Minule jsem vám tu předložila krásnou Salazarovu přísahu o mém nad-krbním setrvání, a výsledek? Já moc dobře slyšela támhletu studentku, jak si brouká:

Před krbem, za krbem
ji tu míti nebudem.
Na tebe, Salazare, dáme,
a jí křivě přísaháme.

Za krbem a nebo před,
jak Z.L.O. skončí, letí hned.
Mít ji tu se nechystáme,
Salazare, přísaháme.

No vy, vy, nekrčte se, vy s těmi frčky – asi nebudete jenom nějaká běžná studentka? Jakže se to jmenujete?

– Loralei Silwerin.

A ty frčky jsou co? To za mých let působení na škole nebylo.

– Famfrpálově kapitální.

No dobře, dobře. Beztak jsem si nedělala moc iluze, že si mě tu nad útulným krbíkem necháte. Nevděk světem vládne. Nicméně Z.L.O. je jako kometa a vrací se každých 10 let… a až za 10 let můj obraz ve sklepení naleznete celý ztrouchnivělý, plesnivý a sežraný myšmama, pak Z.L.O. konečně zvítězí…

Tady je poslední hádanka.

Závěrem musím říct, že jste hádali skvěle. 🙂

A šlo vám to.

A pro mě bylo příjemné sem po letech zase trochu nakouknout a nasát atmosféru Hogwarts a Zmijozelu zvlášť.

Přeji hodně zábavy…

Pro Hadího krále
Angela Grey-Slytherin

Myslím, že Salazarovu přísahu jste museli složit všichni, kdo v koleji jste. Ta je nezrušitelná a ruka i s hůlkou by vám upadla a celí byste zmudlovatěli, kdyby kolem vás jenom myšlenka na její porušení prošla. Co je dobré pro kolej, to bude dobré i pro mne. To bude to pravé, Salazarové.

Vyslovujte zřetelně, nahlas a s budovatelským nadšením:

Nikdy už žádné sklepení,
to není důstojné zázemí.
Angelu si nad krb dáme.
Salazare, přísaháme!

Bude naší moudrou hlavou,
ano, ona je tou pravou.
Moudro u ní nalézáme.
Salazare, přísaháme!

Ctíme její zeleno,
to budiž námi slaveno.
Na její rám i plátno dbáme, 
Salazare, přísaháme!

Rádi jsme, že ji tu máme.
Nikdy už ji nesundáme!
Tak Salazare, přísaháme!!!

A je to!!!

Já vám vlastně nevím, jestli vám chci dávat další hádanky a radovat se, jak je hezky hádáte a kolik už máte těch úžasných svíček. Jak tak na vás koukám, jímá mě podezření, že až to báječné, milé a sympatické Z.L.O. bude poraženo a studenti osvobozeni, že mi zase sundáte z krbíku a odnesete mi zase do sklepení. A kdoví, jestli mi tam vůbec odnesete, jestli se mnou jenom nepraštíte u schodů na zem a nestrčíte do mě nohou… a babo, padej. A obraz se bude pomaloučku naklápět, až se jeho těžiště přesune, obraz bude chvíli na prvním schodu balancovat, až se naklopí nad schody, po kterých – zprvu pomalu, poté stále rychleji – se bude sunout dolů, do tmy, do prázdnoty. Tak jako stále lepší, než kdybyste mě odnesli nad kolejní krb Nebelvíru, ale furt žádný šlágr…

Přiznejte se, studenti – kolik očí teď zvlhlo slzami nad krutým osudem mého obrazu? Žádné, co? Tak já vám nevím… nemám vás nechat úpět pod Z.L.E.m??? Jak si mám zajistit stálé místo nad vaším protepleným zmijozelským krbíkem?

