Mít chatu kousek od Sobotky má své kouzlo, ovšem i pár drobných „ale“. Každé volno se automaticky mění ve výlet do Českého ráje, kde je ticho lesa stejně lákavé jako známá turistická místa v okolí. Jenže zatímco mimo sezónu tu člověk najde klid a pohodu, v létě se celý ráj probouzí spolu s davy turistů. A právě mezi tímhle kontrastem vznikají ty nejlepší výpravy  k hradům, skalám i místům, kde si člověk dá po cestě něco opravdu dobrého.

Pojďte se mnou na krátkou prohlídku Českým rájem mýma očima. Vezmu vás na místa, která mám osvědčená, kam se vracím pokaždé, když mám volno, i na ta, která mají tak trochu zvláštní, skoro až magickou atmosféru. Místa, kde se člověk jen tak prochází, dívá se kolem sebe a má pocit, že je na chvíli úplně jinde než v běžném světě. Ale než se vydáme k hradům, skalám a lesním cestám, začneme tam, kde to celé vlastně začíná, a to v Sobotce.

Pokud hledáte ubytování, určitě doporučuji Hotel Pošta v Sobotce. Je to krásný, malebný hotel s restaurací, kam se vždy rádi vracíme na oběd, kdykoliv je možnost. Má příjemnou atmosféru a člověk se tam cítí opravdu vítaně. Je to ideální start (nebo i zakončení) výletů po Českém ráji.

A chvilinku ještě zůstaneme v Sobotce, protože by byla škoda ji jen tak rychle minout. Když už se tu člověk ocitne, určitě stojí za to vyrazit i na místo, které nad celým městem tak trochu bdí.

Tím je zámek Humprecht.

Stačí pár kroků a najednou se před vámi objeví stavba, která vypadá skoro jako z jiného světa. Kruhový zámek na návrší, který si člověk zapamatuje hned napoprvé, ať chce, nebo ne. Nahoru se jde s pocitem „proč jsem si to vlastně vymyslela“, ale v cíli to všechno zmizí. Výhled do kraje je přesně tím momentem, kdy si řeknete, že to stálo za to. Sobotka pod vámi, lesy kolem a Český ráj v celé své klidné kráse.

A přesně tady si člověk uvědomí, že tohle teprve začíná.

Jako další tip doporučuji sednout na vlak a popojet do vedlejší vesnice Libošovice. Tam se můžete zastavit v místním koloniálu, doplnit zásoby pitíčka a pak už se vydat pěšky směrem na hrad Kost.

Cesta je nenáročná a v klidném tempu trvá zhruba 20 minut. Člověk se ani pořádně nerozkouká a už se před ním začne objevovat silueta hradu v údolí. To je přesně ten moment, kdy si uvědomíte, že jste z města úplně zmizeli.

Po prohlídce hradu Kost se rozhodně vyplatí pokračovat procházkou Plakánkem. Je to krásná cesta údolím, kde se střídá les, skály a ticho, které vás úplně zpomalí. Až máte pocit, že se čas trochu zastavil.

Cesta vás nakonec dovede až do vesničky Vesec u Sobotky, odkud už můžete pohodlně naskočit na vlak zpět směrem na Sobotku. Ideální zakončení výletu, po kterém člověk jen sedí a přemýšlí, že by si to klidně prošel znovu.

Jako další tady máme Hrubou Skálu, což je výlet tak na půl dne, klidně i víc, když se člověk začne moc kochat.

Bohužel sem nejede přímý vlak, takže je potřeba jet autem, které se dá pohodlně nechat u Hrubé Skály hned u nádvoří. A pak už může začít opravdové toulání.

Po prohlídce Hrubé Skály přichází ta nejlepší část! Vydat se mezi skály. Tady už to není jen procházka, ale tak trochu výprava do jiného světa. Pokračujeme dál, tentokrát do Zámecké rokle.

