I když jsem se už několikrát zařekla, že s těmi šílenci z naší koleje už nikdy do Zapovězeného lesa nepůjdu, jednoho lednového večera jsem se najednou opět octla u strážních ohňů ve společnosti hlav na kůlech a snažila se aspoň trochu zahřát.

Po chvilce se objevila naše průvodkyně slečna Barbara Arianne Lecter a i ostatní účastnice výpravy – Christina Meadows, Inees Rut Gowstring, Loralei Silwerin, Manon Černozobá, Sarah Thompson a jako další dospělý dozor na poslední chvíli naše řady doplnila slečna Anna Maria Salomeová.

Můj návrh, že bychom pro jednou mohly zůstat v teple strážních ohňů a radši si opékat marshmallows, se s úspěchem bohužel nesetkal a po krátké debatě na téma, kdo má nebo nemá rád marshmallows, jsme na povel slečny Žáby opustily relativní bezpečí hranice lesa spolu s chabým světlem a teplem strážních ohňů a vyšly do mrazivé náruče Zapovězeného lesa. Cílem naší výpravy bylo zkontrolovat ohnivce, jestli jsou v pořádku, když to s lesem v poslední době vypadá všelijak.

Samozřejmě, že by to nebyla pořádná výprava, kdybychom se z ní nevrátily bez nějaké té děravé ponožky! Ta na sebe nenechala dlouho čekat a Lori si tak mohla obohatit svůj šatník. I když… vážně ležela dotyčná ponožka v lese? Zlí jazykové (čti slečna Anička) totiž tvrdí, že Lori ponožku svlékla jisté zelenofialové, která si později stěžovala, že Lořiným přičiněním chodí bosa. Že by Lori zatoužila po sběru ponožek od bývalých zelených, aby si s nimi vystlala rakvičku?

Netrvalo dlouho a slečna Žába, jak je jejím nedobrým zvykem, odbočila z cesty na další ze zvířecích stezek a nám všem nezbývalo než ji následovat. Na cestičce nás naštěstí nepotkalo nic krvelačného a studenty-požírajícího, málem na nás ale spadl zmrzlý pták. To mě osobně stálo pád do křoví a roztržené oblíbené skinny jeans z NiTě. Ptáček vypadal poněkud zcepeněle, ale i tak se ho Lori pokusila obléknout do ponožky. Ta však byla tak děravá, že to pomohlo opravdu jen malinko. Nicméně ptáček pomalu rozmrzal, takže jsme se začaly shánět po něčem k jídlu. V okolí se nakonec podařilo najít bílou myšku, ta však byla pro opeřence příliš velká, takže si z ní raději udělal plyšáka. Nakonec se zabydlel v mém klobouku milující panda a my jsme mohly pokračovat dál.

Už jsme byly tak zmrzlé, že bychom mohly začít odpadávat jako ten nebohý pták, když vtom nás ovanul lehký závan tepla. Zastavily jsme se a snažily se určit směr, z něhož teplo přicházelo. Nakonec se ho povedlo odhalit hnátě a kuřímu oku slečny Aničky, která jako správný směr určila jih. Problém nastal, když jsme zjistily, že žádná z nás neví, kde je jih. Nakonec jsme se ale vymotaly a kupodivu vyrazily na správnou stranu. Po chvilce se před námi objevil od pohledu labilní živočich, ve kterém jsme poznaly ohnivce.

Naše postávání a diskutování nad tím, co bychom s ním měly nebo neměly dělat a jestli je v pořádku, v něm moc klidu ani čehokoliv jiného zjevně nevyvolalo – vypadal spíš, že se z nás nervově zhroutí. Nakonec se Sarah rozhodla zachovat jako správný student z Nebelvíru a zkusila ohnivce prostě podrbat. K všeobecnému překvapení to ohnivce upokojilo a začal vypadat o poznání vyrovnaněji. Na vlastní kůži jsme si pak ke škodolibé radosti lesnice všechny okusily, že jiskru ohnivce je lepší ve většině případů nechat na pokoji a že mít po ruce popáleninovou mast i na procházce do lesa není vůbec od věci.

