tam byla jen pár dní!

Edmund Heusinger: Dám ruku do rarašího hnízda za to, že vzduchem a očním kontaktem ne, takže to raději ani nechci vědět.

Hannabell Cavanaugh: To je škoda, bylo by fajn to vědět, minimálně proto, aby se člověk nemoci příště vyhnul. Jaký název jste Lopezovému viru dali?

Edmund Heusinger: Tak tu nemoc jsme nepojmenovali my, ale už někdo dávno před námi. Říkali jsme tomu tak ze stejného důvodu, jako se rýmě říká rýma. – dělá tajemného a raději nic neprozradí –

Hannabell Cavanaugh: Samozřejmě Letní výjezdní seminář nebyl jen o tomto onemocnění, které šířil David Lopez! Co ta tvá kamarádka Muňka?

Edmund Heusinger: Pro tu jsem nesehnal hlídání, a tak jela se mnou. I jí se Letňák líbil a příště určitě prý pojede znovu, klidně i beze mě.

Hannabell Cavanaugh: Takže tvrdíš, že je to tvá přítelkyně do nepohody? Taková malá Edmundova součást?

Edmund Heusinger: Přesně tak. Do pohody i nepohody, ve zdraví i nemoci, ať už je to cokoliv…

Hannabell Cavanaugh: Hmm, zajímavé! Dámy, pozor! Až se budete ucházet o Edmundovu ručku, musíte počítat s tím, že mezi Edmundem a Muňkou existuje pouto a že bohužel budete někdy takzvaně třetí kolo u vozu. Nicméně ještě by mě zajímala jedna velmi zajímavá cizokrajná věcička z Letního výjezdního semináře, a sice Krvavá Ňuňu slečny Olivie Windy. To bylo zase co?

Edmund Heusinger: Nó, tu jsem na vlastní oči neviděl, takže k tomu vlastně nemůžu ani nic říct… Uf! –vydechne a zčervená –

Hannabell Cavanaugh: Tak čtenářům aspoň prozraď, co jsi o ní slyšel!

Edmund Heusinger: To je takové ošemetné téma… Tady budu muset být asi zdrženlivý.

Hannabell Cavanaugh: Nuže dobrá, páčit to z tebe nebudu, to se nehodí. Neboj, on kdo tu odpověď bude chtít znát, ten si ji určitě najde.

Edmund Heusinger: Kdo se moc ptá, ten se moc dozví…

Hannabell Cavanaugh: Na tom určitě něco bude! Nicméně moc ti děkuji za rozhovor pro Hadího krále a neboj, on ten časopis stejně nikdo nečte, takže zase tolik lidí se o těchto nemocech nedozví. (Autorka nyní přichází o měsíční výplatu, pozn. šéfredaktora.)

Edmund Heusinger: Rádo se stalo a Zmijozele, nevěšte hlavu. I král musí na porcelánového bílého koně a právě tam se třeba hodí čtení! Prostě každé zboží má svého kupce! – zakření se –

Hannabell Cavanaugh: –neví, jestli se dřív smát nebo mračit, ale nakonec se pousměje – Děkujeme za přání, neboj, Hadí král se jednou dostane na vrchol mezi nejčtenější časopisy hradu, aspoň já tomu věřím. (Výplata bude, ale nižší, pozn. šéfredaktora.)

Ačkoli nebyl Edmund nikterak konkrétní, tak nám toho velmi mnoho objasnil co se letního semináře týče. Nemoci za ty měsíce odezněly, ale vzpomínky nikdy nevyprchají a v naší mysli nezblednou. Nicméně Edmund udělal jednu velkou chybu, když zpochybnil naše působení v oboru novinařiny, a přestože si myslím, že i špatná reklama je stále reklama, zaslouží si řádnou odvetu, no nemám pravdu?

Nezapomeňte hlasovat v naší anketě a brzy se zase těšte na Sykoty z podhradí!

Pro Hadího krále
Hannabell Cavanaugh

Miniaplikace

Ahojky Andro, jak se ti daří? Už nějakou chvíli jsi ve třeťáku, což znamená, že můžeš do soubojové síně a sklepení. Už jsi to tam prozkoumala? Jak se ti dařilo najít tu správnou cestu až k první síni?

