Za slávu a ehm… jakže to bylo?

Podařilo se mi rozluštit ddalších pár stránek z deníku neznámé dobrodružky. Vypadá to, že se dostala do svízelné situace a hraničářkou se jen tak nestane.

 

7. srpěna

Jsem hluboko v Horním lese, podle kompasu a zběžně nakreslené mapy, co jsem dostala od toho vydřiducha Tenrika, jdu dobře.

První den – to bylo úterý – jsem prošla Černým lesem a přišla jsem až do vesnice Tarmund. Dost honosné jméno na takovou díru, ale když jsem se tam rozhlížela, zjistila jsem, že mají překvapivě početný hřbitov. Podle náhrobků starý jak Metuzalém. Na některých z těch náhrobků bylo písmo, které jsem nemohla přečíst. A vůbec to tam bylo celé jakési tajemné.

Taky mi tam několik lidí s vylekaným výrazem řeklo, že v Černém lese žije loupežník, který nemá s nikým slitování a obere každého. To jsem vážně zvědavá, kde na tom byli. Já jsem tam byla aspoň dvě hodiny a nikde nikdo.

Přespala jsem v jedné stodole a k snídani si vzala pár vajec. Ostatně všude se jim tam nějaký váleli a nikdo o ně neprojevil zájem, tak co? Moc se tam o ty svoje slepice ale nestarají, vidět to moje babička, tak ji trefí (samozřejmě myslím babičku Květu, ta druhá nejspíš vůbec neví, co to slepice je).

Nicméně mě místní před vstupem do Horního lesa zrazovali, prý je tam nějaké nebezpeční. Nebyly schopni se pořádně vymáčknout co, ale jestli to bude to samý jak s tím loupežníkem, tak se nemám čeho bát.

Čím jsem blíž cíle mé cesty, tím je voda, co potkávám, slanější. Jsem zvědavá, co budu pít, až tam dorazím.

8. srpěna

Braduru jsem našla v pořádku, prakticky nešla přehlédnout, ale získat hlízy a co nejmíň ji porušit to už bylo horší (hraničáři, přece kytky neničí). Její listy řezaly jak blázen a halenu mám na rukávech celou potrhanou. Nakonec jsem jich ale šest vydolovala trochu si dáchla a vydala se na zpáteční cestu. A samozřejmě bych to nebyla já, kdybych při první příležitosti nezabloudila. Ono v lese se dá zabloudit docela snadno, když nemáte žádnej orientační bod, jenom ty stromy. Jak jsem se tak motala dokola a už potřetí došla na to samý místo, tak jsem se otočila a šla nazpátek. Najednou se ve vzduchu cosi změnilo a já jsem vešla na palouk. No on už to skoro palouk nebyl, ale to důležitý co tam bylo, byli dvě mrtvoly, teda spíš už jenom kostry. Jedna z nich byla dlouhá příšera, samej trn a taky nevypadala zrovna nejedovatě. Ta druhá byl nějaký rytíř, nebo něco hodně podobného. Byl skoro celý v brnění i když už ne tak v celku jako za živa. Najednou jsem si všimla, jak se něco blýsklo v trávě a když jsem to zvedla, k mému překvapení jsem zjistila, že je to prsten. Zlatej a docela velkej s erbem a nějakým nápisem. Když jsem ho rozluštila bylo tam: Pro humanum orbi. No moc jsem tomu nerozuměla, latinsky neumím, jenom možná tuším, že humanum bude mít něco společného s člověkem. K mému velkému potěšení měl ještě u sebe asi třicet zlatek, tak jsem si je vzala taky. Nejsem si jistá, jak se k tomuhle staví janičářský cech, ale za něco se najíst musím.

10. srpěna

Když jsem se vrátila do Stínoslavi, tak mě nejprv Sonrik vyčetl, kde se tak dlouho flákám a pak si zkontroloval ty hlízy. Evidentně byl spokojen, protože mi dal pět zlatek.

,,Přesně tohle jsem potřeboval,“ pochvaloval si, pak mě přejel pohledem, měl ohořelé obočí. ,,Jestli chceš, tak tě vezmu do učení. Nedělám to zrovna rád, ale vypadáš, že bys mohla být užitečná.“

,,Eh… no… totiž… já jsem chtěla bejt hraničář,“ vypadlo ze mě.

