Dnešní díl je věnovaný kreativní a vždy nadšené Faye Sages, aktuálně studentce 1. ročníku rozšiřujícího studia, která loni úspěšně složila OVCE z Kouzelnické tvořivosti. Je dvojitou zástupkyní (ve zmijozelském famfrpálu a Hadím králi), členkou redakce Denního věštce, bývalou prefektkou i šéfredaktorkou. Zmijozel ji zná především pro její vybraný vkus, módní cítění vyšší úrovně, víru v jednorožce a ochotu přiložit ruku k dílu, kdykoliv je to potřeba. Tím, jaká je, inspiruje i bez doplňujících dotazů, ale přesto… pojďme se společně ponořit do hlubin jejích zájmů a preferencí.

Jaká je tvá oblíbená postava nebo zvíře z Harryho Pottera?
Draco Mafoy! Ne, dobře, kecám. Draco je mou oblíbenou postavou jen v našich zmijozelských kartičkách na Řachavce…
Nejraději mám Klofana. Přijde mi skvělé, jak zná svou sebehodnotu a už od začátku vyžaduje od ostatních vzájemný respekt a úctu. Mám se od něj rozhodně co učit! A samozřejmě mu taky závidím možnost létání nad úžasnou krajinou – taky bych si chtěla bezstarostně smočit pařátek nad skotským jezerem.

Máš nějakou knihu, která ti připadá výjimečná?
Naprosto výjimečnou knihou je pro mě Půlnoční knihovna. Četla jsem ji už několikrát a vím, že si ji ještě párkrát přečtu. Po této knize sáhnu, kdykoli se ve svém životě cítím trochu na dně, začnu pochybovat o svých rozhodnutích a celkovém směru životem. Do hlavní hrdinky se tak dokážu velmi dobře vcítit a celý příběh s ní prožívám tak, jako by byl můj vlastní. Doporučuju všem, kteří často přemýšlí nad „co kdyby…“.

Co za divadelní hru, film nebo seriál bys doporučila čtenářům?
U mě je problém, že všechno hned zapomenu. Vždy si říkám „To je tak geniální! To si musím pamatovat!“, a den nato už si ani nevzpomenu na název. Mám paměť akvarijní rybičky na nejvyšší úrovni.
Naučila jsem se ale na takovou otázku odpovídat názvem filmu Yes Man. Je to sice taková obyčejná komedie, ale líbí se mi myšlenka, že když člověk přestane automaticky nějaké nápady zavrhovat a naopak se naučí více otevírat novým možnostem, může se rázem jeho život stát zajímavějším / zábavnějším / lepším / obohaceným o něco nového.

Jakou hru považuješ za skvělou?
Divukraj! Deskové hry zbožňuju, ale tato vyčnívá nade všemi. Divukraj je krásná hra jak dějově, tak i na pohled. Na začátku hry se lesní zvířátka pomalu probouzejí ze zimního spánku a mají celý rok na to si nahrabat zásoby a vybudovat město na další zimu. Jedná se o strategii s prvkem náhody (nikdy nevíte, co za dobrodružství vám karty připraví), kde si soupeři vzájemně neškodí. Teď nevím, jestli jsem neodradila hráče milující škodolibost, ale mně to prostě přijde hrozně milé! Hra má i spoustu rozšíření, jedno hezčí než druhé. I z toho důvodu mě hra nikdy neomrzí, protože je pokaždé absolutně jiná.

Kdybys měla možnost si dát jakékoliv jídlo nebo nápoj, co by to právě teď bylo?
Dala bych si na poloostrově Howth mušle na smetaně a víně, které bych zajedla chowderem. Jako dezert bych se teleportovala kamsi do Indie (nebo alespoň indické restaurace) na mangové lassi. A celý tento zážitek bych asi završila hledáním pohodlného záchodu. – směje se –

Na které místo bys všem doporučila se podívat?
Mé doporučení není žádná památka ani světoznámá lokalita. Je to místo, kam čas od času zavítám v myšlenkách a nemůžu se ho nabažit. Jedná se malé přístavní městečko Dingle v Irsku.

Chcete vidět rozkošné barevné domečky? → Dingle
Milujete ruch a lidi? → Dingle
Máte zároveň rádi klid a pohled na vodu? → Dingle
Chcete se vyplavit do Atlantiku pozorovat delfíny, velryby, papuchálky a další volně žijící zvířátka? → Dingle
Milujete pozorovat a poslouchat oceán burácející o útesy? → Dingle!!!

Dingle má prostě všechno. A já se tam rozhodně jednou zase vrátím, nejen ve vzpomínkách.

Věnuješ se nějaké netradiční aktivitě nebo koníčku?
Celý život na sobě pracuji, a tak můžu hrdě prohlásit, že jsem dvojnásobná světová mistryně v gaučingu. Dalším mým koníčkem je určitě tsundoku, od kterého se ale pomalu snažím upustit a proměnit ho pouze na nekonečné přidávání knih na TBR list. Pak mám jako hobby hromadit věci k tvoření, ale to nevím, jestli taky nese nějaký fancy název. A poměrně nedávno jsem začala objevovat kouzlo vitráží, konkrétně tedy tiffany techniky, díky které se asi plynule přesunu i k vyzkoušení nějakých šperků, úpravě zrcadel a dalšímu kreativnímu řádění. A mými budoucími koníčky je tanec a skákání přes švihadlo, ale zatím, jakožto pohybové nemehlo, sbírám odvahu. – směje se –

Už plánujete návštěvu Dingle? Hledáte knihovnu, v níž je k půjčení výtisk Půlnoční knihovny (kterou jsem četla a doporučuji ji také!), nebo se snad hodláte zamyslet nad tím, zda nemůžete sami pokořit nějaké rekordy v gaučingu? Dejte nám o tom vědět do komentářů a všechno si to užijte!

Pro Hadího krále
Saiph Lacaille

Nejdůležitější rozhodnutí, které každý z nás učinil ještě předtím, než vůbec prošel branami hradu, byl bezpochyby výběr jména. Někteří vymýšlením strávili dlouhé hodiny, jiní věděli na první dobrou. Kde se tedy ale tato jména berou? To zajímalo i mě, a proto jsem se rozhodla vyzpovídat letošní zmijozelské prváky. Zahltila jsem je otázkami o jejich myšlenkách při výběru. Dnes si rozebereme jejich odpovědi.

Nejdříve se ale pojďme zaměřit na to, odkud inspiraci můžeme čerpat. Na hradě často vídáme jména inspirovaná postavami z různých fantasy světů. Třeba moje vlastní jméno bylo propůjčeno ze Hry o trůny a podobně se inspirovala i moje spolužačka Ethel Zlopočasná. Dále vidíme jména různých původů, ať už biblická jako třeba Jidáš, antická jako Amarantha, nebo asijská či africká. Míchají se nám v nich všemožné kultury.

Každého zaujmou jména ironická a vtipná. Jistě si každý z vás teď na pár vzpomene. Jsou originální a nezapomenutelná (i když někdy možná těžce zapamatovatelná?). Máme tu i jména česká, která působí naopak velmi skutečně. Ve většině případů ale můžeme mít pocit, že jména byla jen opsána z náhodného generátoru a žádný hlubší smysl nemají. Já jsem se ale přesvědčila, že to tak není. Za každým jménem se skrývá jedinečný příběh. Tak pojďme na ně.

AMARANTHA NOCTURNE: Nevadnoucí květ noci

Jednou z nejvýraznějších osobností mezi letošními háďaty je moje spolužačka Amarantha. Její jméno je na hradní poměry jedinečné, a tak jsem ji nemohla nevyzpovídat. Jejím hlavním cílem byla jedinečnost a originalita a za sebe musím říct, že se jí to rozhodně povedlo.

Příjmení Nocturne prý bylo jasnou volbou, pochází z francouzštiny a znamená noc. Inspiraci brala ve své lásce k noci: „Mám hrozně moc ráda měsíc a temnotu. Tak jsem se zaměřila na tento fakt.“ Zvažovala i jména jako Moon nebo Nox, ale jelikož cílila na jedinečnost, rozhodla se pro méně běžnou a bezpochyby kouzelnou variantu.

Před jménem Amarantha zase zvažovala možnosti Trisha nebo Aisha podle její kočičky, když ale viděla, že obě jména už na hradě jsou, rozhodla se, že vymyslí něco dalšího. S finální verzí jí prý pomohla umělá inteligence: „Tak jsem zmínila, že miluji řeckou mytologii. A bylo to! Jméno Amarantha je odvozené z řeckého slova amaranthos, které znamená nesmrtelný.“ Dále dodala, že její jméno souvisí i s rostlinou amarant, která podle jejích slov nikdy neuvadne.

Amarantha celé své povídání ukončila se slovy, že to byla dlouhá cesta, což bezpochyby ano, zároveň ale vedla ke skutečně jedinečnému a výraznému jménu, které se k její hradní osobnosti skvěle hodí.

ADELE ASHBOOK: Vznešená hadice

To Adele měla ve výběru jména jasno. Minimálně toho křestního. Chtěla si totiž ponechat své mudlovské, a tak z něj jen udělala anglickou variantu. Velmi elegantní řešení. Její jméno navíc znamená vznešená, takže mě ani nepřekvapuje, že skočila právě ve Zmijozelu.

Dále mě samozřejmě zajímalo její příjmení, což Adele okomentovala následovně: „Ashbook je opravdu trochu propojené s knihou. Ačkoliv tady moc knihy nemusím, tak v mudlovském světě ráda čtu.“ Nápad připojit k tomu ještě ash už přišel sám. Adele tak byla s výsledným jménem spokojená a bylo rozhodnuto.

ETHEL ZLOPOČASNÁ: Jasnovidka ze Zeměplochy

Ethel se svým jménem inspirovala u své nejoblíbenější postavy z knih Terryho Pratchetta. Bábi Zlopočasná je stejně jako ona čarodějka, takže se to skvěle hodí.

U křestního jména chtěla, aby začínalo na písmeno E, stejně jako její jméno mudlovské a pak také jméno samotné Bábi Esmeraldy Zlopočasné. Jméno Ethel prý vyhrabala z daleké minulosti. „Kdysi jsem v jedné DnD kampani hrála Ethel Výsměškovou, starou šarlatánku inspirovanou Sibylou Trelawneyovou, takže jsem sáhla po Ethel.“ Jméno Ethel má navíc stejný původ jako jméno výše zmiňované Adele, takže tu máme další vznešenou hadici.

JIDÁŠ HLAVOLAM: Zmijozelská hádanka

Jidáš se mi svěřil s tím, že na vymýšlení jména nebyl sám. Poradil mu nejen jeho bratr, ale i nebelvírská prefektka Dors Venabili. Jidáš hned na první dobrou cílil na originalitu a nějakou skrytou hádanku, což se mu rozhodně povedlo.

Prvním nápadem, za který prý vděčí svému bratrovi, byl Tomáš Hádanka. „Což nám přišlo náramně vtipné. Protože samozřejmě jméno nejhrozivějšího kouzelníka všech dob zní v tomto překladu absolutně nehrozivě.“ Jidášovi to ale přišlo moc na nos, a tak toto jméno nezvolil. Ovlivnilo ale to, jakým směrem se jeho myšlenky vyvíjely dál.

„Mně se zamlouvalo, že to zní tak trochu jako „tu máš hádanku“. Tak jsem místo hádanky navrhl hlavolam se stejným významem, ale bez problémů se skloňováním,“ doplnil. A jméno se začalo tvořit. Za jméno Jidáš, které má stejnou funkci jako Tomáš, pak nakonec vděčí Dors.

Jidáš to zakončil slovy: „Ji Dáš Hlavolam. Komu dám hlavolam? To ještě nevím, ale zato vím, že se ten biblický kontext jména Jidáš náramně hodí.“ Můj spolužák se tedy rozhodl dát na první dobrou a myslím, že v tomto případě se to opravdu vyplatilo.

LAURA COOPER: Sheldonova sestřenice

Lauru moje otázka trochu zaskočila a svěřila se mi, že si na vznik svého jména přesně nepamatuje. Prý se ale odvíjelo od e-mailu, který při registraci použila. „Už ani nevím, proč zrovna jméno Laura. Možná Lara Croft, ale v české verzi jména? Ani nevím, jestli je Lara Laura.“ I kdyby ne, myslím, že si tato jména většina lidí spojí. Navíc Laura znamená vítězná, což je další přízvisko hodné naší koleje.

I u příjmení vycházela z e-mailu. Chtěla nějaké, co bude začínat na písmeno C. Tentokrát se inspirovala hlavním hrdinou seriálu Teorie velkého třesku, Sheldonem Cooperem. Klasické anglické příjmení s latinským jménem k sobě za mě skvěle ladí.

S tímto jménem se již můj výzkum blíží ke konci. Já jsem moc vděčná všem mým spolužákům, kteří si na mě udělali čas a stali se součástí tohoto článku, neboť bez nich by nemohl vůbec vzniknout. Díky vám jsem se dozvěděla spoustu nových způsobů, jak jména vymýšlet, ale i spoustu nových významů jmen. A teď je řada na tobě, čtenáři, které jméno se ti líbí nejvíce a proč? A jaký je skrytý význam toho tvého?

Pro Hadího krále
Lyanna Sullivan

Dnešní díl patří pokladnici a nadšenkyni do počítání galeonů, Enselis Ismenia. Zmijozel ji zná jako pečlivou a spolehlivou funkcionářku i členku zasedačky, která aktuálně studuje 2. ročník rozšiřujícího studia, má ve své síni slávy Řád Salazara Zmijozela a občas uspořádá nějakou hezkou puzzle soutěž. Její vždy milá povaha a vtipný humor hodný hadů ji řadí mezi oblíbené členy koleje, byť ne třeba mezi ty nejvýraznější. Má navíc výborný čuch na dobré obchody! Inspirovat se můžete nejen v přísloví „tichá voda břehy mele“, ale také v jejích zálibách. Tak je pojďme poznat!

Jaká je tvá oblíbená postava z Harryho Pottera?
Mou oblíbenou postavou byl vždy profesor Snape. Líbil se mi jako padouch a hrozně jsem mu fandila. Zvlášť od pátého dílu, ve kterém mě hlavní hrdina neskutečně vytáčel. Popravdě jsem byla kdysi maličko zklamaná, když se ukázalo, jak to s ním nakonec bylo. Ale dnes mě jeho příběh prostě jen baví a možná bych mu přála trochu jiný konec, který by si zasloužil.

Máš nějakou knihu, která ti připadá výjimečná?
Obecně mám ráda fantasy, ale na čtení nemám tolik času, jako jsem mívala dřív. Takže nic moc nového neobjevuji. V mojí knihovně má ale už dlouhé roky místo série Elenium, kterou napsal David Eddings. Rytíři, magie, zlá církev, bohové i humor. Takový pěkný fantasy balíček! Člověk se na chvíli oprostí od takové té nejvíc profláknuté klasiky.

Co za divadelní hru, film nebo seriál bys doporučila čtenářům?
Minulý rok jsem v Praze navštívila muzikál Fantom opery a bylo to naprosto fantastické. Odehrál to zahraniční soubor, takže celý muzikál byl v originálním znění a titulky promítali na obrazovce. Hrozně jsem si to užila. Kulisy a kostýmy byly dechberoucí, atmosféra skvělá a moc bych si přála, aby přijeli zase. Koupila bych si lístky někam blíž, seděli jsme poměrně daleko a to jediné mě na celém představení trochu mrzelo.

Jakou hru považuješ za skvělou?
Když si vzpomenu na školní léta, tak jednoznačně série Heroes of Might and Magic. Především tedy série III. Těch hodin a hodin, co jsme u toho strávili! Dnes doma hrajeme už vesměs jen deskové hry. Se synem nás momentálně baví Můj první nedobytný hrad, je to celkem legrační a pěkně udělané. Mimochodem, synovi jsou čtyři. S kamarády pak nejraději hraji Talisman. Naprosto fantastická hra na hrdiny, která trvá i hodiny! Win win.

Kdybys měla možnost si dát jakékoliv jídlo nebo nápoj, co by to právě teď bylo?
Myslím, že teď by mi opravdu bodla sklenka domácího rybízového vína, které vždy dělávala babička. Červený rybíz na marmeládu, černý na víno. Takhle se u nás doma vždy zpracovával rybíz. – usměje se –

Na které místo bys všem doporučila se podívat?
Nejsem velký cestovatel, respektive nikdy jsem nebyla v žádné velké exotice. Ale miluji moře. Takže pro mě i dovolená v Chorvatsku má své kouzlo a jezdívala jsem tam s rodiči většinu svého dětství. Když bych měla vybrat třeba něco tam, moc se mi líbí historické centrum města Zadar. A pak se mi moc líbilo na Krétě na výletě na ostrov Chrissi. Tam jsem si na chvíli připadala jak v opravdovém Karibiku.

Věnuješ se nějaké netradiční aktivitě nebo koníčku?
Jsem takový obyčejný tradiční člověk, takže nic netradičního neprovozuji. Popravdě jsem ráda, že mám čas na pár tradičních koníčků, jako je občas nějaký seriál, knížka a v teplejší část roku pak nějaké výlety, procházky, kolo. Ale když zavzpomínám na střední školu, měla jsem období, kdy mě bavilo vyrábět si svíčky. Myslím, že jsem někde sehnala i takový voňavý gel a zkoušela gelové. Jen netuším, kde je jim konec.

Máte chuť si dát sklenku rybízového vína, zatímco budete hodiny hrát hru Heroes III? Nebo vás snad láká výlet k moři či muzikál Fantom opery? Pokud se necháte inspirovat zrovna naší pokladnicí, určitě nás o tom zpravte v komentářích… a hlavně si to nezapomeňte užít!

Pro Hadího krále
Saiph Lacaille

zdroje obrázků: Elénium, Fantom opery, Zadar, Chrissi

Všichni jsme seděli u jednoho velkého stolu v knihovně, který nám slečna Suzzy ráda zařídila – jak hodná! Pohledem jsem přejela každé z háďat a usmála jsem se. „Jsem ráda, že jste si na mě udělali čas.“ Všimla jsem si, jak po sobě někteří zvědavě pokukují, a já hned pochopila. „Asi se všichni navzájem neznáte, že? První se představím já – jsem Amarantha Nocturne. Je možné, že jste o mně již zaslechli, jsem totiž všude,“ zasměji se. „Mám takovou povahu, že musím všude být a vše musím mít hned hotové… A jelikož jsem také hádě, budu na otázky odpovídat s vámi.“ Pokrčila jsem rameny a kývla hlavou k dívce sedící přímo naproti mně. „Tohle je Ethel Zlopočasná…“ Takhle jsem postupně ukázala na všechny přítomné: „Adele Ashbook, Euphemia Grangionis, Jidáš Hlavolam, Laura Cooper a Lyanna Sullivan.“

„Asi přejdeme rovnou na rozhovor, co myslíte?“ Většina přikývla, ten zbytek se jen stydlivě uculil.

