Je tomu už víc než týden, co jsem se (tuším, že jako první) nakazila úplavicí a byla odlifrována přímo na Ošetřovnu. Prostředí to není příliš inspirativní, přesto se mi v hlavě během nekonečného počítání oveček objevil námět na článek.

Počet nakažených od prvního dne rychle stoupal, a tak jsem ze své postele ani nestíhala sledovat všechny nově příchozí tváře. Zato teď trávím hodiny pozorováním ošetřovenského cvrkotu. Ten chrápe, tahle jí pudink, někdo jiný zase zívá, kamarádka se natahuje po svých lécích, fialoví důstojně sténají. Ale počkat! „Támhleten prvák se počůral!“ rozezní se Ošetřovnou. Zírám na to jako na zjevení. S úplavicí asi nebude žádná legrace.

Usínám. Když se probudím, kolem mě probíhá čilá diskuze a jejím tématem je ona politováníhodná událost. Vyjádřím svou soustrast tomu chlapci a nahlas se udivuji, jestli se něco takového stává často. V tom okamžiku se na mě spolužačka z koleje divně zadívá. „Vždyť ty jsi to udělala taky,“ povídá mi. Vůbec jí nevěřím, ale ona má dokonce důkaz (nechtějte vě/idět).

Tak teď už mám k úplavici opravdu respekt. Zanedlouho jsem však svědkem toho, jak se stejná nepříjemnost stává chlapci trpícímu pouhou chřipkou. Moment tedy – vám se něco takového stává, když máte chřipku? Mně teda ne.

Začínám vážně pochybovat o léčivém vlivu Ošetřovny na naše zdraví, co když ho ještě více podlamuje? Až se příště rozstonám, raději bych do domácího ošetřování…

Vzhledem k povaze textu neuvádím obrazovou přílohu.