Enola a jezerní muž. Jezerní muž a Enola. Toto spojení jistě nebude pro nikoho překvapením. Co naplat, prostě se vám přiznám – byla to láska na první pohled.

Když jsem na výpravě do zatopeného Zapovězeného lesa poprvé spatřila jezerního muže a jeho břišáky, byla ruka v rukávě. Nebo noha v ploutvi? Vůbec mi nevadilo, že je okolo dalších asi patnáct lidí. Moc dobře jsem věděla, že tenhle fešák bude můj. A já jeho. Svou láskou a zápalem jsem se nijak netajila. Ovšem postřehlo to více hradních obyvatel. Vznikaly o tom meme:

Dokonce jsem dostala od milé spolužačky Jaggušky příhodně pojmenovanou sovu:

Není se čemu divit. Tolik nocí jsem proseděla v kolejní místnosti u okna s výhledem do jezera, zda šampiona svého srdce alespoň kouskem nezahlédnu. Spát jsem nemohla, jíst jsem nemohla, a tak když jsem v laboratoři našla první ingredienci do jezerního lektvaru – lidskou slzu, skoro jsem si myslela, že je má vlastní.

Společně s tím vším ale přišel velký zvrat. Pro hradní obyvatele se naskytla jedinečná příležitost ponořit se s žaberníkem do jezera a setkat se s jezerními lidmi. Tyto výpravy se brzy staly oblíbenou kratochvílí, neboť sličný a moudrý lid jezerního druhu vždy za vyřešení zapeklité hádanky obdaruje návštěvníka malým pokladem. Stalo se tedy něco, co se dalo čekat. Žaberníky se staly ceněnou komoditou. Tím spíš, když se později přišlo také na to, že za návštěvy jezerního lidu se dají získat magíci. Já v tom ale viděla obrovskou příležitost moci se pravidelně setkávat s láskou svého života. A tak jsem byla nucena i já účastnit se toho martyria nekonečného shánění žaberníků, jejich koupí, výměn za ledviny jiné cenné itemy a především neustálého kempování u jezera a čekání na portál. Ve většině případů jsem byla úspěšná. Však také magíka za 10 úspěšných ponorů do jezera jsem získala jako první. Ne že bych se chtěla chlubit, ale jo, chtěla! A tak vás nyní mohu nechat nahlédnout do svého podvodního deníku zaznamenávajícího má tajná rande ve dvou a rozhovory s jezerním mužem.

Ponor č. 1
To teda bylo něco! Ty víry byly učiněné peklo! Přehazovaly si mě tam a zase zpátky, doprava, doleva, nahoru, dolů, zase na začátek, už jsem si myslela, že v nich nadobro umřu, ale nakonec se poštěstilo a já jsem stála tváří v tvář jezernímu muži.

„Vida, kdo se sem dostal… Poklad ti však nebude vydán, pokud neodpovíš správně na tuto hádanku,“ pronesl můj milý a podal mi pergamen, na kterém bylo na to, jak se mi z vírů točila hlava, až moc písmenek.

Chtěla jsem pronést něco vtipného, ale docházel čas. Byl to první ponor vůbec a celý hrad očekával, že z něj přijdu s nějakým reportem. Snažila jsem se tedy ze všech sil si celou hádanku zapamatovat. Že ji tam na místě dokážu vyluštit nešlo ani předpokládat. A taky že jo. Po chvilce mě víry začaly opět vtahovat k sobě a já jen taktak stihla jezernímu muži vrátit jeho pergamen. Ale stihla jsem se jej při tom lehce dotknout. Projela mnou energizující vlna. Musela i jím. Určitě!

Ponor č. 2
Víry už byly brnkačka. Jak člověk ví, co má dělat, je vše mnohem snazší.

„Vida, kdo se sem dostal… Poklad ti však nebude vydán, pokud neodpovíš správně na tuto hádanku.“

„Ehm, co kdybychom se dneska vykašlali na hádanku a prohodili pár slov?“ zkusila jsem.

Jezerní muž se zatvářil zmateně a pronesl: „Vida, kdo se sem dostal… Poklad ti však nebude vydán, pokud neodpovíš správně na tuto hádanku.“

„Mám pocit, že to jsem už jednou slyšela.“ Laškovně jsem se pousmála. „Jak se jmenuješ? Já jsem Enol.“

„Bubli bublity bublibublibubli bublilali bubliaty.“ Slyšela jsem místo odpovědi.

No nazdar. To jako mluvil jezerštinou? On po našem umí jen tu jednu pitomou větu s hádankou? Teda vlastně jsem spíš doufala, že mluvil jezerštinou a že to nebylo jeho jméno. To bych se totiž snad asi nikdy nenaučila. A jak bych pak asi svého manžela oslovovala?

