Ferdinandovo podzimní výletování po dýňových farmách
Nedávno jsem se v podvečer procházela po kolejce. Neměla jsem co dělat, a tak jsem chodila sem a tam. Brzy se za mými zády objevil Ferdinand. „Ssslečno Nerisso, co vy tu děláte? Proč neležíte v posteli jako vaši spolužáci?“ naklonil hlavu při otázce.
„Ferdo, mně se ještě nechce spát a doufala jsem, že se stavíš. Ty tak krásně vyprávíš příběhy ze svých cest!“
Rychle jsem popadla horké kakao, deku, přihodila pár polínek do krbu a uvelebila jsem se v křesle. Ferda se stočil do klubíčka kousek od mých nohou, hlavou stále směrem ke mně. „No dobrá, když tě to zajímá. Docela nedávno jsem putoval po dýňových farmách.“ (Pokračování textu…)
Kolegové, spoluletci a budoucí hvězdy famfrpálu, všichni víme, že létání na koštěti je nádhera. Vítr ve vlasech, hřiště pod námi, křik z tribun... ale taky modřiny, zlomeniny a trapasy, na které nezapomenete ani vy, ani vaše kolej. A protože my, Zmijozel, si nemůžeme dovolit vypadat jako banda nemehel, musíme se držet pár jednoduchých, ale zatraceně důležitých pravidel.