Poté, co jsme se vypořádaly alespoň s nejhoršími popáleninami, jsme shledaly, že ohnivec je v pořádku a my se můžeme vrátit. Onen večer si pro nás ale nachystal ještě jedno překvapení – opeřenec v mém opatrování se probral a zjistily jsme, že nese pergamen s informací, že se jedná o sovu Jarmil, a s přáním, nechť si ho nálezce ponechá. Po bližším zkoumání jsme shledaly, že Jarmil opravdu kouká jako Jarmil a začaly jsme hloubat nad tím, kdo je vlastně tím nálezcem. Slečna Žába podotkla, že sova by měla být putovní, Lori ale namítla, že jsem ho celou dobu nesla já, tak ať si ho nechám. Jarmilovi to bylo celé vlastně šumák a dál se tulil k myšce.

Pak vyvstala otázka způsobu návratu do hradu, kdy jsme my opatrnější byly přehlasovány vyznavačkami adrenalinových sportů, takže nakonec byly zvoleny bonbonky, které nám zajistily tvrdé pády na pozadí přímo do Velké síně.

Výprava byla asi úspěšná: přinesly jsme si Jarmila (který mi v tuto chvíli spokojeně vyžírá sovinec)! Většina z nás ale i popáleniny a já dokonce nastydlý močový měchýř, z kterého mě musela druhý den kurýrovat slečna Any. Příště už fakt nikam nepůjdu!

Pro Hadího krále,
Kira Mae Spencer

Po uvítací řeči naší kolejní ředitelky Veronicy Narcissy Williamsové jsem také řekla pár slov a rovnou jsme se pustili do zábavy a někteří také do jídla v podobě hadích perníčků.

Na programu bylo doplňování co nejvtipnějších hlášek k fotografiím výrazných tváří Zmijozelu. Myslím, že můžu za všechny říct, že toto naprosto ovládla slečna Barbara Arianne Lecter, která určitě pravidelně snídá vtipnou kaši nebo možná užívá ke každému jídlu ostrovtipný lektvar. Ale ani ostatní nezůstali pozadu a z komnaty nejvyšší potřeby se každou chvíli ozvala salva smíchu. Zaznělo skoro čtyřicet vtipných hlášek a vybrat tři nejlepší bylo opravdu těžké.

Jako první přišla na řadu Loralei Silwerin, která předchozího dne už podruhé v této sezóně chytila zlatonku během prvních 40 minut utkání.

3. místo – Maraike Auri Nordahl

2. místo – Marguerita Laux

1. místo – Barbara Arianne Lecter

Pak jsme se pokusili přijít na to, o čem si asi špitají naše prefektky Saiph Lacaille a Noah Limbani.

3. místo – Astoria von Pens

2. místo – Barbara Arianne Lecter

1. místo – Noah Limbani (kontext zde)

A protože Zmijozel sice ctí čistou krev, ale jinak bere všelijaké existence, přišla vzápětí řada i na naší plešatou dušici Margueritu Laux a beztělnatou Ninu Yozhinski.

3. místo – Saiph Lacaille

2. místo – Loralei Silwerin

1. místo – Barbara Arianne Lecter

Zabrousili jsme i do chudého zmijozelského trezoru s pokladnicí Astorií von Pens a kapitánkou famfrpálového družstva Ontarií Emori Reyes.

3. místo – Barbara Arianne Lecter

2. místo – Inees Rut Gowstring

1. místo – Christina Meadows

Naše pokladnice se nakonec nechala slyšet, že tak chudá kolej jako Zmijozel by neměla dělat takové vtipy.

A ani naši zelenofialoví nezůstali ušetřeni. Na předposlední fotografii byly zachyceny kolejní ředitelka Veronica Narcissa Williamsová a profesorka Renée Carlisle.

3. místo – Barbara Arianne Lecter

2. místo – Astoria von Pens

1. místo – Jagga Viggo

Na závěr jsme si nechali to nejlepší, a to setkání známé ochránkyně všech žab Barbary Arianne Lecter s proslulou bruntálskou zubatou žábou.

3. místo – Maraike Auri Nordahl

2. místo – Christina Meadows

1. místo – Barbara Arianne Lecter

A co by to bylo za večírek v tomto zimním období, aby nakonec nedošlo i na nějakou tu koulovačku? Prefektka Saiph se dle svých slov snažila trefit Maraike Auri Nordahl, ale ve skutečnosti mířila tak moc špatně, že pětkrát hodila sněhovou kouli na profesorku Hekateu Centaurix, která byla tou dobou na večeři ve Velké síni. Jestli je pět zásahů pořád náhoda, posuďte sami.

