Jarní úklid není černou magií, kletbou ani slovním spojením, které najdete pouze v oddělení s omezeným přístupem, i když někteří z vás si to dozajista myslí. Jarní úklid je znám i ve světě mudlů a vězte, že i tam je mnohými považován za téměř okultní vědu. Pokud tedy i vy patříte mezi jedince, kteří si jarní úklid vedou na černé listině, tento článek je přesně pro vás! Pojďme se podívat, jak si na našem hradě uklidit snadno a rychle.

Ne vždy má člověk motivaci k úklidu. Koho by ale nelákala vidina čistého finančního zisku? Pokud si tedy chcete obohatit svou kapsu a ještě se zbavit přebytečných věcí, jednoduše je prodejte. Způsobů máte hned několik.

O přestávkách můžete obcházet své spolužáky a z kapes hábitu tahat jeden poklad za druhým. Pokud se bojíte, že budete chyceni a obviněni z přečinu obohacování a pokoutního obchodování, můžete využít prodejnu U Chytráka nebo Vetešnictví u Kšeftaře. A pokud jste obzvláště vynalézaví, zkuste své harampádí prodat třeba v rámci kolejní tomboly. Inu, kdo by nechtěl starý brk obalený prachovou pokrývkou, který můžete vydávat za stylovou dekoraci nebo hračku pro kočky.

Kdo nelační po zisku, ale svědomí má i tak černé jako zkažený lektvar lásky, může své harampádí odhazovat do jezera. Pak ale zatlačte slzy, když se jdete koupat a skončíte na ošetřovně, protože se obsypete vyrážkou. V lepším případě si přinesete pouze cáry špinavých svršků, nedej Merlin spoďárů.

Kdo se bojí vody, ale nikoli ďábla, může haraburdí házet přímo do Ďáblovy jámy. Pán pekel si jistě z vaší veteše něco vybere a zajistí vám přednostní místo v pekle. A to se vyplatí, musíte přece myslet na svou budoucnost! Protože zde máme plno hříšníků, co chtějí do pekla, byla jáma v poslední době natolik zaplněná, že muselo dojít k inventuře a místo se krátce uzavřelo. Nyní se nedivte, když místo fazolek vyfasujete starý kartáček na zuby…

Dalším skvostným místem, kde můžete nelegálně, ale zato naprosto anonymně odložit odpad i svoji soudnost, je komnata nejvyšší potřeby. Hned v závěsu je dívčí umývárna, kde ufňukanou Uršulou neprolétává jen deník, ale už i soví klec nebo kalamář.

V poslední řadě je nutné zmínit, že zmijozelští studenti mají to štěstí, že jim při jarním úklidu asistuje budižkničemu nejúžasnější Ferdinand. Co ten dokáže všechno pozřít, to byste nevěřili! Staré učebnice, pergameny, přísady do lektvarů i huláky a další písemnosti, které neměly spatřit světlo světa. Za větší finanční příspěvek je Ferdinand ochoten své služby poskytnout i studentům z jiných kolejí. Neváhejte, přispívejte!

Jarní úklid je těžkou disciplínou, ale najdou se i tací, kteří ho zvládají bez reptání a bez toho, aniž by zamořovali své okolí. Dokonce ještě dobrovolně chodí do Žluté tlapy, kde se jarní úklid objevuje v nabídce brigád. Díky těmto brigádníkům si mohou alespoň odpočinout domácí skřítkové, kteří již chtěli pořádat demonstraci a stávku! A to by byl teprve malér!

Pojďme si tedy všichni sáhnout do svědomí a zamyslet se nad tím, jak důslední při úklidu doopravdy jsme. Pamatujme, že náš hrad je náš domov, a když bude čistý a uklizený, jistě budeme všichni šťastnější.

Pro Hadího krále
Ruby Élise Day

Znáte ty chvíle, kdy poklidně sedíte v kolejní místnosti a kocháte se pohledem ven z okna? Z každé kolejky máte jiný výhled a každý je svým způsobem originální, ale Salazar ví (a vlastně všichni to ví, jen se to bojí přiznat), že ze zmijozelské kolejky je výhled nejlepší. Anebo byl nejlepší? Pokud si lámete hlavinky nad tím, co vlastně vidí zmijozelští studenti ze své kolejní místnosti, tento článek vám to objasní.

