Seděla jsem ve zmijozelské společenské místnosti a vychutnávala si své ledové kafe, když se přede mnou zničehonic objevil s hlasitým prásknutím domácí skřítek v ošoupaném oblečení. Trochu mě vyděsil, ale nedala jsem na sobě nic znát, jen jsem v nevyslovené otázce pozvedla obočí a zadívala se na něj.
„Slečno Saiph, moc se omlouvám, že vás ruším v tak hezký čtvrteční den, ale poslal mě za vámi Ferdinand se vzkazem...“
Složila jsem hlavu do dlaní a zaúpěla. To znamenalo problém. A fakt, že se náš bazilišek s nevymáchaným jazykem obrátil na mě, napovídal problém dvojitý.
(Pokračování textu…)
„Jé, ssslečna Ontaria, co zassse takhle pozdě v kolejní místnosti?“
Popošla jsem směrem k Ferdinandovi. „Jak jsi mi vyprávěl o těch adventních trzích, tak jsi mi slíbil, že mi povíš i o jiných. O těch, jejichž historie sahá dál!“
Ferdinand se napřímil, až jeho hlava byla výše než poháry na kolejním krbu. „Nu, dobrá tedy… evidentně ssse tě nezbavím. Tak ssse pohodlně usssaď a já ti povyprávím, jak jsssem ssse vydal do dvou zemí nasssát vánoční atmosssféru.“
