Vše začalo před několika týdny docela nevinně. Šla jsem takhle po náročné termínové neděli do kolejky, kde jsem měla v plánu se na celý den rozvalit v křesílku a cpát se fazolkami. Rychle kolem proběhla Elanis, mumlající si něco o zkoušce KOZA. V ruce držela lahvičku s jakousi bublající tekutinou. Co chvíli si k lahvičce přičichla a po každém nádechu nebezpečně vypadajících výparů byla o něco zelenější.

Jen pár dní nato jsem se stejnou barvou v obličeji přistihla i Johna. Ten s vyděšeným výrazem vyběhl z chlapeckých ložnic. Podle hluku a smradu z nich linoucí to vypadalo, že ho navštívila menší armáda trollů.

Stále jsem však ještě ničemu moc nevěnovala pozornost, ostatně, nehody se stávají. Dva zelení zelení, to ještě nic neznamená. Horší situace ovšem nastala hned další den, na famfrpálovém tréninku. Ten začal dobře, ale v jeho průběhu se hned dvěma našim Zetkám udělalo značně nevolno. Napřed Zuzce, která byla v průběhu tréninku atakována přímo zástupem potlouků, a pak Zpýťovi, který je na ni směroval – ne vždy však stihl včas potlouk odpálit, a tak nejednou trefily jeho.

Po této příhodě se móda zelené pozastavila. Před pouhými několika dny se ovšem naše zástupkyně kapitána Cisska vydala do laboratoře, kde snad zkoušela umíchat nějaký lektvar do úkolu. Moc se jí ale nedařilo a po několika hlasitých výbuších, které otřásly i Velkou síní, se připotácela až do kolejky. Ve tváři byla zelená a po návštěvě ošetřovny byla zafačovaná natolik, že jsme ji skoro nepoznali. Někdo jí duchaplně přistrčil Laudanum, bez něhož by se léčila dodnes.

A pak přišla poslední termínová neděle. Při pohledu na úkoly se dělalo špatně nejednomu studentovi, ale snad nejhůře na to byla Lajka. Ta totiž kromě úkolů a esejí ještě kopala redaktory, aby jí napsali nějaký ten článek. Když jí někdo podstrčil pobryndaný pergamen, jehož obsah se mi nepodařilo zjistit, ale prý v něm bylo tolik gramatických chyb, že by to porazilo i vola, zezelenala, sedla si do rohu kolejní místnosti a s pažemi kolem kolen se houpala. Trvalo pěkných pár hodin, než se nám ji podařilo vrátit do fungujícího stavu – a taky ji bylo nutno navnadit spoustou čokolády a kafe.

Do konce školního roku zbývá nám studentům ještě několik dní – dní, které máme věnovat psaní esejí. A i přesto se už teď ozývají výkřiky hrůzy a na zemi se objevují vytrhané chuchvalce vlasů, kdykoli se někdo podívá na svou nástěnku. Můžeme snad očekávat další příliv zelených tváří na ošetřovně, kde se budou snažit vydyndat omluvenku a podpis na žádost o odložení odevzdání eseje?

Pro HK
Chelle Lailah Fay

Nějakým zázrakem jsem se dostala do Francie – země, jež by měla být mému srdci blízká, neboť právě odtud pochází maminka, která studovala v Krásnohůlkách. Ještě jsem si i matně vybavila nějaké větné konstrukce, jež mě kdysi dávno učila, než jsem začala studovat věci důležitější – třeba věštění nebo lektvary. O odjezdu jsem nějaký ten měsíc dopředu věděla, ale stále se mi tomu nechtělo věřit; a tak se stalo, že jsem učení se cizího jazyka nevěnovala moc pozornosti.

Po dopsání poslední eseje jsem měla asi jen týden na to, abych zjistila vše, co bude třeba zařídit. Vyčerpaná a spánkově deprivovaná jsem se pustila do dlouhých mudlovských procedur, které zahrnovaly vyplnění a podepsání nechutně velké spousty papírů, učení se zacházet s mudlovskými penězi a balení na cesty. Na mé: „Mami, ty mě tam přemístíš?“ se mi dostalo zděšeného pohledu. Ne, ne, já přece musím letět letadlem, abych měla ten správný mudlovský zážitek. Letadla jsem viděla zatím maximálně tak z dálky a byla jsem si mnohem jistější, že na koštěti by to bylo bezpečnější. Ale znáte to – maminka má vždycky pravdu. A tak mi nezbývalo, než si pořídit jakési papírky, kterým se říká letenky.