Všem je známo, že se zmijozelská společenská místnost nachází pod hladinou jezera, a tak by si jeden myslel, že to musí být výhled jako z pohádky. Vaše představa je jistě taková, že se kocháme pohledem na sluneční paprsky prosvítající průzračnou jezerní hladinou, pozorujeme všelijaké barevné rybky, které v hejnech proplouvají jezerem a svými ladnými pohyby vždy rytmicky rozvlní dlouhé řasy a další rostliny, jež se v jezeře nachází.

Někteří mají možná i představu, že špehujeme domácnosti jezerních lidí a jsme tak svědky toho, jak tento lid žije a tráví své dny. Mají snad výměny manželek, svatby na první pohled?! My to možná víme, ale nepovíme! Každopádně tohle všechno je moc hezká představa, ale nic z toho jsme dlouhé roky z naší kolejky opravdu nezahlédli, protože máme špinavá okna jezero je již dlouhé roky zamořeno!

Jediné, co vidíme, je nepotřebné haraburdí, které se celé roky hromadí na dně jezera. Jezero tak může připomínat mudly oblíbený bleší trh, protože v něm skutečně můžeme najít téměř cokoli – zrezivělé soví klece, rozbitá zrcadla, přelámané brky, prázdné lahvičky od inkoustů, potrhané učebnice, pergameny s naprosto odfláknutými jistě skvostně napsanými domácími úkoly, nikdy neotevřené huláky a haldy a haldy oblečení.

Dodnes si pamatuji tu paniku, která u nás zavládla poté, co se u našeho okna zamotaly do dlouhých řas staré, potrhané a bohužel i použité pánské spoďáry! Přichycené na okně vrhaly děsivý stín na naši kolejní místnost a svým zjevem nás děsily více než madam kolejní svým vzhledem po ránu. Teda co? Ta milá a vždy svěže vypadající dáma, ale to je fuk… Prostě použité spodky přichycené na okně, které se vlní v rytmu vodních proudů, to je pohled jen pro silné povahy. Salazar ví, že hadi vydrží hodně, ale tohle bylo až příliš! V důsledku této katastrofické události jsme  bohužel přišli o pár duší, které tu hrůzu nevydržely a raději opustily hrad. Zpráva se pak samozřejmě ututlala a svedlo se to na špatné studijní výsledky, což ale nebyla pravda. Po kupících se stížnostech vyděšených studentů, několika stávkách a protestech nakonec došlo k odstranění toxických spoďárů a studenti měli opět klidné spaní.

Protože je situace kolem zamořeného jezera již dlouho naprosto neúnosná, daly se věci konečně do pohybu a začalo se jednat. V posledních několika měsících se tak hradní osazenstvo aktivně podílí na vyčištění jezera, abychom odčinili to, co jsme napáchali. Situace je již mnohem lepší, než byla na počátku, ale nesmíme polevit, musíme vytrvat a dotáhnout celou akci do konce! Vyčištění jezera dlužíme všem tvorům, kteří ho obývají (a doufejme, že na nás nepodají trestní oznámení a žaloby a nepoženou to přes Ministerstvo kouzel). Vyčištění jezera ale dlužíme i sami sobě, protože si představte, jak krásné zase bude moci se v jezeře vykoupat bez obav, že chytnete nějaký moribundus. Navíc až dotáhneme své úsilí do konce a jezero bude zase čisté, náš výhled z kolejní místnosti bude opět ten nejlepší!

Žádost o pomoc: Majitel toxických spoďárů nebyl dodnes odhalen a záhada zůstává nadále neobjasněná. Spodky jsou k vidění v učebně ve třetím patře, kde jsou dobře zajištěny a pohled na ně je pouze na vlastní nebezpečí. Prosíme všechny odvážlivce, kteří jsou schopni ustát pohled na takové spodky, aby pomohli s jejich případnou identifikací, která povede k odhalení a nalezení majitele. Děkujeme! Indicie, které by vedly k dané osobě, posílejte prosím do redakce Hadího krále.

