Ferdinand dlouho po své velkolepé oslavě odpočíval a dnes se konečně uvolil vydat článek našich už-né-tak novopečených háďat. Jejich první výprava do Zakázaného lesa se údajně povedla a pořádně z ossstra vám z ní přinášejí report včetně úryvků z tohoto dobrodružství! Zajímá vás, zdali všichni přežili? Jen račte dál a začtěte se do jejich malého dobrodružství.

V podvečer 29. února měla naše háďata (teď samozřejmě už právoplatní hadi) pod zkušeným vedením madam Lecter možnost nahlédnout do všech ročních období a odnést si tak nezapomenutelný zážitek a taky i nějaké suvenýry.

A jak to tedy probíhalo? Jakmile jsme vešli do Zakázaného lesa, spatřili jsme před sebou velké zdobené hodiny, které však na ciferníku neukazovaly primárně čas, nýbrž roční období. Dozvěděli jsme se od madam Lecter, že tyto hodiny byly laskavě zapůjčeny z Ministerstva kouzel k jedinečnému zážitku, tedy prožít si celý rok během jedné hodiny. Krom háďat se na výpravu vydala i Enola Gatito a Vulpecula Aldrovanda Vesiculos, čili zmijozelská primuska a pokladnice, a dokonce i sama šéfredaktorka Hadího krále. Vůbec s námi nešly, jen aby nás pohlídaly, ale byly nám spolu s madam i skvělými průvodkyněmi. Naše hlavní lesnice se toho chopila se vší parádou a hned všechny pobavila tím, že jakmile vysvětlila situaci, začala si hrát na mudlovskou letušku.

Její přístup cestující pobavil a o to více byli pak všichni připraveni na vzrušující dobrodružství. Na pokyn jsme se dotkli hodin, načež madam Lecter otočila ručičku hodin na „jaro“ a naše dobrodružství mohlo začít.

A tak nás přivítalo první období. Z přenosu se naštěstí nikomu neudělalo zle a začali jsme naplno zkoumat okolí. Někteří nedobrovolně uklízeli a našli děravou ponožku a u některých se začala projevovat alergie na pyl. Ta avšak nikoho neodradila a dostali jsme svůj první úkol – najít velikonoční vajíčka. Rozutekli jsme se do všech světových stran a horlivě hledali. Někdo hledal ve vysoké trávě, někdo hledal pod kameny, ale všichni jsme nějaké to vajíčko nakonec našli. Při pátrání jsme měli možnost se seznámit i s legendárními hlavami a dostat od nich nějaká ta moudra. V průběhu získávání vědomostí nás ale madam Lecter upozornila, že je načase jít dál. Na scénu přišla naše primuska. 

Enol měla tu čest, že mohla otočit ručičkami na léto, a tak jsme se všichni v duchu pomodlili ke svatému Nimrandirovi a pokračovali ve svých toulkách dál.

Mezitím stromy odkvetly a začaly se objevovat dozrávající plody ovoce. Ani jsme se nenadáli a přivítalo nás léto. Odhodili jsme poslední vrstvy oblečení a poznamenali, že jsme si s sebou měli zabalit plavky. Madam Lecter pro nás začala chystat táborák, část posádky nosila dříví a ta druhá, ta s radostí skákala do jezírka. V čele skokanů nebyl nikdo jiný než samozřejmě Vulpecula. Epické vodní bitvy započaly a nikdo nezůstal suchý. 

V průběhu toho, co se háďata navzájem topila, místní catering „Enola a Vulpecula food“ začal připravovat marshmallows a napichovat buřty na klacek. Při zapadajícím slunci jsme pomalu vylezli z jezírka a sušili se u praskajícího ohně. Vtom nás madam zavolala, ať se přijdeme podívat za ní, a hle, viděli jsme ten nejkrásnější západ slunce, který náš milovaný hrad lehce objímal. Poté jsme se vrátili k ohništi a nasávali atmosféru letního večera.