Den D konečně nastal a já se v mudlovském oblečením (nutno říci, že i přes půlku ledna nepříliš teplém, neboť jsem mířila do o něco teplejších krajin, než z jakých jsem odlétala) a s jediným fialovým kufrem vydala na letiště. Ve velké hale plné mudlů různých národností jsem po odbavení strávila ještě pěkných pár hodin zkoumáním, jakže se to dá dálkově studovat na našem hradě přes kouzelnicky upravená mudlovská udělátka. Pak ovšem přišla jedna hodina odpolední a já se vydala vstříc letadlu.

Už jen v autobuse (mudlovský dopravní prostředek) k letadlu jsem pocítila své nedostatky znalosti francouzštiny. Ovšem říkala jsem si, že to určitě ničemu nevadí, že se mi třeba podaří najít nějaké kouzlo, které by mi umožňovalo porozumění cizímu jazyku. Poté, co mě téměř odfoukl vítr na letišti, jsem se dostala do letadla, usadila se, zapnula dle instrukcí pás a čekala, co se bude dít. Po nesnesitelně dlouhých minutách se letadlo rozjelo a nakonec – vzlétlo! Zaplavila mě vlna úžasu, neboť se mi předtím jen těžko věřilo tomu, že to skutečně létá bez kouzel.

Cesta probíhala poklidně, chvílemi jsem měla krásný výhled na města, lesy a řeky pod námi. Skoro jako na koštěti, jenom jsem musela koukat skrz drobounké okýnko (na tom by měli mudlové zapracovat). Když jsem se z letiště dostala ke kampusu, zjistila jsem, že nastal menší zádrhel. Budova, ve které jsem si měla vyzvednout klíčky k pokoji, byla zrovna rekonstruována… A já tedy následujících pár desítek minut strávila blouděním mezi budovami s označením, které neodpovídalo mému plánku. Užuž jsem chtěla použít magii, když jsem si všimla několika lidí s kufry jdoucí do jedné z budov – a riskla to.

S paní recepční jsem se dokázala domluvit na tom, aby mi vydala klíče. Ukázala mi, kam se vydat do pokoje – a tak jsem šla. Budovu jsem tentokrát našla snadno, horší bylo dostat se do ní. Kdo by to byl tušil, že mudlové používají jakési plíšky – nevím, jak jinak to nazvat –, které prý elektronicky otevírají dveře.

Když už jsem se konečně dostala do pokoje (nutno podotknouti, že byl o dost menší než pokoj, jaký mám u nás na hradě), zjistila jsem, že nemám přístup k oné pavoučí síti, přes kterou mohu studovat na dálku i v Bradavicích. Nevzdávala jsem se však naděje, že druhý den zjistím, co a jak. Znavená dlouhou cestou a komunikací s mudly jsem zalehla.

Druhý den jsem se i s očarovanými mudlovskými udělátky vydala na průzkum, až jsem našla místo, ze něhož jsem se na pavoučí síť připojila – a dokonce tam podávali i kafe, tak jsem byla výsostně spokojená. Přesto jsem byla nucena místo o něco později opustit a vydat se pokračovat v maratonu vybavování všeho možného, který jsem započala už před odletem.

Musím uznat, že všichni byli moc ochotní. Dokonce se ani příliš neudivovali mému horšímu chápání mudlovských záležitostí. Čemu jsem se divila já – ne, čemu se divím já – je to, že na záchodech nemají prkýnka. A to by si člověk myslel, že Francie je vyspělá země…

Moje výprava mezi cizomudly teprve začala, ale už teď vím, že to bude jedno veliké dobrodružství. Jak by také být nemohlo, když budu muset před všemi skrývat své kouzelnické schopnosti a zároveň se budu muset snažit tvářit, že jsem jedna z nich! Snad to dobře dopadne – a třeba vám dám ještě někdy vědět, jak to mezi cizomudly vypadá.

Pro HK
Chelle Lailah Fay

S největší opatrností jsem dal své koště, jak jinak než to nejkvalitnější, Forcer 2006 Ultra, do kumbálu. Zajistil jsem jej popruhy, aby náhodou nespadlo a, nedejmerline, něco se mu nestalo. To bych asi nevydýchal.

Měl jsem asi hodinu do rande s tou pěknou slečnou z nižšího ročníku. Dlouhé nohy, brunetka… radost pohledět. Na přípravu byla hodina docela málo, ale rozhodl jsem se, že to stihnu. A ono, i kdybych šel nepřipravený, stejně ze mě půjde do kolen, protože jsem přece Blair. Už jen moje jméno je jasnou značkou kvality.

