Mudlové říkají, že přátele si vybíráš, nepřátele si děláš a rodinu máš.

Tak přesně na toto rčení jsem si vzpomněla minulý víkend. Mám strýce, otcova mladšího bratra. Jak vždy s oblibou říkám, on je to takový patriarchální fundamentalista. Skutečnost, že mne rodiče nechali nastoupit do Bradavic, jej velmi popuzuje. Podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí bych se měla doma učit domácím pracem, abych se mohla dobře vdát. Vzdělání přece pro ženu až tak důležité není, ne? Těch pár kouzel, které v domácnosti používá, se snadno naučí od své matky.

Tento strýc má velkou farmu. Specializoval se na pěstování rostlin potřebných do nejrůznějších lektvarů. Pochopitelně má veškerá nutná povolení od ministerstva, a spoustu ocenění, jak skvělý je pěstitel. Nejvíce si cení toho ocenění, které se týká pěstování oměje. Oměj je to, o čem vám chci vyprávět.

Existuje přes 200 druhů oměje, strýc jich na svých pozemcích pěstuje něco kolem dvanácti. Jakkoli jsou oměje trvalkami, čas od času je dobré na podzim hlízy ze země vyjmout a přes zimu nechat odpočinout. Pokaždé jde o velmi citlivou práci, s hlízami oměje je třeba zacházet jako s nejdražšším šperkem. Když se vyndají z hlíny, nechají se trochu oschnout, prohlédnou se kořínky, zda jsou všechny zdravé a silné. Pak se uschovají do tmy a do chladna. Ne do zimy, hlízy se nesmí nachladit. V žádném případě. Kdyby se nachladily, chřadly by, až by zemřely docela.

Minulý víkend byl den, kdy měly být hlízy vyjmuty ze svého zimoviště a opět zasazeny na určená místa. Proto se sešla celá rodina. Při množství, o jakém se v případě strýcovy farmy bavíme, to je rodinná sešlost naprostou nutností.

A pak se to stalo. Teprve teď jsme zjistili, že okno do sklepní místnosti, kde byly hlízy uschovány, bylo špatně utěsněno přezimovacím kouzlem a v zimě se do místnosti dostal mráz. Na obrázku, který tu vidíte, je silná a zdravá hlíza. Tak přesně taková… tam nebyla ani jedna.

Ten víkend byl opravdu smutný. Místo radostného nadšení provázeného jemným vzrušením z příchozího jara, se domem ploužily tiché stíny nesoucí zmrzačené hlízy na sluníčko. Bylo to marné. Z každých deseti bylo třeba sedm oželet. Strašlivé ztráty. Kromě nesmírné psychické újmy nás však postihla rovněž újma fyzická. Většina hlíz se nacházela v nejrůznějším stádiu rozkladu a bylo třeba je všechny vynést ze sklepa ven, na denní světlo.

Rukavice nepomáhaly, plesnivá hnijící břečka zatékala do bot a způsobovala nám nepříjemnou vyrážku. Špatně se dýchalo, záda bolela. Přestože jsme okamžitě vypili pohár náležitého lektvaru, doteď se necítím příliš dobře. Pronásledují mě noční můry, ve kterých mě honí shnilé bram… omějové hlízy, šlapu po nich, na vzniklé kaši mi kloužou boty a když spadnu, ostatní hlízy naskáčí na mé tělo a rozpliznou se na něm.

Strýce tato finanční ztráta nepoloží. Avšak možná začne přemýšlet o tom, že když mu říkám, že přezimovací kouzlo, které používá (protože ho používal huž děd ha praděd), nepatří k nejspolehlivějším, třeba na tom něco bude.

Keša z Borové