Vulpecule to ale nedalo a navrhla: „Nezazpíváme si?“ K ní se hned s radostí přidala Enola a háďata je jen vykuleně pozorovala, ale naštěstí se ke konci taky přidala a sborově vyla „Had nikdy nessspí“ přes celý les. Čas utekl jako voda v jezírku a začalo pomalu svítat, nastal čas, aby nás mohl přivítat podzim… 

Třetí přenos už nikoho z hadů ani háďat nepřekvapil. Již v jeho průběhu se všichni kochali měnící se přírodou. Rané plody na stromech rychle dozrály a opadaly a stromy se krásně barvily do podzimních barev.

Všichni jsme si důstojně užívali podzimních krás, když tu náhle vypukla velká dýňová válka. Nikdo už si přesně nepamatuje, jak začala. Možná to byla Enolka, kterou fascinovaly dýně na záhoně, a nemohla se udržet. Nebo to začalo sporem o vypasenou housenku, již našla Michelle, a přes nevůli šéfredaktorky se ji snažila propašovat do redakce a udělat jí domeček. To už bohužel nikdo nikdy nezjistí. Pokud se tedy nepodíváte na následující přísně tajný záznam událostí, který se redakci podařilo získat.

Válka si vyžádala mnoho ztrát na důstojnosti. S čistou hlavou ji přežila pouze madam Lecter, která se včas strategicky uklidila mimo dostřel. Po chvíli se sice vrátila s dýňovými latté ze Starbucksu StarHájenky, ale v tu dobu už se ji nikdo neopovážil zasáhnout ani jediným dýňovým semínkem kvůli hrůzné vidině toho, že by tu dobrotu pak nedostal. 

Ozbrojený konflikt se zastavil příslibem uklidňující kreativní práce v podobě vyřezávání dýní, které madam lesnice prozřetelně přichystala. Všichni zelení se u ní sešli a dali se do vyřezávání, u něhož popíjeli zbytky latté. Háďatům se aktivita bohužel moc nedařila (taky kdo by dokázal hned napoprvé precizně držet nástroje ocasem, když nemá ruce), takže se po chvíli začala potulovat po okolí a užírat z úrody jablek a hrušek, které rostly za hájenkou. Zpátky je přilákal drak madam Lecter, jejž mezitím vyrobila. Ten po svém velmi krátkém ladném letu zůstal na stromě.

V tu chvíli ostřílené hadice Enol a Vulpecula dokončily své nádherné kočičí dýně, které všichni následně obdivovali, nemluvě o tom, jak hezky svítily ve tmě!

Ručičky na hodinách se samovolně blížily k zimnímu období a Michelle se zhostila pocty přenést nás do zimy. Naše znetvořené dýně se začaly rozpadat, poslední listí opadalo, avšak na zemi se ani chvíli neohřálo, jelikož na něj hned stihla napadnout čerstvá pokrývka sněhu.

Ale Zmijozelské jen tak něco nezaskočí. Oblékli jsme si poslední vrstvy oblečení a začali se ve velkém koulovat. Když už to však vypadalo, že zpátky na hrad odejdeme s rýmičkou a kašlíkem, tak se kousek od nás zjevil vánoční stromeček. Tedy skoro vánoční, museli jsme ho ještě náležitě ozdobit – to jsme taky ještě nevěděli, že nás za to čeká menší odměna!

Dárky se objevovaly spontánně a na některé se málem nedostalo, ale prý jsme byli všichni hodní. 

Čas letěl jak splašený, jehličí ze stromečku opadalo a hodiny čtyřikrát odbily. Hlavy odkýchly poslední rampouch u nosu a my byli zase zpátky na mýtince v jejím původním stavu

A pokud by vás zajímalo, co se stalo s Michellinou housenkou, tak ta zmizela. Takže, Zmijozelští, buďte na pozoru, protože pokud ji nesežrala sova nebo se jí nenápadně nezbavila šéfredaktorka, tak je dost pravděpodobné, že je někde ve vaší blízkosti a půjde po vás. 

A co závěrem dodat? Za celý tým háďat moc děkujeme madam Lecter za tak speciální první výpravu do lesa a budeme vyčkávat, jaké to bude příště. Do budoucna se rovněž těšíme na vývoj StarHájenky a na to, co nového si pro nás připraví.

 

Pro Hadího krále
Emily, Irenne, Lee, Michelle, Nerissa