Pro Hadího krále
Ruby Élise Day

Sám Salazar tomu přál, že se 29. listopadu uskutečnila další výprava do Zakázaného lesa. Výpravu nevedl nikdo jiný, než zkušená lesnice madam Barb. Ta pod své šupiny vzala Sarah, Jaggu, Magdarlene, Kiru a mě a (ne)ohroženě se s námi vydala do hlubin lesa. Na začátku výpravy nás neopomněla seznámit s tím, že les se v poslední době chová podivně a šíří se v něm jakési nespecifické zlo, které bude zapotřebí porazit. K poražení onoho zla nám mají pomoci čtyři národy – národ Mudrců, národ Stínů, národ Šamanů lesa a národ Vyšší vrstvy. Problém je, že nevíme, kde národy sídlí, a proto je musíme nejdřív najít, což nebude tak úplně snadná práce.

Po menší slovní přestřelce, jaký národ vlastně chceme hledat, nakonec rozhodla madam Barb, že se půjde k národu Mudrců, protože k nim nejspíš objevila cestu. A znáte to, když Žába zakváká, hadi se musí plazit. Vydaly jsme se tedy vstříc zasněžené cestě, která byla až nezvykle klidná a bohužel i dlouhá. Sama madam Barb netušila, jak dlouho vlastně půjdeme, což náladě úplně nepřidalo. Když už jsme se ale opravdu málem plazily, prohnal se korunou stromů vítr a my si všimly, že se ve větvích něco hýbe. Když jsme se podívaly blíž, zjistily jsme, že ve větvích stromu je proplétaný lapač snů! To je zvláštní že? Lapač snů v lese, čí sny tady chytá? Chytá jenom sny, anebo i něco jiného? Jaká magie se v něm ukrývá? Naše skupinka měla spoustu otázek, ale žádné odpovědi, a aby byla situace ještě zapeklitější, o kousek dál bylo lapačů ještě víc!

Tentokrát byly k vidění lapače vyrobené z větviček, kousků látek a korálků, které byly zhotoveny ze zvláštního, a nám neznámého, materiálu. Jagguš měla hned jasno, když konstatovala, že korálky jsou vyrobeny z kostí. Musela jsem jí dát za pravdu, protože barva korálků tomu odpovídala. Kira, která byla ten večer ve skvělé psychické formě, přišla s tím, že se jedná určitě o hadí kosti a s námi to dopadne špatně. Bohužel probudila pochyby i v Magdě, a tak naše skupinka zažila menší psychický otřes. Situaci se snažila zachránit Sarah a mluvila o jakýchsi mudlovských pohádkách, které ale žádná z nás neznala, takže celkovou situaci to extra nevylepšilo. Madam Barb to uzavřela tím, že jsme všechny jak po ráně potloukem do hlavy a že raději měla jít na výpravu s někým jiným.

V tom zafoukal vítr a jeden z lapačů se dotkl už tak vyděšené Magdy. Chvíli jsme s napětím čekaly, co se stane. Nedělo se nic, Magda vypadala pořád stejně, takže se zdálo, že je vše v pořádku, když v tom se to stalo! Kolem Magdy se utvořila bublina jako z bublifuku a začala se s ní vznášet do hustých korun stromů. Křičela, ať jí zachráníme a že má strach z výšek. V tu chvíli došlo i na „okénko z cyklu praktické rady nepraktickým čarodějkám“, když madam Žába nabádala nebohou Magdu, ať hlavně nezvrací, protože do té bubliny by to asi nebylo úplně nejlepší (že by vlastní zkušenost?). Magda se naštěstí nepozvracela, ale nadobro zmizela v korunách stromů.

Skupinou otřásla panika! Nevím, co bylo děsivější, jestli představa, že budeme muset lézt na strom abychom Magdu zachránily, anebo to, že se madam Žába bude muset zpovídat ze ztráty studentky. Naštěstí jsme nepanikařily dlouho, protože jsme  najednou uslyšely, jak na nás z koruny stromů volá Magda! Byla v pořádku a všechny nás nabádala, abychom se dotkly lapačů a vystoupaly za ní nahoru. Prý je to tam nádherné a nemáme se čeho bát.