Bez toho, abych věnoval byť i jen jedinou myšlenku tomu, co jsem skutečně dělal, jsem si začal stajlovat vlasy a vybírat oblečení. Vše samozřejmě v barvě mé skvělé koleje, žluté. Stěží bych na sobě snesl jinou barvu, pominu-li tu zvláštní šedou, která je na uniformách.

Myšlenkami jsem se věnoval spíše programu aneb „Jak okouzlit slečnu bez větší vynalézavosti.“ Nebudu lhát. Jsem romantik (tajný) a vždy jsem snil o tom, že jednoho krásného dne zachráním princeznu z vysoké věže, kterou stráží zlý drak. Ale když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že takových princezen je všehovšudy dvě tři na celém světě a že draci jsou docela fajn bytosti, jež by bylo jistě lepší ponechat živé. To takové krysy, které se někdy skrývají ve sklepení… Ty mi dávají zabrat mnohem více. Ale zpět k tématu. Zkrátka a dobře, na dnešní slečny, jež po přečtení všech románků od Evženie Lávstoryjové věří, že jakmile se na ně někdo usměje, je to znamení lásky… Na ty je třeba fakt málo.

Jistěže jsem jako vždy v koutku duše doufal, že tahle bude jiná. Ale moc jsem tomu nevěřil a tu myšlenku se nesnažil příliš jasně formulovat. Ona totiž jiná nebude. Bude to stejná husička jako všechny ty, se kterými jsem si vyšel před ní. Stejně jako je ji vezmu kolem jezera, kam přičaruju piknik, pod hvězdami si dáme ovocný punč… A bude zamilovaná až po hradní věž.

A pak, pak už to přejde jen ve zcela kamarádský vztah, kdy jí občas delším očním kontaktem naznačím, že by přece něco snad jednou… Protože tohle ty holky, promiňte mi ten výraz, žerou. Ony se zamilovávají do představy lásky a myslí si, že vy jste na tom stejně.

Asi jste už uhodli, že přesně takové slečny já rád sbírám. Nemusím se tím ani nikde chlubit, ne, ačkoliv i to je občas příjemné. Hlavní je to vědomí, že jsou do mě zamilované a ještě dlouhé roky budou. Ale ta pravá zábava, to je ta chvíle u jezera, ta chvíle, ten úsměv, nesmělý dotyk ruky, rozhodující o tom, zda je to jen další naivní husička. Zatím jsem ještě nepotkal takovou, která by jí nebyla.

Třeba se jednoho dne najde.

Pro HK
Chelle Lailah Fay

Vypuklo to asi o půl hodinky později, což je vlastně ještě norma, a hned na rozehřátí soutěží, kdy jsme hledali místa na našem hradě. Nejúspěšnějšími pátrači jsme byly já (čtyři body), Sally-Ann a Bibi (po třech bodech) a Narcisse se dvěma body. Mezitím od mudlů dorazila i madam Elle.

Právě té byla věnována následující část večera. Trevor jí jménem celé koleje předal dar, na který jsme se společně složili, výra kokrhavého, Hadí královnu, protože přesně tou pro nás madam kolejní je. Následovala chvíle dojetí, rušená jen nevhodnými (a vůbec ne zmijozelskými) poznámkami.

Jejda, mám dojem, že jsem právě prozradila něco, co jsem neměla… Co by to tak jen mohlo být… No nic, asi nešlo o nic důležitého!

Abychom zůstali silnými a statnými, pustili jsme se do druhé poloviny večera. Občerstvení jsme dali co proto a někteří (konkrétně já) byli kopáni ke psaní článků. Pak jsme začali hrát další hru – kouzelnickou verzi hádání osoby. Organizace jsme se brzo ujali my, prvňáčci, a vystřídali jsme se v myšlení si postav. Tak jsme pokračovali docela dlouho, až přišla řeč na to, že mudlové jsou nějak nároční a po některých z nás chtějí účast v tom nudném světě i zítra. Na rozloučenou jsme si zašli do Godrikova dolu k panu Paštičkovi, kde jsme se nechali se zvěčnit – už jen proto, že někteří (že jo, Narcissko) si vyprosili dárek, který mají dostat až v létě k narozeninám. A potom si stejně stoupli tak nešikovně dozadu, že to skoro ani není vidět…

A tak jsme se někdy kolem půl jedenácté rozloučili, aby nás o hodinu později navštívila sova kolejní duch a předal nám letošní salazarnálijský dárek, Zmijozelský klid před bouří. No posuďte sami, jak nám sluší!