Od zámku Hrubá Skála se pomalu noříme mezi skály a už po pár krocích je jasné, že tohle nebude obyčejná procházka. Rokle se totiž postupně zužuje, až má člověk pocit, že ho skály úplně obklopují ze všech stran. Cesta vede po schodišti vytesaném přímo do kamene a každý krok je trochu jiný než ten předchozí. Je to krátký úsek, ale velmi výrazný, kdy si říkáte, že příroda si tady opravdu hrála. A právě od Myší díry se podle času můžete vydat dál do různých směrů. Každá cesta nabízí něco jiného, takže je jen na vás, kam vás to zavede. Například k Adamovu loži, na Valdštejn nebo na Mariánskou vyhlídku.

Hruboskalské skalní město je totiž přesně ten typ místa, v němž se člověk jen tak nenechá vést jednou cestou. Je plné překvapení, skalních útvarů a zákoutí, která se objevují doslova za každou zatáčkou.

Ať vás neošidím o veškerá překvapení a kouzlo Českého ráje, naše poslední zastávka bude zřícenina hradu Trosky.

Dvě věže, které jsou vidět už z dálky a působí, jako by hlídaly celý kraj. Místo, kde se člověk najednou zastaví, zvedne hlavu a má pocit, že tohle už není jen další bod na mapě, ale opravdová dominanta celého okolí. Výstup nahoru dá trochu zabrat, ale odměna v podobě výhledu stojí za to. Český ráj se odtud rozprostírá do všech stran a člověk si jen uvědomí, kolik toho už vlastně prošel. Trosky jsou takovou symbolickou tečkou za celým výletem.

A tímto naše toulky Českým rájem pomalu končí.

Pokud se do něj vydáte, nejspíš zažijete moment, kdy si naposledy prohlédnete krajinu, nadechnete se a v hlavě si jen tiše srovnáte všechna ta místa, která jste během víkendu prošli.  Sobotku, Hrubou Skálu, skalní města i úzké průchody, kde se člověk sotva protáhne.

A pak už zbývá jen cesta zpět.

Já se vracím zpátky na chatu, unavená, ale spokojená, s hlavou plnou výhledů, lesů a skal, které se jen tak neokoukají. A s tím zvláštním pocitem, že Český ráj se nikdy neprojde celý, jen se mu člověk pokaždé přiblíží o kousek víc.

Pro Hadího krále
Nicolle Muerte

Existují věci, které z hlavy jen tak nedostanete. Písnička z rádia, která se vám zasekla někde mezi uchem a poslední mozkovou buňkou. Trapný moment z dětství, kdy jste si oblékli dvě různé ponožky a nikdo vám to neřekl. A pak jsou tu vzpomínky, u kterých si říkáte: „Tohle bych si přál zapomenout, ale ono to nejde.“

Ano, mluvím o svém rýmu: „Místo lidí kousne svíci, spolkne brko, čichne k plíci.“

Nebyl to plánovaný horor. Tenhle verš vznikl spíš z úplného zoufalství! Představte si mě, 11letý chudáček uprostřed halloweenského tréninku, během nějž mě málem sežrala obří čokožába. (O tomto tréninku si můžete přečíst zde, pozn. redakce) Od té doby se to šíří rychleji než kouzelnická kletba. Někteří se smějí, jiní nevědí, co si mají myslet, a pár statečných se snaží pochopit, jak se vlastně čichá k plíci. A já? Já sleduju, jak moje zoufalství přerostlo ve verš, který mé spolužáky baví ještě dodnes. A musím přiznat, že i mě. A právě to mě přivedlo k napsání článku. Přemýšlela jsem, jak se jeden vtipný rým může usadit v hlavě a odmítat odejít. A pak jsem si řekla: proč si o tom nepopovídat?

Kolikrát se vám stalo, že vám nějaká věc, věta nebo písnička uvízla v hlavě a vy jste s tím nic nemohli udělat? Něco, co jste slyšeli jednou, možná jen zahlédli, a přesto vás to pronásleduje? Můj rým je přesně ten případ. Ale co je to u vás? Co se vám vrylo do paměti a pořád se vrací, i když byste si přáli, aby to zmizelo? Pojďme se společně podívat na svět věcí, které uvízly v našich hlavách, a zjistit, proč některé z nich dokážou zůstat nesmrtelné.