Já a Sarah jsme byly z představy vznést se v bublině naprosto nadšené. Bohužel Kira naše nadšení nesdílela a označila nás za chovance z Nemocnice u sv. Munga (a třeba měla pravdu) a prý se radši nechá přeřadit do jiné koleje, kde nejsou tak cáklí (jakoby to jinde bylo lepší…). Nicméně i přes počáteční obavy jsme se nakonec všechny dotkly lapačů a v duhově zbarvených bublinách vystoupaly do korun stromů.

Nahoře to byl neskutečný zážitek! V korunách bylo hotové stromové království, že i elfové z Lórienu by mohli závidět! Podlaha byla utvořena ze spletence větviček a několik obydlí bylo vybudováno jen z přírodních materiálů. Jak jsme tam tak v úžasu stály, objevila se před námi žlutě zářící koule světla, ze které vyšel jeden z Mudrců –  stvoření se soví maskou a lidským tělem a vlídně nás přivítal.

Žádná z nás se překvapením nezmohla na slovo, a tak Mudrc přešel rovnou k věci a oznámil nám,  že ví, proč jsme přišly, ale nemůže nám pomoci. Samotný národ Mudrců nemůže bojovat se zlem. Aby bylo zlo poraženo, musí se spojit všechny čtyři národy, jen tak lze vyhrát! Naše zklamání z jeho slov nešlo zamaskovat, proto nám možná Mudrc nabídl, že když splníme jeden úkol, pomůže nám, i když trochu jinak než jsme původně očekávaly. Podmínkou pro získání pomoci bylo uhodnutí hádanky! To v nás vyvolalo obavy, protože žádná z nás si v této disciplíně nefandila, ale protože nám za její neuhodnutí nehrozilo žádné nebezpečí (tedy krom návratu na hrad po vlastních nohách, což pro někoho mohlo být trestem nejvyšším), rozhodly jsme se zkusit štěstí a hádanku zodpovědět.

Hádanka zněla: „Máte dva kouzelníky, které musíte rozestavit tak, aby první stál za druhým, ale zároveň před prvním aby nikdo nestál. Jak kouzelníky postavíte?“

A nastalo ticho, dlouhé ticho. Jagguš se už otáčela směrem k hradu, že teda půjdeme pěšky. Magda urputně přemýšlela a Madam Žába si to chtěla nakreslit, ale jaksi neměla pergamen. Mudrc navíc vytáhl přesýpací hodiny a náš čas začal neúprosně běžet. Po úporném mozkovém hloubání a dloubání mě osvítil Salazar a napadlo mě, že kouzelníci musí stát zády k sobě. Jistá jsem si odpovědí nebyla, ale ostatním se to zdálo jako správné řešení. Protože v hodinách zbývalo už jen pár zrnek písku, vyblekotala jsem odpověď a ta byla naštěstí správně!

Úleva i nadšení bylo velké, nejen, že jsme nemusely pěšky k hradu, ale hlavně jsme od Mudrce získaly slíbenou pomoc. Mudrc si ze své masky vytrhl jedno pírko, které mi předal se slovy, že až najdeme zbylé tři národy, pírko máme upustit na zem a jeden z Mudrců nám přijde na pomoc i se svou magií.

Po těchto slovech jsme se s Mudrcem rozloučily, poděkovaly mu za pomoc a naposledy se rozhlédly po kráse stromového království. Zpět na pevnou zem jsme se dostaly díky skluzavce v kmeni stromu. Znavené, ale spokojené a plné dojmů jsme se pak přemístily zpět na hrad.