Ahoj, Hann. Daří se mi skvěle  Sklepení i síň jsem už prozkoumala. Cesty do sklepení byly ze začátku zmatené, trvalo mi hrozně dlouho, než jsem se k nějaké krásné příšeře dostala. Po nějaké době jsem si však cestu zapamatovala a ve sklepení byla každou chvíli.

Jelikož jsme obě třeťačky, tak si velmi dobře dokážu představit, jak ta cesta mohla místy vypadat zapeklitá, ale tak už určitě taky chodíš prakticky poslepu, ne? Pamatuješ si své první pocity, když si prvně otevřela dveře a tam na tebe čekal chrobák? Co se ti vybavilo jako první?

Ano, myslím, že teď bych už trefila i bez očí. I když někdy ty hrboly po cestě stojí za to. Když jsem poprvé uviděla chrobáka, byla jsem plná odhodlání a na příšeru řvala: „Tak pojď, já tě zničím!“ Chrobák odpovídal svým vlastním jazykem, který je radno nepřekládat.

Ano, vzpomínám si, furt něco mrmlal a byl tak odporný a velký. Když jsem si ním bojovala už poněkolikáté, přišlo mi, že tady prostě moje cesta končí. Taky jsi měla ten pocit?

Taky jsem jej měla. Bohužel to nebyl jen pocit.

Vážně? A nebylo to třeba jen počtem kouzel? Neměla si jich jen málo okoukaných?

No, šel den za dnem a já stále s chrobákem vesele bojovala. Už jsem tak silácké kecy neměla a každým dnem se moje odhodlání vytrácelo. Dny se změnily v týdny a ty v měsíce. A já stále chrobáka neporazila. Nakonec však chrobák jednoho dne asi ztratil kondici, měl špatný den nebo sežral málo mrtvol, tak jsem ho konečně porazila. Na 138. pokus, ale porazila.

Ale tak co si budeme povídat, není to o tom, kolikrát to zkoušíme, ale o tom, že to přeci nevzdáme a jednou dovedeme svou práci do konce, a to se ti přece povedlo. Jaký jsi z toho měla pocit?

Neskutečná euforie, že jsem toho.. ehm… tu příšeru konečně zničila!

Ale tak zas můžeš říct, že jsi se na něm opravdu naučila trpělivosti a že se nevzdáváš, protože co sleduji, tak další příšery už si na tebe raději dávají pozor, ne?

Ano, další příšery už šly lépe. Chrobák v momentu své smrti asi žvanil o mé nadpozemské síle.

A nebojíš se, že si tam na tebe někdy zase počíhá?

Občas mám pocit, že slyším jeho slintání. Doufám však, že už je nadobro mrtvý a jeho tělo sežraly vrány.

A možná nejen vrány, ale také jezevci. Ještě slovem na závěr, jak se ti vůbec líbí být ve třeťáku? Otevřelo ti to spoustu nových dveří, jak to stíháš spolu s hraním famfrpálu za kolejní tým jakožto nejlepší střelkyně týmu?

Je skvělé být ve třeťáku, soubojový klub i sklepení jsou skvělé (i když to chce občas hodně nervů). Famfrpál je pro mě sice důležitější než sklepení, ale když se člověku chce, tak se dá skloubit všechno. Na trénincích si tedy trefím pár obručí, Tyčí, hlav, no a pak směle pokračuji do sklepení.

Tak je super, že to bereš jako odreagování od místy náročného studia v Bradavicích. Andruško, moc ti děkuji za tvůj čas, který sis na tento rozhovor udělala, a přeju hodně štěstí jak ve sklepení a soubojáku, ale hlavně taky na famfrpálišti.

Moc děkuju za rozhovor a já si běžím změnit čarostav z Nesnáším chrobáka na Nesnáším tlející zombie.

Pro HK Hannabell Cavanaugh

Ahojky Rheuško, svěříš se redakci Hadího krále ohledně tvého záhadného onemocnění, které se ti stalo chviličku před zápasem Zmijozelu proti Havraspáru?

