Halloween, svátek, na který se mnozí obyvatelé hradu bláznivě těšili již několik dnů, je konečně tady. Ze všech skříní jsou vytahovány prapodivné kýčovité kostýmy plné motivů lebeček, dýní, veselých netopýrů a dovádějících kostlivců, jež byste si na sebe během školního roku nemohli vzít ani náhodou, aniž byste se druhý den neocitli na titulní stránce havraspárské Módní patroly s titulkem „buran roku“.

Studenti dlouho dopředu pilně sháněli a vydlabávali dýně, aby je pak mohli s veselým pokřikem po někom hodit. Milý bradavický zvyk házet po sobě obrovské oranžové tykve se však letos neomezil pouze na dýně, takže ve Velké síni vzduchem létalo všechno možné od zkažených vajec, která zbyla ještě od Velikonoc, vykoledovaných sladkostí až po nějakou tu skleničku. Projít Velkou síní bez úhony se stalo naprosto nemožným úkonem. Moudrý člověk by si řekl, že bude lepší se tomuto davovému šílenství vyhnout, zašít se na nějaké bezpečné místo, a tam celý den přečkat.

Přesně to jsem chtěl udělat, jenomže ouha! Když už jsem byl v polovině bezpečného zašívání, tu si mě odchytla šéfredaktorka Hadího krále, vrazila mi do ruky fotoaparát a prý že honem potřebuje článek o Halloweenských kostýmech, ale má nové šaty a nechce, aby se jí o ně rozprskla dýně. Já jsem prý oblečený jako strašák do zelí, takže i kdyby mě nějaká ta dýně trefila, nikdo to nepozná, a hlavně to nikoho nezajímá, tak ať prý sebou koukám mrsknout, taky na to nemá celý den.

Profesorka Rawenclav ze zcela neznámých důvodů zvolila kostým upírky. Mohla tak na kolemjdoucí beztrestně cenit své špičaté zuby, aniž by to někomu bylo divné. Všem na potkání také vykládala, jak moc jsou falešné, kde je koupila, kolik stály a jak snadno se vyndávají. Když se jeden mladý prvák opatrně dotázal, zda by mu je nemohla na chvilku půjčit, zahučela profesorka cosi o temném sklepení a zahozeném klíči a odešla.

Jen o pár hodin později, když jsem se vracel z oběda, jsem si všiml, že se před profesorčiným kabinetem začíná tvořit početná fronta studentů a studentek převážně prvního a druhého ročníku. Profesorka Rawenclav ve svém kabinetě prý rozdává cukrátka a sladkosti pouze za básničku. Později jsem si všiml, že většina studentů, které jsem viděl k profesorce vejít, se za záhadných okolností ztratila a že profesorka sama toho dne chyběla u večeře. Určitě to však nemá pražádnou spojitost.

Novopečená profesorka Lecterová, již všichni máme stále ještě zafixovanou jako zelenou, nám zrak vytřela již podruhé. Krátce poté, co jsme si tak nějak neochotně zvykli, že místo zelené oblékla fialovou, škodolibě odhodila i svůj nový fialový háv a oděla se do oranžové. Zvolila slušivou oranžovou róbu, která by jí vynesla, v případě že by se konala nějaká soutěž o královnu Halloweenu, jistě na první místo. Žel bohu, za krásu se musí platit a některé šaty by měly zůstat na figurínách, protože se v nich nemusejí pohybovat. Profesorka Lecterová se celý den ve svých šatech nemohla ani posadit, a tak jen smutně postávala ve Velké síni a občas si tiše postěžovala, jak moc ji její pánská vázanka škrtí a jak špatně se jí dýchá v příliš utaženém korzetu. Na těch podpatcích se prý také špatně chodí a ten klobouk neustále padá.

První pánský model, na který jsem se svou fotokrabičkou narazil a který stál za zmínku, měl na sobě nebelvírský student Inkar Tarkis. Prozradil mi, že se na Halloween připravoval již od minulého roku a že ho mám vyfotit až za chvíli, jelikož si ještě musí sehnat dýni na hlavu, aby byl kostým kompletní. Chodil pak po VS a dyndal po spolužácích a profesorech, aby po něm hodili dýňovou bombu, a tím mu zbývající část kostýmu přičarovali. Kouzlo však nikdy netrvalo dlouho, a když pak Inkar již popáté během několika minut poprosil mladého profesora Hasangekiho, jestli by mu nemohl přičarovat dýni, tak profesorovi, který nechtěl nic jiného než si v klidu dopít své kafe a naškrabat nějaký výklad na ruštinu, (protože na to před tím zapomněl a zítra je termínová neděle), jak se říká, ruply nervy. Čapnul nebohého, teď již zuřivě se bránícího nebelvírského studenta za flígr, odtáhl ho k jídelnímu stolu a hlavu mu nacpal do jedné velké, nekouzelné vydlabané dýně, a ještě mu strhnul pět bodů. Inkar sice získal poslední část svého kostýmu, ale pak celý večer běhal po VS a hledal někoho, kdo by mu pomohl dýni sundat.

NaSaŠí Jackson se rozhodla, že si bude hrát na ducha. Sehnala si dokonce veselou duší škrabošku a pak běhala po hradě a dělala na každého, koho potkala „bu bu bu“. O kus dál ji s kyselým výrazem pozoroval Phosgen Crestfall. Řekl mi, že také uvažoval, že si vezme kostým ducha, aby byla nějaká legrace, ale že když to vidí, tak si nebude kazit pověst. Ta holka prý o strašení neví vůbec nic. Prej „bu bu bu“, kdo se toho jako lekne? Vždyť ani není průsvitná a vůbec se neobtěžuje chodit skrz věci! Pokud chtěla být alespoň trochu realistická, měla prý den před Halloweenem umřít a ne to takhle flákat!

Podobnou masku si na sebe vzal i Andrew Uroboros, kterého jsem zastihl před ošetřovnou. Pochválil jsem mu kostým a zeptal se, za co že se to vlastně převlékl. Jindy milý a přátelský Andy, jehož všichni považují za ochotného a mírného člověka, na mě najednou zařval tak hlasitě, až jsem se lekl, a odstrčil mě z cesty tak prudce, že mi málem vyrazil foťák. Vyrušil tak od práce profesora Whitecrowa, který vylezl ze své apatyky a vynadal mi, že tu dělám takový rámus. Když jsem mu všechno pověděl, řekl mi, že to nebyla maska. Pan Uroboros prý chytil nějakou ošklivou vyrážku, ale jelikož je dneska Halloween, budou lidé jeho obličej třeba považovat za masku.

Poslední zajímavě oblečenou osobou, s níž jsem se setkal, byla má kamarádka Clea Haliová. Bohužel jsem Cleu, která by i ochotně pózovala, nemohl v klidu vyfotit, jelikož jsem já chudák natrefil na Any Dawson, která stejně jako já šmejdila s fotící krabičkou po škole a hledala zajímavé halloweenské modely pro havraspárskou Módní patrolu. Okamžitě na mě začala křičet, že Cleu viděla první a ať se jí neopovažuju fotit. Začali jsme se strkat a tahat, abychom každý vyfotili Cleu jako první, a tak její fotka vyšla poněkud rozmazaně. Vysypal jsem Any Dawson vykoledované sladkosti a hodil po ní dýni, ona mi třikrát skočila do záběru a nakonec mi sebrala foťák. Další modely, ač jich bylo skutečně mnoho, jsem tedy vyfotit nemohl, i když jsem si naprosto jistý, že byste je určitě chtěli vidět.

Pro HK Zpytlehněv Zďáblíkov