První otázka: Jak jste se cítili na rozřazovací slavnosti? Byli jste nervózní, nebo naopak klidní?

Euphemia Grangionis: Nervózní jsem byla hodně, ale doufala jsem, že Moudrý klobouk mé přání vyslyší.

Adele Ashbook: Na rozřazovací slavnosti jsem byla kupodivu celkem klidná. Ale spíše jsem byla dost zvědavá, v jaké koleji tedy nakonec skončím. A užila jsem si to moc.

Jidáš Hlavolam: Cítil jsem se klidný, protože jsem měl svou volbu jasnou. Čekal jsem, že se nejvíce lidí pohrne do Havraspáru, a já se do své koleje dostanu.

Ethel Zlopočasná: Bylo to tak rychlé, že jsem nestihla být nervózní. Doteď přemýšlím, podle jakého pravidla Moudrý klobouk bere nováčky, určitě ne podle abecedy. Je to nějaký obskurní vzoreček jako výška!/porodní váha, to celé umocněno na počet žijících babiček?

Laura Cooper: Na rozřazovací slavnosti jsem byla nervózní, přece jenom člověk netuší, co ho čeká. Jestli se dostane do koleje podle přání, jestli jej tam potom vůbec uvítají v kamarádském duchu, nebo jak to bude probíhat s výukou… Těch neznámých bylo tolik! Ale dopadlo to dobře, dostala jsem se za kamarádkou (kterou mám i v modré koleji), tak jsem byla ráda, že to vyšlo. A kolej mě přivítala úplně bezvadně, takže jsem byla spokojená.

Lyanna Sullivan: Nervózní jsem nebyla, bohužel jsem měla zrovna program v mudlovském světě, takže jsem tam vlastně jen sem tam nahlížela a byla docela náhoda, že jsem stihla moment, kdy mě klobouk zavolal. No a z toho všeho shonu jsem ani nestihla být nervózní a mohla jsem si pak už jenom užívat radost z vysněné koleje.

Zasmála jsem se při poznámce Ethel. „Naprosto souhlasím, Ethel, to čekání bylo mrazivé! Ale nakonec jsme se všichni dočkali,“ usmála jsem se. „No každopádně, já byla hodně nervózní. Ze začátku ne, ale postupem času na mě nervozita hodně padla. Všichni kolem mě už měli svou kolej, a já byla stále losos. Už jsem si myslela, že na mě snad Moudrý klobouk zapomněl.“

Druhá otázka: Chtěli jste do Zmijozelu už od začátku, nebo jste měli zálusk na jinou kolej? Nebo jste se nemohli rozhodnout?

Euphemia Grangionis: Chtěla jsem do Nebelvíru, případně do Havraspáru. Pořád si neumím vysvětlit, jak z rozhovoru s Moudrým kloboukem vyšel Zmijozel. Ani esej nebyla zmijozelská, nebo alespoň tak nebyla myšlená.

Adele Ashbook: Určitě byla první volba pro mě Zmijozel. Upřímně zbytek mi byl tak nějak jedno… Myslím tím, kde bych skončila.

Jidáš Hlavolam: Zmijozel jsem si vybral. Nejvíc jsem se bavil vymýšlením nějaké fráze, až mě Moudrý klobouk vybere.

Ethel Zlopočasná: Myslela jsem, že budu v Mrzimoru. To ta blízkost kuchyně. Ale sklepení je fajn. Když má člověk teplé ponožky.

Laura Cooper: Chtěla jsem do Zmijozelu. Mám tam kamarádku, se kterou jsme už podnikly spoustu dobrodružství a umíme i zorganizovat akce pro spolužáky, tak jsem chtěla za ní. Ale jedním dechem musím dodat, že další taková je v Havraspáru. Ani na mo(u)drou kolej nemůžu říct špatného slova, v konečném důsledku tam mám více kamarádů. Ale chtěla jsem tu zelenou, no.

Lyanna Sullivan: Věřila jsem, že ať skončím v jakékoliv koleji, budu spokojená. Ale tajně jsem pokukovala po Zmijozelu ještě před vpuštěním do hradu. A jsem nadšená, že se mi to splnilo.

Přikývla jsem. „Mám to stejně, zelená byla moje volba už od začátku. Víceméně mi bylo jedno, kde bych skončila, pokud by mi Zmijozel nevyšel. Naštěstí Moudrý klobouk mé přání vyslyšel a jsem teď hádě.“

Třetí otázka: Stihli jste se spřátelit s někým ze Zmijozelu ještě před zařazením?

Euphemia Grangionis: Ne, nestihla. Jak jsem říkala, nechtěla jsem do Zmijozelu.

Adele Ashbook: Nene a abych řekla pravdu, ani teď ještě nemám žádné kamarády, jelikož jsem dost velký introvert.

Jidáš Hlavolam: Já jsem se přihlásil na popud snaživce minulé sezóny, Dors Venabili. Takže jsem tolik nekomunikoval, akorát jsem si psal s Lady Čarohůlkou. Taky jsem dostal nějaké dárky na uvítanou od studentů z ostatních kolejí. Larkin Packová mi dokonce věnovala žabku!

Ethel Zlopočasná: Nestihla, spíš jsem se toulala po hradě a obdivovala výzdobu, na lidi nezbyla mozková kapacita.

Laura Cooper: Na tuto otázku jsem vlastně odpověděla výše…

Lyanna Sullivan: Nestihla, moc jsem tady před slavností nebyla, všechno se odehrálo tak rychle.

Jemně jsem se usmála. „Také jsem moc času na seznámení neměla. I když jsem hrad trošičku již znala, pořád jsem měla co objevovat. Ale psala jsem si s Enolou Gatito. Dokonce ještě před tím, než nás pustili na hrad. Měla jsem na ni kontakt již z dřívějška. Ale musím zmínit, že nějaké kamarády jsem si přece jen udělala. Patří mezi ně Isabella Williams, Bertranda Hooki a naše slečna Suzzy Blackwood. Krásně mi zpříjemnily první dny, a za to jim jsem nesmírně vděčná.“

Čtvrtá otázka: Momentálně tu jste již nějaký ten pátek, takže mi povězte, co říkáte na Zmijozel jako celek a na samotné lidi? Máte nějakého oblíbence?

Euphemia Grangionis: Mně to přijde na poznání krátké.

Adele Ashbook: Jsem tu opravdu dost spokojená, lidé jsou příjemní a také dost vstřícní. Zatím oblíbence krom své hadonošky nemám.

Jidáš Hlavolam: Líbí se mi propracovaný Discord a moc mě těší aktivní kolejní vývěska.

Ethel Zlopočasná: Oblíbenec je samozřejmě Ferdinand! I když mi jím bylo vyhrožováno, když nesplním přísahu. Ale teď už na vážnější notu – Zmijozel je parta moc milých lidí a těším se, až je víc poznám.

Laura Cooper: Zmijozel je velmi přátelská kolej. Nenarazila jsem na nikoho, kdo by nebyl nápomocný, takže si nemám vůbec na co stěžovat. Největší oblíbenec je určitě Nicolle, ale Enolka je v těsném zeleném závěsu. A naše šéfredaktorka mi také už několikrát pomohla a je to skvělá holka.

Lyanna Sullivan: Zatím jsou ve Zmijozelu všichni hrozně přátelští, ale asi všichni prváci mají nejradši své hadonoše. Michellína je ten nejochotnější had, kterého znám.

Zasnila jsem se. „Já byla mile překvapená tím Discordem, který zmínil Jidáš. A lidé jsou opravdu moc milí a vždy pomůžou. Moje oblíbenkyně je samozřejmě moje hadonoška Enolka. A postupem času jsem si také hodně oblíbila Valviku a Lucy. O slečně Suzzy ani nemluvím, ta mi padla do srdíčka hned na začátku, aniž bych věděla, že je původem zelená.“

Pátá otázka: Když se k vám dostala Salazarova přísaha, co jste si o ní mysleli a jak se vám dařilo?

Euphemia Grangionis: Přísahu jsem úspěšně složila. Špatně se mi orientovalo v těch obrázcích, spoustu sekcí jsem otevřela několikrát a úplně přeskočila famfrpál.

Adele Ashbook: Přišlo mi to vážně zajímavé, ale bohužel jsem nebyla schopná to dokončit.

Jidáš Hlavolam: Hned mě zaujala mapa a dostal jsem chuť udělat vlastní! Nakonec jsem přísahu udělal za pět dvanáct. Měl jsem štěstí, že jsem jeden týden udělal výzvu. Nevěděl jsem, že je to jeden z úkolů a dva dny před koncem už bych to nestíhal.

Ethel Zlopočasná: Říkala jsem si, kam jsem to zase vlezla. Byl to křest ohněm, ale nakonec to účel splnilo, naučilo mě to základní orientaci na hradě i mimo něj.

Laura Cooper: Na přísahu jsem byla trošku připravená od Nicolle. Neřekla mi, co všechno obnáší, jen to, že mě prověří úplně všude. A měla pravdu. Neřeknu podrobnosti, kdo ví, tak ví, kdo ne, tak nemusí znát interní věci. Bavila mě, ale také jsem se ze začátku trochu zděsila jejího rozměru. Myslím, že se mi dařilo, Nicolle mě trochu hecla, ať ji udělám jako první, nicméně se mi to nepodařilo kvůli mojí bídné paměti na brigády.

Lyanna Sullivan: Byla jsem nadšená, byla to skvělá příležitost pořádně prozkoumat hrad. Některé úkoly mi sice daly docela zabrat, ale vždycky jsem našla někoho, kdo mi pomohl.

Zasmála jsem se. „Jo, bylo to takové malé peklíčko. Ale většina z nás to úspěšně zvládla. A kdo ne, nic se neděje. Pořád jste jedním z nás. Aspoň já vás beru jako jednoho z nás. No, já původně s přísahou nechtěla nějak spěchat. Jen jsem si prohlédla úkoly a zase je zavřela. Enolka, moje hadonoška, se mi svěřila, že byla jako hádě první. A já si do hlavy vtloukla, že budu jako ona. Ale pořád jsem se do ní nepustila. To až ty,“ kývla jsem na Lauru, „jsi mě donutila něco začít dělat. Během chvilky jsi měla hotových 6 úkolů! Nakonec jsem se do toho pustila a měla to skoro na jeden zátah hotové.“

Šestá otázka: Jaký úkol z přísahy byl pro vás nejtěžší a který naopak nejlehčí?

Euphemia Grangionis: Nemůžu říct, že by nějaký úkol byl vyloženě těžký. Snažila jsem je plnit postupně a všechny jsem je zvládla.

Adele Ashbook: Nejlehčí byly asi otázky, co se týče znalostí kolejí či hradu. A nejtěžší byly ty týdenní výzvy.

Jidáš Hlavolam: Najít největší zlobidlo bylo nejsnazší. Nejvíce jsem čekal na kuchyň.

Ethel Zlopočasná: Nemít pomoc z vyššího ročníku, nevím, jak bych si poradila s kuchyní, pergamen byl věčně vypůjčený. Takže to bylo pro mě docela složité. A z opačného konce mě bavily zelenofialové přesmyčky a famfrpálová tajenka, ty řadím k těm lehčím.

Laura Cooper: Nejlehčí nevím, už jsem měla proběhaný hrad, tak spousta úkolů byla jednoduchá, protože jsem věděla, kam přesně mám zaběhnout a co hledat. Nejtěžší byla určitě specializace, protože na brigády chodím náhodně a najednou jsem si musela pamatovat, co jsem dělala před dvěma dny.

Lyanna Sullivan: Nejtěžší byla asi týdenní výzva, protože v ní bylo dvakrát po sobě dosáhnout specializace a já na ty brigády měla docela smůlu, takže si pamatuju, že jsem jenom na tenhle úkol čekala asi týden. Na nejlehčí úkol si asi nevzpomenu, s většinou úkolů jsem naštěstí problém neměla.

„Tady s vámi naprosto souhlasím,“ kývla jsem. „Nejtěžší bylo otevřít kuchyň a čekat na specializaci. Naštěstí jsem dělala brigádu den předtím a pamatovala si jakou, takže to nebylo nic hrozného. Jen jsem doufala, aby se po půlnoci stejná brigáda objevila znovu. Naštěstí se objevila. A nejlehčí úkoly nedokážu říci, bylo jich tam tolik a už si je moc upřímně ani nepamatuji…“

Sedmá otázka: Jak ve finále hodnotíš Salazarovu přísahu?

Euphemia Grangionis: Jak už jsem říkala, špatně se mi orientovalo v těch obrázcích. Bylo to pro mě nepřehledné.

Adele Ashbook: Určitě kladně, jen mě mrzí, že jsem ji nestihla.

Jidáš Hlavolam: Dobré bylo, že každá část šla jinému odpovědnému studentovi, takže jsem komunikoval s několika lidmi, a tím se aspoň trochu představil.

Ethel Zlopočasná: Jak jsem zmiňovala, křest ohněm, ale bylo to užitečné a mělo to smysl.

Laura Cooper: Celkově? Je to super opáčko celého pohybu na hradě a pomůže v dalším působení a chození do školy. Každý alespoň ví, co se kde nachází.

Lyanna Sullivan: Byla to super zkušenost a zahájení mojí zmijozelské kariéry. Taková příprava na vnitrokolejku.

Rychle jsem přikývla. „Tady musím nejvíce souhlasit s Jidášem. Byla jsem velmi ráda, že každá část šla jinému hadovi. To byl ten zlom, kdy jsem se začala více bavit i s ostatními. Jinak hodnotím přísahu velmi kladně, moc mě bavila. Byla to taková malá vnitrokolejka.“

Osmá otázka: Jaký máte vztah se svým hadonošem?

Euphemia Grangionis: Moje hadonoška je Saiph a myslím, že máme dobrý vztah. Je mi nápomocná a vím, že se na ni můžu kdykoliv obrátit.

Adele Ashbook: Asi v pohodě, občas se trochu bavíme, ale spíše mi zatím jen radila skrz tu Salazarovu přísahu.

Jidáš Hlavolam: Bez ní bych se nenajedl a umrzl. Mezi jinými pomohla s kuchyní a dala mi ponožky.

Ethel Zlopočasná: Přátelský, dostalo se mi od ní pomoci a sama se aktivně zajímá, což je moc milé.

Laura Cooper: S Nicolle mám úplně parádní vztah. Známe se už téměř dva roky a stále si rozumíme a máme co říct. Jsem ráda, že ji mám. Teďka se blíží doba, kdy každý začne vyhlížet s prvními paprsky léto, tak se budeme muset někam zavřít i s pár dalšími a nachystat tábor, kam je samozřejmě každý vítaný. Kdyby se chtěl někdo zúčastnit, budeme velmi rády (všichni, co se podílejí na organizaci), případně odpovíme na dotazy.

Lyanna Sullivan: Michellína je, jak už jsem říkala, skvělá, hrozně ochotná. I teď, když jsem na hradě už dva měsíce, ji stejně bombarduju dotazy. I když není na hradě tak často, tak kdykoliv potřebuju, přispěchá na pomoc.

Usmála jsem se. „Jsem velmi ráda, že máte všichni spolu kladný vztah. Já ho mám samozřejmě také. Lepší hadonošku jsem si přát nemohla. Pomůže mi s každou blbůstkou a je schopna se obětovat.“

Devátá otázka: Kolik a jaké předměty jste si vybrali? Litujete svého výběru, nebo jste spokojení?

Euphemia Grangionis: Vybrala jsem si tři předměty – Taje háčkování, Druidy a jejich umění a Hadologii.

Adele Ashbook: Zatím mám dva předměty, a to Léčivé rostliny a Bylinkářství. Jelikož je to opravdu obor pro mě, tak určitě výběru nelituji.

Jidáš Hlavolam: Latinu a francouzštinu. Jde vidět, že si učitelé dávají s výklady i s hodnocením hodně práce, což je motivující.

Ethel Zlopočasná: Zapsala jsem si jen jeden a jeden seminář, nechtěla jsem přepálit start a vyhořet. Studuju Zeměplochismus, domovinu mého rodu. Člověk potřebuje znát své kořeny. Jsem nadšená.

Laura Cooper: Vzhledem k povinnostem v mudlovském životě jsem věděla, že mám jít pouze do jednoho předmětu, tak jsem volila podle toho, co by mě mohlo bavit, a zvolila si Kryptologii. Jsem naprosto spokojená a doufám, že od 4. ročníku zvládnu předmětů víc.

Lyanna Sullivan: Nakonec jsem skončila s deseti, i když původní plán byly třeba čtyři. No, trochu se to zvrhlo. Ale je to tím, že je tu výběr z tolika zajímavých předmětů. Zatím nelituju asi žádného výběru, ale mezi mé favority patří Starodávné runy a Taroty.

Obdivně jsem pohlédla na Jidáše. „Klobouk dolů, jazyky bych asi nezvládla… Já mám momentálně deset předmětů. Se všemi jsem spokojená. Nejvíce mě baví Starodávné runy a Spánkologie, kterou jsem si mimochodem zapsala teprve teď nedávno, protože jsem ji svou chybou nestihla. Neměla jsem koupený blok, no věříte mé hlouposti? Naštěstí se uvolnilo místo, a já toho hned využila.“

Desátá otázka: Zapsali jste si také nějaké semináře? Případně jaké a jak se dařilo? Využili jste také Moudrého klobouku? Jaký seminář vám případně zvolil?

Euphemia Grangionis: Zapsala jsem si tři semináře. Vybrala jsem si Dva psí světy a Stopování MM I. Moudrý klobouk mi vybral Jak se pohybovat na hranici brutální chudoby, pro nováčka snad není lepší seminář.

Adele Ashbook: Moudrý klobouk jsem nezkoušela, ale vybrala jsem si seminář Magie lišejníků, opět jsem hledala něco skrz přírodu, takže to bylo hrozně fajn. Teď mám v plánu další.

Ethel Zlopočasná: Využila jsem Moudrého klobouku a naučila se dělat sushi. Miluju sushi a teď trpím, protože na něj mám chuť.

Laura Cooper: Seminář jsem měla jeden – Člověče, nezlob se – a byl super. Dál jsem se dívala na puzzle semináře, ale moje děravá hlava nezvládne registraci včas a jsou hned plné. Takže další jsem nezkoušela. Na seminář od klobouku nemám odvahu, to až někdy příště, třeba až pojede kolej na pohár.“

Lyanna Sullivan: Zatím zvládám plnit i maximum seminářů a moc mě bavily. Pravidelně využívám i Moudrého klobouku a i když bych si semináře sama nevybrala, zatím si pro mě nepřipravil nic nezvladatelného. Ze seminářů se mi hodně líbí série o deskových hrách od madam Kim a pak o Regulusovi Blackovi od madam Annyi.