Já nad tím ještě popřemýšlím. Zatím holt tedy další hádanka…

Každopádně dávám vám další hádanku…

Já bála se, že zplesniví vám svíce,
teď nebojím se toho více.
Mě honíte jak kozu nadmutou,
což činí mě velmi mrzutou.
Lehké se vám to vždy zdálo,
času stačilo vám málo.
Tak temné síly jsme povolali,
aby hádanku vám těžkou daly.
Ta dnešní nebyla v programu,
doufám, že vás tím nezklamu.
Tak nebuď takový protivný,
svíce ať trochu vám plesniví…

…no tak dobře, vůbec mě to netěší…

…protože bych chtěla co nejdéle Z.L.O. (Zůstat Líně Odpočívat), což s vámi opravdu, ale opravdu Z.L.O. (Zjevně Lze Obtížně).

Takže dávám vám další hádanku a váš tip samozřejmě nejpozději Z.L.O. (Zítra Laskavě Očekávám).

Cože jste to říkala? Jak se to jmenujete?

Kša… co? Kšarlinda? Šmarjá, nekuňkejte, nebo budete prohlášena za žábu a moc dobře víte, že s žábama je to na hradě dost vachrlaté. Stačí chvilka nepozornosti a už je jimi ládován Angrešt. Jé, zdravím, paní profesorko…

Vaším zdlouhavým hádáním první hádanky jsem nabyla dojmu, že mezi jednotlivými články mohu jet na dovolenou. Jako mám z vás samozřejmě jakože radost, že vám to tak jde, ale příště by bylo vhodnější, abyste při snaze ze mne vymámit další hádanku volili více podlézavý přístup jako dárečky, lichotky a podobně. Rozhodně se nedohadovat, s čím mám hýbat a doporučuji, aby Kšanda už žádné návrhy v tomto směru raději neuplatňovala. Já moc dobře tuším, co říkala!

Takže hádanka…

Jako jsem ve sklepení už dlouho. Léta byl můj obraz umístěn v přední části sklepení, která sousedila s částí s uskladněným vínem. Byla tam vína bílá, ledová, šumivá… a jiná. Mezi studenty asi neprosáknul ten malér s krádeží lahví, že? Kdepak. Tohle vedení školy jistě ututlalo, aby se neprozradilo, jak rozsáhlý je hradní sklípek. Prostě někdo chodil ta vína krást. Normální zlodějina. Ze svého umístění jsem tam samozřejmě neviděla, ale sluch mi slouží velmi dobře. Paní profesorko, podezírala jsem vás už tenkrát.

Snažila jsem se krádežím zabránit. Né, že bych z těch lahví jako obraz něco měla, ale záhy jsem zjistila, že ty krádeže nemají za následek, že by mi lahodná vínečka někdo nosil do mého stávajícího příbytečku, kde se nacházím ve své zchátralé fyzické podobě. Někdo je chlastal sám!!! Dokud se ztrácela levná krabicová vína, která domácí skřítci používají na čištění stříbrného nádobí, nic se nedělo. Ještě stále nic se nedělo, když se začala ztrácet tzv. výběrová vína, tj. lahve, do kterých po každé oslavě ve sborovně domácí skřítkové slévají zbytky ze skleniček. Ale jakmile panu řediteli někdo sáhnul na lahve, ze kterých ještě nikdo nepil a které měly dokonce i etiketu, tak začalo být zle. Ještě teď mi rezonuje rám, jak tu tenkrát ředitel řval.

I jako obraz mám jisté magické schopnosti, přičarovala jsem tedy mezi lahve coby vynikajícího a lstivého hlídače – magického tvora francouzského původu – Čápodlaka Černého. Je to fakticky děsná obluda a hrůzostrašná příšera, nebezpečnosti třídy ČČ. Pojmenovala jsem ho Agnès, protože jsem si myslela, že je to holka. Později, když mu dorostl… no prostě když byl větší a zjistila jsem, že je to kluk, tak jsem mu začala říkat Angrešť, což už sice nezní tak hogo-fogo francouzsky, ale už na to slyšel a nechtěla jsem, aby se urazil.