Pro Hadího krále,

Ruby Élise Day

Budova střední zdravotnické školy v jednom nejmenovaném mudlovském městě je vcelku nevýrazná, takže jsem na první pohled byla krapet zklamaná (asi jsem moc zhýčkaná našimi rozlehlými školními pozemky a množstvím impozantních věží a věžiček, no jó, vítejte v mudlákově). Vnitřek budovy taky nebyl ničím až tak zajímavý, schodiště, dlouhé chodby a řada menších a větších učeben, z nichž většina je vybavena podobně jako u nás – lavice, židle (i když naše vybavení je samozřejmě lepší). Co mi ale přišlo zajímavé, je, že některé učebny mají představovat prostředí nemocničního pokoje a jsou zařízeny postelemi, dokonce i figurínami, které představují pacienty (což bylo trochu děsivé, měla jsem pocit, že mě pořád sledují)! Tyto učebny mají prý navodit skutečné nemocniční prostředí, aby si žáci zvykli na to, co je v budoucnu čeká a nemine. Studentíci se v takto vybavených třídách učí kupříkladu následující úkony:

• jak stlát lůžko podle předepsaných pravidel a v co nejkratším čase;
• jak převlékat lůžko, na kterém leží nepohyblivý pacient;
• jak pomáhat pacientovi s hygienou;
• jak pacienta přebalit;
• jak mu převázat ránu atd.

Nebudu vám lhát, vypadá to dost složitě, zlaté naše přeměňování.

Aby toho nebylo málo, tyhle učebny jsou pochopitelně vybaveny i řadou děsivě vyhlížejících mučicích nástrojů. Jak mi ale bylo později vysvětleno, jedná se o běžné zdravotní pomůcky. K vidění jsou zde třeba emisní misky (představte si malou mísu), tlakoměr (malá krabička s návlekem na ruku), stetoskop (hadička, kterou si doktor strčí do uší a pak poslouchá pacienta), buničina (takový bílý kapesník), injekce (vražedně vyhlížející jehla, již vám doktor nebo zdravotní sestra vrazí bez milosti do těla a odebere krev) a další věci.

Aby učebny měly styl, jsou někde vystaveny nádoby s tekutinou, ve které je naložen lidský mozek, slepé střevo nebo třeba lidský plod či nádor! Je to teda hodně morbidní a slabé povahy v takto „vyzdobené“ učebně asi příliš dlouho nevydrží. Nejspíš tím chtějí docílit toho, aby slabé kusy co nejdřív odpadly, což je vcelku chytrá strategie. Co mě při exkurzi po učebnách ještě zaujalo, bylo, že ti chudáci musejí psát na tabuli křídou, nemají žádný zlepšovák, co to napíše za ně, to je docela smutný příběh.

Ještě smutnější a hlavně děsivější jsou učící praktiky. Věděli jste, že studenti se umění odebírání krve učí sami mezi sebou?! Rozumějte: zkouší to na sobě, na svých spolužácích! Vždyť je to nezákonné, nebo ne? Když jsem viděla jednoho studenta, jak nemůže svému spolužákovi najít žílu a propichuje mu ruku skrz na skrz, docela mě polil pot. Šoufl se zřejmě udělalo i jedné studentce, jež se málem přerazila při útěku na toalety (asi tam bude hluboce přemýšlet o svém budoucím osudu). Při tomhle výjevu jsem si vzpomněla na tu babiznu Dolores Umbridgeovou, která praktikovala na studentech morbidní tresty, a pojala jsem podezření, jestli se neusadila v mudlovském světě a neřídí tuhle školu. Má paranoia byla rozehnána ve chvíli, kdy jsem spatřila ředitele školy – malého, obtloustlého, plešatého, ale vstřícného mužíčka v kšandách (ten měl do Dolores hodně daleko).

Nutno ještě zmínit, že se studenti učí zcela odlišné předměty než my. Kupříkladu český jazyk, matematiku, chemii, právo, tělesnou výchovu, zdravovědu, sociální politiku nebo třeba ošetřovatelství. Předměty mi přišly v porovnání s našimi vcelku nudné, ale i přesto je o studium mezi mudly velký zájem, což je hlavní. Místní studenti nenosí žádné uniformy, každý si do výuky přijde oblečený, v čem jen chce, pouze na praxi mají předepsané jakési bílé uniformy. Kromě nic musejí mít upravené nehty a vlasy a měli by se prý vyhnout tetováním, barevným a nápadným účesům nebo náušnicím v různých částech těla (těžko říct, jak moc se tím studenti řídí, protože někteří jsou pomalovaní, jako kdyby vylezli z Azkabanu).

