Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. Tak začneme tím hájem, protože tak to bylo. Prostě jsme byli v háji. Ale všeho do času…

Nebyl to ani máj a rozhodně ne první. Jediný pták, co se kolem potloukal, byla nějaká opelichaná sova, která nesla k hradu dopis. A zmijozelská výprava se pomalu srocovala u hájenky, kde čekala na lesnici. Bylo štěstí, že vůbec přišla, protože celou dobu, co ve Velké síni rozdávala vstupenky, vypadala dost použitě.

Zatímco Zmijozelští čekali, krátili si chvíli konverzací s Hlavou 12, která intenzivně žvýkala červa žvýkačku. Mimochodem… věděli jste, že když Hlava na kůlu něco sní, propadne jí to krkem a skončí to na zemi? (Poznámka: Nezapomenout jako školní trest udělovat studentům úklid pod lesními Hlavami.)

Po nějaké době se připojila i lesnice, která hned všechny zpravila o tom, co se v lese děje. Nebyl to Jeníček s Mařenkou, co okrádali nebohou stařenku o střechu nad hlavou, ani brutální myslivec, který by páral chráněným vlkům bříška a pak je házel do studny. Byly to dýně. Ano, přátelé, jak nečekané v této předhalloweenské době. Dýně!

Jakmile jsme prošli skřípající bránou (Věřte mi, opravdu vrže schválně. Jak jinak by člověk věděl, že někdo leze dovnitř, nebo nedej Merlin ven?), neviděli jsme nic podezřelého, a tak jsme se vydali za nosem po jedné z lesních cest mířících do hloubi lesa. Tu a tam někdo něco sebral, tu a tam někdo viděl podivná světýlka. Teprve až po nějaké chvíli se jedna z odvážných studentek rozhodla prohledat křoví, kde našla ležet… dýni. Úplně obyčejnou dýni. Pro tohle jsme přišli?

Po chvíli debatování několik slečen seznalo, že bude fajn dýni sebrat a donést do školy na výrobu polévky. Když ji začaly slečny nadzvedávat, kolem se objevil celý gang dýní. Tyhle už nevypadaly ani mírumilovně a ani neškodně. Cenily na nás vydlabané ksichtíky a vypadalo to, že nás brzo sežerou. Nějakou dobrou duši napadlo, že je zneškodníme uhašením plamínku, ale voda skončila nejen na jedné ze členek výpravy, ale u dýní se vypařila. Dalším „skvělým nápadem“ bylo použít vznášecí kouzlo, tím ovšem byli vyrobeni létající dýňoví zabijáci. Za jiných okolností by to bylo super, ale teda beze mě. (Možná by tomu mohla včas zabránit lesnice, kdyby u jednoho stromu intenzivně nestudovala lišejníky. Zlé jazyky však tvrdí, že strom byl poslintaný a ozývalo se od něj chrápání.)

Úprk byl více než na místě, a tak jsme vzali nohy na ramena. Někdo se rozběhl k jezeru (protože proč nevypařit celé jezero), někdo do lesa, a tak se stalo, že jsme nakonec běželi tak nějak napůl tam a napůl onam. Naštěstí také všichni společně. Běželi jsme a běželi, co nám síly stačily, až jsme doběhli k podezřele vypadající polorozpadlé chajdě. A co je děsivějšího, než být sežrán agresivními dýněmi? Být sežrán něčím, co obývá chajdu. Ale získá nám to pár minut existence navíc. Možná.

Když jsme do chajdy vlezli, nikdo tam nebyl. Aspoň podle několika jedinců, kteří nepočkali a nepřivykli scéně, která se naskytla! Hned na druhý pohled jsme viděli (někteří z nás už na ten první) v rožku hromadu dýní a ve druhém malého čaroděje u velkého kotle, který se intenzivně snažil cosi uvařit podle zahumusené příručky.

Jako správní skauti hadi jsme nabídli pomoc, ale tu náležitě odmítl. Namísto toho nám koktavě začal vyprávět, jak se snaží o tu nejlepší dýňovou polévku široko daleko, ale vždy když dojde na zaklínadlo, tak to v kotlíku pufne a vyletí agresivní magické dýně, které postupně zamořují les.

Nenechali jsme se odradit. Hned několik rukou najednou sáhlo po kuchařce, kterou začaly nejen ruce, ale i oči studovat. Našli jsme něco, co bylo trochu znepokojivé, ale neodradilo nás to…

Zaklínadlo pronést musíš,
skvělou manu potom zkusíš!
Čtyři verše jenom má,
ňamka je pak výborná.

KAŇKA 

Co naplat, i daly se slečny do odstraňování kaňky, kterou nejprve rozšmrdlaly snad úplně všude po kuchařce, i tam, kde ještě nic nebylo, ale mělo to i pozitivní stránku věci – krom žloutenky typu A našly zbytek zaklínadla!

Vymysli je, to není záhada,
důležitá je jen tajná přísada.
Přísadou tajnou je velké NIC,
a ne, není to ta z Bradavic.

Slovo dalo slovo a na radu kuchařky a bez svolení úplně všech přítomných (lesnice, která zas někde studovala lišejníky, malého koktavého čaroděje a dýní, které se pomalu, ale jistě snažily dostat do domku) se zrodila naprosto magická chvíle. Tajnou přísadou je totiž LÁSKA. Naštěstí se nenašel žádný dobrovolník, který by prošel žaludkem a byla z něj láska, a tak lesnice cvičně z polospánku zkusila sen zamilovaných.

Merlinužel zamilované oči nestačily, a tak došlo na veršování.

V kotli už to hezky bublá,
nevařil ji žádný mudla.
Na dýni je třeba kudla
a pak tam hoď třeba pudla.

Co se stalo pak, nikdo nečekal. Normální by bylo, aby se pudlové vzbouřili a přidali se k dýňovému povstání, opak byl ale pravdou. Lektvar v kotli zabublal a začal do sebe všechny dýně z blízkého i širokého okolí vtahovat. Protože vtáhl nejen dýně, ale i nějaký nepořádek, ten pak zase s velkou slávou vyvrhl. Obsahoval výluh z děravých ponožek, myšek, ale i několika bylinek.

Věřte nevěřte, jeho chuť pak ale byla tak lahodná, že byl zlý čaroděj tak nadšený, že nám dal nejen ochutnat tu lahodu, ale také čokoládové teleportační bonbonky, protože s lesnicí by pořádně nehnulo ani pět požíračů žab. Až tak zajímavé ty lišejníky byly!

Co říci závěrem? Doma podle dnešního receptu vařit nezkoušejte. Ne vždy docílíte vylouhováním ponožek lahodné chuti. A jestli na vás něco útočí, nedávejte tomu křídla.

Dýňové sezóně 3× zdar!

Jména v článku nejsou cíleně z důvodu sklerózy autorky. Věřím, že se všichni ke svým činům doznají v komentářích a dotvoří tak atmosféru výpravy.

Pro Hadího krále
Barbara Arianne Lecter