Návštěva v mudlovské škole

Od naší šéfredaktorky jsem jednoho dne dostala pokyn, ať si vyberu jakoukoli mudlovskou školu a vydám se tam na exkurzi. Začala jsem tedy přemýšlet. Základní školy, tam by se mohlo stát, že se budu nudit, a já chtěla nějakou akci! Ve škole pro kuchaře hrozilo, že jim sežeru všechno jídlo. Obor pro instalatéry, promerlina, co to je? Obor kadeřnice, děkuju pěkně, na moje vlasy mi nesahej! Obor divadelní technik, no, divadlo to bude i tak dost velké, proč to ještě zhoršovat. Prostě jsem si po dlouhém mozkovém dloubání a hloubání vybrala střední zdravotnickou školu. Pojďme se tedy na to mudlovské vzdělávání podívat trochu blíž.

Budova střední zdravotnické školy v jednom nejmenovaném mudlovském městě je vcelku nevýrazná, takže jsem na první pohled byla krapet zklamaná (asi jsem moc zhýčkaná našimi rozlehlými školními pozemky a množstvím impozantních věží a věžiček, no jó, vítejte v mudlákově). Vnitřek budovy taky nebyl ničím až tak zajímavý, schodiště, dlouhé chodby a řada menších a větších učeben, z nichž většina je vybavena podobně jako u nás – lavice, židle (i když naše vybavení je samozřejmě lepší). Co mi ale přišlo zajímavé, je, že některé učebny mají představovat prostředí nemocničního pokoje a jsou zařízeny postelemi, dokonce i figurínami, které představují pacienty (což bylo trochu děsivé, měla jsem pocit, že mě pořád sledují)! Tyto učebny mají prý navodit skutečné nemocniční prostředí, aby si žáci zvykli na to, co je v budoucnu čeká a nemine. Studentíci se v takto vybavených třídách učí kupříkladu následující úkony:

  • jak stlát lůžko podle předepsaných pravidel a v co nejkratším čase;
  • jak převlékat lůžko, na kterém leží nepohyblivý pacient;
  • jak pomáhat pacientovi s hygienou;
  • jak pacienta přebalit;
  • jak mu převázat ránu atd.

Nebudu vám lhát, vypadá to dost složitě, zlaté naše přeměňování.

Aby toho nebylo málo, tyhle učebny jsou pochopitelně vybaveny i řadou děsivě vyhlížejících mučicích nástrojů. Jak mi ale bylo později vysvětleno, jedná se o běžné zdravotní pomůcky. K vidění jsou zde třeba emisní misky (představte si malou mísu), tlakoměr (malá krabička s návlekem na ruku), stetoskop (hadička, kterou si doktor strčí do uší a pak poslouchá pacienta), buničina (takový bílý kapesník), injekce (vražedně vyhlížející jehla, již vám doktor nebo zdravotní sestra vrazí bez milosti do těla a odebere krev) a další věci.

Aby učebny měly styl, jsou někde vystaveny nádoby s tekutinou, ve které je naložen lidský mozek, slepé střevo nebo třeba lidský plod či nádor! Je to teda hodně morbidní a slabé povahy v takto „vyzdobené“ učebně asi příliš dlouho nevydrží. Nejspíš tím chtějí docílit toho, aby slabé kusy co nejdřív odpadly, což je vcelku chytrá strategie. Co mě při exkurzi po učebnách ještě zaujalo, bylo, že ti chudáci musejí psát na tabuli křídou, nemají žádný zlepšovák, co to napíše za ně, to je docela smutný příběh.

Ještě smutnější a hlavně děsivější jsou učící praktiky. Věděli jste, že studenti se umění odebírání krve učí sami mezi sebou?! Rozumějte: zkouší to na sobě, na svých spolužácích! Vždyť je to nezákonné, nebo ne? Když jsem viděla jednoho studenta, jak nemůže svému spolužákovi najít žílu a propichuje mu ruku skrz na skrz, docela mě polil pot. Šoufl se zřejmě udělalo i jedné studentce, jež se málem přerazila při útěku na toalety (asi tam bude hluboce přemýšlet o svém budoucím osudu). Při tomhle výjevu jsem si vzpomněla na tu babiznu Dolores Umbridgeovou, která praktikovala na studentech morbidní tresty, a pojala jsem podezření, jestli se neusadila v mudlovském světě a neřídí tuhle školu. Má paranoia byla rozehnána ve chvíli, kdy jsem spatřila ředitele školy – malého, obtloustlého, plešatého, ale vstřícného mužíčka v kšandách (ten měl do Dolores hodně daleko).

Nutno ještě zmínit, že se studenti učí zcela odlišné předměty než my. Kupříkladu český jazyk, matematiku, chemii, právo, tělesnou výchovu, zdravovědu, sociální politiku nebo třeba ošetřovatelství. Předměty mi přišly v porovnání s našimi vcelku nudné, ale i přesto je o studium mezi mudly velký zájem, což je hlavní. Místní studenti nenosí žádné uniformy, každý si do výuky přijde oblečený, v čem jen chce, pouze na praxi mají předepsané jakési bílé uniformy. Kromě nic musejí mít upravené nehty a vlasy a měli by se prý vyhnout tetováním, barevným a nápadným účesům nebo náušnicím v různých částech těla (těžko říct, jak moc se tím studenti řídí, protože někteří jsou pomalovaní, jako kdyby vylezli z Azkabanu).

Po skončení exkurze musím uznat, že to studenti nemají nejjednodušší a rozhodně si zaslouží obdiv. Každopádně jsem ráda, že se ve zdraví vracím zpátky do naší školy, kde jsme natolik kultivovaní, že si nevrážíme injekce do rukou (a merlinvíkam ještě).

Pro Hadího krále
Ruby Élise Day

2 komentáře

  1. Veronica N. Williamsová
    22. 4. 2021 (21:34)

    Injekci by mi v životě žádný spolužák nepíchl, na to se mám moc ráda!
    Zajímavý rozdíl, jste velmi statečná, že jste se vydala do tak nebezpečného zdravotnického teritoria, prošpikovaném mudly s jehlami (napuštěnými kdovíčím) a děsivými figurínami. Kdesi jsem četla, že figuríny snad umí samy chodit a říkat bizarní slova? Není to nakonec stejný druh figurín z mých soutěží, které kreslí za studenty?? A víte, že si ztrátu dalšího (teda co) zmijozelského studenta nemůžu dovolit?

    • Ruby Élise Day
      23. 4. 2021 (07:21)

      Klid madam kolejní, tyhle figuríny už měly to nejlepší za sebou a byly rády, že vůbec leží natož chodit nebo mluvit (škola na tom zřejmě nebyla finančně moc dobře). A ztráta studenta? Ehmm, o ničem takovém nevím…

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*