Ohňová země a ohňový krab

V dalekých zasněžených horách žil muž Henrik s krásnou ženou Hannou, kterou velice miloval. V horách měli krásný dřevěný domek, který byl postaven ze starých dubových kmenů před mnohými lety. Jejich domácnost byla chudá, ale jim to k životu stačilo. Byli skromní a vzájemně se strašně milovali. To bylo pro ně to nejdůležitější. Jednoho dne šel Henrik do vzdáleného lesa pro dříví, ale venku se strhla bouře. Vítr lomcoval horou sem a tam. Sníh utvářel zeď, před kterou nebylo ani na krok vidět. Hanna ho vyhlížela z okna a prosila, aby se jí muž vrátil. Jenže nestalo se tak.

O měsíc později Hanna uklízela dům a probírala se Henrikovo věcmi. Najednou našla malou zamčenou truhlu, od které neměla klíč a ani ji v životě neviděla. „Co to může být,“ řekla si tázavě žena a rachotila s truhlou. Vzala do ruky nůž, který byl položen kousek od ní na římse krbu. Páčila, mlátila, házela, dupala, až ji otevřela. Uvnitř truhly ležela stará kniha.

Cestopis Tjugondedaga do Ohňové země aneb jak magik býti.

Žena držela knihu v ruce a četla si název na jejím hřbetě a koukala i na její hlavní stranu, která byla doprovázena ilustrací velkého netvora, ze kterého šly plameny do všech stran. Koukala na knihu a nechápala stále, co to je a proč ta kniha byla uzamčena v truhle. Co je na ní tak zajímavého, říkala si. Pomalu ji otevřela a začala v ní listovat. Četla si různé zápisky z výpravy do Ohňové země, která prý podle informací měla být místem magie a moci. Vše doprovázela spousta ilustrací, na kterých bylo několik netvorů a tvorů z bájných listin. Hanna přemýšlela celou noc a držela knihu v ruce. Napadlo ji se na to místo vydat. Jít cestou podle mapy, která byla také v knize nakreslena, a konečně získat něco – třeba i zpět svého manžela.

Druhý den ráno vstala a začala si balit potřebné věci na cestu do vzdálené země. Země, kde oheň je na každém kroku. Vydala se vstříc svému osudu a putovala přes různá území, skály, hory a řeky. Najednou stála před mohutnou vysokou skálou, která cestu před Hannou uzavřela ve svých kamenných prackách. Nakoukla do knihy a jezdila očima po stránkách.


Stál jsem před skálou a přemýšlel co dál mám dělat, abych se dostal do té země, o které mluvila ta věštkyně ve Stockholmu. Všímám si spousty věcí okolo. Cesta pokračuje dál, ale skála stojí v cestě. Je těžké přemýšlet, co bude potřeba udělat. Opřel jsem se o skálu a koukám se kolem sebe. Pak si najednou všimnu, že na kameni, co stojí přede mnou, je něco napsané: Kapku sebe, kapku mně dej do spárů. Kapku sebe, kapku mně dej do srdce.

Hanna stále četla zápisky a přemýšlela. Najednou jí došlo, co musí udělat. Vzala do ruky nůž, který měla za opaskem, a maličko se řízla a otřela krev o skálu. Krev se ihned vstřebala do skály a ta začala za dunivých a mohutných zvuků otevírat své brány. Všude okolo se začala zvyšovat teplota a Hannu ovál velice horký vzduch. Dala se rovně po cestě. Tato zem byla tak divná. Tohle přesně si myslela, ale pokračovala ve své pouti tou krajinou, aby našla to, co potřebovala. Kámen ohně s krunýřem ohnivého kraba. Cestou míjela spoustu podivných věci. Skály různých tvarů, které objímal oheň různých barev. Cesta byla z drahých kamenů, které dávaly svou krásu na odiv celé krajině. Čím hlouběji Hanna šla a byla dál a dál. Tím větší teplo bylo a špatně se jí dýchalo. Na nebi se v dálce ukázaly letící ohnivé koule. Lítaly sem tam a neměly žádný přesný směr. Bála se, ale šla po cestě dál. Procházela okolo jeskyně a zahlédla ležícího draka, který koukal jejím směrem.  Drak se vyhříval v blízkosti kamenů a Hanna kolem něj prošla a vydala se po cestě dál.

Najednou dorazila ke kráteru, ve kterém se pohyboval ohnivý krab a šlehal všude okolo sebe plameny do všech stran i do výšky. Hanna se schovala a posadila se, aby si chvilku odpočinula a počkala, až se krab dá ke spánku. Hanna se po pár hodinách probudila a všimla si, že krab usnul a je schovaný ve svém krunýři.Tak ucítila, že má jedinečnou šanci si vzít ten nejkrásnější kámen, jaký kdy viděla. Tak rudý jak krev, rudý jako srdce, rudý jako síla a zdraví. Seskočila po skále do kráteru a pomalu se blížila ke krabovi. Už u něj skoro byla a začala natahovat ruku, aby mohla vzít ten kámen. Když ho měla v ruce, zadívala se na něj a dala se na útěk. Utíkala, co jí nohy stačily, aby byla z té země dřív, než se probudí mocný ohnivý krab. Velká rána a pronikavý řev se rozezní krajinou. Hanna se lekla, až upustila ten kámen. Z nebe vyšlehly mohutné ohnivé blesky a zasáhly Hannu, která uhořela na cestě z drahokamů.

A co plyne z tohoto příběhu? Člověk by si neměl nikdy přivlastňovat, co není jeho, a měl by si vážit maličkostí – anebo o ně poprosit.

2 komentáře

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*