Sonrik se rozchechtal.

,,Myslíš, že by tě tam chtěli? Ženskou. No možná jo, ty cvoci jsou schopni všeho. Tak já ti něco řeknu: Přimluvím se u nich za tebe, když mi doneseš knihu Potarium causa potentia. Ti šašci v Magické věži ji nemají, ale určitě bude v univerzitní knihovně. Dones mi ji. Zařiď si to jak chceš, třeba ji ukradni, ale přines mi ji sem. Jinak se můžeš s hraničářstvím rozloučit, panenko.“

Zašklebil se na mě a začal zase něco míchat.

No jestli je to moje jediná šance…

Vydala jsem se znovu na cestu přes Kvílivé pláně. Tentokrát jesm ale měla štěstí. Když jsem ušla asi míli dohnal mě nějaký povoz na kterém seděl postarší mág a že prý jede na univerzitu a že mě sveze. Jakmile jsem si sedla vedle něj na kozlík vrazil mi do rukou otěže a otevřel nějakou tlustou knihu, že prý se musí učit, že je to student a bude mít zkoušky. Já ty mágy vážně nepochopim, i když jsou dospělý tak jsou věčně věků studenti.

11. srpěna

Průšvih jako vrata vod stodoly! Mě to bylo hned jasný, že se něco semele, ale vezmu to popořadě.

Dneska ráno jsme dojeli na Nan-Tirith. Univerzita je vážně velkolepá, samej mramor a tak. Kolem velkého náměstí s kašnou jsou všechny důležité budovy a knihovna taky. Zamířila jsem rovnou k ní. Ve vstupní hale jsem se málem natáhla, protože jsem koukala na zdobenou obrovskou kopuli a na zemi byla kamenná deska. Byl na ní erb a latinský nápis, který mi přišel nějaký povědomý. A taky že jo, měla jsem hned zdrhnout. Ale ne, já jsem musela vytáhnout ten prsten a začít to tam zkoumat a poměřovat. Byl to ten samej erb a nápis jako na prstenu. Pro humanum orbi. Přišel ke mně nějaký starý, úctyhodně vypadající mág, asi knihovník.

,,Dobrý den,“ pozdravil mě. ,,Mohl bych vám s něčím pomoci?“

,,No, mohl byste mi říct, co to znamená ten nápis?“ ukázala jsem na heslo u erbu.

,,Ale jistě. To znamená: Za lidský svět. Traduje se, že kdo vlastní prsten se stejným erbem…,“ pohled mu padl na prsten v mé ruce a hlas se vytratil.

,,Pro svatou Meaie! Vyvolená!“ vykřikl a chytl se za klobouk. ,,Děvče, víš ty vůbec co to znamená?!“

Nevěděla jsem, co mám dělat.

,,Ne,“ hlesla jsem. ,,Mohl byste mi to…“ Dál jsem se nedostala, chytl mě za ruku a táhnul mě do jakéhosi sálu.

,,Hej ty!“ zavolal na nějakého učně. ,,Svolej radu! Do Sálu poznání!“

Zachvíli se sál hemžil samými vousatými pány v kloboucích a honosných rouchách. Knihovník mi zatím vysvětlil, že pověst praví, že muž (haha) mající prsten s erbem a heslem bude zachráncem této země, vyžene z ní temnotu a předá ji do rukou lidu. Nebo spíš lidí.

Nejstarší a nejzamračenější mág mě shlédl od hlavy k nohám a zase nazpátek.

,,To má být jako ona? To je jasné, ten prsten je určitě nějaký padělek!“ vytrhl mi prsten z ruky a začal ho zkoumat. Pak se strhla pěkná hádka. Pokusila jsem se dvakrát vytratit, ale pokaždé mě někdo zadržel. Začaly se ozývat věci jako: Muž! V té pověsti se jasně mluví o muži!“ a ,,To je absurdní, podívejte se na ni.“; následně: ,,Ale vždyť to není ani člověk, jenom na půl a to kdo ví jestli.“ nakonec: ,,Pánové, pánové!“ utišil je mocný hlas. ,,Je to jasné. Má prsten, je vyvolená. Pokud se toho nikdo z vás, pánové, nechce ujmout, postarám se o to sám.“

Pohledy všech se upřely na mě.

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*