Po skončení exkurze musím uznat, že to studenti nemají nejjednodušší a rozhodně si zaslouží obdiv. Každopádně jsem ráda, že se ve zdraví vracím zpátky do naší školy, kde jsme natolik kultivovaní, že si nevrážíme injekce do rukou (a merlinvíkam ještě).

Pro Hadího krále
Ruby Élise Day

Mezi nejčastější nalezené odměny patří pár svrčků (Ďábel se příliš nepředá, tak nečekejte, že zbohatnete), různé druhy bylinek, bomby hnojůvky anebo něco na zub. Ano, řeč je v tomto případě o Bertíkových fazolkách tisíckrát jinak a čokoládových žabkách, které všichni tolik milujeme. V případě pochutin ale vyvstává nepatrný hygienický problém, a to ten, že nalezené odměny najde hadač ležet jen tak na zemi.

Vzhledem k tomu, že je Ďáblova jáma otevřena celoročně, nebere se tu příliš ohled na počasí. Zmíněné odměny tak můžete najít ležet na trávě, v jehličí, hlíně nebo třeba v blátě, kalužích či sněhu. Je tedy zcela běžné, že k nevšední chuti Bertíkových fazolek okusíte i nějaké to kamení, kus dřeva, ždibec netopýřího trusu a další dobroty. Po tomhle musí být všem jasné, že jsou pravidla hygieny v Ďáblově jámě zcela ignorována! Kouzelnická hygienická stanice i vyznavači dezinfekcí a ultračisticích prostředků by zaplakali…

Na dně jámy jsem měla štěstí na jednoho z úspěšných hadačů, který objevil několik Bertíkových fazolek. Nutno podotknout, že zrovna jeho hrstka fazolek částečně ležela v blátě. To ale dotyčného vůbec neodradilo, na svou odměnu se hned po nalezení dychtivě vrhnul (na hygienu si ani nevzpomněl) a hned si všechny zablácené fazolky s chutí strčil do pusy. Když mě potom viděl, jak se k němu blížím a představuji se mu jménem Hadího krále, vykulil oči, zakuckal se a dal se na útěk.

O chvilku později se mi pro změnu naskytl pohled na mladou slečnu, která rovněž objevila Bertíkovy fazolky. Její odměna pro změnu ležela „pouze“ v hlíně. Dotyčná slečna si s úšklebkem natáhla ochranné rukavice, na obličej nasadila plynovou masku, opatrně sebrala fazolky a vhodila je do připraveného váčku. Po tomto výkonu si sundala veškeré ochranné pomůcky, jež vhodila do dalšího vaku, a celý proces zakončila důkladnou dezinfekcí rukou. Dotyčnou jsem rovněž chtěla vyzpovídat, když jsem se jí ale představila, pouze odvětila, že rozhovory neposkytuje, nestojí o publicitu a slávu.

Štěstí na rozhovor jsem neměla ani u samotného Ďábla, který vede místní jámu. Nicméně vám přetlumočím alespoň pokus o rozhovor.

Já: Dobrý den, jsem z redakce Hadího krále a jako majitele a provozovatele místní jámy se Vás ptám, zda se můžete vyjádřit k hygieně pochutin, které svým hadačům podáváte. Dodržujete hygienické předpisy o skladování a vydávání potravin? Jak jsem měla možnost právě vidět, tak asi ne!
Ďábel: Heleďte se, slečno, já ve svým podniku nejsem zvědavej na nějaký zatracený pisálky, co do všeho strkaj nos. Bavit se budu jedině s někym od hygieny a to Vy nejste, tak zmizte! – rozeběhl se na mě –
Já: – už značně v poklusu na útěku z jámy – Uvědomujete si, že můžete ohrozit zdraví návštěvníků jámy?
Ďábel: Povídám, zmizte odsuď! – plivnul na mne ohnivé jiskry, kterými mi upálil tkaničky od bot, takže jsem musela v zájmu ochrany zdraví a života utéct pryč –

Je jasné, že Ďábel tuší, že by hygienickou kontrolou neprošel. Bohužel i nadále se asi budou návštěvníkům jámy podávat pochutiny, které neodpovídají hygienickým standardům. Nezbývá než doufat, že bakterie a mikroby, jež návštěvníci spolu s cukrovinkami spořádají, jen posilní jejich imunitní systém a neuvězní je na pár dní na toaletách.