V závěru večera přišla i řeč na očekávanou nadílku, kterou měli zmijozelští studenti dostat s odbitím půlnoci. Vyhlíželi ji dokonce tak netrpělivě, že přivolali skřítka půlnočníčka dokonce o víc jak 4 hodiny dříve. To jim ovšem nepomohlo, spolu s pokladnicí jsme dárky uchránily a nespaví nedočkavci si je mohli opravdu rozbalovat až pár minut po půlnoci.

Pro Hadího krále
Kira Mae Spencer

V loňském školním roce se poprvé na famfrpálovém hřišti objevilo hned několik talentovaných hadů. Kromě mojí maličkosti to byla Maya Prinz, Aril Nardelli, Jasper Flemont Forest a Elrose Rockwood. Jak se s takovým klubkem neposedných hadů popasovala bývalá kapitánka Loralei Silwerin? Obešla jsem své spoluhráče, se kterými jsem sdílela první neúspěchy na hřišti, postupné nabírání zkušeností a pak i nějaké ty první úspěchy, a pořádně jsem je vyzpovídala.

Co tě přivedlo na famfrpálové hřiště a přimělo vydržet až do konce? Co tvoje úplné začátky? Byly krušné, nebo jsi v sobě objevil/a skrytý talent? Jaký to byl pocit, poprvé vzlétnout na famfrpálovém hřišti na koštěti?

Aril: Takže na famfrpálové ihrisko ma priviedla moja zvedavosť. Chcela som vedieť, ako to vlastne funguje. Ako je to graficky a technicky doriešené. A tiež to, že sa tam môžem viac zblížiť s ľuďmi v koľajke. Čo sa myslím aj podarilo, aj keď bohužiaľ mi mudlovia teraz nedovolovali byť tak aktívna, ako som si predstavovala.

Elrose: Uf, no, pokud vím, na famfrpálové hřiště jsem se přivedla asi tak nějak sama 😀 A co mě přimělo vydržet až do konce? No, tak to fakt nevím, nejspíš všechna ta sarkastická zábava a možnost podílet se s ostatními o své úplně nově prožité zážitky a tak… 🙂 Moje začátky byly celkem zajímavé, jelikož na úplně první trénink mě Lorča dala na post chytače a já jsem vůbec nevěděla, co dělat, jelikož mi to nikdo nevysvětlil. Tak jsem tam klikala všude možně s myší po monitoru s tím, že mi to něco ovlivní a já chytnu zlatonku. No, a pak se přede mnou náhle zjeví nějaká číslíčka a já vůbec netuším, co mají znamenat, a tak si jen tak na jedno z nich kliknu… No, a abych to nebyla já, kliknu na to nejvyšší možné číslo, které tam bylo, a tím se absolutně připravím o možnost chytit zlatonku 😀 A jaký to byl pocit poprvé vzlétnout? No, nevím, takové… vzdušné 😀 Famfrpálové hřiště jsem si každopádně představovala jinak, takže mě velmi zaskočilo, že vypadá tak, jak vypadá 😀

Jasper: Na famfrpálové hřiště mě přivedla zvědavost a nadšení starších spolužáků. Poté, co jsem to zkusil, mě to úplně pohltilo a jsem z famfrpálu nadšený.
Začátky byly náročné, tedy některé posty, jiné mi šly samy, až jsem sám sebe překvapil.
První let na koštěti byl famózní a hned jsem si to zamiloval… a mám neblahé tušení, že jsem se na něm stal závislý.

Maya: Na famfrpálové hřiště jsem šla poprvé plná zvědavosti, zajímalo mě, jak se vlastně famfrpál hraje. Vydržela jsem, protože mě to baví a mám silnou potřebu být nejlepší, což se u famfrpálu díky úrovním určuje snadno.
Moje začátky byly krušné jako u ostatních. Do brány jsem se netrefila ani z půl metru, trefovaly mě potlouky a v bráně jsem ani nestíhala reagovat na letící camrály. Ale díky tomu, že jsem vytrvala, to vše šlo pořád lépe a lépe.
A první vzlétnutí? No, to bylo děsivé, protože jsem na koštěti seděla všehovšudy prvně v životě!