Ema Talia: Moje hlava je divná díra, pořád tam něco šumí a o uvíznutí ani nemluvím! Zde je nynější stav: Písnička… nevím proč, ale asi tak týden se jí nemohu zbavit. Dále mi v hlavě zvoní melodie upozornění zvonku v práci (lůžkové oddělení v nemocnici): „Prosím, pozor, volání z pokoje číslo 6… Prosím, pozor, volání z pokoje číslo 4…“ Já ten hlas té ženy fakt nesnáším! V neposlední řadě se mi hlavou honí vzpomínky na meloun. Neptejte se proč, chci ho! Asi mé tělo volá po létě.

Suzzy Blackwood: „Love is in the air, everywhere I look around.“

Amanda Wright: Momentálně tam drží hrdé místo: Papeček žlázy.

Christina Meadows: Já mám problém přestat s Had nikdy nespí. Vždycky, když to někde zahlédnu nebo uslyším, už mi v hlavě jede ta písnička. – směje se –  A trvá mi klidně pár dní, než na to zase zapomenu.

Princess Star: Mně se pravidelně vrací písnička Hop hej, cibuláři a, madam Ariettka snad promine, ale posledních skoro šest let jedu mama jokes, ale teda jenom s Cinexem, protože u něj vím, že si je můžu dovolit. – směje se –

Lucy de Lioncourt: Co mi uvízlo v hlavě? Jednoduché – ten mudlovský a pro mě naprosto nepochopitelný trend 6, 7. – směje se –

Isabella Williams: Siix seeeven.

Sarin Coyle: Ungala bungala. – rozesměje se –

Lady Čarohůlka: Přišel jednou anděl na vánoční trh. Když tu scénu viděl, málem z toho vrh. (O pokračování si napište slečně, pozn. redakce)

Arya Arcus: Poslední dobou mi v hlavě uvázla písnička banana bread od Caspar Babypants. Suďte mě!

Meningitida Epidemica: Raz, dva, tři a křup!
Čtyři, pět… mmm! Svěží chuť!
Šest, jsme sladké, a teď všichni:
Sedm, osm, Bonduelle!
Raz, dva, tři, jsme křupavé!
Čtyři, pět a teď už víš,
že neodoláš a všechny sníš,
to je zlatá kukuřice, sladký hit zeleniny Bondue-elle!

Varda Elisabeth Rývorová: Od základní školy, kdykoliv jsem ve stresu a nervózní, pobrukuji si jednu a tu samou písničku. Myslím, že se jmenuje Partyzánská. Netuším proč a proč zrovna tuhle…
Skal a stepí divočinou,
hladový a roztrhán,
s puškou v ruce, s ohněm v srdci…

Aurora von Borealis: Balalamba, balalamba. – směje se – Už asi 2 týdny… z nějaké české písničky. – směje se –

Ema Jane Michaels: Teď aktuálně asi nic. – usmívá se – Ale fakt dlouhou dobu tam bylo Nothing beats a Jet2 holiday. – směje se –

Saiph Lacaille: Já jsem strašně ráda, že se mě ptáš a nemusím svou odpověď dopisovat během korektury potají! Můj mozek je totiž schopný si na Spotify jednu písničku klidně přehrávat týden v kuse a slyšet ji více než tisíckrát, aniž by se omrzela. To není nadnesené – statistiky to (bohužel) potvrzují. Aktuálně ujíždím na Taylor Swift, i když ji nemám ráda. Asi proto, že už mi není 22 a nemůžu hrát normální famfrpál! (A jo, považuju to za bizár. BUT I’M FEELING TWENTY-TWO!)

Děkuji všem, kteří mi napsali, co se jim honí hlavou. Doufám, že jsem i vám, čtenářům, nasadila brouka do hlavy.

Já se s vámi pro dnešek loučím veršem:
„Snědl průvan, upekl stín, v uchu nosí naftalín.“

Pro Hadího krále
Nicolle Muerte

Jen pár dní do Halloweenu a na bradavických chodbách to začíná jiskřit víc než v hodinách kouzelných formulí. Všude šustí látky, lesknou se doplňky a z šatních skříní mizí černá rychleji než dýňové koláče ze školní kuchyně. Není divu! Halloween je totiž svátkem, kdy můžeme být přesně tím, kým chceme. Ať už temnou čarodějkou, elegantním upírem nebo výstředním profesorem lektvarů – všechno je dovoleno.

