Říká se, že hrad má více chodeb, než kolik jich kdy kdo prošel. Některé vedou na známá místa… a jiné tam, odkud se už nevrátíme. Nebo vrátíme, ale už ne takoví, jací jsme dříve byli. Co je pravda a co jen špatná legenda? Možná se za pravdou ukrývá více, než si myslíme.

Když se řekne hrad, většina studentů si představí učebny, Velkou síň nebo kolejní místnosti. Jenže to je jen to, co nám hrad dovolí vidět. Ve skutečnosti je mnohem větší, složitější a hlavně… plný tajemství.

Jedním z největších tajemství, o kterém se mezi studenty mluví, jsou tajné chodby.

O těchto chodbách se nemluví nahlas. Ne proto, že by byly zakázané, ale každý, kdo o nich něco ví, si raději nechává detaily pro sebe. Možná ze strachu. Možná z opatrnosti. A možná proto, že některé věci je lepší nevyslovit.

Poprvé jsem o nich slyšela hned v prvních dnech na hradě. Starší studenti si mezi sebou šeptali a občas padla zmínka o „zkratkách“, které nejsou na mapách. Tehdy jsem si myslela, že jde jen o přehánění, aby vypadali zajímavě. Jenže postupem času jsem si začala všímat věcí, které nedávaly smysl.

Například – jak se někdo může objevit na druhém konci hradu během pár minut? Nebo proč někdy slyšíte kroky za zdí, kde by žádná chodba být neměla?

Říká se, že některé tajné chodby vznikly už při stavbě hradu. Sloužily k rychlým přesunům, únikům nebo ukrývání věcí, které neměly být nalezeny. Jiní tvrdí, že je vytvořili samotní studenti nebo profesoři v průběhu let. A pak je tu třetí možnost… že si hrad některé chodby vytváří sám.

Možná to zní zvláštně, ale čím déle tu člověk je, tím víc si uvědomuje, že hrad není jen stavba z kamene. Má vlastní pravidla, vlastní logiku… a někdy i vlastní vůli.

Jedna z nejčastěji zmiňovaných chodeb se má nacházet poblíž Velké síně. Není označená, není vidět a většina studentů kolem ní projde, aniž by si něčeho všimla. Jenže ti pozornější tvrdí, že jeden kámen ve zdi je jiný než ostatní. Hladší. Chladnější. A když na něj sáhnete ve správný moment, něco se změní. Prý se otevře.

Někteří studenti říkají, že chodba vede až k jezeru. Jiní tvrdí, že se dostali do staré učebny, která už dávno na žádných pláncích neexistuje. A pak jsou tu tací, kteří o své cestě mluvit vůbec nechtějí. Možná proto, že to, co viděli, nebylo určené pro ostatní.

Každopádně ale existují i temnější historky. Jedna z nich mluví o chodbě, která mění směr. Když do ní vstoupíte, všechno vypadá normálně. Jenže po pár krocích zjistíte, že cesta zpět není stejná. Stěny se posunou, kroky zní jinak a čas… jako by se zpomalil. Někteří tvrdí, že v takových chodbách můžete ztratit snadno orientaci. A pokud nemáte dost silnou hlavu, možná ztratíte i sami sebe.

Zní to jako strašidelné historky? Možná. Jenže na těchto historkách je něco zvláštního – vždy se najde někdo, kdo přidá vlastní zkušenost. A přesně to se stalo i mně.

Jednou večer, když už bylo po večerce a většina studentů spala, jsem se rozhodla, že to zjistím sama. Ne proto, že bych byla odvážná. Spíš proto, že jsem byla zvědavá.

Vydala jsem se směrem k Velké síni. Bylo ticho, jaké člověk za den nezažije. Každý krok zněl hlasitěji a světla na stěnách vrhala zvláštní stíny. Hrad působil jinak. Klidněji… ale zároveň napjatě. A pak jsem si toho všimla.

Jeden kámen ve zdi byl opravdu trochu jiný. Nevypadal nijak zvláštně, ale něco na něm nesedělo. Přiložila jsem na něj ruku. Byl chladnější než ostatní.

Chvíli se nic nedělo. A pak jsem uslyšela tichý zvuk. Nevím, jak ho popsat, bylo to něco mezi cvaknutím a jemnou ránou. Stěna se pomalu pohnula.

Za ní byla úzká chodba. Byla slabě osvětlená, ale bez viditelného zdroje světla. Vzduch byl těžší a ticho hlubší než kdekoliv jinde na hradě. V tu chvíli jsem si v hlavě opakovala: „Odejdi, odejdi!“ Ale neodešla jsem. Vešla jsem dovnitř.

Každý krok zněl, jako by se odrážel od stěn více než normálně. Měla jsem pocit, že nejsem sama, i když jsem nikoho neviděla. Chodba se po chvíli rozdělila na dvě cesty. Nevěděla jsem, kterou vybrat. Tak jsem vybrala tu po mé pravici.

Nevím, jak dlouho jsem šla. Přišlo mi, že tam čas nefungoval normálně. Mohlo to být pár minut, nebo také mnohem déle. Nakonec jsem došla do malé místnosti.

Uprostřed stál stůl. A na něm ležela kniha. Byla zaprášená, ale zároveň působila, jako by na ni někdo nedávno sahal. Přistoupila jsem blíže. Chtěla jsem ji otevřít. Ale něco mě zastavilo. Byl to zvláštní pocit. Ne strach. Spíše jistota, že některé věci je lepší nezkoušet.

A tak jsem se otočila na patě a šla zpátky.

Cesta zpět byla kratší. Nebo se to tak alespoň zdálo. Když jsem vyšla ven, chodba za mnou se zavřela, jako by tam nikdy ani nebyla.

Od té doby vím, že tajné chodby nejsou povídačky. Jsou skutečné. A nejspíš jich je více, než si dokážeme představit.

Otázkou ale stále zůstává – kdo všechno o nich ví? A proč existují? Jsou to jen staré pozůstatky minulosti? Nebo mají nějaký účel i dnes?

Možná slouží těm, kteří vědí, jak je najít. Možná chrání něco, co nemá být objeveno. A možná… čekají na dalšího odvážlivce, který bude dost zvědavý na to, aby natáhl ruku.

Takže až příště půjdete chodbou a všimnete si něčeho zvláštního – jiného kamene, tichého zvuku nebo zvláštního pocitu… Možná byste měli na chvíli zastavit. Protože možná stojíte právě tam, kde začíná něco, co není pro každého.

Ale pamatujte si jednu věc: Ne všechny chodby vás zavedou zpátky.

Pro Hadího krále
Amarantha Nocturne