Povedlo se ti otestovat všechny posty, nebo ses na některé nedostal/a? Který post tě bavil nejvíce?

Aril: Moje začiatky boli na pozícii strelca, ktorú som si hneď zamilovala. Veľké plus bolo, že som pri nej nemusela zapínať počítač, ale dobre sa mi hralo aj cez telefón. A začiatky na tomto poste boli veľmi dobré. Skúsenosti som zbierala rýchlo, a dokonca som občas trafila aj nejaký ten gól. Každopádne by som sa chcela na tomto mieste ďalej rozvíjať a postupne dať priestor i ostatným pozíciám.

Elrose: Já jsem člověk, který musí být na všech místech naráz, takže ano, povedlo se mi otestovat všechny posty 😀 A to s tím, který post mě nejvíce bavil, je dost zajímavá otázka, jelikož nemůžu jen tak říct, že (například) „střelec“, jelikož všechny posty jsou něčím jiné. Samozřejmě, střelec je jeden z postů, kde se ti zkušenosti sbírají prakticky samy. Odrážeč je podle mě taky dost super, protože jak jinak naštvat naši kapitánku nebo svého hadonoše, když ne pořádným shozením z koštěte? 😀 U chytače je zase dost vtipné snažit se zachytit co nejrychleji všechna číslíčka, hlavně ze začátku, když nevíte ani to, jestli klikáte od největšího po nejmenší nebo třeba od sudých k lichým 😀 A brankář? To je tak něco pro mě, jelikož si tam můžu v klidu zdřímnout, aniž by mě něco rušilo (kromě „pár“ camrálů, které se snaží tak nějak proskočit obručí :D), jelikož je velmi malá pravděpodobnost, že tam zaletí potlouk… Takže nevím, nejoblíbenější post nebo post, který mě bavil nejvíce, asi úplně nedokážu určit 🙂

Jasper: Dostal jsem se skoro na všechny posty, akorát chytače jsem si nezkusil a osobně si nejsem jistý, jestli jej vůbec chci zkoušet.
Nejvíce mě bavil odrážeč. To byl také první post, který jsem si zkusil – a bylo to něco úžasného.

Maya: Nebyla jsem jen na chytačovi, ale časem si ho chci vyzkoušet na IT.
Z postů mě nejvíce bavil asi odrážeč, už jen kvůli tomu, že můžeš shazovat ostatní, a pak střelec.

Famfrpál je sice obrovská zábava, ale je taky pěkně nebezpečný, stal se ti nějaký úraz? Jak ses vyrovnával/a s údery potlouků?

Aril: Napriek tomu, že famfrpal je šport s veľkým množstvom úrazov, si ja na žiadny nespomínam. No nepripisovala by som tomu veľkú váhu. Predsa len sa mohlo stať, že ma potlouk trafil do hlavy a teraz mám problém s pamäťou. Neviete o tom niekto niečo? Vážne mi tá pamäť nejako neslúži.

Elrose: Záleží na tom, jak bereš úrazy. Jasně, spadla jsem pod údery potlouků nespočetněkrát, ale jestli myslíš nějaký vážnější úraz, jako je zlomená ruka nebo noha, tak to asi ne… Díkybohu 😀 A vyrovnat se s údery potlouků nikdy taky úplně nejde, protože prostě holt vždycky bolí 😀

Jasper: Úrazů jsem měl dost a kolikrát jsem byl více na ošetřovně než na hřišti, protože jsem provokoval ostatní, že mě neshodí a podobně. Jsem oblíbený terč. S údery se vyrovnávám se smíchem, a hlavně pomocí hodně lepidla, případně je sám odrážím pálkou.

Maya: Úraz vyloženě ne, ale párkrát jsem letěla dolů z koštěte, když do mě narazil potlouk. Pak se ale mezi prváky objevilo superlepidlo, takže jsem na zem už tak často nemusela… i když údery potlouky bolely pořád stejně.

Jak jsi vnímal/a ostatní háďata na hřišti? Byla pro tebe oporou, že jsi netrpěl/a sám/sama, nebo naopak konkurence, která tě popoháněla k lepším výsledkům či deptala?