Chápavě jsem přikývla. „Já se toho upřímně ze startu nebála a šla do Moudrého klobouku. První termín mi vybral Zapouštíme, což byl fajn kreativní seminář. Do druhého termínu mi hodil Jazykové okénko: číslovky. Z něj jsem měla strach, ale pan Fil mi poslal krásné hodnocení. Jinak jsem se vždy přihlásila na všechny tři semináře. Snad zvládnu takové tempo do konce školního roku,“ zasměji se.

Jedenáctá otázka: Chtěli byste se zapojit i do jiných aktivit, jako je třeba famfrpál, navrhování, psaní článků a jiné?

Euphemia Grangionis: Famfpál jsem zvažovala, ale zatím si nejsem moc jistá.

Adele Ashbook: Zatím jsem nad tím nepřemýšlela, takže spíše ne.

Jidáš Hlavolam: Rád bych něco pro kolej či zdejší komunitu vytvořil, uvidíme, jakou formu to vezme.

Ethel Zlopočasná: V budoucnu určitě ano, stejně jako moje prababička musím zkusit a ochutnat všechno (snad po jejím vzoru nebudu parkovat koště, v jejím případě stavět autobus, u kukuřičného pole – směje se –).

Laura Cooper: Do aktivit koleje bych se klidně zapojila aktivně, pokud by byla příležitost. Ale spíš tak vzadu než být extra v popředí.

Lyanna Sullivan: Zatím to beru pomalu, famfrpál mě láká, ale ještě v něm dost plavu. Na Hadího krále se taky chystám, ale zatím se spíš odhodlávám.

Usmála jsem se na Euph: „Ničeho se neboj, famfrpál je sranda a hlavně ta nejlepší komunita. Mě famfrpál hodně vzal, takže se budu snažit být co nejaktivnější. A také bych chtěla sem tam přispět do Hadího krále nějakým tím článkem.“

Dvanáctá otázka: Máte něco na srdci, co byste sdělili budoucím háďatům?

Euphemia Grangionis: Nevím, co bych vzkázala.

Adele Ashbook: Jen ať se toho určitě nebojí, musí být stateční a vše zvládnou!

Ethel Zlopočasná: Nikdy se nesnaž podojit kuře.

Laura Cooper: Asi jen to, ať se nebojí, kolej je přijme s otevřenou náručí.

Lyanna Sullivan: Asi bych měla vzkaz pro ty, kteří ve Zmijozelu skončili, přestože do něj nechtěli. Chtěla bych, aby neměli vůči Zmijozelu předsudky, aby do koleje vstoupili s otevřenou myslí, a budou pozitivně překvapeni, jak jsou tady všichni obětaví a přívětiví.

Usmívala jsem se na odpovědi. „To je moc pěkné povzbuzení. Já bych jim asi vzkázala toto: Neboj se být sám sebou a jít za tím, co chceš.“

Třináctá otázka: Co rádi děláte ve svém volném čase?

Euphemia Grangionis: Ráda čtu. V poslední době spíš povídky.

Adele Ashbook: Sem tam si přečtu knihu, když je nejhůř, ale převážně jsem u svých kytek. Obstarávám je a přesazuji. Ale také miluji procházky v přírodě a ještě ideálněji, když mám projížďku na koni.

Ethel Zlopočasná: Co je to volný čas? Když mě zrovna moji dva skřítci nechají minutu nic nedělat, pletu.

Laura Cooper: Ve volném čase mě baví dělat spousta věcí, bohužel ho není tolik, abych byla spokojená. Obecně mě baví chodit běhat, když je čas a prostor, baví mě se učit nové věci a rozšiřovat si obzory, na což jsou Bradavice super. Občas si zahrát nějakou hru, podívat se na film nebo seriál. Asi taková klasika, co má skoro každý.

Lyanna Sullivan:  Mimo Hog hodně sportuju, baví mě snad úplně všechno, teď v zimě jsem samozřejmě nejvíc lyžovala. Pak taky ráda čtu, ale na to už bohužel není čas jako dřív.

Souhlasně jsem přikývla. „Mám to podobně jako vy. Ráda čtu, převážně fantasy romány, chodím na procházky a na výlety. A samozřejmě také ráda odpočívám.“

Čtrnáctá otázka: Jaké zvíře máte nejradši? Máte nějaké domácí mazlíčky, nebo byste si případně chtěli do budoucna pořídit?

Euphemia Grangionis: Mám ráda psy, kočky, králíky a vlastně všechna mláďata.

Adele Ashbook: Úplně mezi mé favority patří pejsek, kočička, koně a křeček. A doma mám pejska, kočičku a právě křečíka.

Jidáš Hlavolam: Chováme s Dors Venabili kočku a psa. To mi stačí.

Ethel Zlopočasná: Mám ráda chlupatá zvířátka s hebkými kožíšky, a k tomu jsem alergická na kočky.

Laura Cooper: Máme psa a koně.

Lyanna Sullivan: Žádné oblíbené zvíře nemám, úžasná jsou prostě všechna. A mazlíčky taky ne.

Usmála se. „Já mám zase dvě kočičky, jedna má rok a půl a ta druhá má teprve půl roku. Jsou to ještě koťátka, která chvíli neposedí. Dále mám za zvířátka ráda pavouky a netopýry.“

Patnáctá otázka: Jaké máte nejoblíbenější jídlo a pití?

Euphemia Grangionis: Oblíbené jídlo mám podle momentální chutě a pití také.

Adele Ashbook: Miluju těstoviny na jakýkoliv způsob, ale nesmí tam být ryby či nějaké jiné mořské plody. A k pití asi nějaká domácí limonáda, třeba malinová či okurková.

Jidáš Hlavolam: Spíš řeknu, co nemůžu vystát: lanýže. Už jenom z toho pachu je mi mdlo.

Ethel Zlopočasná: Všechno. Těžko vybrat, ale jsem závislá na čokoládě, miluju špagety. Piju studené ovocné čaje a setkávám se s nepochopením. A hodně kafe. To je nutnost.

Laura Cooper: Nejoblíbenější jídlo? Obecně miluju těstoviny na různé způsoby, nejčastěji vařím rýži a orestovaná kuřecí prsa, a kromě toho mám velmi ráda ta jídla, která nemusím uvařit, ani po nich uklízet. A na pití nejčastěji sahám po vodě, tu preferuji tak nějak všude.

Lyanna Sullivan: Z pití mám asi nejradši matchu a jídlo se hodně mění, z restaurací asi cokoliv asijského a doma nejradši různé saláty nebo třeba tortilly, hlavně hodně zeleniny.

Přikývla jsem na slova Laury. „Ano, nejoblíbenější jídlo je to, které nemusíš vařit, ani po nich uklízet,“ zasmála jsem se. „Ale miluji sushi a těstoviny se sýrovou omáčkou. A šopský salát, ten nikdy neodmítnu. Ale balkánský sýr v něm musí být nastrouhaný, ne nakrájený na kostičky. A k pití mám nejradši domácí ovocný sirup, z černého rybízu je třeba top!“

Šestnáctá otázka: Jak jste se dozvěděli o hradě?

Euphemia Grangionis: O hradě jsem se dozvěděla z hlubin internetu.

Adele Ashbook: Dozvěděla jsem se to od kamarádky, která tu dříve studovala.

Jidáš Hlavolam: Jak už jste mohli pochopit, o hradě jsem se dozvěděl díky Dors Venabili.

Ethel Zlopočasná: Od jednoho nebelvírského studenta.

Laura Cooper: O hradě jsem se dozvěděla už kdysi dávno, pár let to bude. Mám pocit, že na mě vyskočila reklama v ďábelském zařízení na síti, která má v logu foťáček.

Lyanna Sullivan: Už jsem o něm věděla dlouho, slyšela jsem o něm od známých, ale až teď jsem se dokopala k tomu poslat registraci.

Přikývla jsem. „To máme asi všichni stejné. Na mě vyskočilo video na mudlovské sociální síti zvané TikTok. No každopádně, tohle by bylo z mé strany skoro vše. Jako poslední bych si s vámi ráda udělala fotečku na památku,“ usmála jsem se.  „Přejdeme tedy ven k jezeru, tam už na nás čeká pan Paštička, kterého jsem nám domluvila.“

Lyanna ke mně přišla a zatahala mě za rukáv. „Já se omlouvám, ale spěchám k povinnostem… Nebude vadit, pokud se fotky nezúčastním?“ 

Usmála jsem se na ni. „V pořádku, utíkej, jen ať nemáš problémky.“

Pomalu jsme se všichni přesunuli. Pozdravila jsem pana Paštičku, který nám začal po chvíli dávat pokyny: „Ty vepředu úplně vpravo, posuň se trošku více dopředu. Blondýnko, prosím trošku více doprava, nejsi vidět. Tak, to by bylo. A teď na tři všichni řekneme háďata, dobře? Jedna… dvě… tři! Háďata!“

Pro Hadího krále
Amarantha Nocturne

Zmijozelská kolej má od letních prázdnin na přelomu let L25 a Z26 nové famfrpálové vedení. Kapitánka Valvika Lopez i její zástupkyně Faye Sages přišly ke svým malým odznáčkům jak slepýši k hůlkám a ovládnutí Hadí letky pro ně rozhodně nebyla cesta Salazarovým rozáriem. A přesto na ně čekal mnohem těžší úkol – napsat o sobě článek, protože nikdo jiný se k tomu za ty tři měsíce famfrpálové krutovlády neodhodlal. Prostě co si kapitán sám neudělá…

O Valvice a Faye s Faye a Valvikou

Valvika: Ahoj Fejkounku, jsem ráda, že sis na mě udělala čas!

Faye: Ahoj Valvíčku! No jasně, na tebe si čas ráda udělám kdykoli! Teda až na chvíle, když nemůžu nebo nechci… A děkuju, že ty sis zase udělala čas na mě!

Valvika: No počkej, počkej, jsem myslela, že když jsi mi kývla na zástupcování, znamená to, že se mnou čas trávíš ráda..?!

Faye: Jasně, že jo! Jen víš jak, když mi dáš hodně práce, honí mě prokrastinace, KOPR a tak…

Valvika: Hodně práce? To jsi vzala kde? Vždyť jsem říkala, když jsem tě verbovala, že to bude pohodička! Jen vymyslet letní soutěž, celoroční soutěž a chodit na tréninky. Nevím, kdes vzala hodně práce? – přimhouří oči –

Faye: No, přesně tos říkala. TAKHLE LHÁT! To se přeci nedělá! Co takhle ty miliony tabulek a vymýšlení odměn a aktualizace a soupiskování a zlepšování a a a a a a… – celá se zadýchá a začne dýchat do papírového pytlíku, až se málem zadusí starým drobkem –

Valvika: – protočí panenkami – Seš zbytečně dramatická. Hele jo, já tě do nedávna vůbec neznala, vlastně bych si tě ani neadoptovala, ale všichni mi říkali: „Fejku si vem, ta je dobrá a schopná, to půjde!“ Tak jsem jim na to kývla, a protože seš dobrá a schopná, tak to pro tebe přece žádná velká práce snad není, ne? Teda aspoň myslím, já se jen vezu zatím, ehm…

Faye: To mě na jednu stranu moc těší, že o mně kolujou takovýhle drby, ale na druhou jsem teď klidně mohla mít nohy nahoře a flákat se… asi jako ty.  – odkašle si – Co si budem, je to… *ty-víš-co*.

Valvika: Takžeee… příští rok kapitánuješ?

Faye: Nikdy nebo nikdy!

Valvika: Neboj, dám ti na to podrobný návod! Volala jsem si s Hope a předávala mi instrukce, co všechno je potřeba zařídit a tak… tak jsem si to všechno zapsala a ráda přenechám! Teda, netušila jsem, že z toho vznikne takovej elaborát, čekala jsem pár bodů, jinak bych si vzala něco reprezentativnějšího.

Faye: Návod? Elaborát? Málo reprezentativní? To zní jako něco, co nutně musím vidět! Podělíš se?

Valvika: Teď teda nevím, kam jsem ho zase dala, budu ho muset najít. Minule byl na podlaze, chvíli ležel pod miminem a naposledy jsem ho, myslím, viděla za kořenkama. Ty škrkny…

Faye: To zní, jako by ses toho papíru hrozně chtěla zbavit a on se k tobě pořád vracel. No, myslím, že to je znamení, že ti kapitánský odznak ještě nějakou dobu pěkně zůstane.

Valvika: – polkne – No, i když je to občas *ty-víš-co*, tak abych pravdu řekla, s tebou to je docela fajn. A jsem ráda, že jsme si sedly i naživo. Teda doufám. Aspoň z mý strany.

Faye: Přesně. Když si dvě duše sednou v cukrárně, vždy z toho vzejde něco dobrýho – minimálně dortík. Každopádně do příště, než se zase sejdeme mimo hřiště, by bylo fajn, kdyby ses naučila barvy. Nejen, že se ti to bude hodit třeba při zápasech, až budeš muset rozpoznávat dresy týmů, ale hlavně poznáš mě! Nebo to, jak jsi dělala, že mě neznáš, byla nějaká zkouška?!

Valvika: Nemáš si na sebe brát modro-černý šaty! Nebo byly bílo-zlatý? Už zase nevím! – máchá dramaticky rukama – Ale jsem ráda, že sis mě odchytla, i když jsem se se zdvořilým úsměvem odvrátila a pokračovala dál v chůzi, protože nevím teda, s kým jiným bych pak tu famfrhru vymýšlela.

Faye: Tak hlavně, že to dobře dopadlo – nejen naše setkání, ale i prvně famfrpálový počin. Pořád mě baví to, že díky tomu, že neumím psát, z toho vlastně vznikl docela zábavný název a Famfrpílovka se ujala. Snad to dopadne stejně dobře i s Ferdinandovým úletem, tedy naší celoroční famfrlejkou.

Valvika: Jestli to dobře dopadne, nevím, při každém tréninku nebo oznamu v šatně se děsím toho, že zas uděláme nějakou botu, něco nebude fungovat… ale naštěstí už to nejsou takový nervy jako před prvním tréninkem! To bylo hrozný.

Faye: To máš pravdu. Nikdy jsem nebyla v takovém stresu jako před prvním tréninkem! Teď mi přijde úsměvný, že jsme jen nad soupiskou strávily skoro celý den a během tréninku jsem propotila z nervozity deset triček.

Valvika: Jo. A asi už ho navždy budu mít spojenej s tím, jak jsem z koštěte uspávala háďata a asi padesátkrát poslouchala „Ráda sněhuláky stavíš?“ A k tomu úspěšně bourala do tribun. Fakt reprezentativní kapitán. Ale teď už jsme mazáci, žejóó…!

Faye: No jasně, že jóóó. Musíme se pochválit. Jsem fakt ráda, že máme většinu hráčů opravdu spolehlivých. Už samotná organizace a famfrpálová byrokracie je fakt *ty-víš-co*, takže VIVAT Hadí letka!

Desatero přiznání

Pokud naší úžasnosti ještě nemáte dost, rozhodly jsme se pro vás sepsat i desatero (zástupně) kapitánských přiznání, ať můžete nahlédnout aspoň trochu pod pokličku. Ačkoli jsme pro každou srandu a famfrpál milujeme, ne vždy je spolukapitánování zábavné a sluncem zalité. Ale to je asi dobře, protože ve sklepení na slunce zvyklé nejsme a naše oči by to nejspíš nedaly.

1. Někdy nemám náladu interagovat se spoluhráči.
2. Občas se mi na trénink fakt nechce.
3. Často netuším, co dělám, ale tvářím se, že mám všechno zmáknutý.
4. Stále nechápu atributy chytače.
5. 48 hodin tréninků je fakt moc hodin prosezených večerů u počítače strávených sportem.
6. Mrzí mě, že už pro mě tréninky nejsou večerní oddechovkou, ale prací.
7. Ačkoli mám tým ráda, někdy mám chuť jeho členy pokousat.
8. Neumím počítat ani do 4, a přesto mám odznak.
9. S výpočtem rozvah jsme to letos fakt *ty-víš-co*.
10. Souhlasíme, že na světě jsou důležitější věci, než famfrpál.

Mimi Mini soutěž

Máte rádi gambling a my to moc dobře víme! Proto jsme si pro vás závěrem připravily vhodnou soutěž. Stačí, když do komentářů napíšete svůj tip na to, kde Valvika najde famfrpálový návod příště. Jakmile se zmíněný elaborát zase někde samovolně objeví, vybereme z komentářů šťastného vítěze, který od nás obdrží tréninkový plán na míru v hodnotě 10 galeonů.

Pro Hadího krále
Faye Sages a Valvika Lopez

Silvestr – poslední den v roce, v němž se oslavuje konec něčeho starého a příchod něčeho nového. Den, kdy se obvykle rekapituluje, co se povedlo a co naopak ne. Sepisujeme si předsevzetí, scházíme se opět s rodinou či dobrými přáteli a splácíme dluhy či urovnáváme vztahy tam, kde je dobré vykročit do nového roku s čistou hlavou. Jak takové svátky prožívala naše kolej? A jaké plány mají naši studenti na rok 2025? To se dočtete v našem novoročním rozhovoru.

Vítáme v naší redakci Enolu Gatito, Christyne Halwiger, Gitu Hrdličkovou, Rheu De Morgan, Ruby Élise Day, Sooyeon Kang, Asu May, Grugrika Brechecheho a samozřejmě i naší milou paní ředitelku koleje Zmijozel – Mayu Prinz!

Sešlo se nás k příležitosti rekapitulování věru hodně, ale to proto, že jsme si dali záležet a z každého studijního ročníku vybrali jednoho studenta, abychom Zmijozel vyzpovídali napříč celou kolejí. Nachystejte si něco dobrého k snědku, pohodlně se usaďte a pojďte si přečíst náš nejnovější (dost možná nejdelší) článek v roce 2025!

☆☆☆

Leontýnka: Ahoj, předem vám chci moc poděkovat, že jste dorazili k nám do redakce. Jak jste si užili Nový rok na škole? Zapojili jste se nějak do přednovoročních příprav, či někdo z vás dokonce zorganizoval večírek?

Enola: Večírku jsem se žádného neúčastnila, ale to vše, co se dělo v tomto období v parku, bylo doslova krásné. Vždy ve volných chvílích jsem se tam chodila kochat tou báječnou atmosférou. A pak taky ohňostroj ve Velké síni mi svou krásou vždy vyrazí dech.

