Včera večer, když jsem se konečně dostala domů, jsem si řekla, že sepíšu své zážitky z víkendu a podělím se o ně s vámi. Možná se tu najde někdo, koho by to mohlo zajímat. Protože to bylo vážně skvělé. Ale konec planých řečí… Přes víkend jsem totiž byla v dračí rezervaci.

Totiž, chápejte, mezi skutečnými draky a dračími jezdci. Bylo to něco nádherného, dalo by se říci nepopsatelně krásného, jenže to bych se nemohla o popis ani pokusit. Prostě něco, co musíte zažít alespoň jednou v životě. Ale, abych začala od začátku. Byla jsem o víkendu doma, maminka si myslí, že je mi ve škole smutno, tak musím čas od času víkendy trávit doma. Nemusím snad zdůrazňovat, že se můj názor od názoru maminky poněkud liší. Tentokrát jsem však byla nadšená. Už když si pro mě maminka přišla (a spolužáci se mi pochopitelně opět vysmáli), vypadala jinak, než normálně. Tvářila se, jako by mi něco nechtěla říci. Teprve doma, když jsem zjistila, že mám zabalené zavazadlo, jsem zjistila, že se jede ven. Pořád jsem však nevěděla, kam. Do poslední chvíle to přede mnou drželi v tajnosti. Maminka, táta i bratr. Dokážete si asi představit, jaké bylo mé nadšení, když jsme se přenesli přímo ke vstupu do laponské dračí rezervace. Nevím, do jaké míry znáte Laponsko a jeho obyvatele. Oblast se rozkládá na území Norska, Švédska, Finska a Ruska. Z větší části se nachází za polárním kruhem. Táta nás všechny obklopil zahřívacím kouzlem, bylo to vážně nutné. Tu kratičkou chvíli jsem myslela, že umrznu.

Vešli jsme do rezervace a brzy nás ubytovali v jednom z domků pro návštěvníky. Domky samotné jsou opatřené zahřívacím kouzlem, které pozná, zda je lidem uvnitř zima a podle toho topí. Tam jsme se všichni pořádně oblékli a vyšli jsme ven. Už na nás čekal průvodce. Nejprve jsme se seznámili s tím, jak to v rezervaci chodí. Nahlédli jsme do pracoven mistra chovu i mistra lektvarů. Tyto dvě funkce jsou v každé rezervaci tím nejdůležitějším. Lidé přichází a odchází, když je jim zle, když se jim něco přihodí, prostě se přemístí k léčiteli. Ale o draky je třeba pečovat s maximálním nasazením, v nejvyšší kvalitě. Zvlášť v této rezervaci, ale o tom až později. Překvapilo mě, že lektvary pro draky se vaří v běžných kotlících, jako máme tady ve škole. Vysvětlili nám, že dřív se vařilo přesně v takových kotlících, jaké si každý představí, když se mluví o dracích. Tedy ve velkých. Bylo třeba několik pomocníků, kteří pomáhali s přípravou lektvarů. Potom se ovšem v dračí rezervaci v Rumunsku objevil skutečný mistr lektvarů, který svému oboru více než rozuměl. Začal vytvářet lektvary ve větší koncentraci, proto stačí menší kotlík a proto je, v konečném důsledku, mnohem snazší přimět draky, aby své lektvary vypili. Třeba se nalijí do vydlabaného melounu nebo do nějaké mršiny, podle toho, co má ten který drak rád. Brzy se toto vylepšení rozkřiklo po ostatních rezervacích a postupně všichni mistři lektvarů přešli na tento způsob přípravy.

Průvodce nám povyprávěl o historii rezervace, o vztazích s místními Sámy (původní obyvatelé), o výsledcích rezervace. A hlavně, o raritě, kterou se rezervace může pyšnit. Několik vynikajících exemplářů Ledového draka. Možná jste slyšeli, že Ledového draka není možné ochočit, že je krutý, sebestředný, se sobě rovnými bojuje, menší a slabší nemilosrdně likviduje. Tady nám ukázali, že to není až tak úplně pravda. Nejstarší exemplář, nádherně namodralý Aslak, žije v rezervaci již od svých čtyřiceti let, tedy poměrně dlouho. Tehdy, zřejmě jako důsledek nějaké mladické nerozvážnosti, utrpěl vážné zranění levé přední nohy. Místní léčitelé se ho ujali, uzdravili ho a on zůstal. Tváří se chladně, přesně tak, jak na pohled vypadá, ale ti, kteří ho znají lépe, hovoří o jeho zvýšené empatii, moudrosti a hlubokých citech, kterých je schopen. O něco mladší Saari byl dřív trochu divoký, ale už se také zklidnil. Natolik, že dovoluje návštěvníkům, aby se na něm svezli. Podle průvodce se tím tak trochu baví. Jen prý od těch, které sveze, požaduje nějaký drobný dárek, nejlépe nějaký kvalitní šperk. Nemusí být drahý, ale dobře vyrobený. Klidně ze skla. Průvodce říkal, že Aslak sbírá krásné chladné zbraně, ovšem nejsem si jista, k čemu by mu asi tak byly. Nevím, jestli průvodce tak trochu nepřeháněl.

Také se říká, že Ledoví draci svým dechem mohou zmrazit svou oběť, která pak žije, ale nefunguje. Když se posléze rozmrazí, může dál žít. Nevím, co je na tom pravdy. Když mi později Saari dovolil se na něm svézt, byla mi strašná zima. Jen nevím, jestli za to mohl jeho dech, či chlad vzduchu, který kolem nás svištěl neuvěřitelnou rychlostí. Svezl se i bratr a maminka, tátu podezřívám z toho, že se tak trochu bál, raději se vůbec k jízdě nepřihlásil. Maminka nic neříkala, ale já si myslím, že to pro ni byl úžasný zážitek. Bratr se pozvracel.

Já byla z letu nadšená. Pocit, jaký se vás zmocní, když si vás drak prohlíží, se nedá popsat. Záleží na drakově úsudku, jestli vás sveze, nebo ne. Prý jsem se mu zalíbila, takže mě svezl několikrát. Nejdřív jsem měla hrozný strach, že spadnu. Představte si, že sedíte na živém tvoru, který má svůj vlastní mozek, a ten se rozběhne a skočí do propasti. Můžete si stokrát říkat, že určitě nečekal právě na vás, aby spáchal sebevraždu. Prostě to nefunguje. Doufám, že jsem nekřičela hrůzou příliš nahlas. Chápu, že se Saari dobře bavil. Na poslední chvíli pád vybral a vynesl mě tak vysoko, že jsem měla problémy se nadýchnout. A když jsem už popadla dech, zase jsem měla pocit, že si spálím plíce. První let trval asi deset minut, měla jsem pocit, že jsem zestárla tak o deset let. Pak mě svezl ještě třikrát. Ne, že bych se bála méně, ale začala jsem si to víc užívat. Nakonec jsem dračí jezdce pochopila. Je to nádherné, i když si nejsem jista, jestli bych někdy dokázala usednout na draka bez strachu, který se mě pokaždé zmocnil. Nebo je to tak správně? Má se člověk pokaždé trochu bát?

Původně jsme si s sebou vzali foťák, abychom zdokumentovali své zážitky. Průvodce nám však řekl, že se draci nesmí fotit, že by to mohlo špatně dopadnout. Tak jsem si alespoň Saariho nakreslila.

Keša z Borové