Aril: Ďalšie háďatá na ihrisku by som nenazvala konkurenciou, ale motiváciou. Vždy som si pozrela, komu to ako ide, a potom si dala taký cieľ, že raz chcem byť tiež taká šikovná. No ja to beriem, že sme jeden tým a je dôležité, aby sme sa vzájomne podporovali a pracovali na sebe tak, ako doteraz. Aby sme boli najlepší a vyhrali všetky poháre.

Elrose: Ostatní háďata na hřišti jsem brala stejně jako všechny ostatní členy týmu a nijak jsem se s nimi ani nesrovnávala. A jo, byla sranda, když jsem byla hlavním terčem, shodili mě, a pak si vybrali za terč někoho jiného z háďat… A pak ještě větší, když jsme se my háďatoodrážeči spikli proti těm, kteří si z nás udělali terče 😀

Jasper: Háďata, a hlavně ty osobně, jste mě hnali dál k lepším výsledkům, a vždy byla legrace, no jen si vzpomeň na kečup.

Maya: V první chvíli jsem ostatní háďata vnímala jako konkurenci, ale brzy mi došlo, že je to týmový sport a že se v rámci koleje musíme při famfrpálu podporovat. Přesto jsem se snažila mezi háďaty excelovat, takže byla jejich přítomnost dobrou motivací k lepším výsledkům.

Naše odstupující kapitánka měla poměrně děsivou proprietu – rakvičku, kterou s sebou vláčela na každý trénink. Máš s rakvičkou nějakou zkušenost?

Aril: S rakvičkou našej bývalej kapitánky nemám našťastie žiadne skúsenosti. Vždy som sa od nej držala ďalej, aby som do nej pri nejakom úraze náhodou rovno nespadla.

Elrose: No, já naštěstí ne, ale ze „svých“ zdrojů vím, že v ní není zrovna nejútulněji… Že, Jaspere? 😀

Jasper: Kiruš, o té děsivé věci naší již bývalé kapitánky se ani nezmiňuj, doteď z toho mám husí kůži.
Jo, jedna příhoda se stala. Jednou jsem si chtěl pohodlně lehnout. To jsem ovšem netušil, že mě tam naše milovaná kapitánka zavře a odmítne mě pustit. Nebylo to nic příjemného, a proto se raději držím od té satanovy pomůcky trochu dál.

Maya: Na rozdíl od jiných jsem se do rakvičky (naštěstí!) nedostala, ale vždy jsem sebou lehce trhla, když se rakvička náhle objevila na hřišti…

A teď úplně nejzáludnější otázka, když už jsme se stočili k Lori, jaká byla kapitánka? Nešel z ní třeba tak trochu strach? Byla hodná, nebo naopak zlá?

Aril: Lori bola najlepšia kapitánka, akú som zažila, hoc som s ňou strávila len jeden rok. Vždy som mala rada, ako zodpovedne berie svoju pozíciu, a páčilo sa mi, že nám tréning osobne pripomínala, ak sa náhodou niekto oneskoril.

Elrose: Jejda… To se dost těžko popisuje, jelikož je velká pravděpodobnost, že si to tu Lor právě čte, takže… Ahoj Lori! 😀 Ne, podle mě byla skvělá kapitánka a strach z ní šel, jen když byla na odrážeči a vy jste ji zrovna naštvali… (Vlastní zkušenost – NEZKOUŠET!!!) A hodná, nebo zlá? Já si myslím, že to dost záleží na situaci, ale vyloženě zlá nikdy nebyla… Chci říct, samozřejmě, že byla, jsme přeci Zmijozel! 😀 (Jo, a vyloženě hodná asi taky ne, ale tak, s tím už se počítá, přeci jen, famfrpál je tvrdá hra :D)

Jasper: Tak ona Lor vzbuzuje strach hlavně s odrážečskou pálkou v ruce. Ale nejednou jsem se do ní trefil potloukem a podobně, takže z ní občas mám strach, ale většinou to je spíše respekt.
Nebyla zlá, jen svá, nevím, jak to přesně popsat.