Christyne: Já jsem se letos na přípravách nepodílela. Zuřivě jsem posílala pergameny na všechny strany, abych se udržela v top 15, ve volných chvílích jsem jednou rukou hladila Potlouka a druhou házela pamlsky Pytrýsovi. Zimu ráda nemám, takže dokud nebude jaro, můžete mne najít zalezlou u krbu. 

Gita: Užila  jsem si Nový rok jako již tradičně v kolejní místnosti u teplého krbu. Podřimování a koukání do plamenů, nahřívání starých kostí a dospávání silvestrovských oslav je moje oblíbená novoroční kratochvíle. Přípravy nechávám na ostatních. Jsem spíše ten typ, co rád slaví, a vůbec nejsem organizační typ, co pořádá večírky.

Rhea: Příchod Nového roku byl jako každý rok naprosto dechberoucí! Všechna ta krásná výzdoba a magický ohňostroj ve Velké síni vykouzlil úsměv na tváři každému přítomnému. Do příprav jsem se letos merlinžel zapojit nezvládla, ale atmosféru jsem nasávala, co jen to šlo.

Ruby: Do příprav jsem se letos nijak nezapojila, jsem raději účastník večírku než jeho organizátor. Soustředila jsem se hlavně na úkoly a soutěže, což mi zabralo dost času. Popravdě nejsem ani milovník zimy, takže zachumlaná v kolejní místnosti tiše vyčkávám, až bude konečně teplo.

Sooyeon: No, musím se přiznat, že jedné oslavy jsem se přece účastnila, ale ne zde na hradě, ale u mudlů. Tam jsem ji dokonce i chystala. Zde na hradě jsem se žádných příprav nezúčastnila, spíše jsem hlídala kolejku, aby studenti Zmijozelu nevyvedli nějaké neplechy a nepřehnali to s oslavami. Kdo se má pak starat o to, že se nám támhle někdo přepil máslovým ležákem? To přece nikdo nechce řešit! – zasměje se –

Asu: Podobně jako Gita jsem se do příprav nezapojila a nechala jsem to na schopnějších studentech. – usměje se – Jinak svátky si nejvíc užívám, když házím sněhové koule po ostatních.

Grugrik: Do příprav jsem se nezapojil, přece nemohu připravovat svou vlastní oslavu. Nechal jsem tedy na ostatních, aby mi připravili oslavu. Už jsem si zvykl, že mám na začátku oslavy svých narozenin vždy ohňostroj, a to nemá každý. Trávení času se svými spolužáky bez nutnosti řešit povinnosti byla velmi příjemná změna po intenzivním studiu.

Maya: Nový rok jsem strávila jak jinak než s kolejí. – zasměje se – Někdo musel během ohňostrojů uklidňovat Ferdinanda, že na něj neprobíhá hon, a hledat, kam si zase zalezl Potlouk. Ohňostroje jsem si tedy moc neužila, natož abych měla čas na večírky.

☆☆☆

Leontýnka: To zní skvěle! Snad oslavy splnily všechna vaše očekávání. Co myslíte, že se v roce 2024 naší koleji nejvíce povedlo? A v čem jste každý z vás na sebe hrdý?

Enola: Já jsem ohromně hrdá na celou kolej. Ve Zmijozelu je prostě krásně a cítím se být naprosto na svém místě. Ale zásluhu na tom mají všichni členové naší koleje do jednoho. A to je na tom to nejkrásnější. Povedlo se toho strašně moc a vyjmenovat to vše nejde. Vždy mi ale nejvíce vyrazí dech to, jak se umíme spojit, když nám o něco jde. To je nepopsatelné.
Sama na sebe hrdá? Nenapadá mě nic, co by stálo za vypíchnutí. Snad možná jen NKÚ. Vím, že to není nic extra a projde si tím každý student v pátém ročníku, ale moc mě to bavilo. Profesoři mi vypsali nádherná zadání a byla radost je plnit. Brala jsem to velmi zodpovědně a jsem na sebe pyšná za to, jak jsem si s nimi dokázala poradit.

Christyne: Za mne se nejvíce povedl letošní nábor! – mrk mrk – Dále musím říci, že se mi moc líbilo, jak jsme jako kolej celý rok drželi a hecovali se ve sbírání bodů. Na sebe jsem hlavně hrdá, že jsem zvládla skloubit mudlovský a hradní život, protože letos se toho dělo opravdu hodně. A letos jsme i zvládli dva kolejní srazy. Jsem moc vděčná, že jsem měla možnost vás všechny poznat! Naživo jste ještě víc boží než na hradě! – zasní se – Jo a skvělý byl i tábor pod velením Grega!

Gita: Myslím, že se povedla fajn přátelská atmosféra v koleji. Jsem ráda, že jsem se po dlouhé době vykopala dorazit na kolejní sraz, který se nakonec skvěle povedl.

Rhea: Co se naší koleji letos nejvíce povedlo? Podle mě jednoznačně s otevřenou náručí přivítat naši novou úžasnou kolejní ředitelku Mayuš a všechna nová úžasná háďata… tedy už hady! – zasměje se – Jsem pyšná na všechny, protože v koleji panovala skvělá atmosféra, užívala jsem si veškeré akce, které jsme společně plnili, všechno nejde ani vyjmenovat. Věřím, že příští roky se ponesou ve stejně přátelském a zábavném duchu.
A mně osobně? Letos bohužel nebyl můj nejsilnější rok, protože se toho nakupilo hodně mimo hrad, ale vždycky se povedlo najít nějaký čas a zalézt do naší kolejky a za to jsem vděčná.

Ruby: Myslím, že jsme jako kolej znovu ukázali, že umíme táhnout za jeden provaz, máme týmového ducha a zkrátka jsme skvělý kolektiv. A pokud mám mluvit o sobě, tak jsem ráda, že se mi po návratu z mrazáku podařilo se znovu zapojit do studentského života a být koleji přínosem. 

Sooyeon: Nejvíc jsem hrdá na to, že nám funguje právě týmová práce. Jak v zasedačce, tak mezi studenty. To množství kagíků, které jsme spolu získali, ten drive, který jsme udržovali v tomto roce. Nemohu být více hrdá! Oh! A taky samozřejmě kolejní srazy! Jsem ráda, že se jich účastnilo tolik Zmijozelských a měli jsme možnost se konečně poznat! Jen škoda, že slečna kolejní nevzala s sebou i Ferdinanda, ale je pochopitelné, že ten by trochu postrašil mudly, kdyby ho vyvenčila.

Asu: Do koleje přibyli samí milí kouzelníci a kouzelnice, za což jsem moc ráda. A obecně největší úspěch vnímám v plnění kagíků. I když se vše nezdařilo na první pokus, to, že si tolik lidí na výzvu udělá čas, beru jako něco úžasného. Možná to mám tak ráda, protože se vyžívám v míchání lektvarů.

Grugrik: Z mého pohledu to moc nepoznám, ale líbila se mi integrace háďat do školní koleje. Takže bych vybral toto. Jsem hrdý na sebe, jak se statečně peru s předměty v prvním ročníku. 

Maya: No jéje, toho je! Jsem neskutečná hrdá na každého jediného hada, který letos obětoval svůj čas a síly sběru bodů, trénování famfrpálu, plnění kagíků, psaní článků, práci v zasedačce, pomoci s vytvořením nového seznamu odměn, hadonošení, soubojování, zásobování kumbál poklady, reprezentaci koleje v celohradních soutěžích, účasti na kolejním srazu… Myslím, že se nám jako koleji povedlo táhnout za jeden provaz a navzájem se podporovat. Jsem opravdu moc pyšná na to, jaký výkon hadi letos předvedli.

☆☆☆

Leontýnka: Cítím to podobně. Já osobně jsem byla také nejvíce hrdá na to, že jsem konečně stihla zmijozelský sraz i mezi mudly a že jsem se zapojila i do soutěží v novinách, které obvykle nestíhám. Stále se něco dělo a děje, že?! A jak jste na tom se svými předsevzetími do nového roku 2025? Máte pocit, že byste se mohli naopak v něčem zlepšit? Jak individuálně vnímáte prostor pro náš zmijozelský růst?

Enola: Předsevzetí s Novým rokem si nedávám. Nejsem zrovna fanoušek toho něco si stanovit v jeden konkrétní den v roce jenom proto, abych to hned 3. ledna porušila. Ale samozřejmě vidím hodně slabších míst, které bych chtěla zlepšit. Takže jsem nějaké promyslela a rozhodla se na nich zapracovat. Ale toto dělávám víckrát do roka, takže bych to nechtěla nazývat právě novoročním předsevzetím.
Zmijozel má určitě kam růst, vždy je kam růst. Ale tohle je úkol, který takoví šikovní studenti, jaké máme v koleji, zvládnou s hadí lehkostí.

Christyne: Obecně nejsem moc velký zastánce předsevzetí hlavně proto, že já jsem typ člověka, který když něco chce, tak to chce nejlépe hned teď. Takže běh na dlouhou trať se u mne nepoznává s pochopením. Určitě je vždy možnost se v něčem zlepšit, ale pro mne je hlavní umět si i říci, kdy mám dost a co je moje hranice. V tom bych chtěla letos pokračovat. Mít dobře nastavený well-being. Letos jsem byla poprvé hadonoškou, tak doufám, že se mi i v budoucnosti podaří integrovat další nová úspěšná mláďata! – usměje se –

Gita: Ráda bych znovu vzala k ruce bleskobrk a pokračovala v hadokrálovém seriálu  Čarostorky. V tom je schovaná hromada věcí k zlepšování a další růst.

Rhea: Já a předsevzetí, to nejde dohromady. – zasměje se – Znám své schopnosti dodržet předem stanovené věci, hlavně třeba termíny… Ten pocit viny je potom sžírající, takže na tom samozřejmě pracuji, ale proč si to dělat ještě náročnější, že. Co jsem ale udělala bylo novoroční bingo, což znamená, že jsem si napsala 16 věcí do tabulky, co bych ráda uskutečnila, a tohle je jen taková připomínka, že jsem něco takového chtěla. A funguje to jako klasické bingo, takže ani nemusím splnit vše. Ke zlepšení mám prostoru až až, hlavně dělání věcí včas, celkově by to chtělo lepší time management.
Jako kolej se určitě máme kam zlepšovat, koneckonců, všichni máme vždy prostor ke zlepšení, to by jeden potom usnul na vavřínech. Ale co přesně myslím, že by to mělo být, nejde říci, mám pocit, že je to přirozený proces. – usměje se –

Ruby: Předsevzetí si nedávám. Řídím se tím, že pokud chci něco změnit nebo něčeho dosáhnout, začnu s tím hned. Určitě se mám v čem zlepšovat, třeba si víc užívat života a žít přítomnou chvílí.
Zmijozel se určitě může posunout ještě dál a stát se ještě o něco lepším, než je teď. V čem konkrétně ale v tuto chvíli nevím, to nejspíš ukáže čas. 

Sooyeon: Prostor na zlepšení je vždy. Nikdo není dokonalý a určitě se najde něco, v čem se i my musíme zlepšit. Předsevzetí? Přežít! Nezdá se to, ale zkus na jeden den nahánět lidi, aby ti odevzdávali včas články, chodili pro vstupenky do lesa a do toho ještě připomínej kolejní tréninky. To je opravdu těžká práce. A co teprve připomínat starším studentům, kde je kolejní místnost, nebo prvákům připomínat, že nemají jíst všechno, na co narazí? Po nějaké době si z toho uženeš i smrtelný třes!

Asu: Nevím, jestli to vyjde už tento rok, ale ráda bych se do budoucna stala pomocným průvodcem a poradcem nových háďat na hradě.

Grugrik: Moc jsem o tom nepřemýšlel, ale starší spolužáci mě přivedli na zajímavý nápad. U nás v koleji se neuděluje příliš mnoho školních trestů. Stát se „premiantem“ v koleji není snadné, ale tato cesta na vrchol školních trestů se zdá být reálná. Ještě zvážím, jak nejlépe vyniknout.

Maya: Předsevzetí mám hodně, ale myslím, že je zase brzy všechna poruším. – směje se – Určitě mezi ně patří lepší management času, s tím bojuju v kuse už několik let, nezapomínat pít, když zrovna něco dělám, protože mě pak akorát bolí hlava, a častěji si číst večer před spaním. No snad aspoň jedno z toho dodržím!

☆☆☆

Leontýnka: To já si možná uberu předměty a začnu více soutěžit. Obdivuji každého, kdo stíhá jednu seminárku za druhou! – směje se – Hlavně je důležité se naučit s chybou pracovat a ne se na sebe zlobit. – usměje se – Každý dělá, co umí. Když už jsme u toho chybování… Je něco, co jste v roce 2024 museli stihnout dokončit či urovnat, splatit?

Enola: Nic takového mě teď nenapadá.

Christyne: Splatit? – začne se smát – No… – odkašle si – Pokud jsem něco měla dokončit, tak je už stejně pozdě. Jediné, co mne napadá, je, že jsem včera neurovnala Potloukovi pelíšek! 

Gita: Nic naprosto speciálního pro rok 2024 jsem k dokončení, urovnání ani splácení neměla. Snad krom tvůrčího dluhu vůči fanouškům Čarostorek, kteří už pěkně dlouho čekají na další díl, aby mohli moci hlasy lidu rozhodnout o tom, kam se děj bude ubírat dále.

Rhea: To je zajímavá otázka! Nic finančního mě naštěstí netížilo, ale doháněly mě samozřejmě úkoly do školy, jak to tak u mě už bývá.

Ruby: Já mám ráda všechno včas a peníze taky nerada dlužím, takže takové problémy naštěstí nemám…  – usměje se –

Sooyeon: Cože? Já abych něco dlužila? To ani náhodou! Naopak mi určitě nějací studenti dluží nějaké srpce! – zapisuje si do notýsku „najít oběti a vytáhnout z nich srpce“ –

Asu: Chci určitě stihnout závěrečnou seminárku, ať se dostanu do dalšího ročníku, hahah!

Grugrik: Se svými spolubydlícími jsme řešili dluh za poslední večeři, bohužel se nám ho nepodařilo úspěšně vyřešit. Naopak všechny studijní povinnosti se mi podařilo úspěšně nechat na poslední chvíli.

Maya: Něco by se jistě našlo, ale měli bychom upírat zrak k budoucnosti, ne k minulosti, že ano, ehm ehm.

☆☆☆

Leontýnka: To znám, já osobně se často zadlužím, když vyjde něco nového v Příčné ulici. Ale naštěstí mi přišla včas výplata. – zasměje se – No a co byste chtěli na závěr popřát našim čtenářům?

Enola: Aby byl rok 2025 pro ně nezapomenutelný. Jenom v tom nejlepší smyslu slova!

Christyne: Přeji všem jen to dobré v roce 2025. Přeji hlavně zdraví, noste punčocháče, rukavice, čepice, když je potřeba. Nechoďte sami do lesa, nikdy nevíte, kdo tam na vás číhá! A přeji, ať vás to na hradě baví a ať to neberete jako povinnost, stres, ale jako zábavu a odreagování. 

Gita: Já bych ráda popřála hlavně to, ať si čtenáři užívají výuky i dalších radovánek na hradě, včetně plodů naší novinařiny, plnými doušky – a dosyta si užívají magickou atmosféru Bradavic.

Rhea: Našim čtenářům bych chtěla popřát hlavně to, aby četli náš skvělý časopis i nadále! A teď srandu stranou, přeji samozřejmě co nejhezčí rok 2025 i všechny ty další. Život má samozřejmě světlejší a horší chvíle, občas je to pořádná horská dráha, ale nesmíme zapomínat na to, že si to máme hlavně užít! 

Ruby: Všem přeji, aby jim rok 2025 přinesl jen to nejlepší! 

Sooyeon: Přeji všem do nového roku spoustu zdraví a opět přináším varování, abyste nepili prapodivné lektvary, které vypadnou z kumbálu. Stanete se duchem a naše Márč si své místo bedlivě hlídá!

Asu: Asi bych jen vzkázala, aby si všichni užili sváteční atmosféru a minieventy, které Hog k oslavě těchto svátků připravuje, díky tomu je na hradě o dost živěji. Všem přeji vše dobré do nového roku a prosím, abyste svoje avatary svátečně oblékli, ráda se na ty výtvory dívám. – směje se –

Grugrik: Chtěl bych čtenářům vzkázat, ať jsou ostražití a dávají pozor, kam si sedají. V rámci oslav začátku roku 2025 bylo totiž umístěno několik dýňových bomb (25) do záchodových mís. Ferdinand bude určitě rád, když nevšímavý student prodělá koupel v záchodové vodě, protože slabé kusy je třeba zocelit.

Maya: Aby si nezapomínali občas udělat volno, jen tak si natáhnout nohy a věnovat se něčemu, co je baví, aniž by u toho mysleli na seznam nesplněných úkolů. Naučme se společně relaxovat!

Leontýnka: To bylo krásné. Já moc děkuji a samozřejmě i my, redakce Hadího krále, přejeme krásný nový rok všem!

Pro Hadího krále
Leontýnka Střípková

Protože jsem v mé stíhací kariéře velmi úspěšná (Keša z Borové už si nedovolí vynechat kolejní večírek, Ked Looben vykonává úkoly do vnitrokolejky a bývalé zmijozelské vykopávky jsou na discordu!), když jsem ustíhala Ginevru de Naga a Annu Mariu Salomeovou k tomu, aby na hrad chodily častěji a účastnily se našich akcí, nemohla jsem si odpustit je nevyzpovídat. O Barbaře Arianne Lecter toho jistě víte už dost, drazí zelení čtenáři (a vy ostatní, hrstky, které rozhodně nediskriminuji!), ale co znáte o podobně starých zelenofialových?

Třebaže není v mých silách vydat monografii o dvou zvolených zelenofialových (a že by se jim to moc líbilo!), pokusím se v rozhovoru aspoň trochu odhalit jejich začátky na hradě, temné období jejich neaktivity a hlavně to, kým jsou dnes.

HK: Protože jsme chudé a ani jedna nemáme na nemovitost v Godrikově Dole, musíme sedět na diskrbu a doufat, že všechny tajnosti, které mi tu teď prozradíte, nebude někdo od vedlejšího stolu odposlouchávat! Snad se těšíte! Poněkud neurvale přeskočím zdvořilostní zvyklosti a zcela vynechám otázku, jak se dnes máte. Ne, že by mě to nezajímalo, jen se obávám, že po konci tohoto rozhovoru půjde vidět, jak šla vaše nálada dole vodou. Jen mi tady podepište, že souhlasíte se sdělováním nejpřísnějších tajemství pouze a jedině redakci Hadího krále, tj. autorce (to jsem já!), šéfredaktorce i korektorům a všem jeho čtenářům. – před obě zelenofialové položí papír se souhlasem a s připraveným brkem čeká na jejich podpis –

A: – Přiškrceně si odkašle při netaktní zmínce o své nemajetnosti. Neochotně pohlédne na pergamen a pod neverbálním nátlakem Veronicy nedobrovolně podepisuje dokument. –

G: – Dělá, že poznámku o vlastní nemajetnosti neslyší a podá si pergamen. Přespříliš dlouho ho studuje jen proto, aby ho nakonec s pokrčením ramen podepsala. – No, myslím, že po pár letech s našimi pokladníky už stejně všechna tajemství včetně celého duševního vlastnictví patří Zmijozelu tak asi stopadesátkrát, takže jeden podpis navíc už toho moc nezmění.