Za naši redakci přeji všem hadačům dobrou chuť, silný žaludek a rychlý krok (v případě, že budete muset uhánět na záchod).

Pro Hadího krále
Ruby Élise Day

Naši redakci už dlouhou dobu zajímalo, jak to vlastně na samotném dnu Ďáblovy jámy vypadá, co se tam skrývá a co se děje s oběťmi, které Ďábel uchvátí. Vydala jsem se proto do terénu s cílem přinést odpovědi na všechny dlouho nezodpovězené otázky.

Už když jsem se blížila k místu určení, viděla jsem frontu, která se jako had vlnila několik metrů. U Merlinových vousů, tady snad strávím mládí, proběhlo mi hlavou a neochotně jsem se zařadila na konec. Frontu tvořili kouzelníci i čarodějky všech věkových kategorií. Na některých byla vidět značná nervozita, jiní oproti tomu hýřili vtipem a neskrývaným nadšením. Oslovila jsem staršího kouzelníka před sebou a optala se ho, co ho k jámě přivádí. „Víte, paninko, já do Ďáblovy jámy chodím už od svejch sedumnácti. Nějak mě ten Ďábel chytil a nemůžu se ho pustit. Někdy se tam vyloženě těším, to když si chci odpočinout od manželky a mít trochu klid.“ Musím říct, že po těchto slovech jsem byla dost zmatená a kladla si otázku, kolik dalších kouzelníků utíká k Ďáblovi, aby nemuseli být s manželkou…

Po dvou hodinách jsem se konečně dostala k propasti a měla jsem uhádnout dané slovo. Stála jsem na samém okraji a pod sebou neviděla nic než černou tmu. Protože mým úkolem bylo spadnout, příliš jsem se nenamáhala s přemýšlením a říkala Ďáblovi jedno špatné písmeno za druhým. Po několika pokusech už Ďábel řekl dost a já byla shozena do jámy.

Bylo to… jako by vás do zad strčila neviditelná ruka. Najednou přepadnete přes okraj a černá nicota pod vámi vás pohltí. Tahle temnota je děsivá, natolik děsivá, že jsem si při pádu přála, aby už vše skončilo a já dopadla na dno. Padala jsem zhruba minutu, ale přišlo mi to jako věčnost. Při pádu letíte naprosto nekontrolovatelně, tudíž to není nic příjemného, kolem vás je jen tma, nemáte proto ani žádný přehled o tom, co se kolem vás děje. V hlavě vám duní a slyšíte, jako by kolem vás znělo tisíce bubnů.

Když jsem konečně s žuchnutím dopadla na zem, ulevilo se mi (nebojte, váš pád před koncem zpomalí polštářové kouzlo). Černá tma kolem mne se rozplynula a já zřetelně viděla, že se nacházím v rozlehlém skalním labyrintu. Vysoké kamenné stěny osvětlené pouze mihotajícím ohněm loučí sahaly desítky metrů vysoko a člověk si uvnitř takového komplexu připadal malý a ztracený. „Vstávej, ty motáku!“ Trhla jsem sebou, když jsem za sebou uslyšela hrubý hlas. To mne okřikl sám Ďábel a už si to ke mně štrádoval rozhodným a pevným krokem. Byl zahalen v černé kápi, takže mu nebylo vidět do tváře. Vidět byly jen ruce zarostlé tmavou černorudou srstí s dlouhými pařáty a dvě mohutná kopyta.

