Pokoušeli jsme se mu sice vysvětlit, že cítí-li se Isabell zahanben, pak ničemu nepomůže, pokud zveřejníme hromadu jeho návrhů, které jsou méně kvalitní než ty její, a že by raději měl více zapracovat na svém stylu a práci s jehlou.

Zpytlehněv Zďáblíkov si naše připomínky pečlivě vyslechl a pak je všechny razantně zamítl a jelikož se ho následně nepodařilo z redakce vyhnat, ani když si šéfredaktorka došla pro koště, dovolte nám tedy představit další skvělý článek naší návrhářské rubriky.

Jako první přinesl Zďáblíkov sadu Zmijozelských kolejních předmětů, které sice již všichni známe, ale na jejich zapojení do článku Zpytlehněv trval.

Zmijozelský elegantní kabát
„Že se vám všichni posmívají, protože vám ve skrytu duše závidí slávu, úspěch a bohatství? Kloboukový kabát skýtá mnohé možnosti! Schovejte se pod kabát anebo je prostě majzněte cancourem, vyztuženým zpevňovacím kouzlem. Beztak jste lepší než oni.“

Jako první přichází na scénu odměna letošní vnitrokolejní akce „Zmijozelský elegantní kabát“, který byl vytvořen jako doplněk k již staršímu „Zmijozelskému elegantnímu klobouku“, což jak všichni víme, je slušivý kabát. Při naskladňování prý došlo k jistým potížím, kdy madam Wenai Lafayette naskladnila Zmijozelský kabát mezi kabáty a ne mezi klobouky, jak všichni očekávali, takže ho nikdo nemohl najít a už vůbec se nedal nosit spolu se Zmijozelským kloboukem, který byl správně naskladněn mezi kabáty.

Nikdo neví, proč tyto zmatky vznikly.

Vždyť je to tak jednoduché!

Zmijozelská košile syčáků
„Někdo vám řekl, že jste „pěknej syčák“? Ne? A to je právě špatně! Není to na vás vidět! S touto slušivou košilí bude každému na první pohled jasné, s kým má co dočinění a už se vám nestane, že by si vás snad někdo spletl se slušným člověkem. Jste pěkně prohnilý prevít, tak se za to nestyďte!“

S druhou zmiňovanou položkou, tedy Zmijozelskou košilí syčáků, nebyly při naskladňování žádné problémy. Madam z Příčné však vyjádřila obavu, jak by na školní morálku mohl působit hluboký výstřih, zejména u mladých děvčat. Autorových argumentů, že výstřih je právě na celém modelu to nejlepší, madam z Příčné nedbala a přinutila návrháře přišít na model ještě jeden knoflík, který by se dal zapnout hezky u krku a nepohoršoval tak hradní obyvatelstvo.

Zmijozelské dívky tento problém však vyřešily hezky po syčácku. Knoflík si prostě nezapínají, a tak je hradní obyvatelstvo dále vesele pohoršováno, jak bylo původně v plánu.

Zmijozelské kožené kalhoty
„Nemáte peníze na kalhoty vyrobené z hadí kůže? Tato slušivá náhrada vás jistě uspokojí. Pokud k ostatním budete stát pouze z pravé strany, nikdo nic nepozná! „

Pokud košile syčáků prošla více méně bez obtíží, pak se Zmijozelskými elegantními kalhotami nebyl už vůbec žádný problém. Samy o sobě jsou velice slušné, a pokud si je na sebe nevezme někdo jako Elaine Robillard, pak nikdo nemá důvod k pohoršení.

A kdo kdy slyšel, aby Elaine nosila kalhoty!

Zmijozelské slušivé rukoobaly
„Máte ruce plné práce, šupin nebo čehokoli jiného? Nevadí, zmijozelské slušivé rukoobaly vše skryjí, přestože na nich nic není. Koneckonců, co taky chcete vymýšlet na rukavicích? „

Přesně… co chcete vymýšlet na rukavicích?

Zmijozelská plynová maska
„Jste oškliví jak noc a navíc máte nehezkou nakažlivou chorobu? Tato slušivá maska zabije dvě mouchy jednou ranou…a navíc se na vás nebude muset nikdo koukat! (V kombinaci se Zmijozelským smrdutým mrakem od sebe spolehlivě odeženete všechny kolem.) „

Nejkontroverznějším Zmijozelským předmětem za poslední léta je bezesporu Zmijozelská plynová maska, která údajně byla zakoupena kvůli jakémusi nelibému zápachu ve sklepení. O tom však já nic nevím a nemyslím si, že by na tom bylo zrnka pravdy.