HK: Výborně, formalitka musí být. – rychle papír schová do váčku, než si to některá z nich rozmyslí – Přestože vás donedávna z hradního obyvatelstva a Zmijozelu zejména skoro nikdo neznal, vedly jste v koleji i mimo ni dřív velmi úspěšnou kariéru. Abych trochu procvičila váš jazyk, rozehřejme se rychlými odpověďmi. Pozor, střílím! – napřáhne se, jako kdyby chtěla odrazit zatoulaný potlouk, ale pak si uvědomí, že vlastně nikdy famfrpál nehrála, tak si spořádaně sedne, odkašle si a spustí – Znaly jste se vůbec mezi sebou coby zelené studentky?

G: – poposedne si a podívá se na Aničku, jako kdyby ji viděla prvně – Znaly jsme se, ale pokud si dobře pamatuju, tak jsme si nějak zvlášť blízké nebyly.

A: – přikyvuje – Jak říká Ginevra. Věděly jsme o sobě a bavily se na takové té klasické spolužácké úrovni.

HK: A teď jste na úrovni kolegyň, osud tomu snad chtěl! – odkašle si – Hádám, že vás to do kouzelnického světa dost táhne, když jste tu obě již od roku 2007–2008. Páni, v té době mi dost možná ještě nevyrašily ani ty mlíčňáky! Máte nějaký ověřený recept, jak se i po tolika letech vracet na hog? Jsou tu stále lidé, které jste znaly v době své největší aktivity? Vzpomenete si, jaké to na hogu tehdy bylo?

A: Já z hogu vlastně nikdy úplně neodešla. Flákala jsem se v Prasinkách, plížila se okolo hradních zdí, sem tam vás lehce šmírovala a pravidelně jsem utrácela výplatu na Příčné ulici nebo v NiTi. Asi by to tak bylo až do teď, kdybys mě nepřepadla v sovinci a nevtáhla opět do víru dění. – usměje se – Cítím se jako za mlada, když jsem ještě měla přístup do kolejní místnosti. Tenhle osobnější kontakt se zmijozelskými studenty mi opravdu hodně chyběl a vlil mi novou energii do žil. – rozesměje se – Na hradě je ještě spousta starých vykopávek, které jsou tu i déle než my. Všichni z řad studentů akorát zfialověli, nebo zde mají své potomky. –doufá, že je Veronica nebude chtít všechny vyjmenovat – Teda až na slečnu Gitu Hrdličkovou, která si stále prodlužuje své mládí ve studentských lavicích. – zamyslí se nad poslední otázkou – Jaké to tady tehdy bylo? Hlavně jsme byli mladí, takže vše bylo zalito sluncem. – rozesměje se – Pár věcí se tady změnilo, technický pokrok se dotknul i našeho hradu. Například jsme neměli mazlíčky a opravdu velkým přerodem prošel famfrpál. Tehdy jsme museli lítat na starém rozpadlém koštěti a sbírat terčíky. Také byl před velkým stěhováním docela adrenalin dostat se na nějakou větší slavnost či událost nebo se dostavit dokonce k zápisu do předmětů v prvním termínu. Hrad byl přeplněný, a tak nás pořád vyhazoval před brány. Teď je náš kouzelnický svět rozhodně vymazlenější, ale asi i o dost náročnější na údržbu, protože se tu docela přemnožily škrkny. – nadechne se, aby pokračovala, ale pak pohlédne na Ginevru, která vypadá, že by taky ráda něco řekla, a tak se odmlčí –

G: – přikyvuje během toho, co Anička mluví – Po relativně krátké lesnické kariéře se mi venku z hradu vcelku zalíbilo, takže jsem na nějakou dobu odešla úplně a věnovala se výhradně studiu magických biomů vzdálených od hradu na dlouhé míle. Po několika letech se ve mně vzbudila zvědavost a požádala jsem vedení, jestli bych nemohla na hrad občas zase nakouknout. Vyhověli mi, a tak jsem se podobně jako Anička poflakovala po Prasinkách, sem tam zavítala na hrad a zase zmizela. Tak to bylo až do doby, než mě jednoho dne načapala Williamsová a od té doby mě konstantně bombardovala zprávami. Pokaždé, když jsem dorazila na hrad, tam na mě čekala alespoň dvojice dopisů s pozvánkami. Jednoho dne jsem neodolala a zelenost mě zase praštila po hlavě. – zamyslí se – Jak že byla ta otázka dál? Jo, jaké to bylo tehdy a kdo tu zůstal? No a já bych řekla, že to tehdy byla zlatá éra, ale to řekne o té své asi každý. Přijde mi to jako včera, kdy jsem dostávala prefektský odznak a vyráběli jsme ročenky! – zasní se na chvíli – A držáků nebo navrátilců z „naší“ éry je vlastně docela hodně, ačkoli by se to přes ty lektvary mládí nemuselo zdát. Krom Aničky jsme se v koleji potkávaly taky třeba s Žábou, Gitou, Alexou, Wenai a Márč. Ta tu straší tak dlouho, že se jí to stalo celodenní náplní.

HK: To je pravda. – zazubí se – Mám vážný stíhací syndrom a nestydím se za něj! Ale zpátky k vám. Ani, jak je možné, že seš v jámě? Zmeškala jsem něco? Omámila jsi ďábla nebo pana ředitele?

A: To spíše toho ďábla. – začne se smát – Popravdě jsem byla taky hrozně překvapená. Já na sebe teda ještě v jámě nenarazila, ale tady kolegyně Ginevra už mě stihla vyjámovat a podle její teorie, cituji: „Asi přidali vykopávkovou edici slovíček!“ Tak čekám, kdy na ni v jámě taky narazím. – směje se –

HK: Já v jámě viděla i NaSaŠí a ta je rozhodně mladší, takže neboj! Spíš mi pověz, co Samantha Salomeová? Nepřiznaný potomek, pouhá příbuzná nebo se stydíš, že není ve Zmijozelu?

A: – směje se a kroutí hlavou, co ta Veronica všechno nevypátrá – Nijak netajíme, že je to můj pokrevní potomek. Rozhodně se za ni nestydím, ba naopak. Bohužel se potatila a takhle to dopadlo. – zasměje se – Určitě bych byla ráda, kdyby tíhla ke zmijozelské koleji jako já, ale na druhou stranu jsem i ráda, že to takto dopadlo. Může v nebelvírské koleji v klidu studovat, navazovat nová přátelství a dělat různé neplechy bez toho, aby na ni neustále dohlížela matka. A popravdě jsem taky ráda, že nevidí, co pro změnu vyvádím já tady. – rozesměje se – A jmenuje se Samanta bez H, tím se odlišuje od nekonečného zástupu Samanth na hradě.

HK: Takže Samatha, píšu si! Tak doufejme, že na diskrbu nemáme žádného informátora, co donáší červeným o tvých- no, to necháme na čtenářově fantazii! Gin, minimálně jeden rozhovor jsi už poskytla, když tě zpovídala slečna Kristie Smithová ohledně tvého čerstvého postu průvodkyně v Zakázaném lese. Jak se cítíš teď, když jsi tento post opětovně získala? Pamatuješ si ještě na svou první výpravu, kterous měla pod svým palcem?

G: Ten rozhovor si absolutně nepamatuji. – zasměje se – Ale když teď na fotografiích vidím, jak moje jméno vypadalo zelené, tak se mi najednou nějak stýská. Pocit je to dost jiný. Tehdy jsem dostala nabídku ve chvíli, kdy jsem začínala být unavená ze studentské existence. Les byl tehdy dost nehlídaný a hlavně jsem byla taky o dost mladší, takže jsem se toho o dost méně bála. Teď mi to přijde jako větší zodpovědnost. Musela jsem si zalistovat lesnickou knihou, abych zjistila, co jsme tehdy dělali. Když si zavzpomínám na to, co se v lese tehdy dělo celkově, tak se občas divím, že to všichni přežili ve zdraví.

HK: Tak snad nezapomeneš na tento! – zhrozí se – Necítíš se ochuzena, žes nikdy neabsolvovala OVCE? Kdyby sis teď představila, že jsi zase student, jaký předmět by sis ke zkoušce vybrala?

G: No já taky doufám, ale stáří nezastavíš! No a ochuzená se cítím, vlastní vinou samozřejmě. Kdybych se ale mohla rozhodovat znova, nejspíš bych dokončila Zvěromagii, kde jsem strávila dlouhé roky v lavicích. Ani nevím, jestli ji teď někdo učí. – zamyslí se na moment – Pokud by nešla ona, tak bych se pustila do Taje lesa, to je k tomu tak nejblíže.

HK: Zvěromagii měla Janel Weil a od té doby si na tento předmět nikdo jiný netroufl, můžeš to zkusit! – mrkne na kolegyni – Když už jsme ale u těch zkoušek, Ann, na Zmijozel nezvykle jsi absolvovala zkoušky OVCE ze Studia mudlů v létě 2010 na téma Mudlovští úředníci a úřady. Proč zrovna tento předmět? Vzpomeneš si ještě, jakým otázkám jsi musela čelit na ústní části?

A: V té době to byl velice prestižní předmět, protože ho učil tehdejší oblíbený zmijozelský kolejní ředitel Nekro The Gravedigger. Mám pocit, že jsem to stihla opravdu na poslední chvíli, protože záhy nato odešel ze školy. Jelikož to byl snad jediný předmět, který jsem měla celý vystudovaný, OVCE byly jasnou volbou. Bohužel je to opravdu už hodně dávno a na otázky z ústní části si opravdu nepamatuji. Ale určitě byly velice záludné. – zasměje se – Na co si však živě pamatuji, je osobní předání osvědčení na jednom z letňáků. Dodnes mám diplom založený, i když po těch letech již mírně zplesnivěl.

HK: – škubne sebou při zmínce o plísni, které je ve sklepení víc než dost –Gin, dostala jsi řád ve stejné době, ve které Anna absolvovala zkoušku OVCE. Řád ti udělil Nekro, ale vzpomeneš si ještě proč? Čekala jsi, že ho ten rok dostaneš?

G: To by asi řekl lépe on než já. – zasměje se – Ale tuším, že to bylo v roce, kdy jsem byla v koleji hodně aktivní a taky už většina dalších podobně aktivních lidí řád měla. Nemyslím, že by v tom bylo něco dalšího, nic přelomového jsem asi úplně neudělala. První roky na škole jsme se ale rozdávali pro kolej úplně všichni, se kterými jsem se bavila, nečekala jsem tedy, že to budu zrovna já. A taky je škoda, že se řádů nemohlo rozdat víc. On to nakonec nikdy netáhne jen jeden člověk.

HK: To máš pravdu, udělovat řády se nikdy neobejde bez něčího rozkyselení! Ann, jak už ses naprášila, účastnila ses minimálně jednoho pobytu v Honorově. Plánuješ do budoucna, že by ses účastnila zas? Nebo tě tento pobyt poznamenal natolik, že se mu vyhýbáš obloukem?

A: Já mám obavu, že jsou spíše poznamenaní ostatní účastníci, když tam přijedu. – rozesměje se – Každý rok to se mnou cuká, vždy chci přijet a tiše závidím všem, co tam jsou. Stalkuju všechny fotky z letňáku na sociálních sítích, ale bohužel mi do toho vždy vlezou nějaké rodinné a mudl záležitosti. Letos jsem ale opravdu odhodlaná a pokud se nic zásadního nezmění, měla bych do Honorova dorazit i s potomkem. – zlověstně se usměje –

HK: – s obavami o zdraví letošních účastníků Honorova seobrátí na druhou kolegyni – Máš v plánu vrátit se k návrhářství? Vzpomeneš si, za jakými návrhy na Příčné nebo v koleji stojíš?

G: Tak plány by byly. Horší je to, hlavně teď, s časem. Zajímalo by mě, kam se zvládnu posunout od těch dob, kdy jsem se snažila na PU něco dostat. Z těch, co se mi líbí doteď, je tam asi tak jeden, a to Černý svetřík. – zasměje se – A pak několik, které bych snad i byla raději, kdyby neprošly. V koleji do mých návrhů patří třeba vycházková hůl nebo smaragdová čelenka. Myslím ale, že má Zmijozel o dost hezčí předměty z úplně jiné ligy.

HK: Vycházková hůl je můj nejoblíbenější předmět! Ale je pravda, že sebekritika je pro zelené důležitá, jinak bychom měli až moc velké ego! – zasměje se – Když už jsme u těch comebacků, Ann, jistou dobu jsi v Hadím králi vedla rubriku Žhavým drátem do oka. Co se pod takovým názvem skrývalo? A neuvažovalas, že by ses k novinařině vrátila?

A: Nenazvala bych to zrovna novinařinou. Jednalo se o drby z hradu, které jsem kreslila. Momentálně o návratu neuvažuju, protože toho času je opravdu teď nějak málo, ale nikdy neříkej nikdy.

HK: A co ty, Gin, v seznamu všech redaktorů tě stále eviduje Denní věštec. Nepřemýšlelas, že by ses k novinařině vrátila? Třeba aspoň v rámci Hadího krále?

G: Vůbec ne. Nemyslím, že mám na psaní talent, jak jsme se o tom mohli již několikrát přesvědčit. Na druhou stranu občas se stanou věci, nad kterými člověk moc nepřemýšlel.

HK: Naše šéfredaktorka zastává opačný názor, tak třeba se jednou vrátíš k návrhařině i novinařině! – pokýve hlavou nadšeně –Ann, protože se nám povedlo vypátrat hadonoše až do Zimy 2008, nemohla jsem si nevšimnout, žes právě v tomto roce hadonoškou spolu s Parfumou DeLamo byla! Jména tehdejších háďat mi moc neříkají, ale jedno mě přece jen trklo – Jean Molliacová! Máš ještě nějaké vazby na svá někdejší háďata nebo vzpomínky na toho, kdo tebe uvedl do tajů našeho hradu?

A: Uf, to už je opravdu dávná historie. Nebudu lhát, vůbec si nevzpomínám, kdo byl mým hadonošem a ani koho jsem měla na starost já. Jsem spíše člověk, který vyhledává osobní kontakty před těmi online. Hned pár dní po přijetí na hrad se konal Pragáč a já narychlo spíchla hábit a už jsem se na něj řítila přes celou republiku, aniž bych někoho znala. S lidmi, které jsem tam tenkrát poznala, jsem pak udržovala kontakt jak na hradě, tak i mimo něj. Takže jsem spíše vymetala srazy, než abych budovala nové vazby zde na hradě. Navíc mám odjakživa hrozně špatnou paměť na jména. Takže se někdy ke mě hlásí lidé, které nedokážu vůbec nikam zařadit, než mi připomenou, odkud se známe. Nebo se vrací na hrad úplně pod jinou identitou, a to mi už v tom dělají totální bordel. Takže se moc omlouvám jak mé hadonošce, tak i mým svěřencům za svou senilní paměť.

HK: Gin, snad děravá paměť nepostihla i tebe, v Létě 2008 si tě pod svá křídla vzala Amanda Lembrijová, budoucí zmijozelská dušice. Po dobu následujících pěti školních let jsi hadonošila (tehdejším jazykem držela patronát) nad velkou spoustou háďat, která, salazaržel, se dnešních dní nedožila. Vzpomeneš si, jak tehdy hadonošení vypadalo a čím vším musela háďata projít, aby se stala právoplatnými hady?

G: Když mluvila Anička, tak jsem si říkala, že si skoro nic nepamatuju, ale vyvstalo mi na mysl právě Amandino jméno. Tak jsem ráda, že aspoň něco mám správně. Salazaružel, jsou to dlouhé roky, takže původní patronská procedura čtenářům asi zůstane neodtajněna.

HK: Já tu paměť ale ještě trochu potrénuju! Ann, zúčastnila ses Sedmiboje 2008 a následně o čtyři roky později v této soutěži porotovala! 2008 ses účastnila po boku naší Márč a bývalé zmijozelské dušice Amandy Lembrijové. V porotě tehdy nebyl nikdo z naší koleje! Pamatuješ si, jaké úkoly jsi vypracovávala a jak soutěž probíhala?

A: Tenkrát jsem byla hrozně hrdá, že jsem mezi vybranými, abychom reprezentovaly naši kolej v Sedmiboji. Záhy jsem toho litovala, protože úkoly byly opravdu záludné. – směje se – Víš, jak jsem na tom se svou pamětí, ale vybavuji si jeden úkol, kdy jsme měli profesory, nebo snad dokonce porotu, nakreslit jako bohy. Vzpomínám si, že jsem kreslila Papulku jako boha hojnosti s hromadou bůčku a Letitiu te Tibu obrostlou snad břečťanem? To stejné bylo i s porotcováním. Byla jsem hrozně nadšená, že jsem v porotě, a pak mě ta radost rychle přešla. Musím říct, že porotcování bylo mnohem horší, než se Sedmiboje účastnit. Nutili nás, abychom v každém hodnocení, které nebylo na prvním místě, napsali nějakou kritiku, proč zrovna toto vypracování nedostalo plný počet bodů. To pro mě bylo hrozně těžké. Všichni ta vypracování měli opravdu parádní a hledat chyby mě hrozně deptalo. Znovu bych do toho rozhodně nešla. – začne se smát –

HK: Takové vypracování musím vidět! – směje se – A co ty, Gin? V létě 2010 ses rovněž účastnila mezikolejní soutěže Sedmiboj. Jaks dopadla? Vzpomeneš si, jaké téma soutěž vůbec provázelo? A kdo vyhrál?

G: Snažila jsem se vyštrachat informaci o tom, že bych se Sedmiboje účastnila, ale nejsem si tím úplně jistá. Máš určitě správného člověka? – vypadá absolutně zmateně – [zelenofialové byly poté podstrčen další článek] Koukám, že Les toho odvál z mojí paměti hodně. Pravděpodobně jsem v Sedmiboji nepodala tedy dost dobrý výkon na to, abych si zapamatovala, o čem to bylo. – nervózně se zasměje –

HK: No teda! Takže kdybych nevyhrála B4, taky nevím, že jsem se kdy účastnila? – vytřeští oči a přemýšlí, jestli má Gin udělat radost a v článku pro dobro její image předstírat, že otázku nepoložila, ale pak se jen zákeřně zasměje – Ann, co tvoje paměť? V Sedmiboji 2012 jsi hodnotila významné členy naší koleje – Darkness, Barbaru a nakonec i vítězku Cerridwen. Bylo těžké je hodnotit objektivně?

