Když se řekne Ďáblova jáma, všichni hned vědí, o jakém místě je řeč. A kdo by přece jen nevěděl, je to ono záhadné místo v Prasinkách, které je opředeno tajemnou atmosférou, strachem a napětím. Ďáblova jáma, jak již název napovídá, je jáma tak hluboká, že nikdo nedohlédne na její dno. Můžeme se tak pouze domnívat, co všechno se v ní skrývá. I přesto je místo denně navštěvováno desítkami kouzelníků, kteří pokouší štěstí a chtějí přejít na druhý konec. Překonat onu propast však může jen ten, kdo uhádne slovo, které si na něj vymyslel sám Ďábel. Kdo jej neuhodne, zažije dlouhý pád do útrob temnoty.

Naši redakci už dlouhou dobu zajímalo, jak to vlastně na samotném dnu Ďáblovy jámy vypadá, co se tam skrývá a co se děje s oběťmi, které Ďábel uchvátí. Vydala jsem se proto do terénu s cílem přinést odpovědi na všechny dlouho nezodpovězené otázky.

Už když jsem se blížila k místu určení, viděla jsem frontu, která se jako had vlnila několik metrů. U Merlinových vousů, tady snad strávím mládí, proběhlo mi hlavou a neochotně jsem se zařadila na konec. Frontu tvořili kouzelníci i čarodějky všech věkových kategorií. Na některých byla vidět značná nervozita, jiní oproti tomu hýřili vtipem a neskrývaným nadšením. Oslovila jsem staršího kouzelníka před sebou a optala se ho, co ho k jámě přivádí. „Víte, paninko, já do Ďáblovy jámy chodím už od svejch sedumnácti. Nějak mě ten Ďábel chytil a nemůžu se ho pustit. Někdy se tam vyloženě těším, to když si chci odpočinout od manželky a mít trochu klid.“ Musím říct, že po těchto slovech jsem byla dost zmatená a kladla si otázku, kolik dalších kouzelníků utíká k Ďáblovi, aby nemuseli být s manželkou…

Po dvou hodinách jsem se konečně dostala k propasti a měla jsem uhádnout dané slovo. Stála jsem na samém okraji a pod sebou neviděla nic než černou tmu. Protože mým úkolem bylo spadnout, příliš jsem se nenamáhala s přemýšlením a říkala Ďáblovi jedno špatné písmeno za druhým. Po několika pokusech už Ďábel řekl dost a já byla shozena do jámy.

Bylo to… jako by vás do zad strčila neviditelná ruka. Najednou přepadnete přes okraj a černá nicota pod vámi vás pohltí. Tahle temnota je děsivá, natolik děsivá, že jsem si při pádu přála, aby už vše skončilo a já dopadla na dno. Padala jsem zhruba minutu, ale přišlo mi to jako věčnost. Při pádu letíte naprosto nekontrolovatelně, tudíž to není nic příjemného, kolem vás je jen tma, nemáte proto ani žádný přehled o tom, co se kolem vás děje. V hlavě vám duní a slyšíte, jako by kolem vás znělo tisíce bubnů.

Když jsem konečně s žuchnutím dopadla na zem, ulevilo se mi (nebojte, váš pád před koncem zpomalí polštářové kouzlo). Černá tma kolem mne se rozplynula a já zřetelně viděla, že se nacházím v rozlehlém skalním labyrintu. Vysoké kamenné stěny osvětlené pouze mihotajícím ohněm loučí sahaly desítky metrů vysoko a člověk si uvnitř takového komplexu připadal malý a ztracený. „Vstávej, ty motáku!“ Trhla jsem sebou, když jsem za sebou uslyšela hrubý hlas. To mne okřikl sám Ďábel a už si to ke mně štrádoval rozhodným a pevným krokem. Byl zahalen v černé kápi, takže mu nebylo vidět do tváře. Vidět byly jen ruce zarostlé tmavou černorudou srstí s dlouhými pařáty a dvě mohutná kopyta.