Maya: Lori byla skvělá kapitánka! Tréninky pod jejím velením mě moc bavily. Strach šel především z její rakvičky, zvlášť poté, co do ní na prvním tréninku zavřela Jarrqa… Ale ke mně se Lori chovala vždy mile a poradila mi, když jsem měla nějaký dotaz.

Teď už jsme ve druhém ročníku a hradem se prohánějí další nové famfrpálové naděje. Co bys vzkázal/a nastupujícím háďatům, která se stanou novými terči, tedy chtěla jsem říct hráči?

Aril: Našim novým háďatám by som odkázala len to, aby sa nenechali odradiť nepodstatnými zlomeninami a pádmi, ktoré sme si bud zažili, alebo si zažijeme všetci. No každopádne famfrpal je šport, ktorý treba aspoň vyskúšať.

Elrose: Třeste se, bo si vás namažeme na chleba!!! 😀

Jasper: Vzkaz mám jednoduchý. První: přečtěte si článek, který jsem sepsal za pomoci svých vrstevníků. (Deset rad, jak pomoci novým hadům přežít, pozn. redakce) Druhá: sežeňte si vlastní lepidlo na kolejní tréninky, a hlavně vše berte s humorem.

Maya: Novým hráčům vzkazuji, ať se nenechají odstrašit krušnými začátky a ať vytrvají! Hřiště je skvělé místo, kde můžete lépe poznat zbytek koleje, tak si to nenechte ujít.

Máš ještě něco, co bys ohledně famfrpálu, hřiště, míčů, spoluhráčů, kapitánky… chtěl/a ještě čtenářům HK sdělit?

Aril: Na záver by som chcela dodať, že nepochybujem o tom, že tento rok bude famfrpálový pohár náš, pretože sme najlepší.

Elrose: Radši ne, ještě by se vyděsili, a kdo by pak dělal terče? 😀

Jasper: Děkuji všem za super tréninky, které jsem si s vámi mohl doteď zažít, a už se těším na další.
Pak ještě jedna věc, ostatní koleje, těšte se, protože Zmijozel má posilu těžkého kalibru!

Maya: Asi ani ne… snad jen, že pohár bude náš!

Děkuji všem poskytnuté rozhovory a moc se těším na další setkání na famfrpálovém hřišti!

Pro Hadího krále
Kira Mae Spencer

V časech založení naší slovutné školy byli skutečně zakladatelé čtyři, ovšem žádný Salazar Zmijozel mezi nimi nebyl, dokonce podle dostupných zdrojů nikdy nikdo takový nežil. Čtvrtým zakladatelem naší školy byl Růžovous. Bohužel se jeho přídomek, podle kterého se jmenovala i jeho kolej našim badatelům zatím nepodařilo zjistit. Je sice faktem, že stejně jako vymyšlený S. Zmijozel ze školy odešel jako první ze zakladatelů, ale nešlo o rozpory ohledně přijímání studentů z mudlovských rodin, ale o poraněnou hrdost všech zbývajících zakladatelů. Růžovous je převyšoval ve všech ohledech, jak v míře schopností, tak i lidských kvalit. Byl chytřejší než samotná Rowena, odvážnější než Godrik a obětavější než Helga. Měl skvěle nakročeno k tomu, aby byl systém rozdělování do kolejí zrušen. To ostatní zakladatelé nemohli dopustit, protože veřejným tajemstvím bylo, že za každého studenta jejich koleje měli tučné odměny. Všelijakými úskoky hodných právě vymyšleného Salazara, se jim podařilo Růžovouse dostat ze školy. Jeho kolej byla násilně rozdělena a nahrazena právě Zmijozelem, kam byli dosazeni ti největší výtržníci, kterých se koleje potřebovaly zbavit a tak byla velmi dobrá pověst Růžovousovy koleje zničena a nahrazena jen samými negativy.

Pod tíhou historických důkazů bylo vedení naší koleje přinuceno dojít k razantnímu kroku a provést radikální změny. Ve chvíli, kdy naši badatelé zjistí název Růžovousovy koleje, okamžitě dojde k přejmenování koleje. Kolejní barvy budou změněny na růžovou se stříbrnou a kolejním znakem bude už navždy Růžový roztomilý králíček. Kolej v září ve svých řadách poprvé po stoletích přivítá jedince, kteří oplývají největším počtem lidských ctností. Od dnešního dne bude i tvrdě dohlíženo na chování všech studentů a všechny prohřešky proti novým cílům koleje budou tvrdě trestány. Z preventivních důvodů budou všichni čistokrevní studenti posláni na převýchovu do ostatních kolejí a v září se budou muset znovu podrobit zařazování Moudrým kloboukem.

