Kolik, kolik už času odplynulo..

Čas se neměří na hodiny, ale na lidi.

Ten dlouhý zástup tváří a jmen.

Dlouhou řadu bytostí, které jsem potkával v chodbách Zmijozelova podzemí.

Byly jich desítky, stovky.

Každý jiný. Všichni osobnosti. Každá z těch myslí má svoje touhy, přání, starosti, strachy. Každý něco přináší. Každý něčím obohatí.

Každý ale nakonec odejde.

Jako příliv a odliv.

Je to jako stát po kolena v moři. Vlnka za vlnkou, přichází, odchází.

Další a další, rok za rokem.

A já, já jsem nehybný.

Co cítím?

Včera jsem se „náhodou“ dotkl jednoho se studentů.

Kost na kůži.

Student se ošil, zachvěl a ruka mu ucukla.

Pak se kvůli tomu tvářil provinile. Bylo mi ho líto, omluvil jsem se, že to je moje chyba.

Závidím mu ten pocit.

Ten intenzivní živočišný pocit cizího doteku.

Já ale necítil nic.

Rád se dívám na měsíc skrze zápěstní kůstky na mé ruce. To dokáže málokdo.

Nebo stát na hradbách při lijáku a bouři.

To je pocit, když déšť stéká skrz kosti až na páteř. Nestudí, ale cítím ho. Přímo uvnitř sebe, je to jako by mi déšť stékal rovnou po duši.

A hladil, konejšil.

Uspával.

Vcházím do Velké Síně, probíhají tu přípravy na nové studenty.

Příliv….

Vzpomínám na ty, kteří letos odešli, odliv…

Projdu síní a navštívím Sborovnu.

Poslouchám, o čem debatují kolegové…

Nic zajímavého, jako obvykle. Všechno co řešíte, milí přátelé, tu už bylo… jenomže vy si to nepamatujete.

Objevujete Albion…

Nemám potřebu se přidávat. Věci, o kterých se mluví, nejsou důležité.

Příliv a odliv….

Půjdu domů, do Zmijozelova sklepení.

Lehnout do své rakve a čekat na další příliv.

Nebo odliv….