A: Jako porotce jsem získávala vypracování anonymně, takže i kdybych holkám chtěla nějak nadržovat, ne že by to zrovna tyhle tři potřebovaly, tak to vůbec nešlo. Ze začátku jsem si i zkoušela tipovat, čí je které vypracování, ale vždy jsem byla úplně mimo. – zasměje se – Takže jsem to pak ani nezkoušela.

HK: U tipů ještě chvíli zůstaneme. Před nedávnem jsem vám dala seznam 10 otázek, ze kterých jste si měly vybrat jednu, kterou položíte té druhé. Jak vypadal nejhorší účes u mudlů, to vás nezajímalo. Dokonce ani existenciální otázka, jaká zelenina/ovoce by ta druhá byla! Paradoxně jste si obě zvolily pro druhou stejnou otázku – Jakou, podle tebe pro ostatní podivnou, věc běžně děláš? Zároveň jste dostaly odkaz na stránku, kde jste měly nakreslit či napsat váš odhad, co tedy ta podivná věc druhé asi je. Zde vám přináším vaše tipy. –odkudsi vyštěrchá umaštěný pergamen a rozvine ho před kolegyně –

HK: Gin, opravdu v lese ztrácíš pojem o čase?

G: Hm, myslím, že ztrácím jen, když jsem tam sama a je kolem klid. – zazubí se – Jinak spíše naopak, mám vždy starost o posádku výpravy, takže koukám na každou minutu.

HK: Tak aspoň vím, že když budu chtít někoho ze Zmijozelu nenápadně ztratit, nechám zarezervovat kolejní výpravu u Žáby! – ušklíbne se – Ann, máš spoustu seminářů s hadím jazykem, opravdu jím někdy nevědomky mluvíš a divíš se, že ti nikdo nerozumí?

A: Tak tím to je! – začne se smát – Já si říkala, proč na mě někdy studenti a kolegové hledí jako Artur Weasley na gumovou kachničku. Musím si na to dát pozor.

HK: Teď bych byla ráda, kdybyste napsaly či nakreslily, jakou podivnou věc děláte. Každá sama za sebe. Nejideálněji znovu přes tento pergamen. – počká, až kolegyně dočmárají – A tohle, drazí čtenáři, jsou kompromitující materiály, čtěte bedlivě! Opět žhavé drby pouze na stránkách Hadího krále!

HK: – odkašle si a dělá, že tyto kompromitující materiály rozhodně nevyužije – Hrad je známý nejen pro svá kouzla a čáry, ale také milostné vztahy. Týkala se tato epizoda hog života i vás? Měly jste někdy na hradě své drahé polovičky nebo jste si tu snad nějakou našly?

G: Chtěla bych alespoň na něco odpovědět zajímavě! – zubí se – Ale zklamu tě a ani tady ze mě žádný drb nevytáhneš, milostné vztahy jsem v rámci hradu neměla.

A: Bez komentáře, prosím! – začne se smát –

HK: Inu, některá tajemství zůstanou pohřbena! Náš rozhovor pro chudé se chýlí ke konci. Protože mi to ale nedá a potřebuji z vás vydlabat nějaké vaše kreativní schopnosti, zde se prosím umělecky vyřáděte a našim skvělým čtenářům něco osobitého vzkažte na závěr! Textové rozloučení je totiž nůda!

[Pozn. red.: Ani jedna ze zpovídaných už v rozhovoru nechtěla déle pokračovat, Williamsová tedy skončila prokletá a s bolebřichem se odplazila na ošetřovnu. De Naga i Salomeová se dušují, že jen přebrala ohnivé whisky. Redakce by si věrohodnost této výpovědi nikdy nedovolila zpochybňovat.]

Tento rozhovor probíhal neuvěřitelných 76 dní, což jest dva pekelné měsíce v náruči Williamsové a 15 dní k tomu. Pěkně dlouhý večer, to vám povím, ale co bych pro naše drahé hadokrálové čtenáře neudělala!

Poznáte, která z následujících koláží patří Gin a která Ann?

A čím se chcete stát vy, až na hogu dospějete?

Pro Hadího krále
Veronica Narcissa Williamsová

První kategorií, v níž byly zveřejněny jména nominací, je redaktor roku. Minulý rok se jím stala Astoria von Pens za Hadího krále, ta však nebude mít možnost titul obhájit – letos její jméno totiž v nominacích chybí. Některá se ovšem z loňska opakují, konkrétně Amanda Wright za Denní věštec, Nebelbrach Mechacha za Lví tlapou a Petromila Nivalis za Žlutého Trimela.

Z výše jmenovaných vyčnívá primárně jméno Nebelbracha, který je nominován s opravdu pravidelnou přesností, letos navíc podruhé s tím, že se na hradě už dlouhodobě nenachází. Proto právě na něj směřovala má otázka.

Hadí král: Byl jsi nominován Lví tlapou na redaktora roku 2021 i přesto, že jsi zmražený. Jaké to je psát, aniž bys měl přímý přístup na hrad? A co tě motivuje s prací pro kolejní časopis pokračovat?
Nebelbrach Mechacha: Pokud na hradě jsem a blíží se uzávěrka, ocitám se mnohdy v časovém presu, ba stresu jako z partersu. Říkám si, že kdyby neexistovala Lví tlapou, měl bych čas udělat nějakou zajímavou soutěž, napsat lépe úkol, nebo si jen tak lehnout na břeh Hanibalova jezera a obdivovat mistryni v akrobatickém potápění, naši oliheň. Jako zmrazený prožívám termíny jinak. Pochopil jsem mnohé ze života hadů. Leží celí ztuhlí a náhle přijde oteplení. Krev se začne rozehřívat, hýbat, proudit žilami. Víčka se otevřou a oči spatří potravu. Tělo brní, ještě není schopno pohybu, ale už se těší, jak si pochutná. Potom skočí. Dlouho tráví. A opět ztuhne.
Nebýt Lví tlapou, má hibernace by se mohla stát chronickou. Z historie víme, že permanentní hibernace má vysokou letalitu. Takže bych odletěl do nenávratna. Díky časopisu neustále udržuji kontakt s hradem a přepadá mě touha opět do něj nahlédnout.
Naštěstí jsem ve Lví tlapou nikdy nebyl reportérem, který píše o tom, čeho byl svědkem či aktérem. Navíc mé články mají většinou náměty, které nejsou spjaty s aktuálním děním na hradě. Čili nijak mě neomezuje, že do něj nemám přístup. Spíše mi to pomáhá. Nic mě nerozptyluje.

Článek roku je druhou kategorií, kterou rozhodují svými hlasy čtenáři. I zde loni vyhrál Hadí král, a to díky článku Akademický klub od Marguerity Laux. Letos se do nominací dostaly počiny rýpavé, vtipné, polemické i informačně přínosné. Mé oko na první pohled zaujal článek Láskoskop zlým pohledem od Maeve Péregrine vydaný v Hadím králi – byl to totiž její debut a odnesl si rovných 22 komentářů!

Hadí král: Do nominací na článek roku 2021 se dostal Láskoskop zlým pohledem. Pozornost čtenářů si získal svou kreativitou i vtipem, který si nebral servítky. Pamatuješ si, na jakém místě tě napadlo článek sepsat? A ještě by mě zajímalo – láskoskop kterého znamení máš ty sama nejraději?
Maeve Péregrine: Hmm! – zamyšleně svraští čelo, jak se usilovně snaží vzpomenout si – Myslím, že to bylo prostě u mě doma, někdy uprostřed noci mě oslintala múza a napsala jsem první znamení. Ráno jsem se tomu zasmála, ale pak to nechala dlouho v šuplíku. Někdy před Antivalentýnem jsem si vzpomněla, že by bylo dobrý to dokončit a stihnout odevzdat dřív, než mě tehdejší šéfredaktorka flákne srolovaným výtiskem HáKáčka. Tak jsem zbytek láskoskopu dopsala během jedné noci, no. Tak nějak to bylo. – jasně, že si to už moc dobře nepamatuje – Ty jo, které znamení mám nejraději? To je jako kdyby ses ptala, které ze svých dětí mám nejraději! Ale abych odpověděla – asi to bude to znamení, které jsem sepsala úplně první. Kozoroh. Už jen kvůli tvojí mámě… – mrkne –

Hadí král ale pochopitelně není jediné periodikum, které umí přijít s šokujícím a povedeným článkem. Jeden z těch, co vyvolal celohradní diskuzi, pochází z brku Niny Yozhinske – a to 1 000 a 1 způsob, jak všichni porušujeme školní řád, který byl zveřejněn v Denním věštci. I k ní, jediné aktivní studentce, která si nikdy nevytvořila vlastní postavu, si našla cestu má sova.

Hadí král: Vzhledem k tomu, že tvůj počin nominovaný na článek roku se týkal porušování školního řádu, má otázka se zřejmě nabízí – jak ty sama nejčastěji porušuješ školní řád? A je něco, co ti v něm chybí a dopsala bys to do něj?
Nina Yozhinski: Nemá cenu se tajit tím, že výčet nejčastěji porušovaných pravidel se bytostně týká i mého kouzelného já. Ostatně díky tomu jsem byla schopna napsat tak brilantní článek, že… ale konec hraní si na Zlatoslava.
Myslím, že rčení „pravidla jsou od toho, aby se mohla porušovat“ mluví samo za sebe, takže žádné připisování by se za mé vlády rozhodně nekonalo. Možná by ale naopak nebylo od věci zjevně zaostalou listinu revidovat a vyšrktnout minimálně onu za mě nejporušovanější pasáž o oslovování zdrobnělinami, která v kontextu aktuálního chodu hradu prostě nedává smysl. Zvlášť, když se někteří nejmenovaní profesoři jmenují Trottertickler nebo Betelgeuse. To aby madam Vianueva nedělala nic jiného, než napravovala zlámané jazyky.

Do kategorií, o kterých rozhoduje odborná porota, spadá třeba projekt roku. Kromě již tradiční Módní patroly za Corvina Declaratio se dostalo i na projekty a akce zcela nové. Dvakrát byl dokonce nominován Adventní kalendář, a to za Hadího krále (podruhé) a Lví tlapou (poprvé). AKHK se loni umístil na druhém místě po Lovu bobříků od Sub Salixu. Jako jedna z jeho autorek si myslím, že nic navíc druhý ročník nepřinesl, tudíž jsem se rozhodla vyzpovídat autorku toho, který se odehrál poprvé – čtenářsky je zajímavější.

Hadí král: Adventní kalendář pořádaný Lví tlapou byl letos nominován na projekt roku. Mnoho lidí na hradě to zaujalo, některé bohužel nepříjemně – přišlo to rok po úspěšném adventním kalendáři v Hadím králi. Zajímalo by mě, kde se vzala inspirace pro uspořádání celé akce a zda jste sledovali stejnojmennou akci v Hadím králi (a pokud ano, přimělo vás to váš koncept třeba pojmout jinak?)?
Simelie Mallorny: V době, kdy se konal první ročník AKHK, jsem ještě nebyla na hradě a zpětně jsem si jiné kolejní plátky neprocházela, takže jsem se o zeleném kalendáři dozvěděla až při vydávání našeho červeného. V době, kdy jsem zabrouzdala na myšlenku kalendáře, jsem pro svého mudlovského synovce tvořila reálný kalendář doma a během procházení starých vydání Tlapek jsem si všimla ročníků kalendářů 2011 a 2012. Několik projektů jsem už v té době na počest minulých vedení měla rozpracovaných na obnovení, přišlo mi tedy pěkné obnovit i tuto dvojroční akci, která byla tehdy velmi pozitivně hodnocena a lidem se líbila. Ráda bych k tomu jen podotkla, že to byla moje iniciativa a i tak byla proplácena. Články byly proplaceny z fondu časopisu, ale veškeré odměny jsem zakoupila buď ze sponzorských darů, nebo je věnovala sama. I žabku 42 jsem věnovala ze svého majetku. Ne, že bych neměla podporu v koleji, kolej by mi darovala cokoliv, nevyžádala jsem si však kromě žabky nic, protože mi opravdu většinu pokryla tajná Fleutýnka.
Myšlenkou také bylo protažení lidí staršími vedeními napříč hradem, nemělo jít o nijak složité úkoly, ale poukázat na to, že minulost je stále s námi a Vánoce jsou ta pravá chvíle si vzpomenout i na ty, kteří hrad pro nás tvořili dříve.
Ne, ne, během se kalendář neupravoval, byl naplánován od konce října. Každý, kdo měl zájem, si mohl vybrat, o čem bude chtít psát nebo zda bude chtít ukázat nějakou tvořivou část, která se k Vánocům hodí. Dopředu jsme měli sepsaný seznam, kdy kdo bude vydávat, a  měnilo se to pouze ve chvílích, kdy někdo nestíhal, tedy jen pořadí článků, samotné texty nikoliv. Otázky pro otevírání okének se hledaly náhodně, když nějaké vánoční nebo prosincové číslo zaujalo.
Ceny byly taktéž dopředu zakoupeny a rozplánovány, ke kterému okénku se budou přiřazovat dle jejich finanční hodnoty, protože bylo garantováno, že čím blíže k Vánocům, tím bude vyšší hodnota ceny. Na poslední chvíli se nakoupilo pouze pár cen z nových kolekcí.

Neviditelnou tvář loni vyhrála hned dvojice věšteckých redaktorek – Beteramis Athenodoros a Lilien Emity Meissed.  Je to kategorie nejasná, možná proto spadá rozhodnutí o její výhře odborné porotě. Letos bylo nominováno hned několik osob, některé poněkolikáté. Zaujalo mě mezi nimi nové jméno, a to zmijozelské Mayi Prinz, kterou ale nominoval Denní věštec. A k její konkrétní práci toho moc neřekl.

Hadí král: Nejprve ti chci pogratulovat k nominaci na neviditelnou tvář roku za Denního věštce! Bohužel jde o kategorii, pod kterou si mnoho čtenářů nic moc nepředstaví, protože lidé, kteří v ní jsou nominovaní, dělají vskutku… práci, která moc vidět není. Chci se tě tedy zeptat, co všechno pro Denní věštec děláš a kolik času mu věnuješ?
Maya Prinz: Děkuju! Nicméně mně přijde, že toho zase tak moc nedělám a že by se určitě našel někdo, kdo by si to zasloužil víc. – zazubí se – Vlastně od začátku, co u Denního věštce jsem, se věnuju hlavně korekturám – původně jsem byla přibrána jako korektor bloků, tedy zpráv o aktuálním dění na hradě, které si můžou čtenáři počíst v postranních sloupcích, ale záhy jsem se začala věnovat i korektuře běžných článků. Vzhledem k časové vytíženosti dalších korektorů věštce to chvílemi vypadá, že mám na korektury monopol, ale to vážně nemám v úmyslu! – smích – Od letošního roku toho dělám ještě o trošku víc, ale vzhledem k tomu, že to není součástí nominace za rok 2021, to rozvádět nebudu. A k tomu času… Inu, to se docela špatně posuzuje, někdy celé týdny skoro nic, jindy to vydá i na dvě až tři hodiny denně, protože moje práce se odvíjí hlavně od práce druhých – korektury mohu dělat jen ve chvíli, kdy někdo napíše článek. Každý článek, který mi přistane na stole, se snažím pročíst třikrát, pokud termín vydání vyloženě nehoří, a ideálně ho projít co nejdřív, což se ne vždy povede.

Také mě pochopitelně zaujala chybějící nominace u Žlutého Trimela. Vyslala jsem tedy sovu směrem k Amandě Wright, která za něj letos dávala dohromady nominace.

Hadí král: Při pročítání nominací mi samozřejmě neuniklo, že za Žlutý Trimeles neznáme jméno žádné neviditelné tváře. Zároveň asi všichni ví, že Mrzimor dlouhodobě postrádá šéfredaktora… Poslední článek vyšel před více než třemi měsíci… Zajímá se o váš kolejní časopis ještě někdo? Existuje někdo, kdo se mu v tuto chvíli věnuje?
Amanda Wright: Přestože to nejde vidět, řekla bych, že v tuto chvíli je v centru pozornosti více jezevců. Nejsme slepí, vidíme, že ten časopis nefunguje tak, jak by měl. A pokud si někdo myslí, že je nám to jedno, nezáleží nám na tom a nezajímáme se, tak se mýlí. Ano, Trimeles si tohle vůbec nezaslouží… – povzdychne si – Ale prozradím… – zaťuká – …nějaké články se v současné době už připravují, ale co bude dál? To asi zůstává otevřenou otázkou, a přestože jsem optimista, člověk nikdy neví, co mu skočí do cesty. – mrkne – Neviditelných tváří ale máme v současné době určitě docela dost, už dlouhá léta se mu věrně věnují naši fialoví (konkrétně bych moc ráda zmínila jméno madam Oresty), kterým jsme za to moc vděční, a kdykoliv přijde nějaký článek, tak je připravena na značkách i korektorka Sjů. Velmi pomohla tento půlrok i Lakšmí nebo Serenity, které nás hezky rozproudily a přišly se skvělými nápady, bohužel jejich elán spolu s nimi již nějaký pátek zpátky opustil hrad. – pokrčí rameny –

Posledními kategoriemi (když si odmyslím časopis roku a šéfredaktora roku, neb u obou bych mohla zpovídat jen šéfredaktory a tohoto úkolu se již zhostila Lví tlapou) jsou novinářský debut a počin roku (týkající se jen Sub Salixu). Debutem se loni stala Maraike Auri Nordahl, počinem roku dílo Zdánlivé náhody od Myker Fae McGarden. V obou těchto kategoriích byla letos nominovaná nebelvírská prefektka, proto jsem se rozhodla, že je správným adeptem pro poskytnutí několika řádků.

