I když jsem se už několikrát zařekla, že s těmi šílenci z naší koleje už nikdy do Zapovězeného lesa nepůjdu, jednoho lednového večera jsem se najednou opět octla u strážních ohňů ve společnosti hlav na kůlech a snažila se aspoň trochu zahřát.

Po chvilce se objevila naše průvodkyně slečna Barbara Arianne Lecter a i ostatní účastnice výpravy – Christina Meadows, Inees Rut Gowstring, Loralei Silwerin, Manon Černozobá, Sarah Thompson a jako další dospělý dozor na poslední chvíli naše řady doplnila slečna Anna Maria Salomeová.

Můj návrh, že bychom pro jednou mohly zůstat v teple strážních ohňů a radši si opékat marshmallows, se s úspěchem bohužel nesetkal a po krátké debatě na téma, kdo má nebo nemá rád marshmallows, jsme na povel slečny Žáby opustily relativní bezpečí hranice lesa spolu s chabým světlem a teplem strážních ohňů a vyšly do mrazivé náruče Zapovězeného lesa. Cílem naší výpravy bylo zkontrolovat ohnivce, jestli jsou v pořádku, když to s lesem v poslední době vypadá všelijak.

Samozřejmě, že by to nebyla pořádná výprava, kdybychom se z ní nevrátily bez nějaké té děravé ponožky! Ta na sebe nenechala dlouho čekat a Lori si tak mohla obohatit svůj šatník. I když… vážně ležela dotyčná ponožka v lese? Zlí jazykové (čti slečna Anička) totiž tvrdí, že Lori ponožku svlékla jisté zelenofialové, která si později stěžovala, že Lořiným přičiněním chodí bosa. Že by Lori zatoužila po sběru ponožek od bývalých zelených, aby si s nimi vystlala rakvičku?

Netrvalo dlouho a slečna Žába, jak je jejím nedobrým zvykem, odbočila z cesty na další ze zvířecích stezek a nám všem nezbývalo než ji následovat. Na cestičce nás naštěstí nepotkalo nic krvelačného a studenty-požírajícího, málem na nás ale spadl zmrzlý pták. To mě osobně stálo pád do křoví a roztržené oblíbené skinny jeans z NiTě. Ptáček vypadal poněkud zcepeněle, ale i tak se ho Lori pokusila obléknout do ponožky. Ta však byla tak děravá, že to pomohlo opravdu jen malinko. Nicméně ptáček pomalu rozmrzal, takže jsme se začaly shánět po něčem k jídlu. V okolí se nakonec podařilo najít bílou myšku, ta však byla pro opeřence příliš velká, takže si z ní raději udělal plyšáka. Nakonec se zabydlel v mém klobouku milující panda a my jsme mohly pokračovat dál.

Už jsme byly tak zmrzlé, že bychom mohly začít odpadávat jako ten nebohý pták, když vtom nás ovanul lehký závan tepla. Zastavily jsme se a snažily se určit směr, z něhož teplo přicházelo. Nakonec se ho povedlo odhalit hnátě a kuřímu oku slečny Aničky, která jako správný směr určila jih. Problém nastal, když jsme zjistily, že žádná z nás neví, kde je jih. Nakonec jsme se ale vymotaly a kupodivu vyrazily na správnou stranu. Po chvilce se před námi objevil od pohledu labilní živočich, ve kterém jsme poznaly ohnivce.

Naše postávání a diskutování nad tím, co bychom s ním měly nebo neměly dělat a jestli je v pořádku, v něm moc klidu ani čehokoliv jiného zjevně nevyvolalo – vypadal spíš, že se z nás nervově zhroutí. Nakonec se Sarah rozhodla zachovat jako správný student z Nebelvíru a zkusila ohnivce prostě podrbat. K všeobecnému překvapení to ohnivce upokojilo a začal vypadat o poznání vyrovnaněji. Na vlastní kůži jsme si pak ke škodolibé radosti lesnice všechny okusily, že jiskru ohnivce je lepší ve většině případů nechat na pokoji a že mít po ruce popáleninovou mast i na procházce do lesa není vůbec od věci.

Poté, co jsme se vypořádaly alespoň s nejhoršími popáleninami, jsme shledaly, že ohnivec je v pořádku a my se můžeme vrátit. Onen večer si pro nás ale nachystal ještě jedno překvapení – opeřenec v mém opatrování se probral a zjistily jsme, že nese pergamen s informací, že se jedná o sovu Jarmil, a s přáním, nechť si ho nálezce ponechá. Po bližším zkoumání jsme shledaly, že Jarmil opravdu kouká jako Jarmil a začaly jsme hloubat nad tím, kdo je vlastně tím nálezcem. Slečna Žába podotkla, že sova by měla být putovní, Lori ale namítla, že jsem ho celou dobu nesla já, tak ať si ho nechám. Jarmilovi to bylo celé vlastně šumák a dál se tulil k myšce.

Pak vyvstala otázka způsobu návratu do hradu, kdy jsme my opatrnější byly přehlasovány vyznavačkami adrenalinových sportů, takže nakonec byly zvoleny bonbonky, které nám zajistily tvrdé pády na pozadí přímo do Velké síně.

Výprava byla asi úspěšná: přinesly jsme si Jarmila (který mi v tuto chvíli spokojeně vyžírá sovinec)! Většina z nás ale i popáleniny a já dokonce nastydlý močový měchýř, z kterého mě musela druhý den kurýrovat slečna Any. Příště už fakt nikam nepůjdu!

Pro Hadího krále,
Kira Mae Spencer