Těch pár jedinců, co by v bývalém Zmijozelském sklepení zůstalo, se bude muset omezit pouze na společenskou místnost. Vytápění a udržování tak malého počtu ložnic by bylo příliš nákladné. V příštím školním roce by ovšem měla být připravena Obláčková věž, jejíž původní plány se podařilo v zakázaných archivech objevit a aktuálně se hledá stavební společnost, která by takovou věž postavila. Mělo by se jednat o velmi hřejivou, nebi blízkou a velmi roztomilou stavbu. Pravý opak zeleného šerosvitu ukrytému pod jezerem, jaký neduživí Zmijozelští znají do této doby. Na náklady kumbálu koleje bude i všem studentům, kteří v koleji zůstanou, postupně nahrazeny zelené uniformy za růžové. Zbytek zelených věcí budou smět nosit pouze na maškarní nebo o svátku sv. Patrika.

Změny se nevyhnou ani našim mazlíčkům. Náš bazilišek Ferdinand bude v nejbližších dnech odvezen na baziliščí záchrannou stanici. Králík Póťa bude v Kouzelnickém kadeřnictví obarven na růžovou. Ferinanda, po vyřízení všech formalit (asi padesáti kilometrů pergamenů), nahradí Pink Fluffy Unicorn.

A tímto článkem pro tuto chvíli zavírám i Hadího krále. Čekám na přeřazení do jiné koleje. Snad i brzy přijde nová redakce a nový časopis V padesáti odstínech růžové.

Pro Hadího krále
Kira Mae Spencer

První problémy ovšem přijdou ve chvíli, kdy se začne na školní pozemky snášet tma, v tu chvíli se v chodbách hradu rozhoří lítý boj o každé temné a klidné zákoutí a kamarádství jde stranou, tady jde totiž o život (nebo aspoň o rýmu)! Nejsme ještě zařazeni do kolejí, tudíž nemáme svou postel ve vyhřáté ložnici a musíme přespávat, kde se dá, občas i kde se nedá, a jediná šance, jak se vyspat v pořádné posteli, je skončit na ošetřovně.

S pár kamarády jsme se pravidelně u snídaně potkali notně pomuchlaní, otlačení a nevrlí, ale pár budoucích prváků, kteří vypadali, jako by vstali z postele s nebesy, se také našlo. Proto jsem se rozhodla, že zkusím najít nejlepší místa k přespání. Jenom Merlin ví, kdy by se taková informace mohla znovu hodit. Nebylo to zrovna jednoduché, každý si svá místa chrání, ale nakonec se mi pár budoucích spolužáků přemluvit podařilo a o svá přespávací místa se se mnou podělili.

Někteří přijeli do Bradavic dokonce i lépe připraveni na podobné podmínky. Ti prozíravější si přivezli různé spací pytle a před hradem se objevil dokonce stan. Jeden mladý kouzelník mi prozradil, že si přivezl prostorný cylindr od svého pradědečka, ve kterém pohodlně přespává a prý by se pro mě našlo uvnitř i jedno místo! Jeho pravou identitu si tedy raději nechám pro sebe, lepší místo na přespání bych totiž nenašla. Bez obdobných „zlepšováků“ či jiných kreativních řešení existují místa na přespávání spíše špatná nebo ještě horší.

Jako první místo k přespání se nabízí Velká síň. Je tu teplo, spousta prostoru a pro noční jedlíky je to místo bezesporu výhodné. Bohužel je zde neustále rozruch a svíce se prakticky nezhasínají. Ostatní kouzelníci zde vysedávají dlouho do noci a jiní začínají ráno přicházet na snídani velmi brzy. A když spíte pod stolem, je dost pravděpodobné, že do vás někdo kopne nebo na vás upustí vidličku. Podlaha je tvrdá a lavice zase úzká, já sama jsem z ní už spadla na zem. V síni se tedy spát dlouhodobě nedá, na tom se se mnou shodla i slečna Gwen Albion, která to s hledáním svého místečka neměla také zrovna jednoduché.

