Sám Salazar tomu přál, že se 29. listopadu uskutečnila další výprava do Zakázaného lesa. Výpravu nevedl nikdo jiný, než zkušená lesnice madam Barb. Ta pod své šupiny vzala Sarah, Jaggu, Magdarlene, Kiru a mě a (ne)ohroženě se s námi vydala do hlubin lesa. Na začátku výpravy nás neopomněla seznámit s tím, že les se v poslední době chová podivně a šíří se v něm jakési nespecifické zlo, které bude zapotřebí porazit. K poražení onoho zla nám mají pomoci čtyři národy – národ Mudrců, národ Stínů, národ Šamanů lesa a národ Vyšší vrstvy. Problém je, že nevíme, kde národy sídlí, a proto je musíme nejdřív najít, což nebude tak úplně snadná práce.

Po menší slovní přestřelce, jaký národ vlastně chceme hledat, nakonec rozhodla madam Barb, že se půjde k národu Mudrců, protože k nim nejspíš objevila cestu. A znáte to, když Žába zakváká, hadi se musí plazit. Vydaly jsme se tedy vstříc zasněžené cestě, která byla až nezvykle klidná a bohužel i dlouhá. Sama madam Barb netušila, jak dlouho vlastně půjdeme, což náladě úplně nepřidalo. Když už jsme se ale opravdu málem plazily, prohnal se korunou stromů vítr a my si všimly, že se ve větvích něco hýbe. Když jsme se podívaly blíž, zjistily jsme, že ve větvích stromu je proplétaný lapač snů! To je zvláštní že? Lapač snů v lese, čí sny tady chytá? Chytá jenom sny, anebo i něco jiného? Jaká magie se v něm ukrývá? Naše skupinka měla spoustu otázek, ale žádné odpovědi, a aby byla situace ještě zapeklitější, o kousek dál bylo lapačů ještě víc!

Tentokrát byly k vidění lapače vyrobené z větviček, kousků látek a korálků, které byly zhotoveny ze zvláštního, a nám neznámého, materiálu. Jagguš měla hned jasno, když konstatovala, že korálky jsou vyrobeny z kostí. Musela jsem jí dát za pravdu, protože barva korálků tomu odpovídala. Kira, která byla ten večer ve skvělé psychické formě, přišla s tím, že se jedná určitě o hadí kosti a s námi to dopadne špatně. Bohužel probudila pochyby i v Magdě, a tak naše skupinka zažila menší psychický otřes. Situaci se snažila zachránit Sarah a mluvila o jakýchsi mudlovských pohádkách, které ale žádná z nás neznala, takže celkovou situaci to extra nevylepšilo. Madam Barb to uzavřela tím, že jsme všechny jak po ráně potloukem do hlavy a že raději měla jít na výpravu s někým jiným.

V tom zafoukal vítr a jeden z lapačů se dotkl už tak vyděšené Magdy. Chvíli jsme s napětím čekaly, co se stane. Nedělo se nic, Magda vypadala pořád stejně, takže se zdálo, že je vše v pořádku, když v tom se to stalo! Kolem Magdy se utvořila bublina jako z bublifuku a začala se s ní vznášet do hustých korun stromů. Křičela, ať jí zachráníme a že má strach z výšek. V tu chvíli došlo i na „okénko z cyklu praktické rady nepraktickým čarodějkám“, když madam Žába nabádala nebohou Magdu, ať hlavně nezvrací, protože do té bubliny by to asi nebylo úplně nejlepší (že by vlastní zkušenost?). Magda se naštěstí nepozvracela, ale nadobro zmizela v korunách stromů.

Skupinou otřásla panika! Nevím, co bylo děsivější, jestli představa, že budeme muset lézt na strom abychom Magdu zachránily, anebo to, že se madam Žába bude muset zpovídat ze ztráty studentky. Naštěstí jsme nepanikařily dlouho, protože jsme  najednou uslyšely, jak na nás z koruny stromů volá Magda! Byla v pořádku a všechny nás nabádala, abychom se dotkly lapačů a vystoupaly za ní nahoru. Prý je to tam nádherné a nemáme se čeho bát.

Já a Sarah jsme byly z představy vznést se v bublině naprosto nadšené. Bohužel Kira naše nadšení nesdílela a označila nás za chovance z Nemocnice u sv. Munga (a třeba měla pravdu) a prý se radši nechá přeřadit do jiné koleje, kde nejsou tak cáklí (jakoby to jinde bylo lepší…). Nicméně i přes počáteční obavy jsme se nakonec všechny dotkly lapačů a v duhově zbarvených bublinách vystoupaly do korun stromů.

Nahoře to byl neskutečný zážitek! V korunách bylo hotové stromové království, že i elfové z Lórienu by mohli závidět! Podlaha byla utvořena ze spletence větviček a několik obydlí bylo vybudováno jen z přírodních materiálů. Jak jsme tam tak v úžasu stály, objevila se před námi žlutě zářící koule světla, ze které vyšel jeden z Mudrců –  stvoření se soví maskou a lidským tělem a vlídně nás přivítal.

Žádná z nás se překvapením nezmohla na slovo, a tak Mudrc přešel rovnou k věci a oznámil nám,  že ví, proč jsme přišly, ale nemůže nám pomoci. Samotný národ Mudrců nemůže bojovat se zlem. Aby bylo zlo poraženo, musí se spojit všechny čtyři národy, jen tak lze vyhrát! Naše zklamání z jeho slov nešlo zamaskovat, proto nám možná Mudrc nabídl, že když splníme jeden úkol, pomůže nám, i když trochu jinak než jsme původně očekávaly. Podmínkou pro získání pomoci bylo uhodnutí hádanky! To v nás vyvolalo obavy, protože žádná z nás si v této disciplíně nefandila, ale protože nám za její neuhodnutí nehrozilo žádné nebezpečí (tedy krom návratu na hrad po vlastních nohách, což pro někoho mohlo být trestem nejvyšším), rozhodly jsme se zkusit štěstí a hádanku zodpovědět.

Hádanka zněla: „Máte dva kouzelníky, které musíte rozestavit tak, aby první stál za druhým, ale zároveň před prvním aby nikdo nestál. Jak kouzelníky postavíte?“

A nastalo ticho, dlouhé ticho. Jagguš se už otáčela směrem k hradu, že teda půjdeme pěšky. Magda urputně přemýšlela a Madam Žába si to chtěla nakreslit, ale jaksi neměla pergamen. Mudrc navíc vytáhl přesýpací hodiny a náš čas začal neúprosně běžet. Po úporném mozkovém hloubání a dloubání mě osvítil Salazar a napadlo mě, že kouzelníci musí stát zády k sobě. Jistá jsem si odpovědí nebyla, ale ostatním se to zdálo jako správné řešení. Protože v hodinách zbývalo už jen pár zrnek písku, vyblekotala jsem odpověď a ta byla naštěstí správně!

Úleva i nadšení bylo velké, nejen, že jsme nemusely pěšky k hradu, ale hlavně jsme od Mudrce získaly slíbenou pomoc. Mudrc si ze své masky vytrhl jedno pírko, které mi předal se slovy, že až najdeme zbylé tři národy, pírko máme upustit na zem a jeden z Mudrců nám přijde na pomoc i se svou magií.

Po těchto slovech jsme se s Mudrcem rozloučily, poděkovaly mu za pomoc a naposledy se rozhlédly po kráse stromového království. Zpět na pevnou zem jsme se dostaly díky skluzavce v kmeni stromu. Znavené, ale spokojené a plné dojmů jsme se pak přemístily zpět na hrad.

 

Pro Hadího krále,

Ruby Élise Day