Léto je v plném proudu a po hradě chodí nejedna mrtvola, kterou vedro více než znavuje. Zdi našeho hradu jsou tlusté a chlad by se zde měl držet lépe, avšak občas má počasí svoji vlastní hlavu a máme horko i uvnitř. V tomto článku se podíváme na to, jak s tímto vedrem bojuju já a jen já.

Srpen – na hradě běží spousta akcí najednou a já si to tak sedím ve Velké síni a přemýšlím nad tím, jestli tu zmrzlinu dříve sním, anebo z ní budu mít limonádu rychleji, než vyřknu kouzlo *Protego*. Je takové vedro, že ani Ferdinand se nehýbe a ve vzduchu visí pověstné „UPEČU TĚ“. Ach ano, mé oblíbené roční období.

Po neúspěšném pokusu se zchladit zmrzlinou si sbalím svých pár švestek a odplazím se směr naše kolejka… nebo se spíše začnu kutálet směr kolejka. Ono přece jen, každý krok je fyzicky náročný a kutálení se dolů po schodech je samovolný pohyb, který stojí za nespočet modřin a snížení IQ o pár čísel.

Když se mi po pádu do nižší části hradu konečně rozsvítí, tak mě napadne ještě před úkrytem v kolejce zkontrolovat kuchyň. Každý Zmijozelský ví, že se tam dá dostat i jindy, než v ten správný čas v umývárně, a tak se pomalým tempem dokulhám do kuchyně. Chvíli se rozhlížím a přemýšlím, co by mě mohlo náležitě zchladit. Pár skřítků na mě mezitím hodí zašklebený pohled, ale já je úspěšně odignoruju a nakráčím si to přímo do mrazáku s vidinou toho, že by zde mohlo být ještě něco lepšího než nanuk. Až v momentě otevření dveří  mi dojde, že jediné, co se zde skladuje, je banda studentů, kteří se v nejbližší době nemají v plánu rozmrazit. Předtím, než dveře zavřu, několika z nich nakreslím knírek a srostlé obočí – jejich návrat bude legendární! Dle skřítků jsem zde až moc dlouho, tak mi do ruky vnutí čokoládový dortík a vyrazí mě ven. No co, aspoň částečná výhra.

S dortíkem v ruce a už svižnějším krokem si to napochoduji přímo před vchod do kolejky, zasyčím naše vstupní heslo a hned mě ovane příjemný chládek. Docela by mě zajímalo, jestli to tak mají i ostatní koleje v tomto počasí. Přesunu se k mahagonovému křesílku vedle masivních oken a zadívám se na vodní život, který za nimi proplouvá. Kdo ví, jestli je i jezernímu lidu takové horko. Možná by se za nimi mohla stavit Enolka a poptat se, přece jen k nim má blíž… Položím si čelo na okno a pomalu se mi začne snižovat vnitřní teplota. Doma je nejlépe, nebo tak nějak.

Po chvíli tulení se s oknem usoudím, že mi to nestačí, a tak se posunu o pár pater níže, kde už je výrazněji chladnější vzduch, ale taky to tu trochu zapáchá. Někdo by si řekl, že to je výhra, ale ono to není jen tak! Po cestě si musím dávat pozor na to, kam šlapu. Mohla bych totiž uklouznout třeba na kostře nějakého neúspěšného lososa. Když nad tím tak přemýšlím, bude lepší se vrátit zpátky.

Úspěšně se mi povede dostat nazpět a já zapřemýšlím, jak bych to tady mohla ještě více ochladit. Nejefektivnější by bylo nejspíše udělat díru do okna a zaplavit to tady, ale to bych skončila se školním trestem navěky věků. Rozhodnu se teda udělat si ledovou matchu a zchladit jen sebe.

Máme na to v kolejce speciální koutek, který jsem tu s madam MioNessou (než nám zfialověla) vytvořila. V nějakých starých bichlích jsme našly úplně perfektní kouzlo, které udrží skleničky tak akorát vychlazené, a led si zde tvoříme pomocí kouzla ledového paprsku. Poslední, ale to nejdůležitější je samotná matcha, kterou jsem zde společně se všemi udělátky nechala dopravit z Japonska od čarokolegů.

Jediná nevýhoda toho si matchu připravit? Obvykle se hned objeví další hadi s prosbou, jestli bych neudělala várku navíc. Mají na to snad radar nebo co!

A tak po pár skleničkách matchy usednu zas k oknu a pomyslím si: Léto může být záludné, zvlášť když se vaříte ve vlastní šťávě v naprosto epickém outfitu, který by bylo možná lepší si vzít až v zimě… Ale jakmile si najdete svůj způsob, jak přežít vedro – ať už je to temný kout kolejky, ledová matcha nebo pozorování líných ryb za oknem – všechno je hned o něco snesitelnější. A kdo ví, možná právě tahle letní lenivost v nás probudí nové nápady… třeba jak jednou celý hrad zklimatizovat zaklínadlem *Chladimus Maximus*. Ke všemu dodám už snad jen jediné – přežijte, vychlazujte se a hlavně… nikdy nezapomínejte na to, že Vánoce jsou už za rohem.

Pro Hadího krále
Michellína Corbinová