Ahoj. No bylo to příšerné! Člověk si jen tak jde lesem, bloudí přes kořeny, okolo křoví, míjí studenty a studentky, naprosto omylem jde vedle Narcisse, ještě více omylem ji ke křoví postrkuje a najednou bum a je ve křoví! Naprosto nechápu, jak se to mohlo stát!

No možná bych řekla, že to byla karma, ale to by bylo možná velmi podlé takže řeknu že se to prostě asi jen stává. Jak moc Vážná ta vyrážka byla?

Karma? Ale notak! Co by asi tak mně, svaté zelené, mohla karma vracet? Vyrážka byla velice vážná, chvílemi jsem si kousala ruce jako kanibal, abych se na chvíli zbavila toho šíleného svědění. Jsem ráda, že jsem vůbec přežila!

Pokud se nepletu, tak se ti to tedy stalo na výpravě, kterou vedla slečna Žába. Nemohlo se čistě náhodou stát, že by tě tam slečna Žába strčila? Jen maloučko, aby tě trošičku pozlobila? Přeci jen, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Mohla to myslet dobře, jako takové maličké morální ponaučení, ne?

Dovolím si konstatovat, že to nebyla jáma, nýbrž křoví.  A to netuším, je to dost dobře možné, pokud se dokáže teleportovat z čelního místa skupinky doprostřed skupinky. Každopádně pošťuchovat jiné studenty je naprosto v pořádku, pokud se jmenují Narcisse. Slečna Žába se mnou snad souhlasí, pokud to tedy nebyla skutečně ona. Ale možná to byla opravdu ona, kvůli té snězené žabce. – tváří se nenápadně –

No co, jako by slečna Žába někdy neměla taky hlad a jednu nespořádala na posezení, že? To se stane každému, když není nic jiného po ruce, tak i žabka je v tu chvíli dobrá. Nicméně chápu to dobře, že ses stihla před zápasem zotavit? Protože jsi opět mezi těmi třemi obručemi zářila jako klenot, který vychytal všechny pokusy o gól ze strany Havraspáru.

Ano, chápeš to zcela správně. Celá nemoc vypadala velmi vážně, nemálo lidí se seběhlo a bezradně hledělo na neblahý osud nemocné brankářky, až se nakonec v prastaré knize objevilo řešení, jak se vyrážky účinně a rychle zbavit. Díky tomu jsem se mohla postavit do branky a chytat jako rybička. A děkuji za pochvalu, velice si toho vážím.

No, za pravdu se neděkuje, jsme všichni rádi, že jsi živá a zdravá. Zkus pro redakci ještě prosím popsat pohled na zápas z tvé pozice.

Z mé pozice to byl, jak už jsi zmínila, čistě vychytaný zápas, na což jsem hradá, i když na mne šly pouze dvě střely, protože naši střelci se statečně bili o camrál. Takže pro mě to byl zápas hodně pohodový.

A co říkáš na to, že i když jsme byli tak dobře sehraní a šlapalo to u nás na všech frontách, že jsme to ve finále nevyhráli?

Toto patří spíše hodnotit Zuzce, ale i já přidám názor, tedy. Jak už jsi řekla, náš tým byl velice dobře sehraný a vše šlo bez chybiček. Z naší strany to byla skvělá hra, myslím, že jsme si opět ověřili funkčnost (a tím i budoucnost) našeho týmu. Myslím, že výsledek zápasu nikdo z nás nečekal, ale to se stává, někdy velkou část výsledku hraje právě ona náhoda.  Myslím, že tato prohra se ze strany zelených počítá především do boje o pohár, než našeho vědomí a svědomí, že bychom jako tým odvedli méně skvělou práci než vítězný Havraspár.

Nu, máš asi pravdu, ani oni nejsou vůbec špatným týmem a výhru nemají beze snahy, museli si ji zasloužit. Já ti moc děkuju za rozhovor a přeji hodně štěstí do dalších zápasů, abys byla i nadále naše neprůstřelná Rheuška.

To máš samozřejmě pravdu, každý tým tvrdě dře, aby nakonec předvedl to nejlepší. Já děkuji za možnost se vyjádřit i za krásné přání do budoucna.

Pro HK Hannabell Cavanaugh