Halloween má svoje kořeny hluboko v minulosti. Původně to byl keltský svátek Samhain, v rámci nějž se svět živých a mrtvých na jednu noc propojil. Lidé zapalovali ohně, aby odehnali zlé duchy a maskami se snažili je zmást. Dnes sice už žádné zlé duchy (snad) nečekáme, ale kouzlo převleků a tajemné atmosféry zůstalo. A právě proto je Halloween ideálním dnem, kdy se móda mění v kouzlo.

Letos se na chodbách rozhořela opravdová módní magie. Naši spolužáci i profesoři se pustili do svých halloweenských outfitů s vášní a fantazií, kterou by jim mohla závidět i samotná madam Malkinová. Od zlověstně elegantních černých šatů po extravagantní kostýmy, které by klidně mohly projít v podzemí hradní černé knihovny.

A protože by byla škoda, aby tyhle kouzelné looky zůstaly jen v paměti několika očí, rozhodla jsem se je zachytit a přiblížit vám atmosféru Halloweenu. Nebojte, když už to píše někdo se jménem Muerte, můžete si být jistí, že do toho vtáhne i trochu temnoty, ale jen té zábavné.

Na první pohled působí jako nejjemnější a nejpřívětivější profesor a profesorka, ale za elegantním černým zdobným pláštěm profesora se skrývá temnější tajemství! Zachytili  jsme ho totiž při vaření fénixe! Zatímco on ohromuje tajemnou magií, profesorka Annya si nebrala servítky a převlékla se sama za sebe. Upřímně si myslíme, že tohle je její skutečné já, zatímco zbytek jsou jen masky. Když se na ni podíváte, víte, že Halloween je pro ni den, kdy může být opravdu opravdová.

Maya Prinz & Eleanor Blackfoot

Obě čarodějky, ale každá úplně jiná! Profesorka Maya působí spíš jako Wicka, hravá a záhadná, zatímco profesorka Eleanor je pravou čarodějkou černé magie, která by vám klidně zamíchala osudem ve třech lektvarech najednou. Když je vidíte spolu, je jasné, že Halloween v Bradavicích odhaluje všechny odstíny kouzelnické osobnosti a možná i pár tajemství!

Barbara Arianne Lecter & Mioness Naiadés

Kolejní ředitelka Zmijozelu mě úplně odzbrojila! Elegance podzimu, vůně Halloweenu ve vzduchu a přitom žádné známky temné magie, kterou byste u Zmijozelu čekali. Naproti ní se madam Mioness plíží celá zahalená, tvář není ani náznakem vidět a působí jako duch, který vás odvede na druhou stranu (Bradavic). Společně dokazují, že Halloween v Bradavicích má tolik tváří, kolik jen dokážete unést!

 Skylar Blair Anderson & Ginevra de Naga

Na první pohled dva naprosté protiklady, a přitom dokonale halloweenské duo.
První jako lesní čarodějka, která právě vylezla ze svého bylinkového domku v hlubokém lese. Druhá? Ta spíš vypadá, že bloudí hradními chodbami už několik století.  Společně jsou jako podzimní světlo a hradní přízrak.

Když už i profesoři vytáhli své kostýmy, je jasné, že Bradavice zachvátila halloweenská horečka. Ale varuju vás! Mezi studenty to není přehlídka, je to módní apokalypsa s nádechem temnoty a trochou dýňového šílenství.

Míša Hrušková & Nikola Walker

Dvojice studentek, která dokazuje, že i temnota má svůj půvab!  Zatímco Míša vypadá, že právě vystoupila z halloweenského rituálu pod úplňkem, tak Nikola působí, jako by si odskočila z upírského bálu rovnou na bradavickou chodbu. Společně vypadají tak dokonale děsivě, že i dýně se před nimi klaní.

