Kdy jste se naposledy v prosinci opravdu zastavili jako rodina? Existují české tradiční zvyky, které jsou sice méně známé, ale mohou být nečekaně inspirativní a krásné. Jednu takovou vám chci představit – je to tradice, která se u nás doma stala součástí adventu a děti ji milují.

Možná je to zvláštní, ale klasický čokoládový adventní kalendář u nás doma většinou nenajdete. Stejně tak si nezapalujeme čtyři svíčky na adventním věnci, jak je v Česku zvykem. Ne proto, že by na tom bylo něco špatně, ale proto, že jsme si časem našli jinou tradici – osobnější, pomalejší a pro nás i děti překvapivě kouzelnou.

Inspiraci jsme našli ve waldorfské pedagogice, se kterou jsem se seznámila během studia. Právě tam jsem poprvé zažila adventní spirálu – jednoduchý, ale hluboký rituál, který v sobě spojuje světlo, ticho, vyprávění a společné bytí. Postupně se stal pevnou součástí i našich domácích Vánoc.

Každý rok si připravujeme adventní spirálu a vyrábíme si vlastní svíčky z včelích pláství. Je jich čtyřiadvacet – jedna pro každý prosincový večer až do Štědrého dne. Každý večer zapálíme jednu svíčku a k jejímu světlu si sedneme společně a čteme.

Čteme z knihy české autorky Pavly Soletky Krátké – Putování aneb Příběhy adventního putování (někdy vydávané také pod názvem Adventní putování). Příběh o narození Ježíška je pro nás legendou, kterou děti milují. Nevěříme v Boha, ale jsou pro nás důležité hodnoty, které tento příběh nese – laskavost, naděje, pokora, vzájemná pomoc. A právě tyto hodnoty považujeme za smysluplné dětem předávat. Zároveň nechceme úplně vystoupit z klasických českých tradic, se kterými je tento příběh hluboce spojený.

Kniha je psaná tak, že přirozeně provází celým adventem. Každá kapitola odpovídá jednomu dni, takže přesně víme, kolik máme číst. Kromě nádherných ilustrací obsahuje i drobné úkoly – někdy tvořivé, jindy otázky vedoucí k rozhovoru nebo jen krátký text k zamyšlení. Díky tomu se z večerního čtení stává společný rituál, na který se děti každý den těší.

Děti tento čas milují. Každý večer se nemohou dočkat, až zapálíme další svíčku. Když na Štědrý den rozsvítíme celou spirálu, má daný okamžik zvláštní sílu. Po večeři spirálu společně sfoukneme a teprve potom přichází na řadu dárky. Ty si dáváme z lásky, vědomě a s rozmyslem, ne proto, že by je „někdo nosil“, ale proto, že chceme obdarovat jeden druhého.

Ale ani tím příběh nekončí. Spirálka ještě pokračuje, do jemného „esíčka“ přidáme několik dalších svíček a čteme další kapitoly – o Třech králích, kometě a putování dál. Děti tak přirozeně vnímají, že vánoční čas nekončí 24. prosincem, ale plyne dál, tiše a pomalu, spolu se zimními dny.

Celý advent u nás vnímáme také jako oslavu zimního slunovratu – okamžiku, kdy je nejvíce tmy, ale světlo se začíná vracet. Zapalování svíček v přítmí má silný psychologický i symbolický účinek. Uklidňuje, zpomaluje a vytváří pocit bezpečí. Je to čas, kdy jsme spolu, nikam nespěcháme a kdy ukazujeme, že Vánoce nejsou o hromadění věcí, ale o bytí v čase, v němž tma přichází – a my si ji dovolujeme prožít společně.

Nejde o to, že by jeden způsob byl správnější než jiný. Jde spíš o pozvání k zamyšlení, zda by advent nemohl být méně o sladkostech a více o setkávání. Adventní spirála a společné čtení nám v tom pomáhají – a možná by mohly oslovit i další rodiny, které hledají klidnější a vědomější podobu Vánoc.

A co vy? Máte ve své rodině tradici, která je pro vás výjimečná, nebo jste si sami vytvořili rituál, bez kterého byste si už vaše svátky nedokázali představit? Nebo si jen chcete zavzpomínat na chvíle, které se pro vás v prosinci staly nezapomenutelnými? Budu moc ráda, když se o své příběhy, inspirace a nápady podělíte v komentářích.

Pro Hadího krále
Leontýnka Střípková