Na konci školního roku se mi Ssselena ozvala a pozvala mě na návštěvu. Vyprávěla něco o tajemném průzračném lektvaru, jehož účinky jsou mnohem lepší než účinky toho nejčistšího veritasera. Prý ho vyrábí tamní mistr lektvarů, což je, podle vyprávění Ssseleny, dost zajímavá osoba. Samozřejmě, byl jsem zvědavý, co bych vám lhal. Takže jsem s koncem školního roku vyrazil. Co také o prázdninách v koleji, že.

Ještě jsem se zapomněl zmínit o tom, že Ssselena našla solidní kšeft v Regionální kouzelnické škole v Magnitogorsku. Umístění té školy je dokonalé. Jako kouzelníci vidíte normální kopec a v něm ukrytou budovu školy. Mudlové ten kopec kdysi viděli také. Jmenuje se Магнитная a je podle něj pojmenované i město. Proč viděli a nevidí? Protože oni si myslí, že už tam není. Takto ho totiž vidí oni:

To je majstrštyk, co?

Ale abych nezdržoval. S matením mudlů máme i my bohaté zkušenosti, takže se posuneme. Zkrátka, když jsem dorazil, Ssselena se rozhodla, že mi ukáže celou školu. Musím přiznat, že na některé její povahové vlastnosti jsem za ty roky, co jsme se neviděli, úspěšně a s radostí zapomněl. Raději jsem neprotestoval, protože, co si budeme povídat, protivná je sice stejně, ale krásná a sametová ještě víc. Nebo to jsem také zapomněl? Ať tak či onak, bylo mi jasné, že kdybych remcal, také by mě mohla vyhodit. Mě zajímal ten lektvar a také… no, hlavně jsem vám o něm přece chtěl vyprávět.

Nejdřív jsme potkali klíčníka a šafáře Kosťu. Vypadal divně. Měl na sobě ošuntělou mikinu s obrázkem prezidenta a s nápisem Rusko. Mikina pamatovala lepší časy, ale to Kosťa také. Věřili byste, že měl jenom kosti? A kostěná čelist se občas ohnula v úsměvu! Ty děti musí být šílené, když jim tam chodí taková osoba! Ssselena mě pak ujistila, že většina dětí ho vidí jinak. Chtěl jsem se zeptat, na čem děti ujíždí, že ho vidí jinak, ale víte co, ten lektvar. Tak jsem raději mlčel. Další, s kým jsem se seznámil, byla ta významná osoba a důvod mé návštěvy (což rozhodně nebyla Ssselena!!!), kolegyně Jaga, místní mistr lektvarů. Ve školní zahradě má kabinet na nožičkách, trochu zakrytý vzrostlými stromy podivných tvarů před dotěrnými pohledy.

Chaloupko, chaloupko, tak je mi vhod! Otoč se, ke mně, ať je tvůj vchod!… tak přesně to jsem neřekl. Asi už jste pochopili, že jsem se obětoval, abyste se dozvěděli o tom lektvaru. Jen jsem mlčky vyčkával příchodu Jagy. Tedy, baba to byla strašná, co vám budu vyprávět. A koukala na mě. Do očí se mi dívala, věřili byste tomu? Cítil jsem intenzivní nutkání sundat sluneční brýle, které mi Ssselena před vstupem do školy vnutila. Baba Jaga přišla blíž a ještě blíž, dokonce se mě dotkla a hodnotícím pohledem sklouzla po celém mém těle. Brrr! Jako bych byl věc na prodej či co… Už jsem se chtěl ohradit. Sice jsem byl zvědavý na lektvar, chtěl jsem vám o něm vyprávět, ale čeho je moc, toho je příliš! Od chvíle mé oprávněně podrážděné reakce nás všechny dělilo několik kapek blyštivého nektaru. Když se zasmála, souhlasně mlaskla a vytáhla láhev plnou čiré tekutiny a pergamen. Přes ty tmavé brýle se mi špatně četlo, ale Ssselena mi pomohla. Byla to smlouva o tom, že já dostanu lahev toho lektvaru a baba několik mých šupin do svých lektvarů.

Chtěl jsem, samozřejmě, vědět, z čeho ten lektvar je. Jaký nebožák tu byl přede mnou a skončil v lahvi, co mi s ní mávali před nosem… Jaga mě ujistila, že žádný. Ale postup mi neprozradila. Říkala, že recept je tajný, dědí se v její rodině už od slavného lučebníka a silozpytce Mendělejeva. Nevím, jestli ho tam nakrájeli, ale… ale v tu chvíli Jaga otevřela láhev.

Pak už si toho moc nepamatuji. Vím jen, že Ssselena je krásná. Ostatně, Jaga byla po chvíli také krásná. Kosťa se ukázal být příjemným parťákem na pokec. A tak jsem povídal. O tom i o jiném, a vlastně tak nějak o všem. A když říkám o všem, myslím tím opravdu o všem. Třeba o té veverce nebo o… eee… ssss…

Chcete ochutnat?

Pro Hadího krále

Ferdinand a Keša z Borové