A tak to bylo i v den, kdy potřebovala pomoci madam Žába. Barbara potřebovala pohlídat svůj kabinet, zatímco odejde pro ingredience na výrobu lektvarů do obchodu Slug & Jiggers na Příčnou. Na pomoc si pozvala studentku Suzzy.

„Slečno, mohla byste mi, prosím, pohlídat kabinet? Musím zajet pro zboží do lektvarů a nechci to tu nechat bez dozoru, kdyby přišel někdo šmejdit, nebo hůř, žrát žáby! Byla byste tak hodná?“

„Jasně,“ odpověděla Suzzy, „není problém!“

A tak Žába s poděkováním odešla.

Suzzy si pohodlně sedla na houpací křeslo, které měla Barbara u stolu, a hlídala. Jenže po čase měla dlouhou chvíli a už nevěděla, čím se zabavit, když si najednou všimla velké sbírky lahodných čokoládových žabek. „Jé, ty vypadají skvěle! Určitě budou i skvěle chutnat. Madam by vadilo, kdybych nějakou snědla, ale určitě si ani nevšimne, když jedna žabka bude chybět, má jich tu stovky. Jenom ochutnám,“ řekla si Suzzy pro sebe. 

A jak se rozhodla, tak učinila. Zvedla se z křesla a namířila si to rovnou k žabičkám. „Mňam, mňam. Ty jsou tak výborné. Chutnají ještě lépe, než jsem čekala. Madam si určitě nevšimne, když si dám další.“ A tak si Suzzy vzala další. Jenže tím to neskončilo. S mlsáním nebohých žabek pokračovala až do té doby, dokud nesnědla úplně všechny. „Ajaj, to jsem nechtěla. Jenže byly tak vynikající, že jsem úplně zapomněla, že je jíst nesmím. Madam Žába se bude strašně moc zlobit.“

Když se Barbara vrátila zpátky do kabinetu a otevřela dveře, všimla si, že neslyší kvákání žab a Suzzy zmateně chodí po místnosti tam a zpátky.

„Co se děje, slečno, stalo se něco? Snad jste nesnědla všechny žabky?“ zeptala se Barbara vyděšeně.

„Zdravím, madam, no, nesnědla! Přišla neznámá studentka a všechny je snědla, než jsem něco stihla udělat, byla pryč!“ zalhala Suzzy.

„A jste v pořádku, slečno? Vypadáte vynervovaně. Nebojte se, tu studentku najdeme a dostane pořádný trest. Musí vědět, že krást se nemá a jíst žabky už vůbec ne! Hlavně, že se vám nic nestalo,“ řekla madam Barbara a na další hostině ve Velké síni si vzala slovo, aby viníka našla.

Na hostině studenti i fialoví poplašeně diskutovali o tom, jak studentku najdou a usvědčí. Všichni věděli, jak moc madam Žábě na žábách záleží. „Musíme ji najít, tady se žabky přece nejí a kdo je jí, toho stihne trest nejkrutější, ten od madam Žáby!“ shodli se všichni  jednohlasně.

„Slečno Suzzy, jak ta studentka vypadala?“ vyzvala ji madam Barbara. Suzzy ale měla špatné svědomí. Vždyť to ona snědla všechny žabky, žádná neznámá studentka. Cítila se provinile. Nikdo jiný by přece neměl pykat za něco, co neprovedl.

„Víte, já se vám musím k něčemu přiznat,“ začala Suzzy potichu mluvit. „Žádná jiná studentka ty žabky nesnědla. Byla jsem to já. Hlídala jsem kabinet a měla jsem dlouhou chvíli. Pak jsem si všimla žabiček a řekla jsem si, že jen ochutnám. Myslela jsem, že si madam nevšimne, když jedna bude chybět. Ale byly tak vynikající, že jsem se zasnila a snědla je nakonec úplně všechny. Bála jsem se říct pravdu, protože jsem měla strach, že se madam bude strašně zlobit a běhal mi mráz po zádech při představě trestu, který dostanu, když se přiznám, a tak jsem si vymyslela příběh o neznámé studentce. Omlouvám se.“

Všichni zůstali beze slova koukat, dokud zase nepromluvila madam Žába. „Slečno, slečno. Kdybyste nelhala, bylo by to lepší. Naštěstí to nebyly opravdové čokoládové žabky, ale začarované citrony, zkoušela jsem své schopnosti v přeměňování, ty skutečné žabky bych případným žabožroutům na očích nenechala. V kabinetu jsou, ale kouzlem schované. Trest dostanete tak či tak a ta lež mě mrzí.“

Suzzy si při odpykávání sáhodlouhého trestu uvědomila, že pravda nakonec stejně vždy vyjde najevo a když je člověk upřímný a poctivý, žije se mu mnohem lépe (a pravděpodobně dostává kratší tresty). Příběhy praví, že Suzzy si trest ze sklepení dodělává doteď, proto nejezte čokoládové žabky, jinak vás může stihnout podobný osud!

Pro Hadího krále
Suzzy Blackwood