Hadí král: Ne každému se podaří získat nominace v kategoriích debutu roku a počinu roku v Sub Salix najednou. Vypadá to, že sis v uplynulém roce našla cestu k psaní, je to pravda? A baví tě více fikce, nebo hradní novinařina?
Princess Star: Abych pravdu řekla, obě nominace mne velmi a mile překvapily. Co se týče počinu roku, tak jsem spíš měla štěstí v tom, že jsem do Ctnostně neřestného hostince poslala ucelený příběh. Osobně si totiž myslím, že se nejedná zrovna o moc kvalitní dílo. – zasměje se – A s odstupem času bych ho určitě napsala jinak. Přesto jsem moc ráda, že mne madam Eill nominovala. Její nominace, stejně tak jako nominace naší šéftlapky Sim na debut roku, mne moc potěšily a povzbudily do dalšího psaní.
Nikdy dřív mne totiž nenapadlo, že se stanu redaktorkou. Ne, že by mne to nelákalo, ale brala jsem to jako oblast našeho hradu, na kterou prostě nemám. Jsem proto moc ráda, že mne o loňských letních prázdninách naše primuska Sky donutila (ano, doslova donutila! – dodá se smíchem –) napsat svůj první článek a prolomit tak zeď, která mezi mnou a novinařinou stála.
Zatím jsem se nejvíce našla v mých oblíbených dotaznících, nově i v rozhovorech, a uvidím, kam mne lodička složená z novin odplaví dál. Ačkoli hodlám pokračovat i v psaní pro Sub Salix, v tuto chvíli na tvoji otázku odpovím: hradní novinařina. Ta mne v tuto chvíli baví víc než fikce.

Na úplný závěr článku jsem si nechala otázky pro dvě fialové. Jedna z nich je šéfredaktorkou Denního věštce, druhá posbírala hned několik nominací za Hadího krále, má tak velkou šanci alespoň jednu kategorii vyhrát. Jedna z nich je novinářský debut, o kterém též rozhoduje odborná porota.

Hadí král: Madam Williamsová, vy jste úkaz. Do UNC jste nominovaná vůbec poprvé, zato rovnou ve třech kategoriích – jako novinářský debut i redaktor roku, co možná sepsal článek roku. Podařilo se vám naši šéfredaktorku podplatit? Čím? Potřebuju to vědět. Ehm… ještě by mě zajímalo, jaká je podle vás hlavní funkce hradní novinařiny. Měla by vzdělávat? Měla by bavit? Měla by mapovat dění?
Veronica Narcissa Williamsová: Jo, je to tak. Nedělám si iluze, zas moc lidí do časopisu nepíše a já šéfredaktorku otravovala imrvére, tak jsem možná sebrala příležitost ostatním něco skvostného sepsat.
Podplacení probíhalo pouze textově. Já jí napsala, že jí to dneska fakt sluší, ona že mě za to nenominuje, tak já že ju sesadím ze šéfredaktora – a naráz už byly nominace. Teda co? Mám prostě talent.
Ale jokes aside, podle mě novinařina žádný konkrétní výchovný cíl mět nemusí. Může bavit, může poukazovat na hog problémy, může zvýraznit někoho (ne)obyčejného, může shrnout nedávné dění… každý článek zkrátka stojí za přečtení! A pevně věřím, že za každým vydaným článkem stojí nemalé autorovo úsilí, které nenahradí žádné vyplacené honoráře, ale poctivý komentář. A o tom to je!

Hadí král: Madam Brendi, jakožto šéfredaktorka v nejvyšším postavení máte o hradní novinařině zřejmě nejlepší přehled. Zajímalo by mě proto, kterému plátku byste vy osobně za loňský rok udělila titul časopis roku? A který šéfredaktor by si podle vás zasloužil ocenění šéfredaktora roku, které letos uděluje odborná porota vůbec poprvé?
Theresa Veilin Brendi: S titulem časopis roku je to podobně složité jako s šéfredaktorem roku. Nelze říct, že když člověk zastává místo šéfredaktora Denního věštce, má tím pádem také největší přehled. Zastávám názor, že každý šéfredaktor dělá pro svou redakci maximum. Možná to někdy není vidět, ale i o tom to je, a právě proto je tak složité takovou kategorii hodnotit. Nikdo z nás nevidí do jiných redakcí a fakt, že každá nějakým stylem vydává, ještě nepoukazuje na kvalitu šéfredaktora.
Podobně to vidím i s časopisem roku. Každý jeden plátek je něčím úžasný. Něčím výjimečný a odlišný. Kdyby byly všechny stejné, nikoho to nebude bavit. Nechci proto teď hodnotit, který je nejlepší. Svým způsobem každý, byť jsou všechny vlastně jiné.

Pro Hadího krále
Saiph Lacaille

Nejprve bych chtěla pogratulovat háďatům ke splnění přísahy. Jmenovitě to jsou: Sarah, Mathias, Suzzy, Ruby, Manon, Jamie, Hurrem, Enselis a Aurora. Byli napsáni v pořadí, ve kterém ji postupně splnili. Moc děkuji všem devíti úspěšným, že si na mě udělali po přísaze čas a odpověděli mi na několik všetečných otázek.

Letos byla Salazarova přísaha sepsána na kolejním webu, který prošel různými inovacemi. Velké poděkování patří lidem ze zasedačky, kteří se nebáli přiložit ruku k dílu a dopadlo to famózně.

Na háďata čekalo celkem 21 různých úkolů u slečny kolejní Veronicy, primusky Noah, prefektek Maraike a Christiny, famfrpálové kapitánky Ontarky, šéfredaktorky Saiph a u mě jako pokladnice.

A teď to hlavní, kvůli čemu máte otevřený tento článek. Dozvíme se pikantnosti o našich novopečených hadech!

1) Byl Zmijozel tvá první volba?

Sarah: Kolej mi vybral klobouk, k ničemu jsem ho nepřemlouvala, takže jsem si kolej nezvolila. Ve Zmijozel jsem ale doufala nejvíce.

Mathias: Ano, Zmijozel byla má první volba, protože mě Noah ukecala, že se budu mít dobře.

Suzzy: Ano, od počátku jsem věděla, že chci do Zmijozelu.

Ruby: O tom, že chci být ve Zmijozelu, jsem měla jasno hned. V jiné koleji bych být nemohla, to bych snad radši byla mudlou, bez urážky k jiným kolejím. – křečovitě se usměje –

Manon: Ano, do Zmijozelu jsem chtěla vždycky, tahle kolej mě prostě nějak lákala už hrozně dlouho. A už jsem tu potkala spoustu skvělých lidí a je to úžasná kolej.

Jamie: Do hradu jsem vstoupila s myšlenkou, že chci do Zmijozelu. Když jsem však v síni ani nikde jinde nepotkala skoro žádného zeleného, začala jsem se bát, že nejsou zrovna moc přátelští a od jiných kolejí jsem se dozvěděla pár dalších informací, které mě dokázaly velmi rychle vyděsit. Pak jsem však jednou narazila v síni na Saiph a myslím, že Mayu, sedly jsme si spolu ke Třem košťatům a po tom večeru mi bylo jasné, kam chci být zařazena.

Hurrem: Zmijozel byl má první a jasná volba a jsem šťastná, že mohu být tady s vámi.

Enselis: Ano, Zmijozel byl moje první volba a v podstatě jediná. Sice mi na malou chvilinku proběhl hlavou i nápad, jaké by to bylo v Havraspáru, ale jak se myšlenka objevila, tak i rychle zmizela. Vždy mě mrzelo, jak byl Zmijozel představován jen jako kolej „těch zlých a špatných“ a co mě těší ze všeho nejvíc je, že tady na hradě se mi potvrdilo, že to v žádném případě není pravda a v koleji je spousta milých, zábavných a hodných lidí.

Aurora: Ano, Zmijozel byl moje první a jediná volba. Nedokázala bych si představit co budu dělat, kdybych byla zařazena do jiné koleje.

2) Když jsi slyšel/a o Salazarově přísaze, co se ti honilo hlavou? 

Sarah: O Salazarově přísaze jsem se už jako losos dočetla v HK a trochu jsem měla strach o jaké úkoly půjde, ale zároveň jsem se těšila, mám ráda výzvy. Po přečtení zadání všechen strach zmizel.

Mathias: Přemýšlel jsem, co mě asi tak čeká a jak rychle to zvládnu udělat. Ukázalo se, že až na drobné omezení školou jsem zvládl vše v prvních patnácti minutách.

Suzzy: Celkem jsem se těšila.

Ruby: Abych se přiznala, byla jsem z toho docela nervózní. Měla jsem strach, co by se stalo, kdybych přísahu nezvládla a nedokázala, že jsem právoplatný had, bylo by to pro mě osobní selhání.

Manon: Rozhodně jsem byla nadšená, zvědavá a těšila jsem se, jak bude vypadat. Nijak moc jsem se nebála, protože jsem věřila, že to všechno v pohodě zvládnu, protože jsem šikovná!

Jamie: Salazarova přísaha mě vyděsila! Hlavně počet úkolů. Bála jsem se, že ji nestihnu složit včas, případně jsem se bála toho, že narazím na nějaký úkol, který mi bude dělat opravdu velké potíže (ehmčarokuehm). Nakonec jsem ji však zvládla!

Hurrem: Když jsem se o ní dozvěděla, byla jsem nadšená. Díky ní jsem zde poznala spoustu nových věcí a zážitků. Byla to opravdu úžasná výzva.

Enselis: První zmínka mě trochu vyděsila, opravdu jsem nevěděla, co čekat. Ale jak jsem zmínila výše, nečekala jsem nic „zlého“, spíše se objevil takový strach z neznáma. Když jsem pak dostala seznam úkolů, začala jsem se těšit na plnění.

Aurora: Tak celkem dost jsem se bála, protože ne všechno bylo jednoduché udělat, ale přece jen jsem to nějak zvládla.

3) Co za úkol se ti nejvíce líbil a naopak, který byl nejtěžší?

Sarah: Nejvíce se mi líbil úkol, při kterém jsem měla po někom hodit dýňovou bombu. Nejtěžší mi nepřišel asi žádný, nebylo to zas tak složité.

Mathias: Nejtěžší pro mě bylo zapsat si předmět, protože jsem musel čekat několik dní. Nejvíce se mi líbilo vyfotit postavičku v uniformě, protože byl nejlehčí.

Suzzy: Nejvíc se mi líbilo skládání pokřiku. Nejtěžší bylo asi dohledávání informací na webu.

Ruby: Měla jsem dva úkoly, u kterých jsem si říkala, že to možná bude průšvih, a to úkol najít kuchyň a vyřešit čaroku. Já tuhle logickou hádanku úplně nesnáším a snad nikdy jsem ji nevyřešila, no… Vtipný je, že jsem byla teda násilím přinucena se čaroku naučit a teď mě docela baví. Zbylé úkoly mi nevadily a bavily mě.

Manon: Všechny úkoly byly super, těžko vybrat nejlepší, ale asi by to bylo zjišťování něčeho o Ferdinandovi, protože je skvělý a kdo by nechtěl mít jednoho doma. Nejtěžší úkol byl pro mě vymyslet pokřik na famfrpál, pořád byly všechny kostrbaté a nebyla jsem s nimi spokojená. Nad tímhle úkolem jsem určitě strávila nejvíc času, než jsem mohla něco poslat a splnit ho.

Jamie: Nejvíce se mi líbil asi… To nedokážu říct, jelikož spousta z úkolů, ne-li všechny, nám, háďatům, pomohly objevit a prozkoumat různá zákoutí hradu, případně našeho zeleného webu. Já osobně jsem se díky přísaze dozvěděla a naučila mnoho nového! Každopádně čaroku si odmítám alespoň dalších pár měsíců zapnout.

Hurrem: Nejvíce se mi líbil úkol o hledání Ferdinanda a jeho zajímavostí, nejméně pak luštění čaroku. To mi trvalo velmi dlouho.

Enselis: Nejvíce mě bavil úkol najít poklad v Ďáblově jámě, v mém profilu je docela jasně vidět, že tahle kratochvíle mě na hradě opravdu velmi baví. A nejtěžší? Nic vyloženě těžkého mi tam nepřišlo, jen z vyhledávací otázky o Loralei jsem byla trochu nervózní, abych nevynechala něco důležitého. A pak to čekání na ohodnocení semináře, abych tím mohla celou přísahu dokončit, to bylo nervydrásající.

Aurora: Nejvíce se mi líbilo dělat čaroku, protože mě baví i to mudlovské. A nejtěžší pro mě bylo popravdě ulovit poklad v jámě. Trvalo mi celkem dlouho, než se mi to podařilo.

4) A co tvůj hadonoš, kdo je to? Je na tebe hodný/á a pomáhá ti?

Sarah: Moje hadonoška je Christi a je skvělá, lepší hadonošku nenajdete. – usměje se – Tedy když mě zrovna nekope do jezera… Jinak je opravdu úžasná a se vším mi poradí, jsem moc ráda, že se stala mou hadonoškou zrovna ona.

Mathias: Moje hadonoška se jmenuje Noah Limbani, je to primuska Zmijozelu a je na mě velice zlá. Ale teď vážně, pomáhá mi se vším, co potřebuji a radí mi tak, abych vše zvládnul bez problémů. Mám ji moc rád.

Suzzy: Mojí hadonoškou je Moni F., je vážně skvělá! Neumím si představit lepší hadonošku.

Ruby: Můj hadonoš? Je bezpečné odpovídat na otázku, když se mnou dělá rozhovor? Né, dělám si srandu, jsem moc ráda, že zrovna Astorka je mým patronem, lepšího hadonoše bych mít nemohla. Vždycky si na mě udělá čas a poradí mi, bez ní bych byla v loji. Má a vždy bude mít moji plnou důvěru.

Manon: Můj hadonoš je Blake Towerell, který je super. Vždy, když něco potřebuji, tak mi poradí a dal mi pár skvělých rad. Samozřejmě, že je hodný a pomáhá mi. Zatím jsem tu nepotkala nikoho, kdo by takový nebyl. Myslím, že každý hadonoš je bezvadný.

Jamie: Já mám hadonošky rovnou dvě! Úžasnou šéfredaktorku Hadího krále Saiph a naši neustále šedou Márč. Obě se o mě starají, jak nejlépe můžou, radí mi, povzbuzují mě a dělají mi radost. A já jim snad taky! Tedy až na to jezero a následné ležení na ošetřovně… Ale to mám prý po Saiph!

Hurrem: Můj hadonoš Blake je úžasný. Vždy mi poradil, pomohl i vyslechl. Jsem za něj moc ráda.

Enselis: Mou hadonoškou je Christi Meadows, která je na mě extrémně hodná. Hned na začátku mi napsala, přivítala mě, nabídla rady i pomoc, když budu potřebovat, nemohu si ani trochu stěžovat.

Aurora: Můj hadonoš je Maeve Péregrine a je to nejlepší hadonoš, jakého jsem si mohla přát. Opravdu moc mi se vším pomáhá a občas mi i něco pošle. Opravdu nevím, jak se jí kdy za všechno odvděčím. Pro mě to je nejlepší a nejoblíbenější člověk na hradě.

5) Kolik sis vybral/a předmětů? Nelituješ svého výběru?

Sarah: Vybrala jsem si 4 předměty. Zatím nelituji ani jednoho, ale kdo ví, co bude za pár týdnů.
Předměty k 25. 3.: Kouzelné formule, Literární seminář, Obrana proti černé magii, Psychologie, Studium mudlů.

Mathias: Zatím jsem si vybral tři předměty. Zvládnul jsem všechny úkoly i mimořádné úkoly, přemýšlím, zda si vyberu ještě jeden navíc, ale zatím jsem se k tomu neodhodlal.
Předměty k 25. 3.: Bájní tvorové z různých světů, Druidi a jejich umění, Chov dinosaurů, Kouzelnické šapitó, Lékouzelnictví, Péče o kouzelné tvory.

Suzzy: Předmětů mám pět a jsem z nich upřímně nadšená, rozhodně ničeho nelituji.
Předměty k 25. 3.: Flákání pro pokročilé, Kouzelnická frazeologie, Lektvary, Literární seminář, Pedagogika, Psychologie, Šéfredaktorské minimum.

Ruby: Na začátku jsem si vybrala dva předměty a řekla si, že to stačí, protože se chci věnovat i seminářům, soutěžím a vnitrokolejce a bohužel mě taky limitují závazky k mudlovskému světu… – odmlčí se – Takže jsem si po pár dnech samozřejmě vzala ještě třetí předmět, ale tím už teď opravdu končím. Litovat rozhodnutí nebudu, musím to zvládnout.
Předměty k 25. 3.: Drakověda, Kočka, tvor v kouzelnickém světě, Taje jednorožcov.

Manon: Nakonec jsem si vybrala 5 předmětů. Zatím je to v pohodě a jsem ráda, jen doufám, že jsem si toho na sebe nenaložila moc. Přeci jen mám mudlovskou školu a povinnosti do ní, tak doufám, že se mi to nikdy moc nenakupí. Časem uvidím, jestli jsem to nepřehnala, ale doufám, že to bude v pohodě a všechno zvládnu.
Předměty k 25. 3.: Kouzelné formule, Kouzelnické svátky, Kryptologie, Nauka o tvorech nejnebezpečnějších, Živlová magie.

Jamie: Předměty mám „pouze“ dva, Ufologii a Kouzla všedních dnů. V mudlosvětě studuji a tak si nemůžu dovolit jich mít tady na hradě tolik, kolik bych sama chtěla. Avšak po prvních necelých dvou týdnech můžu říct, že si oba dva předměty určitě náležitě užiju!
Předměty k 25. 3.: Kouzla všedních dnů, Ufologie.

Hurrem: Předmět mám jen jeden a moc se mi líbí. Chtěla jsem jich více, ale ty, po kterých jsem toužila, byly brzy plné. Letos se budu věnovat jiným věcem a příští rok je zkusím.
Předměty k 25. 3.: Egyptologie.

Enselis: Předměty jsem si vzala 2, nechtěla jsem to přehnat, kdyby se během roku situace v mudlsvětě změnila a já měla méně času, abych pořád stíhala úkoly. Oba učí madam Lecter, jedná se o Lektvary a Taj lesa a oba předměty mě moc baví. Dokonce už se mi podařilo s jedním z úkolů dostat do archivu, tak snad je madam spokojena i se mnou tak, jak já jsem s jejími výklady.
Předměty k 25. 3.: Lektvary, Taj lesa a jeho života.

Aurora: Tenhle rok jsem si vybrala pouze jeden předmět, a to Lektvary. Popravdě bych si klidně vzala i další předmět, ale bohužel mi to čas v mém mudlovském světě příliš nedovoluje.
Předměty k 25. 3.: Lektvary.

6) Máš možnost si vybrat parťáka na výpravu do Zapovězeného lesa. Koho z HP si zvolíš a proč?

Sarah: Zvolila bych si Severuse, protože je mou nejoblíbenější postavou z HP a je pro mě obrovským vzorem.

Mathias: Bude to pošuk Moody. Proč? Protože na mě hezky kouká.

Suzzy: V Zapovězeném lese jsem již byla. Jako nejjistější volba parťáka se mi zdá madam Žába upřímně.