Nebudu vám lhát, měla jsem nahnáno. „Tumáš!“ Hodil po mne věcí, kterou jsem nikdy neviděla a netušila, co s ní dělat. „To je na čištění záchodů,“ pronesl se smíchem. „A hni sebou, nemám na tebe celý den!“ Rychle jsem vstala a klusala za Ďáblem, který mě dovedl skalním labyrintem k místnosti s nápisem veřejné toalety.

„Ty záchody vydrhneš, rozumíš, a to bez kouzel, ty tady nefungují, pracuje se tu pěkně po mudlovsku!“ Otevřel mi dveře od nevábně vonících toalet, kde to páchlo, jako by tam vybuchlo tucet bomb hnojůvek, a strčil mne dovnitř. „Až budeš mít hotovo, hlas se o další práci.“ S těmito slovy odešel a já slyšela, jak kontroluje práce dalších nešťastníků. Pokud jsem se odsud chtěla dostat, nezbývalo mi nic jiného, než se dát do práce. Můžu vám říct, že mudlové mají vážně těžký život…

Když jsem měla toalety vydrhnuté, Ďábel si je přišel zkontrolovat a hned mi zadal další úkol. Tím bylo vybírat mu z kožichu blechy. No, nevím, co bylo horší, jestli ty záchody, anebo tohle. Při vybírání těch neřádů z kožichu se Ďábel uvolil k zodpovězení několika otázek.

Ruby: „Kolik úkolů musí splnit ten, kdo sem spadne?“

Ďábel: „Dřív se dávaly tři úkoly, ale teď už jen dva, protože se zvýšila návštěvnost jámy.“

Ruby: „Co se stane s tím, kdo úkol nesplní, anebo ho splní špatně?“

Ďábel: „Ten, kdo odmítne splnit, bude ponořen do kotle s vařící lávou. Takový rebelant si pak rozmyslí, co je mu milejší, jestli pracovat, anebo se škvařit. (smích) Když úkol vykoná špatně, musí ho dělat znovu, tak dlouho, dokud to nenapraví. Za trest pak dostane přidán ještě jeden úkol navíc. Výhodou je, že tady neplatí čas, takže si tu ty líné lemry můžu nechat, jak dlouho chci.“

Ruby: „Potkala jsem ve frontě kouzelníka, co říkal, že sem chodí rád. Dost mne to překvapilo. Je tu více takových, kterým se zde líbí?“

Ďábel: „To záleží… je to kus od kusu. Někdo sem přijde jednou a když zjistí, že musí dřít bez použití kouzel, už sem nepáchne. Někomu to pro změnu nevadí a chodí sem vcelku pravidelně. Taky mě to udivuje, ale co, aspoň nám obchody jen kvetou.“ (smích)

Ruby: Jaké nejčastější úkoly zde může dotyčný dostat?“

Ďábel: „Málokoho baví domácí práce, navíc bez použití kouzel, takže si tady užijete práce jako vytírání, ruční praní špinavých ponožek, mytí oken, žehlení, utírání prachu, mytí kotlů nebo zašívání ponožek. Pak tu máme třeba přikládání do kotlů, krmení třaskavých skvorejšů nebo kydání hnoje. A teď už dost žvanění a hybaj do práce, ty blechy mě snad sežerou…“

Dala jsem se tedy neprodleně do práce a když jsem po zhruba dvou hodinách splnila i tento úkol a mohla si konečně ošetřit od blech pokousané ruce, dostala jsem svolení jámu opustit. Odcházela jsem značně unavená, trochu, vlastně trochu víc, zapáchající a pokousaná od blech, těšilo mne ale vědomí toho, že jsem přežila. Když jsem musela vyšlapat asi tak tisíc schodů, abych se dostala nahoru z jámy, fronta nadšenců byla téměř stejně dlouhá jako když jsem ji opouštěla. Obliba tohoto místa je vzhledem k tomu, co se děje uvnitř, opravdu zarážející.

Článek doplňuje pouze jedna fotografie (v jámě není dovoleno vytvářet obrazové či zvukové záznamy, všechny přístroje zde navíc přestávají fungovat). Ďábel dal ale svolení k tomu vyfotit blechu, která toužila být zvěčněna.

Pro Hadího krále
Ruby Élise Day