Každý kouzelník je dříve či později poslán mezi mudly, aby se něčemu novému přiučil, něco nového zažil a měl o čem mluvit na večírcích po dalších deset let. A ono dříve se právě začalo odehrávat mně.
Nějakým zázrakem jsem se dostala do Francie – země, jež by měla být mému srdci blízká, neboť právě odtud pochází maminka, která studovala v Krásnohůlkách. Ještě jsem si i matně vybavila nějaké větné konstrukce, jež mě kdysi dávno učila, než jsem začala studovat věci důležitější – třeba věštění nebo lektvary. O odjezdu jsem nějaký ten měsíc dopředu věděla, ale stále se mi tomu nechtělo věřit; a tak se stalo, že jsem učení se cizího jazyka nevěnovala moc pozornosti.
Po dopsání poslední eseje jsem měla asi jen týden na to, abych zjistila vše, co bude třeba zařídit. Vyčerpaná a spánkově deprivovaná jsem se pustila do dlouhých mudlovských procedur, které zahrnovaly vyplnění a podepsání nechutně velké spousty papírů, učení se zacházet s mudlovskými penězi a balení na cesty. Na mé: „Mami, ty mě tam přemístíš?“ se mi dostalo zděšeného pohledu. Ne, ne, já přece musím letět letadlem, abych měla ten správný mudlovský zážitek. Letadla jsem viděla zatím maximálně tak z dálky a byla jsem si mnohem jistější, že na koštěti by to bylo bezpečnější. Ale znáte to – maminka má vždycky pravdu. A tak mi nezbývalo, než si pořídit jakési papírky, kterým se říká letenky.
Den D konečně nastal a já se v mudlovském oblečením (nutno říci, že i přes půlku ledna nepříliš teplém, neboť jsem mířila do o něco teplejších krajin, než z jakých jsem odlétala) a s jediným fialovým kufrem vydala na letiště. Ve velké hale plné mudlů různých národností jsem po odbavení strávila ještě pěkných pár hodin zkoumáním, jakže se to dá dálkově studovat na našem hradě přes kouzelnicky upravená mudlovská udělátka. Pak ovšem přišla jedna hodina odpolední a já se vydala vstříc letadlu.
Už jen v autobuse (mudlovský dopravní prostředek) k letadlu jsem pocítila své nedostatky znalosti francouzštiny. Ovšem říkala jsem si, že to určitě ničemu nevadí, že se mi třeba podaří najít nějaké kouzlo, které by mi umožňovalo porozumění cizímu jazyku. Poté, co mě téměř odfoukl vítr na letišti, jsem se dostala do letadla, usadila se, zapnula dle instrukcí pás a čekala, co se bude dít. Po nesnesitelně dlouhých minutách se letadlo rozjelo a nakonec – vzlétlo! Zaplavila mě vlna úžasu, neboť se mi předtím jen těžko věřilo tomu, že to skutečně létá bez kouzel.
Cesta probíhala poklidně, chvílemi jsem měla krásný výhled na města, lesy a řeky pod námi. Skoro jako na koštěti, jenom jsem musela koukat skrz drobounké okýnko (na tom by měli mudlové zapracovat). Když jsem se z letiště dostala ke kampusu, zjistila jsem, že nastal menší zádrhel. Budova, ve které jsem si měla vyzvednout klíčky k pokoji, byla zrovna rekonstruována… A já tedy následujících pár desítek minut strávila blouděním mezi budovami s označením, které neodpovídalo mému plánku. Užuž jsem chtěla použít magii, když jsem si všimla několika lidí s kufry jdoucí do jedné z budov – a riskla to.
S paní recepční jsem se dokázala domluvit na tom, aby mi vydala klíče. Ukázala mi, kam se vydat do pokoje – a tak jsem šla. Budovu jsem tentokrát našla snadno, horší bylo dostat se do ní. Kdo by to byl tušil, že mudlové používají jakési plíšky – nevím, jak jinak to nazvat –, které prý elektronicky otevírají dveře.
Když už jsem se konečně dostala do pokoje (nutno podotknouti, že byl o dost menší než pokoj, jaký mám u nás na hradě), zjistila jsem, že nemám přístup k oné pavoučí síti, přes kterou mohu studovat na dálku i v Bradavicích. Nevzdávala jsem se však naděje, že druhý den zjistím, co a jak. Znavená dlouhou cestou a komunikací s mudly jsem zalehla.
Druhý den jsem se i s očarovanými mudlovskými udělátky vydala na průzkum, až jsem našla místo, ze něhož jsem se na pavoučí síť připojila – a dokonce tam podávali i kafe, tak jsem byla výsostně spokojená. Přesto jsem byla nucena místo o něco později opustit a vydat se pokračovat v maratonu vybavování všeho možného, který jsem započala už před odletem.
Musím uznat, že všichni byli moc ochotní. Dokonce se ani příliš neudivovali mému horšímu chápání mudlovských záležitostí. Čemu jsem se divila já – ne, čemu se divím já – je to, že na záchodech nemají prkýnka. A to by si člověk myslel, že Francie je vyspělá země…
Moje výprava mezi cizomudly teprve začala, ale už teď vím, že to bude jedno veliké dobrodružství. Jak by také být nemohlo, když budu muset před všemi skrývat své kouzelnické schopnosti a zároveň se budu muset snažit tvářit, že jsem jedna z nich! Snad to dobře dopadne – a třeba vám dám ještě někdy vědět, jak to mezi cizomudly vypadá.
Pro HK
Chelle Lailah Fay