Ruby: Na výpravu do Zapovězeného lesa bych šla jedině s Bellatrix Lestrange. Je skvělá, ty její vlasy, a samozřejmě to je taky mocná čarodějka! Já mám slabost pro psychopaty. – zasměje se –

Manon: Hagrida. Možná je trochu odvážné vzít si někoho, kdo neumí kouzlit, ale Hagrid má jiné přednosti a vždycky mi byl blízký a chtěla jsem ho poznat. Myslím, že bych si s ním rozuměla. Navíc působí jako někdo, kdo se v lese vyzná a nic ho tam nepřekvapí a vždycky se vrátí zpět celý, možná i s novým mazlíčkem či kamarádem.

Jamie: Asi Hermionu, Ginny nebo Lunu. Od Luny bych se určitě dozvěděla mnoho zajímavostí o všem možném, Hermiona by nás obě dvě dokázala ubránit před bůhví čím a s Ginny bych se v lese nejspíše nedokázala nebavit. Ale na výpravu bych ráda zašla s kteroukoliv z nich.

Hurrem: To je jednoduché, byla by to Hermiona. Obdivuji její chytrou hlavu a chladnou logiku.

Enselis: Ze světa HP vždy a jedině profesora Snapea, protože… protože je to profesor Snape.

Aurora: Tak to je celkem těžký výběr si vybrat pouze jednoho člověka. Draca mám sice ráda, ale nevím, jestli by se mnou šel. Další volba by byl asi Snape, protože z něho jde celkem strach. (Ale já ho nemám.) No a další kandidáti by byli pro mě dvojčata Fred a George. (Protože to jsou prostě dvojčata.)

7) A následuje skóre jednoznačných odpovědí!

Kočka – Pes 1:7
Ruby × Sarah, Mathias, Manon, Jamie, Hurrem, Enselis, Aurora
Suzzy má ráda kočky i psy stejně.

Léto – Zima 5:4
Mathias, Ruby, Manon, Hurrem, Enselis × Sarah, Suzzy, Jamie, Aurora

Káva – Čaj 4:3
Sarah, Mathias, Ruby, Enselis × Manon, Jamie, Hurrem
Pro obojí je Aurora. Suzzy váhá, záleží na tom, o jakou kávu nebo o jaký čaj kráčí. Je to gurmán.

Kniha – Film 6:2
Sarah, Suzzy, Ruby, Manon, Hurrem, Enselis × Mathias, Jamie
Aurora má ráda knihu i film nastejno.

Řízek – Salát 3:3
Mathias, Ruby, Aurora × Sarah, Manon, Enselis
Jamie a Hurrem jsou pro oboje, přidala se k nim i Suzzy, prostě na co zrovna mají holky chuť.

Na závěr bych chtěla všem devíti úspěšným i háďatům, která z nějakého důvodu přísahu nestihla splnit, popřát skvělé studijní úspěchy a aby si tu našla kamarády a líbilo se jim tu s námi.

Pro Hadího krále
Astoria von Pens

„Sověnko? Soo! Soo! SOVĚNO, NEIGNORUJ MĚ!“ Přesně tohle jsem čítala v posledních zprávách, které mi přišly do sovince. Zajímalo by mě, čím ty sovy krmí, že nejsou ještě vyčerpané! Navíc věřím tomu, že nejsem jediná, komu takhle dopisuje! Možná bych měla pro jistotu poslat sovu Péči o poštovní sovy a zkontrolovat, zda jim naše milá šéfredaktorka nepodstrčila i něco víc do zobání, to už ale odbočuji.

Po několika týdnech výhruž–, teda… chci říct… milých upozornění na uzávěrku, jsem se rozhodla dát rozhovor, který jsem slíbila už velmi dávno, dohromady.

Sooyeon Choi: Vítám tě u rozhovoru, doufám, že ti nevadí, že ho musíme vyřizovat takhle přes krb, ale víš, jak to teď ve světě je. Vzhledem k tomu, že jsem navštívila své rodiče v mudlovském světě na delší dobu, jsem zavřená v karanténě na koleji. – usrkne si čaje během psaní – V minulém roce sis mohla jako druhák vyzkoušet rovnou dva posty. Tohle se ve Zmijozelu již dlouho nedělo, protože každý post je sám o sobě časově náročný. Jak ses s tím poprala ty? Pověz nám o tom, jaké bylo vést Hadího krále a zároveň se nezbláznit z dotazů nováčků nebo i stálých studentů jakožto prefektka?

Saiph Lacaille: Děkuju za přivítání, Sověnko. – usměje se na redaktorku – Jsem moc ráda, že píšeš článek, na to jsem čekala týdny! – zamrká a zamyslí se nad otázkou – Inu, jaké to bylo… asi časově trochu náročné, na druhou stranu díky onomu viru, který jsi zmínila, jsem čas měla. Fungovat normálně, asi bych se do toho nepustila, ale takhle… Většinu dní posledního půl roku člověk tráví doma a přemýšlí, do čeho píchne. Já píchala do redaktorů. Párátkem! Věřila bys, jak je to účinné? – nakloní zvědavě hlavu na stranu –

Ale vážně, obojí mě bavilo. Prefektování je skvělé v tom, že člověk může poznat lidi a pomoct někam směřovat kolej, zorganizovat pár akcí a tak, šéfredaktorování je… láska. Na to nemám jiné slovo – zbožňuju redakci Hadího krále a všechny lidi v ní, zbožňuju Hadího krále a práce pro něj mě nesmírně baví a naplňuje. Není to vlastně práce – je to zájem, koníček, radost, vášeň. Navíc mám kolem sebe tu nejlepší bandu lidí – a vím, že to říkám pořád, jenže já to opravdu myslím vážně! Nevyměnila bych je. Mám obrovskou radost z toho, co se nám společně daří tvořit. Motivuje mě to se hrabat v Hadím králi od věčnosti k věčnosti – a věnovat mu čas, když jsem zrovna na hradě. I proto, jak moc jej mám ráda a jak moc mě role šéfredaktorky baví, jsem věděla, že prefektovat nechci věčně – máme v koleji spoustu dalších lidí, kteří jsou aktivní a mají hromadu nápadů, a já se stejně nejlíp cítím v redakci s naostřeným brkem a hrnkem kvalitního kafe – a hromadou pergamenů kolem! A taky s Maike, co se rozčiluje nad anglickými uvozovkami, s Noah, která mi dělá koncepty v adminu, jež mají jenom nadpis, s Elaine, která je ochotná vyhnat každou škrknu, a se všemi redaktory, bez nichž bychom neměli co vydávat! – rozvášní se a mávne rukou tak, že si skoro vylije máslový ležák, což ji vrátí do reality – Ehm. Já ti vlastně vůbec neodpověděla, že? – zamračí se a snaží se vzpomenout si na původní otázku – Jo, jak jsem se s tím poprala… já myslím, že asi dobře? – tak trochu se zeptá – Prefekta jsem předala v pravý čas dál, a dokud jsem stříbrný plíšek měla, bavilo mě pro kolej pracovat a nikdy mi nevadilo, že mi v sovinci sedí sova a NĚKDO chce už potřetí v měsíci vygenerovat nové heslo na web… a prát se s Hadím králem mě bavilo vždycky. Ono to ani není praní… pokud zrovna nepereme něčí špinavé prádlo a nepíšeme bulvár… což moc neděláme, že ano… spíš se prostě snažíme na sebe moc nesyčet s Ferdinandem, když máme jiné názory na to, co zrovna vydat. Jinak to šlape! Jak taky jinak s tak skvělou redakcí, že? – uculí se –

Sooyeon Choi: To vůbec nevadí, že ses rozvášnila, máš motivaci a vášeň pro své posty a to je něco, co ne každý má! Nebudu ti pokládat těžké otázky typu „který post se ti zamlouvá víc“, každý má něco do sebe, takže mi spíš řekni, co tě na konkrétních postech bavilo a baví nejvíce? Čím tě naplňovaly a naplňují?

Saiph Lacaille: Já už ti to vlastně tak trochu prozradila v té první odpovědi… ale pokud to můžu vzít úplně obecně – baví mě práce s lidmi. Baví mě v každé hadokrálové i zmijozelské duši hledat to něco, co mě zaujme, zažehne konverzaci a přiměje mě strávit příjemný večer, ať už v koleji, nebo v redakci, s danou osobou. Baví mě přemýšlet, jaké téma článku by koho mohlo bavit, jako prefektka jsem si užívala sledování jednotlivých lidí třeba při plnění vnitrokolejky – zajímalo mě, které úkoly je baví více, které méně. Obecně mě baví motivovat lidi a dokázat jim, že jsou lepší, než si myslí, protože všichni se podceňujeme – věřila bys, kolik lidí je skálopevně přesvědčeno, že nedokáží napsat dobrý článek? Já ho pak vydám a oni jen překvapeně hledí, že mají 5 krásných komentářů o tom, jak je to skvělé – z toho mám radost. Že autoři opravdu vidí, že jsou dobří, že to nejsem jenom já, kdo jim to říká, a že mají čtenáře. Hogwarts je místo, které by mělo být především o radosti a kouzelné atmosféře – baví mě jí přispívat, ať už jakýmkoliv způsobem.

Samozřejmě ale… na mou osobu se každý může dívat jinak. Někomu můžu být trnem v oku. Nepopírám to a neuráží mě to. Pokud jsou ale na hradě lidi, kterým dělá interakce se mnou – v roli šéfredaktorky – radost, ráda jí budu i nadále.

Sooyeon Choi: Zmijozel dříve na posty nepouštěl nováčky, protože se sami na hradě ještě tolik nevyznají. Ne že bychom jim nevěřili, ale sami vědí, že to není jednoduché. Jak jsi reagovala ty, když ti byly posty nabídnuty?

Saiph Lacaille: Když Lori opouštěla post primusky a přebírala ho po ní Kira, bylo to trochu narychlo. Tehdejší kolejní ředitelka se mnou nějaké přebrání funkce asi neřešila – mám dojem, že jsem na nabídku kývla přímo Lori – a byla jsem nadšená, protože Hadí král mě bavil a měla jsem v hlavě spoustu nápadů, jak ho zlepšit a posunout dál. Některé jsem snad už uskutečnila, některé zmizely v nenávratnu, když jsem zjistila, že z nějakého důvodu nejsou proveditelné, některé náš časopis ještě (doufám!) čekají.

Když mi byl nabídnut post prefekta, bylo to trochu nečekané – můj první dotaz byl, zda by případný souhlas znamenal, že se musím vzdát Hadího krále. Pokud bych šéfredaktorkou být nadále nemohla, nepřijala bych a zůstala v časopise. Naštěstí madam Verča (která je mimochodem skvělou kolejní ředitelkou a osobou na správném místě) byla ochotná se mnou mluvit o tom, jaké jsou mé představy o mé budoucnosti v koleji – a protože se mi líbilo, k jakému závěru jsme došly a že mi otevřeně naslouchala, nabídku jsem přijala. Byla to pro mě čest, i kdybych nakonec nepřijala – dostat odznak není „jen tak“.

Sooyeon Choi: Trochu odlehčíme téma, jsi spíše typ, který komanduje, nebo naopak přijímáš nápady ostatních? A snažíš se naplnit jejich očekávání?

Saiph Lacaille: Odlehčíme? – zazubí se – Myslím, že jsem trochu od obojího – každý funkcionář občas potřebuje „tvrdé lokty“ a schopnost vyřešit i nepříjemnou situaci. Navíc by zrovna šéfredaktor měl být organizační (a tak trochu komandující) typ, protože udržet redakci v chodu a ještě pravidelně vydávat, to asi není šálek kávy pro chaotiky a ty, kdo se neumí prosadit. Zároveň si ale myslím, že v jakékoliv vedoucí funkci je hrozně důležité naslouchat lidem kolem sebe – a je jedno, jestli jde o korektorky, redaktory nebo čtenáře z Nebelvíru. Nikdo nedokáže myslet úplně na všechno, nikdo sám nezvládne úplně všechno a navíc ty nejlepší nápady se většinou rodí při skupinových seancích a poradách… A já si nepřipadám jako někdo, kdo vládne – spíš držím otěže saní, na kterých ale jedeme všichni. O tom, jaká bude naše další cesta, by tedy měl rozhodnout každý, kdo na nich sedí, respektive kdo je součástí Hadího krále a záleží mu na něm. A… na co ses to ještě ptala? – zamyslí se – Zda se snažím naplnit očekávání ostatních? – šilhá po pergamenu, aby si to ověřila – Částečně asi ano, ale… člověk se nikdy nezavděčí všem, to je dobré si uvědomovat. Snažím se šéfredaktorovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, naslouchat lidem, hledat kompromisy, když je to nutné… ale pokud se někdy něco nepodaří a někdo je zklamaný, tak se z toho nehroutím. I takový je občas život – je důležité se poučit a mluvit s lidmi o tom, co dělám, proč to dělám, co by si přáli… Ale nevím! – zarazí se – Možná nenaplňuju očekávání, já nevím… ale… v takovém případě už by mě vyměnili, ne? – zase se zadumá –

Sooyeon Choi: To máš pravdu, myslím si, že patříš mezi lidi, kteří kritiku nesou dobře, a pokud by se vyskytly nějaké nesrovnalosti, tak by ti to někdo z redakce nebo z vedení řekl. Co bys ráda vzkázala svému současnému týmu v hadí redakci a své minulé druhé prefektce?

Saiph Lacaille: Co bych vzkázala hadokrálové bandě? Lepší otázka by byla, co bych jim nejradši věnovala – totiž hory, doly, modré z nebe! – zasměje se – Ale vážně: jste nejlepší, ale to vy víte. Vyhráli jste časopis roku! – má jiskru v oku – A nejen ten. Jsem na vás všechny nesmírně vesmírně pyšná a hrdá a doufám, že vás práce v Hadím králi baví – mě totiž baví práce s vámi! Každý jeden z vás je klenot. Věřte tomu!

A teď nevím, zda je můj druhý vzkaz určený pro Noah nebo Maike, obě totiž byly moje spoluprefektky, ale… to je jedno, protože tohle je pro obě: Mám vás ráda, ale stejně chci ty články, co mi slibujete! – zamrká a nenápadně se natáhne pro máslový ležák, aby zakryla úsměv na rtech –

Sooyeon Choi: Pod tvým vedením jste získali v několik ocenění v UNC. Jsi pyšná na své spolupracovníky v redakci? Trochu se nám rozepiš!

Saiph Lacaille: No jasně že jsem! – usměje se – Nejradši bych teda nominovala a ocenila úplně všechny, to mi ovšem zatrhli. Na ty, kteří se opravdu umístili, jsem pyšná, kdo ve Zmijozelu není? – optá se řečnicky – Jsem nesmírně ráda, že tolik umístění klaplo, protože si všichni ocenění zasloužili slyšet na slavnosti své jméno. Astorka, jež píše nesmírně komplexní články a nikdy nepotřebuje šéfredaktora v zádech, si odnesla titul redaktora roku a její článek se umístil v další anketě třetí! Úžasná Maike, která skončila jako novinářský debut a ještě třetí v redaktorovi roku… Mám obrovskou radost i z Márč, která vyhrála článek roku a byla třetí v brku sympatie… A to vůbec nemluvím o Noah, která byla druhá v neviditelné tváři časopisu i v projektu roku s madam Barb za Adventní kalendář.

Všichni lidé v redakci se podíleli na tom, že Hadí král šlapal, a každý hlas byl zasloužený, to se ví. I nominace! Měla jsem obrovskou radost z toho, že si ji na brk sympatie odnesla třeba Christi. V redakci se objevila až na konci roku, ale udělala ohromné množství neviditelné i viditelné práce. A lidé by to měli vědět! – zasměje se –

Sooyeon Choi: – taky se zasměje, když čte poslední odpověď – Koukala jsem, že se redakce od mé poslední návštěvy poměrně změnila. Větší místnost, víc prostoru pro všechny, možná i lepší občerstvení přímo v redakci… Co tě tak trklo ke změně? Jak funguje Hadí král nyní? Máš vše pod kontrolou, nebo máš nějakou tu pravou ruku, na kterou se můžeš spolehnout, kdybys neměla zrovna čas?

Saiph Lacaille: – na chvíli se zamyslí a pak se zatváří rozpačitě – Změny se udály tak nějak… samy. Proběhly postupně, nebylo to vždy úplně cílené, myslím, že spousta těch obměn ani nebyla v plánu, ale když na ně přišlo, tak jsme je uvítali. Kdyby Hadí král stagnoval, nemyslím, že by to bylo dobře. A lepší občerstvení je třeba! Víš, kolik lidí přišlo do redakce jen pro kafe a zůstalo díky tomu, že je zaujala atmosféra nebo naše práce? – zatváří se samolibě –

Vše pod kontrolou rozhodně nemám. Nikdo nikdy nemá všechno pod kontrolou! – pokrčí rameny – Důležité je umět pracovat s proměnlivostí. A s lidmi. Já vím, že mám kolem sebe hromadu pravých i levých rukou, nohou, hromadu hlav… a že spoleh je na celou redakci. Nejvíc škrken mi však pravidelně pomáhají vyhánět madam Verča, Elaine, madam Žába, Maike, Christi, Noah, Márč… Ale vím, že ať bych se obrátila na kohokoliv, nešlápla bych vedle.

(Za Ferdinandem ale stejně asi nejčastěji posílám Maike. Nebojí se ho. A jako jediná ho dokáže donutit naučit se pravopis.)

Sooyeon Choi: Poslední a asi nejdůležitější otázka… Myslíš si, že by Soo měla víc psát články?

Saiph Lacaille: – zamračí se a skoro se udusí, když vdechne ležák – Každý by měl víc psát články, Sověnko! Ale ty… ty obzvlášť. Jsi bývalá šéfredaktorka Hadího krále – měla bys psát i ve spánku! Víš přece, jak těžké je občas z někoho vypáčit článek… tak proč mi to děláš? – zatváří se rádoby zoufale –

Slyšeli jste sami, jak přibližně „makají“ redaktoři v Hadím králi. Pod zlatým naostřeným brkem sedí velmi cílevědomá a šikovná šéfredaktorka a my ji za nic na světě nevyměníme! (Ledaže by naše pokladnice usmlouvala několik galeonů, to možná ano!) I když můj hiatus trval nějaký ten pátek a neočekávala jsem takovou podobu komunikace přes sovy, musím uznat, že vše dopadlo nad mé očekávání. Doporučuji teda všem bacilonosičům dodržovat hygienu, jinak vás Ferdinand sežere zaživa, vy nevycválaní gr–

(Pozn. redakce: Rozhovor byl ukončen z důvodu nadměrného použití vulgárních slov, která nejsou vhodna pro náš family friendly plátek.)

Pro Hadího krále
Sooyeon Choi