Ponor č. 3
Od minulého ponoru jsem strávila hodiny učením se jezerštiny. Z knihovny jsem prakticky nevytáhla paty. Nemůžu říct, že bych uměla všechno, ale nějakou základní konverzaci snad dovedu.

Víry jsem tedy proplula jak krakatice a se širokým úsměvem jsem zamířila k tomu rybímu tvorovi…

…abych zjistila, že je to jezerní žena.

„No nazdar!“ Řekla jsem místo pozdravu a rozhodla se pro tentokrát věnovat hádance.

Moc mi to nešlo, protože hlava spíš než nad hádankou přemýšlela nad tím, zda to není manželka mého jezerního muže. Měla bych jí třeba vyškrábat oči? Vytrhat vlasy? Ale ne, Enol, co tě to napadá? Buď milá studentka a hezky se usmívej. Večer si o tom třeba popovídám s Ferdinandem. Určitě má rád rybí maso.

Ponor č. 4
Nevěděla jsem, co čekat, i tak mi ale srdce divoce bušilo v očekávání toho, že se opět budu moci zahledět do těch hlubokých modravých očí mojí lásky.

A ono jo! Stál (?) tam a čekal. Čekal na mě! Když jsem si od něj brala pergamen, topila jsem se v jeho očích a s úsměvem na rtech jsem mu jezerštinou řekla své jméno. To nečekal. Celý ztuhl.

„Vy umíte po našemu?“ zeptal se pak.

Přikývla jsem. A on byl chudák tak zmaten, že si vzal zpět pergamen, podal mi dnešní poklad, malou perlu, i když jsem nic ještě neuhodla, a odplul. No chápete to? Tak já se kvůli němu učím jezersky, ten zpropadenej jóžinovskej jazyk, co zní hůř než domorodá mluva křováků v Botswaně, a on si jen tak zmizí? Slzy se mi draly do očí. A víte, že to není vůbec jednoduchý? Brečet v jezeře? Smutně jsem se vydala na cestu zpět a v ruce svírala svůj poklad. Tahle perla bude mít už navždy místo v mém srdci.

Ponor č. 5
Byla jsem odhodlaná nedovolit mu dnes mě zas takto odbýt. Rázně jsem proplula víry a štrádovala si to na místo hádanky. Z dálky jsem ale zas zahlédla ty dlouhé pačesy. Hm, tak nic.

Hádanku jsem ale uhodla, kdyby to někoho zajímalo.
Ponor č. 6
Pro jistotu jsem nečekala vůbec nic. Však to děláš kvůli magíkovi a kvůli tajemné odměně za deset úspěšných ponorů, snažila jsem se nalhat sama sobě. Když jsem ale opustila víry a rozpoznala siluetu jezerního muže, vjela do mě nevídaná dávka adrenalinu. Doplula jsem k němu.

„Musím se vám omluvit za to nedopatření minule,“ začal, „ještě jsem nezažil, že by někdo jiný, kromě lesnic ze Zakázaného lesa, uměl naší řečí. Nechal jsem se tím dokonale vykolejit. To ale samozřejmě není omluva pro moje chování,“ řekl a lehce se uklonil.

„Ále, to nevadí!“ mávla jsem rukou a chvilku jsem předstírala, že mě zajímá jenom hádanka. „Víte, chtěla jsem se vás zeptat na pár věcí, abych mohla o vás, teda ne jako jenom o vás, pochopitelně, ale jakože o jezerním lidu celkově, napsat článek. Aby se lidé u nás dozvěděli více o našich, teda jako ne našich, ale vašich, teda jakože v našem jezeře, i když ono je to spíš vlastně asi vaše jezero, to chápu, prostě abychom se dozvěděli více o jezerních lidech.“ Nemohla jsem se udržet a plácla jsem rukou do čela. Pro Salazara, co tady blekotám jak osel ze Shreka? Takhle fakt upoutáš, Enolo, tím si můžeš být jistá!

„Ehm, no, proč ne?“ Slyšela jsem ale najednou z úst jezerního muže.

Otevřela jsem oči a zase se mi podlomila kolena, když jsem viděla ten pohled. Ještě že v jezeře se nedá stát, jinak bych se asi už válela po zemi.

Usmála jsem se. „Výborně! Tak příště začneme?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že dnes už nezbývá moc času a já jsem se chtěla ještě zaměřit na hádanku.

Jezerní muž přikývl, já uhodla, dostala rybí kostičku a mohla jsem mazat zpátky.

Ponor č. 7
Ty víry už asi ani nebudu zmiňovat, vždyť nikoho nezajímají. A navíc, jak jimi už jednou proplout umíte, není to zase tak náročné.

„V prvé řadě se musím zeptat na vaše jméno,“ začala jsem.

