Existují věci, které z hlavy jen tak nedostanete. Písnička z rádia, která se vám zasekla někde mezi uchem a poslední mozkovou buňkou. Trapný moment z dětství, kdy jste si oblékli dvě různé ponožky a nikdo vám to neřekl. A pak jsou tu vzpomínky, u kterých si říkáte: „Tohle bych si přál zapomenout, ale ono to nejde.“

Ano, mluvím o svém rýmu: „Místo lidí kousne svíci, spolkne brko, čichne k plíci.“

Nebyl to plánovaný horor. Tenhle verš vznikl spíš z úplného zoufalství! Představte si mě, 11letý chudáček uprostřed halloweenského tréninku, během nějž mě málem sežrala obří čokožába. (O tomto tréninku si můžete přečíst zde, pozn. redakce) Od té doby se to šíří rychleji než kouzelnická kletba. Někteří se smějí, jiní nevědí, co si mají myslet, a pár statečných se snaží pochopit, jak se vlastně čichá k plíci. A já? Já sleduju, jak moje zoufalství přerostlo ve verš, který mé spolužáky baví ještě dodnes. A musím přiznat, že i mě. A právě to mě přivedlo k napsání článku. Přemýšlela jsem, jak se jeden vtipný rým může usadit v hlavě a odmítat odejít. A pak jsem si řekla: proč si o tom nepopovídat?

Kolikrát se vám stalo, že vám nějaká věc, věta nebo písnička uvízla v hlavě a vy jste s tím nic nemohli udělat? Něco, co jste slyšeli jednou, možná jen zahlédli, a přesto vás to pronásleduje? Můj rým je přesně ten případ. Ale co je to u vás? Co se vám vrylo do paměti a pořád se vrací, i když byste si přáli, aby to zmizelo? Pojďme se společně podívat na svět věcí, které uvízly v našich hlavách, a zjistit, proč některé z nich dokážou zůstat nesmrtelné.

---

Ema Talia: Moje hlava je divná díra, pořád tam něco šumí a o uvíznutí ani nemluvím! Zde je nynější stav: Písnička… nevím proč, ale asi tak týden se jí nemohu zbavit. Dále mi v hlavě zvoní melodie upozornění zvonku v práci (lůžkové oddělení v nemocnici): „Prosím, pozor, volání z pokoje číslo 6… Prosím, pozor, volání z pokoje číslo 4…“ Já ten hlas té ženy fakt nesnáším! V neposlední řadě se mi hlavou honí vzpomínky na meloun. Neptejte se proč, chci ho! Asi mé tělo volá po létě.

Suzzy Blackwood: „Love is in the air, everywhere I look around.“

Amanda Wright: Momentálně tam drží hrdé místo: Papeček žlázy.

Christina Meadows: Já mám problém přestat s Had nikdy nespí. Vždycky, když to někde zahlédnu nebo uslyším, už mi v hlavě jede ta písnička. – směje se –  A trvá mi klidně pár dní, než na to zase zapomenu.

Princess Star: Mně se pravidelně vrací písnička Hop hej, cibuláři a, madam Ariettka snad promine, ale posledních skoro šest let jedu mama jokes, ale teda jenom s Cinexem, protože u něj vím, že si je můžu dovolit. – směje se –

Lucy de Lioncourt: Co mi uvízlo v hlavě? Jednoduché – ten mudlovský a pro mě naprosto nepochopitelný trend 6, 7. – směje se –

Isabella Williams: Siix seeeven.

Sarin Coyle: Ungala bungala. – rozesměje se –

Lady Čarohůlka: Přišel jednou anděl na vánoční trh. Když tu scénu viděl, málem z toho vrh. (O pokračování si napište slečně, pozn. redakce)

Arya Arcus: Poslední dobou mi v hlavě uvázla písnička banana bread od Caspar Babypants. Suďte mě!

Meningitida Epidemica: Raz, dva, tři a křup!
Čtyři, pět… mmm! Svěží chuť!
Šest, jsme sladké, a teď všichni:
Sedm, osm, Bonduelle!
Raz, dva, tři, jsme křupavé!
Čtyři, pět a teď už víš,
že neodoláš a všechny sníš,
to je zlatá kukuřice, sladký hit zeleniny Bondue-elle!

Varda Elisabeth Rývorová: Od základní školy, kdykoliv jsem ve stresu a nervózní, pobrukuji si jednu a tu samou písničku. Myslím, že se jmenuje Partyzánská. Netuším proč a proč zrovna tuhle…
Skal a stepí divočinou,
hladový a roztrhán,
s puškou v ruce, s ohněm v srdci…

Aurora von Borealis: Balalamba, balalamba. – směje se – Už asi 2 týdny… z nějaké české písničky. – směje se –

Ema Jane Michaels: Teď aktuálně asi nic. – usmívá se – Ale fakt dlouhou dobu tam bylo Nothing beats a Jet2 holiday. – směje se –

Saiph Lacaille: Já jsem strašně ráda, že se mě ptáš a nemusím svou odpověď dopisovat během korektury potají! Můj mozek je totiž schopný si na Spotify jednu písničku klidně přehrávat týden v kuse a slyšet ji více než tisíckrát, aniž by se omrzela. To není nadnesené – statistiky to (bohužel) potvrzují. Aktuálně ujíždím na Taylor Swift, i když ji nemám ráda. Asi proto, že už mi není 22 a nemůžu hrát normální famfrpál! (A jo, považuju to za bizár. BUT I’M FEELING TWENTY-TWO!)

---

Děkuji všem, kteří mi napsali, co se jim honí hlavou. Doufám, že jsem i vám, čtenářům, nasadila brouka do hlavy.

Já se s vámi pro dnešek loučím veršem:
„Snědl průvan, upekl stín, v uchu nosí naftalín.“

Pro Hadího krále
Nicolle Muerte