Nebudu vám lhát, měla jsem nahnáno. „Tumáš!“ Hodil po mne věcí, kterou jsem nikdy neviděla a netušila, co s ní dělat. „To je na čištění záchodů,“ pronesl se smíchem. „A hni sebou, nemám na tebe celý den!“ Rychle jsem vstala a klusala za Ďáblem, který mě dovedl skalním labyrintem k místnosti s nápisem veřejné toalety.

„Ty záchody vydrhneš, rozumíš, a to bez kouzel, ty tady nefungují, pracuje se tu pěkně po mudlovsku!“ Otevřel mi dveře od nevábně vonících toalet, kde to páchlo, jako by tam vybuchlo tucet bomb hnojůvek, a strčil mne dovnitř. „Až budeš mít hotovo, hlas se o další práci.“ S těmito slovy odešel a já slyšela, jak kontroluje práce dalších nešťastníků. Pokud jsem se odsud chtěla dostat, nezbývalo mi nic jiného, než se dát do práce. Můžu vám říct, že mudlové mají vážně těžký život…

Když jsem měla toalety vydrhnuté, Ďábel si je přišel zkontrolovat a hned mi zadal další úkol. Tím bylo vybírat mu z kožichu blechy. No, nevím, co bylo horší, jestli ty záchody, anebo tohle. Při vybírání těch neřádů z kožichu se Ďábel uvolil k zodpovězení několika otázek.

Ruby: „Kolik úkolů musí splnit ten, kdo sem spadne?“

Ďábel: „Dřív se dávaly tři úkoly, ale teď už jen dva, protože se zvýšila návštěvnost jámy.“

Ruby: „Co se stane s tím, kdo úkol nesplní, anebo ho splní špatně?“

Ďábel: „Ten, kdo odmítne splnit, bude ponořen do kotle s vařící lávou. Takový rebelant si pak rozmyslí, co je mu milejší, jestli pracovat, anebo se škvařit. (smích) Když úkol vykoná špatně, musí ho dělat znovu, tak dlouho, dokud to nenapraví. Za trest pak dostane přidán ještě jeden úkol navíc. Výhodou je, že tady neplatí čas, takže si tu ty líné lemry můžu nechat, jak dlouho chci.“

Ruby: „Potkala jsem ve frontě kouzelníka, co říkal, že sem chodí rád. Dost mne to překvapilo. Je tu více takových, kterým se zde líbí?“

Ďábel: „To záleží… je to kus od kusu. Někdo sem přijde jednou a když zjistí, že musí dřít bez použití kouzel, už sem nepáchne. Někomu to pro změnu nevadí a chodí sem vcelku pravidelně. Taky mě to udivuje, ale co, aspoň nám obchody jen kvetou.“ (smích)

Ruby: Jaké nejčastější úkoly zde může dotyčný dostat?“

Ďábel: „Málokoho baví domácí práce, navíc bez použití kouzel, takže si tady užijete práce jako vytírání, ruční praní špinavých ponožek, mytí oken, žehlení, utírání prachu, mytí kotlů nebo zašívání ponožek. Pak tu máme třeba přikládání do kotlů, krmení třaskavých skvorejšů nebo kydání hnoje. A teď už dost žvanění a hybaj do práce, ty blechy mě snad sežerou…“

Dala jsem se tedy neprodleně do práce a když jsem po zhruba dvou hodinách splnila i tento úkol a mohla si konečně ošetřit od blech pokousané ruce, dostala jsem svolení jámu opustit. Odcházela jsem značně unavená, trochu, vlastně trochu víc, zapáchající a pokousaná od blech, těšilo mne ale vědomí toho, že jsem přežila. Když jsem musela vyšlapat asi tak tisíc schodů, abych se dostala nahoru z jámy, fronta nadšenců byla téměř stejně dlouhá jako když jsem ji opouštěla. Obliba tohoto místa je vzhledem k tomu, co se děje uvnitř, opravdu zarážející.

Článek doplňuje pouze jedna fotografie (v jámě není dovoleno vytvářet obrazové či zvukové záznamy, všechny přístroje zde navíc přestávají fungovat). Ďábel dal ale svolení k tomu vyfotit blechu, která toužila být zvěčněna.

Pro Hadího krále
Ruby Élise Day