„Sebastion.“

„Ách, to je krásné jméno!“ vydechla jsem se zamilovaným pohledem, protože jsem na chviličku zapomněla na profesionální novinářskou vizáž. „Ehm, a dále by naše čtenářky velmi zajímalo, zda jste ženatý?“

„Nejsem?“ odpověděl otázkou.

„To se mě ptáte?“ odpověděla jsem otázkou také, protože co čekáte, když někomu odpovíte otázkou? Že vám to nevrátí?

„Ne, pardon, neptám, to byla odpověď. Jen mě překvapilo, že tohle někoho zajímá,“ lehce se zamračil, jak usilovně přemýšlel.

„To víte, lidi jsou divní, pff!“  mávla jsem rukou, abych mu dala za pravdu.

„No to vidím,“ odpověděl.

„Prosím?“

„No ty vaše nohy! Nepletou se vám?“

„A vám se snad pletou ruce?“

„Cožpak jich mám osm jako chobotnice, aby se mi pletly?“

„A přijde vám, že já mám osm nohou?“

„Ne, to ne. Pardon. Jen si neumím představit, že bych se nemohl pohybovat všemi směry,“ zakončil naši debatu Sebastion.

„Sulc. Odpověď na dnešní hádanku je sulc,“ odvedla jsem radši pozornost jinam.

Jako poklad jsem tentokrát dostala černý mágův hábit z NiTě. Spadla mi brada, poděkovala jsem a jelikož už se blížila doba, kdy mé žábry zmizí, raději jsem pomalu plula zpátky. Po těle mě hřál příjemný pocit z první manželské hádky se svým budoucím mužem. Moc hezky se nám to vyvíjí!

Ponor č. 8
„Nezlobte se za můj dotaz, ale kde se u vás vzaly poklady z NiTě? Nebyla jsem jediná, koho tento poklad překvapil,“ začala jsem strategicky.

„Během zamoření se k nám dostala spousta různých kousků. Některé nestály za zachycení a opečovávání, ale některé ano. Ty teď budete moci ve formě odměn za hádanky získávat postupně zpět,“ dostala jsem v odpověď.

„To je od vás moc hezké. Děkujeme! Takže vás baví, že nás můžete zkoušet z různých vědomostních a logických otázek?“

„Ano, jsme celkem rádi za občasnou vítanou návštěvu. Jelikož my určujeme, kdy se vám portál na hladině jezera objeví, můžeme si i sami korigovat vaše návštěvy. A na vymýšlení hádanek pro vás máme dokonce tým mladých jezeršťanů, kteří to mají jako volitelný předmět v našem výukovém institutu.“

„Moc děkuji za komplexní odpověď! Z té vyvstává nejedna další otázka. Předně – máte tedy vlastní systém školství? To zní zajímavě!“ Dychtila jsem, co se dozvím.

„Samozřejmě! Přece nebudeme své mladé posílat k vám, aby tam byli jako ryby na suchu!“ Sám se svému vtipu zasmál, musela jsem jej následovat. „A navíc, pravděpodobně se učíme trochu odlišné věci. Přeji jenom vzhledem k rozdílnému způsobu života máme také rozdílné priority.“

„To jistě. A je pravda, že bychom asi nestáli o to, abyste nás lekali. Teda, nám lekali,“ zkusila jsem podobný vtip a překvapivě měl úspěch. Sebastion se začal smát, až mu od úst stoupaly sloupce bublinek. „A další otázka,“ pokračovala jsem, „říkáte, že si sami můžete korigovat návštěvy. To asi nejste moc šťastni, když vám někoho vykopneme do jezera jen tak bez předešlého varování?“

„Ale naopak! To je pro nás vždy vítané zpestření. Popadneme trojzubce a onoho nešťastníka ještě trochu popichujeme, dokud se nedostane na břeh. Tito trestanci totiž nemají v plánu u nás pobývat, proto nám nijak nevadí,“ usmál se jezerní muž a podal mi pergamen s hádankou, protože jsme oba věděli, že se můj čas již chýlí ke konci.

Ponor č. 9
Zas ta zpropadená jezerní žena! Vždy, když se tak moc těším, je tu ona!

„Dobrý den,“ pozdravila mě mile. „Sebastion mi řekl o vašich rozhovorech a jestli chcete, můžeme si dnes popovídat spolu.“

„A to asi ani není nutné. Víte, zapomněla jsem si dneska brk!“ oznámila jsem rázně a po celou dobu luštění hádanky jsem doufala, že jí nedojde, že v jezeře je mi brk k ničemu.

Ponor č. 10
„Prý jste si minule nechtěla popovídat s Tritonií,“ začal tentokrát rozhovor jezerní muž.

„Ale to není pravda, že nechtěla! Jen ta hádanka byla moc těžká a nezbyl prostě čas, nó!“ zkusila jsem malou a neškodnou výmluvu.