Sarin Coyle & Bertranda Hooki

Zde máme velké podezření, že jde o záměnce. Jemně odvážný look doplněný kočkou kolem krku působí na první pohled jako náš Sarin – ale vidíte to oko? Bertranda zase vypadá jako čarodějnice z jiné planety! Společně vytvářejí dvojici, která dokazuje, že i tajemno může být stylové. Jejich vzhled je tak přesvědčivě záhadný, že by i sova na hodině kouzel poklekla v úžasu.

Faye Sages & Westbox Ashriver

Tahle dvojka dokazuje, že i studenti mají smysl pro módu!
Faye vypadá, jako by právě utekla z čarodějnického sabatu s pohledem, který by rozbrečel i dýni. Po jejím boku září Westbox, celá v bílém jako převtělený duch elegance. Společně jsou jako Jin a Jang s kapkou Halloweenu. 

Enola Gatito & Christina Meadows

Zmijozel zahájil lov na Potlouka, nebo je to jen Enolka, která se rozhodla chytat králíčky? Zatímco šéfredaktorka elegantně dohlíží na jejich bezpečí… No, ať už je to jakkoli, doporučuji se před tímto nebezpečným duem raději schovat!

Avastie Namua Whakaari & Isabell Tenebris

Je podoba s čarodějnicí z perníkové chaloupky čistě náhodná? A co ty muchomůrky? Chce nás slečna všechny otrávit, nebo je to jen její podivně módní trik? A víte co? Už jste někdy viděli ducha, jak jde za ducha? Že ne? No tak u nás je možné úplně všechno! Posmrtný styl tu není jen módou, je to zážitek, který vás provede světem, kde strašidla i elegance kráčí ruku v ruce.

To byly outfity našich profesorů, studentů, ale i jednoho školního ducha. Ať už šlo o ukázku jejich pravého já, nebo čistě jen o nevinný převlek, každý outfit měl své temné kouzlo. A i když některé muchomůrky zůstaly nepovšimnuté, každý outfit by bezpochyby okouzlil srdce všech milovníků módy.

Pro Hadího krále
Nicolle Muerte

Každý z nás si tím prošel. Ten moment, kdy se dočkáte dne D – registrace, přihláška a pak to nekonečné čekání na dopis o přijetí. A najednou se ocitnete na hradě, ale ještě bez barvy koleje. Tehdy se z vás stává… losos.

Registrace a čekání na dopis

Aaa, je to tady! Hrad hledá nové studenty! A já si v hlavě pořád dokola opakuju: „Jsem toho vůbec hodna?“

Podmínka přihlášky? Esej na téma „Mé první kouzlo“. Možná tak kouzlo, jak nezaspím do školy. Ale pustila jsem se do toho a světe div se, esej byla hotová!

A pak přišel ten okamžik: „Leť, sovo, a dones ji na hrad!“ Poslala jsem svůj první kouzelnický výtvor do světa a čekala.

To čekání… přátelé, to je ta nejtěžší část. Dny se vlečou a každé zahoukání v korunách stromů mě dostává do stavu, kdy mám pocit, že sova už je tady. „Co když mě nevezmou?“ přemítám. Co když se sova ztratí? A co když dopis vůbec nepřijde?

A pak to přišlo. Srdce mi poskočilo, ruce se třásly, když jsem rozbalovala pečeť. Hned v prvním řádku:

„Dobrý den, gratulujeme k přijetí do Školy čar a kouzel v Bradavicích…“

Pokojem se ozval můj vítězný křik (prý až na druhý konec chodby). Dočetla jsem dopis až do konce:

„Přejeme vám kouzelný den a mnoho úspěchů při studiu. Vedení školy Hogwarts.cz.“

A bylo to. Kufry sbalené, úsměv na tváři a v hlavě jediné: Začíná to! Já vyrážím na hrad!

Orientace a nováčkovské výzvy

Hrad je obrovský. A já se motám po chodbách jako ryba na suchu. Nevěděla jsem, kam patřím, okukovala každý kout a přemýšlela, kde by se mi líbilo víc.

Bohužel, lososi nemají v hradě mnoho místa na spaní. Když nejsme na táboře Hogwarts, spíme ve stanech před bránou a do hradu se chodíme hlavně najíst a plnit soutěže od profesorů. Třeba taková puzzle od madam Liddle? To je kapitola sama o sobě! Otáčecí, záludné… a já nikdy nevím, jestli skládám obrázek hradu, nebo mapu do pekel. Ale to zas někdy jindy.