Chvíli byl klid. Angrešt se osvědčil, naháněl zloději hrůzu a lahve se neztrácely. Po čase se však zase ztrácet začaly… Já myslím, že zákeřný zloděj prostě objevil Angreštovu slabost pro pečené žáby. Jako ten když vidí žábu, tak nezná bratra. Né, že by nějakého měl, pokud vím, ale chtěla jsem říct, že žáby fakt žere. Nějaké to žabí stehýnko se tu a tam zakutálelo až k mému rámu a toho kuňkání, co jsem si užila…

Jako to fakt nikomu není nápadné, když někdo takhle vehementně a na první pohled bezdůvodně shání větší množství žab? Co si jako myslíte, že s nimi dělá? Lidi jsou fakt nevšímavý…

Ale to jsem se fakt nějak zapovídala. To víte – sklepení. Tam se furt nic neděje…

Jenom jsem vám chtěla sdělit, jakou odbornici na tu hádanku jste ve svém středu měli.

Takže tady jsou 2 svíce za 2. pokus a tady je další hádanka:

Ale vy čekáte na další hádanku, že?

No co. Víte, jak dlouho jsem si nemohla s nikým popovídat? A vy na mě koukáte tak lačně!

No jo no. Tak kdepak já mám ten pergamen s tou hádankou? …á, tady je.

Né, to já nemůžu vědět přece. Až dostanete svíčku, která nehoří, protože na ní rostou houby, mně to bude celkem jedno. Né, vlastně, mně to jedno nebude. Já se budu bavit předstíráním, jak moc mě to mrzí. Myslíte, že bych uměla nějak uvěřitelně i ukápnout slzu? Je to sice výzva, ale přece jenom jsem celkem schopná čarodějka!

Takže první hádanku máme víceméně úspěšně za sebou, čeká nás jich ještě 14. No nevím, jestli tu s vámi tolik let ještě vydržím. Ale nějak tuším, že až – pokud tedy vůbec – zaženete Z.L.O., že mě zase šoupnete někam do vlhkého sklepení, kde mi bude dál praskat můj drahocenný damarový lak na plátně a vám to bude jedno. Nevděk světu vládne…

Za správně zodpovězenou hádanku vám teď předávám 2 vzácné svíce s bílým plamenem. Samozřejmě teď je nezapalujte, to až půjdete do sklepení k zaklínadlu. Do té doby by vám mohly vyhořet. Sice by vaši kolejní místnost velmi atraktivně ozařovaly, ale do sklepení byste pak šli po tmě, jak věštecky poznamenala Wenai Lafayette.

Přistupte tedy blíže k mému jedinečnému obrazu, abyste mohli svíce převzít… Hernajs, né všichni najednou, vyšlete posla… někoho spolehlivého, kdo tyto vzácné svíce zamkne na bezpečné místo a bude je chránit vlastním tělem. Měl by to být někdo dostatečně lakomý, kdo není ochoten pro svou kolej ze zamčené truhly něco někomu dát, i kdyby mu ostatní předkládali sebelepší nápady na využití. Je mezi vámi někdo takový?

Koho mi to sem strkáte? …říkala jsem posla, né osla.

No neboj se, studentíku… jakpak ti říkají?

-sím, Zpytlehněv.

S čím pytel? To je jméno??? A jsou vaši rodiče zdrávi?? Ale to je jedno, vaše rodina mě vlastně nezajímá, jestli je „pytel něčeho“ jméno, tak se s ní seznamovat ani nechci. Ách jo, kam ty časy dospěly. Takže milý Pytle, nechť už jste s čímkoliv, tady máte 2 vzácné svíce – jééé, není tohle tady plíseň? Podívejte se na to, vy máte lepší oči, ty moje jsou jenom namalované. Né? Jenom stín to byl, říkáte? No když to říkáte.

Dobrou radu vám dám na závěr. Hádanky nelze brát doslovně. Jsou to nápovědy, indicie plné metafor, náznaků a básnických nadsázek.

Tuhle se ke mně ve sklepení zakutálela nějaká knížečka mudlovských básní. Trochu jsem na ni mrkla svým okem, jako co tam mám v tom sklepení dělat? …nějaký Bezruč. Vím, že vám to nic neřekne, mně taky ne… ale zaujala mě básnička:

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.

Fakt žijí mudlové 100 let? A navíc v šachtě??? A mohou celých 100 let kopat uhlí? Oni se mudlové nějak vyvinuli, co jsem v tom sklepení??? To za mých mladých let nebylo!!!