„Ale to je škoda! Měla pro vás připravený recept na masku proti té vaší plešaté nemoci.“

A jejej. To jsem něco pokazila asi, co? No ale když o tom na hradě nikomu neřeknu, nikdo se to nedozví, no ne?

„Tak to je škoda. To je vážně škoda. Co se dá ale dělat? Přistoupíme k dnešnímu rozhovoru?“

„Jistě,“ usmál se na mě.

„Dnes mě zajímá, co říkáte na smíšená manželství jezerního lidu a kouzelníků?“

„Známe z minulosti takové případy. Avšak nikdy to nefungovalo způsobem, že by se jezerní člověk naučil žít na zemi. S tou ploutví zkrátka moc nenaděláte. Vždy se musel obětovat člověk a naučit se žít pod vodou.“

„To zní tak romanticky,“ začala jsem se rozplývat, „a je někdo z lidí, kdo se třeba líbil konkrétně vám?“ Zamrkala jsem.

Jezerní muž se zamyslel. Přemýšlel poměrně dlouho a já myslela, že mi srdce vyskočí z hrudi.

„Ne,“ řekl nakonec. „Myslím, že nikoho takového jsem ještě nepotkal.“

Doslova jako tělo bez duše jsem přikývla a šla se věnovat hádance.

Ponor č. 11
Když jsem proplouvala víry, měla jsem smíšené pocity. Byla jsem neskutečně natěšená, protože by to mohl být již můj desátý úspěšný ponor. Nikomu jinému na hradě se to ještě nepovedlo, tak jsem měla jedinečnou příležitost právě zjistit, co je ona tajemná odměna. V hlavě mi ale stále rezonovalo ono NE, které mi jasně, i když milým a citlivým způsobem, řekl posledně jezerní muž. Ono taky, co bych chtěla? V té době mi bylo 15 let, on je zcela dospělý jezerní muž. Navíc JEZERNÍ muž. Ale prostě láska je láska a srdci neporučíš.

Proplula jsem až k jezernímu muži. Vlídně se na mě usmál a podal mi pergamen s hádankou. Jen jsem na ni mrkla a hned jsem věděla. Toto již někdo od nás z hradu luštil, takže jsem znala správnou odpověď. Sdělila jsem mu ji a jako poklad jsem dostala bylinku potentillu.

„Počítám-li správně, je to tvůj desátý úspěšný ponor, Enol,“ pokračoval jezerní muž.

Přikývla jsem.

„Pak mám milou povinnost dát ti ještě něco.“

Přiblížil se ke mně a s hlubokým pohledem do očí mi podával pytlíček z černého sametu. Jemnost a hebkost látky šla cítit i pod vodou.

„A rád bych ti ještě něco řekl,“ dodal, a to už byl skutečně kousíček ode mě. Ani jsem nedutala. „Posledně jsem ti neřekl tak úplně pravdu,“ mluvil ke mně a naše ruce se stále držely, jak mi podával onen pytlíček. „Je někdo z lidí, kdo mě velmi, velmi zaujal. Ovšem rozhodl jsem se v této věci nepodnikat žádné kroky. Protože žádný člověk a tím spíš ne ten, ke kterému bych mohl chovat vřelé sympatie, si nezaslouží přinést tak velkou oběť, jakou je opuštění svého milovaného života na souši a odkázání na doživotní pobyt pod vodou, který je pro něj tolik nepřirozený.“

Pak se vřele usmál, mrkl na mě a poodplul.

„Doufám, že se ti speciální dar za 10 úspěšných ponorů bude líbit.“

Rozbalila jsem balíček a vypadl nádherný, téměř dokonale broušený jezerní emerald. Hrál všemi barvami a leskl se jako vodní hladina pod sluncem. Jeden jezerní emerald jsem již měla. Dostala jsem ho tehdy spolu s dalšími šikulkami od madam Barb za pomoc při odmořování jezera. Tento však byl broušený a vskutku jedinečný. Usmála jsem se, pokorně jsem poděkovala sevřela jej v dlani.

„Moc děkuji!“

„Nemáš zač! Ale doufám, že to nebyl tvůj poslední ponor. Někdy se za námi vrať!“ rozloučil se se mnou jezerní muž.

A než odplaval, požádala jsem jej ještě o fotografii na památku:

 No, že by nám to spolu slušelo?

A jak vypadá onen tajemný emerald?

Bylo to tak? Anebo úplně jinak? Každopádně tohle je celé mé dobrodružství. Asi mi nebude souzeno strávit zbytek života se svou osudovou láskou. Co naplat! Pro jistotu ale musím zjistit, kdo je ona tajemná, která mého jezerního muže zaujala. Abych si to s ní mohla vyřídit. –vyhrnuje si rukávy –

A jak prožíváte své ponory do jezera vy?

Pro Hadího krále
Enola Gatito