Ve Velké síni to je kouzelné. Studenti všech kolejí pospolu, šum smíchu a cinkot příborů. Mají krásné uniformy nebo elegantní šaty od madam Malkinové. A my? Stojíme tam v roztrhaných pláštích, jako kdybychom přišli rovnou z blešího trhu.

A orientace? Jakmile si myslíte, že už to máte v malíčku… hrad vás rychle vyvede z omylu.

Já: „Už vím, kde co je!“
Hrad: „Haha, počkej, až se začne schodiště točit.“

(obrázek byl vytvořen pomocí kouzla *AI*)

Právě v téhle fázi přicházejí nováčkovské výzvy. Každá kolej má svůj časopis, ve kterém se lososové mohou zúčastnit speciálních aktivit. Nejde jen o zábavu – pomáhají nám učit se, kde co na hradě je, seznamovat se s profesory a někdy přežít hodinu lektvarů bez výbuchu.

Soutěže jsou pestré: hádanky, kvízy, poznávání kouzelnických tvorů nebo orientační úkoly. A že to dokáže být zapeklité! Občas vůbec nevíte, jestli vás úkol zavede k profesorce, do knihovny nebo rovnou do slepé chodby.

A ta nejlepší část? Za úspěšné plnění výzev dostanete hezký předmět nebo nějaký ten galeon. Není to žádné jmění, ale pro lososa každá kapka do rybníku dobrá.

Velký den: Zařazení

Tento den má každý losos v kalendáři červeně. Den, kdy se z obyčejného nováčka stává plnohodnotný člen koleje.

Lososové si hledají oblečení, rovnají pláště a snaží se vypadat co nejlépe – nikdo nechce udělat budoucí koleji ostudu. Ve Velké síni už čekají studenti všech kolejí, stoly se třpytí a napětí je cítit ve vzduchu.

S kamarádkou Mickie Rammlex si šeptáme: „Drž mi palce!“

Pak přichází pan ředitel. Vypadá vážně, jako by právě vykradl Gringottovy. Přivítá nás, sál se rozezní bouřlivým potleskem a slavnost začíná. Moudrý klobouk zpívá svou píseň a volá k sobě nováčky jednoho po druhém.

„Havraspár! Mrzimor! Hmm, Zmijozel! Ty rozhodně Nebelvír!“

Mickie jde přede mnou. Klobouk ani chvíli neváhá: „HAVRASPÁR!“ Její oči se rozzáří, stůl Havraspáru tleská a já cítím, jak mi srdce buší.

A pak jsem na řadě já. Klobouk si mě přeměřuje, chvíli přemýšlí… a nakonec pronese: „ZMIJOZEL!“
Srdce mi poskočilo. Moje oblíbená barva je zelená! Koutkem oka vidím kamarády z Havraspáru – tleskají, i když jsou trochu smutní. Já běžím ke své koleji a usedám mezi ně. Páni! Jsem šťastná.

Primuska Enola Gatito nás vede do naší koleje. Nádherná kamenná místnost s krbem a výhledem na jezero. Pro mě naprostý ráj.

A jako bonus dostávám svou vlastní hadonošku Mišelínu. Nejprve jsem si myslela, že mě bude nosit po hradě, ale ne! Je to kouzelný pomocník, něco jako džin bez láhve. Paráda!

Závěr: Život lososa

Po zařazení do koleje. Zbytek háďat se přidá příště!

Být lososem není brnkačka. Nemáte barvu, klubovnu ani jasnou identitu. Ale víte co? Právě v tom je to kouzlo.

Lososí období je plné dobrodružství, zkoušek, trapasů i úžasných zážitků. Najdete si spoustu kamarádů a možná zjistíte, že máte něco, čemu profesoři říkají „psací střevo“ (což zní trochu nechutně, ale budiž).

A nakonec? Každý losos se jednou promění v hrdého člena koleje. Už nejste jen ryba, jste součást kouzelnické rodiny. A to je pocit, který žádný galeon nenahradí.

Pro Hadího krále
Nicolle Muerte