„S místem na spaní to je těžké, neboť jsem již před vpuštěním do hradu zjistila, že spát venku či pod lavičkou v parku se nevyplácí. Tak jsem teda zkusila Velkou síň a ani to nevyšlo, ono je to totiž trochu prvoplánové, takže jsem po dvou nocích tam šla hledat jinam, neboť tam nikdy není klidu a pořád mi tam někdo kradl deku, teda ubrus. V umývárně je vlhko a chladno, v sovinci to zavání trusem a v laboratoři bouchá. Nakonec jsem skončila za jednou sochou na chodbě, netáhne tam, sice tam občas ťapká nějaký brouček, ovšem toho většinou čeká střet s mou podrážkou.“

Pokud jste alespoň trochu otužilí a máte ostré lokty, můžete zkusit vybojovat právě nějaké klidné a temné místo kdesi v útrobách hradu. Jedno takové jsem objevila za tím ošklivým skřípajícím brněním ve druhém patře. Pokud se nenecháte skřípáním odradit a brnění povíte před usnutím pohádku (nejraději má ty o princeznách), skřípat přestane a nechá vás v klidu spát třeba až do oběda. Další ucházející místo je asi šest metrů za vchodem do kuchyně, přesně v té tmě, co by se dala krájet. Není tam průvan a je zde i dost místa, takže se většinou vejdete, aniž byste kvůli tomu museli někomu rozbít nos. Bohužel vás velmi brzy vzbudí skřítci, kteří se vrací po nočním úklidu hradu, ale když budete mít štěstí, možná vám přinesou i snídani rovnou pod nos. Občas tam potkávám i odvážnou slečnu Klotyldu Malíkovou, která jindy odchází přespávat pod širé nebe až za Prasinky.

„Když je ale příliš ošklivo, nebo když se jen zdržím na hradě příliš dlouho, spávám nejčastěji kousek od vstupu do kuchyně. Člověk musí počítat s relativně brzkým budíčkem a taky se občas příliš z blízka potká s Uršulou, ale zase ta vůně, která se tam občas ráno line, to se hned vstává veseleji.“

V těch nejteplejších letních dnech doporučuji romantikům astronomickou věž, to je venku i tepleji než na chodbách a ten hvězdný výhled je nádherný, jen musíte počítat s tím, že je zde podlaha hrbolatější než jinde, takže jen hábit vám pod zády stačit nebude.

A už nám na hradě zbývá nejspíš poslední dobré místo na přespání a to je knihovna. Abyste mohli přespat v knihovně, musíte mít velké štěstí a hlavně být co nejvíc nenápadní, ale podle slečny Míny Frost to za tu trochu námahy opravdu stojí.

„Já teda nejradši spím v knihovně. Zalezu si mezi regály s knihami. Spojím si pár židlí, abych neležela na zemi a nebyla mi zima, pod hlavu plášť a je to. Je tam tma, ticho, staré knihy krásně voní, co víc si přát?“

Jenom pár z nás večer opouští hrad úplně. Jeden večer se mi povedlo zastihnout slečnu Eli Sparrow, která, jak jsem si všimla, vždy večer odchází z hradu pryč. Po chvilce přemlouvání mi své místo prozradila. Neváhala se pustit ven z hradu až na famfrpálové hřiště, pod tribunami nalezla uskladněné vlajky, které využívá jako přikrývky i jako matraci.

„Spávám většinou pod širým nebem, ráda koukám na hvězdy. Když je špatné počasí – prší nebo hodně fouká, tak si zalezu pod tribuny. Mám na spaní naprostý klid. Teď v létě je příjemné, že noci nejsou nijak chladné. Zároveň mi není vedro. Někdo by mohl namítat, že to mám daleko do hradu, ale mě to nevadí. Koneckonců, trávím tam jen noci, přes den jsem na hradě. Navíc se ráno pěkně projdu, a tak přijdu na snídani pěkně protažená a probuzená.“

Většina z nás si svoje místo nakonec našla, má to své kouzlo a je to dobrodužné, ale nám i našim kostem se výrazně uleví, až konečně za pár dní ulehneme do měkkých postelí ve svých nových ložnicích

Pro Hadího krále
Kira Mae Spencer