Trevor Ztřeštěný

Lucy de Lioncourt

NaSaŠí Jackson

Narcisse Cinerea

Alexa Spiderwicková

Tydynka Flyová

Sečteno, podtrženo, letošní oslava se moc vyvedla (ne že bych to měla moc s čím srovnávat, kromě vlastních vysokých očekávání). Sešli jsme se v poměrně hojném počtu, byť nás někteří museli v průběhu večera opustit. Věřím, že přesto jsme všichni načerpali nové síly na eseje, které musíme už brzy odevzdat, a i na pomalu se blížící nový školní rok.

Vivat Salazarnálie!

Pro HK
Chelle Lailah Fay

Napřed byste asi měli vědět, kde se Krásnohůlky nacházejí. A to místo je – chvilka napětí! – ve Francii. Na jihu. Skoro až na hranicích. A taky, že navzdory všem zvěstem není pravda, že by byly Krásnohůlky dívčí školou. Dívek tam převaha je, to zase ano, ale na škole studují i chlapci.

Do Krásnohůlek nechodí jen studenti z Francie, proto je často těžké sjednotit zvyky a tradice tak, aby vyhovovaly všem. Mezi ty, které jsou na škole oslavovány nejvíce, patří Vánoce, Velikonoce – a pak právě Halloween a především den následující, Toussaint. Na náš Halloween se převlékají za mumie, zombie, upíry a další tvory spojené se smrtí a magií.

Jídlo mívají podobné jako my – dýně na milion způsobů a různé cukrovinky, třeba kandovaná jablka nebo pralinky s různými příchutěmi, které jsou v Krásnohůlkách taková obdoba našich fazolek. Jak už jsem ale zmínila, slaví se na Krásnohůlkách především Toussaint, během kterého si studenti i učitelé připomínají ty, kteří mezi námi už nejsou, často v podobě besídek a povídání a rozprav s duchy.

A zjišťovala jsem i to, jak slaví Halloween na další evropské škole, Kruvalu. Tam sice nikdo z mých příbuzných nestudoval, ale velice nenápadně jsem se tam s pomocí tatínka, který ví, kde se Kruval přesně nachází, vetřela v přestrojení za prvňačku (a věděli jste, že Kruval není čistě chlapecká škola, jak se před pár lety tvrdilo?). A jako správný nadšený nováček jsem se vyptávala starších spolužáků, jak budeme slavit.

V Kruvalu pojali Halloween trochu osobitěji. Na slavnostní večeři podávají jídla jako rakfisk (v podstatě shnilý pstruh, jí se syrový), lutefisk (treska, která se napřed nechává na vzduchu po několik měsíců, a pak se dá do studeného roztoku louhu sodného) a na pití myrmelk (mléko, které se nechává několik let v bažině). Prostě samé pochoutky. Na převleky si studenti Kruvalu moc nepotrpí, většina prvňáčků, kteří to každý rok zkouší, končí v jezeře.

Přesto v Kruvalu rozdávají pochutinky. No, rozdávají… V podstatě jde o to, že si je od ostatních musíte vzít. Násilně. A můžete používat hůlku. Podle profesorů je tato tradice pro studenty velice prospěšná, neboť v nich podporuje bojového ducha.

Nu, říká se, že jiný kraj, jiný mrav. Jestli to takhle studentům vyhovuje, tak budiž, já jsem ale docela ráda za náš bradavický Halloween.

Pro HK
Chelle Lailah Fay

Ťik, ťak, ozývají se hodiny a vzápětí už vidím v síni Půlnočníka. Je to jasný signál – právě začala výuka! Jako správný Flákač vím, že do úkolů se musím pustit hned, abych pak více času na bezstarostné Flákání. Ještě předtím, než ze síně vyletím, slyším slova pana ředitele, že první odevzdaný úkol dostane bod. Náhle mám hned dva důvody se Flákat!

Očima prolétnu výklad, přece to nebudeme s tím čtením nijak přehánět, a pustím se do úkolu. Fláknout něco sem, odFláknout něco tady… Po zhruba dvacet minutách mám úkol hotový, zmáčknu magické tlačítko na pergamenu, které mi celý text ukáže ve finální podobě, a hned mačkám to další, které úkol už opravdu odešle.

Do té doby ještě bezbarvý bod celou dobu poletoval nad přesýpacími hodinami všech kolejí, zatímco na něj mnozí zálibně hleděli a jedna nejmenovaná modrá studentka se pro něj dokonce snažila doletět za povzbuzování své kolejní ředitelky. Profesoři se dobře bavili, že celých dvacet minut po začátku prvního termínu nic, ale pak…

Puf!

Je to tam! S křikem vbíhám do síně a málem mi do obličeje vletí sova se zprávou o bodu navíc. Bodové hodiny zaškrundají a všechen písek se vlije do těch zelených.

Zmijozel právě získal bodový náskok!

Pro HK
Chelle Lailah Fay