Maska se dočkala obliby zejména u famfrpálistů a následně byla pro svou děsivost a stížnosti ostatních hráčů na zápasech zakázána. Dochovala se dokonce stížnost jednoho Nebelvírského studenta: „Oni v té masce vypadají mnohem víc jako tým než my. A to není fér!“

Další stížnost, shodou okolností také jisté Nebelvírské hráčky, se dochovala pouze v ústním podání. Problémem údajně bylo, že Zmijozelské masky tak vyděsily protihráče, komentátora i diváky na lavičce, že se všichni najednou pokusili o hromadný útěk a hřiště zbořili. Zmijozelští si sice nepamatují, že by hřiště nějakým způsobem padalo nebo s ním byly problémy, ale červená studentka se dušuje, že to tak bylo a my jí za celou redakci Hadího krále věříme.

Přesuňme se však od kolejních předmětů Zmijozelu i od famfrpálu.

Zpytlehněv Zďáblíkov je také autorem soudku Niokaa, který byl užíván v DV za madam z Libelusie. I když nám nedovedl přesněji vysvětlit, co že v soudku vlastně je a k čemu se to používá, chtěl, aby byl soudek do článku zařazen.

Zároveň si hlasitě stěžoval, že mu na Příčné ulici soudek špatným skladováním poničili a že tedy není kulatý, ale na jedné straně zploštělý, jak s ním nějaký nešika třísknul o zeď.

Dalším výtvorem, který je již čistě v oblasti Příčné ulice a dokonce se na konci prázdnin objevil na pultech, je Napůl slušný kabátek.
„V přísném školním prostředí, kde je zakázáno nosit hluboké výstřihy, musí si mladá dívka límeček zapnutý až ke krku někde kompenzovat! Plášť je zcela mravní a přitom nechává odhalené bříško… vřele však doporučujeme vzít si k němu kalhoty.“

Na tomto modelu je zajímavé, že se nejedná o původní autorův návrh, ale o návrh překreslený z obrázku od Soo Choi.

Soo Choi tvrdí, že se nejedná o kabát, ale o tričko.

… no alespoň všichni víme, že se toto hádě nevyzná ani v oblečení.

(poznámka redaktorky: Kdo byl na zeleném sraze 15. 7., ví, jak má vypadat!)

Jako další představil Zpytlehněv trojici šatů. Jelikož se ani jedny z nich neobjevily na pultech PU, nemůžeme čtenářům představit ani jejich názvy, ani popisky, což jak věříme, čtenáře jistě velice mrzí.

A jako poslední přichází set triček se znameními Zvěrokruhu, které byly objednány na hodinu astrologie a následně vráceny, jelikož prý hvězdy ukázaly, že astrologie nefunguje.

K těmto modelům se unikátní popisy znamení zachovaly a tak čtenáře můžeme oblažit chvilkou horoskopu.

Beran
Jste stejně tvrdohlaví jako beran a někteří vaši přátele o vás tvrdí, že jste i stejně inteligentní. Máte ve zvyku chodit hlavou proti zdi a navzdory obrovské bouli na čele doufat, že se zeď jednoho dne umoudří a uhne vám z cesty.
Šťastná čísla: 4,8,422

Býk
Nikdo vás nemá rád a všichni vás za zády pomlouvají. Když jste byli malí, pokusila se vás vaše maminka vyměnit za košík jablek s jakousi starou babkou, ta vás však po několika dnech vrátila. To se s vámi táhne celý život. Raději byste se měli vyvarovat jablek a starých babek.
Šťastná čísla: –3, 56, 77

Blíženci
Jste ztracený případ a všechno, co uděláte nebo řeknete, je špatně. V životě se vám nic nepovede, nikdo si vás nebude vážit a nikdo vás neocení. Nezbývá vám, než se s vaším osudem vyrovnat. S tímto slušivým tričkem to ovšem půjde mnohem lépe, a když ne, alepsoň budete mít u toho vyrovnávání styl.
Šťastná čísla: vy žádná šťastná čísla nemáte.

Rak
Své nejlepší dny už máte dávno za sebou a vůbec nezáleží na tom, kolik vám je let. Jste protivný šťoura, který nikdy není spokojený a chce pořád víc a víc a víc. Nikdo mu není dost dobrý a máte sklon všemi pohrdat. Musíte si však uvědomit, že vy sami… no nic moc.
Šťastná čísla: 5, 48,6

Lev
Máte sklony k megalomanství a velikášství. Sami sebe vidíte v mnohem lepším světle, než v jakém skutečně stojíte. Buďte ovšem rádi. Alespoň nejste smutní.
Šťastná čísla: 1,6,77,95

Panna
Jste naprosto rozkošná raněná beruška, která se zhroutí i po zadřené třísce. Máte sklony hlasitě poplakávat a říkat slova jako „Vjážně?“ nebo „Plóč?“, protože si pamatujete dobu, kdy vám byly čtyři roky a všichni to považovali za roztomilé. Neuvědomili jste si však, že už vám nejsou čtyři a že k roztomilosti máte daleko.
Šťastná čísla: 3,8,66

Váhy
Jste unavení myšlenkami a proto moc nemyslíte. Okolí vás považuje většinou za dobromyslného prosťáčka a má vás rádo. Okolí se však mýlí. Dobromyslného na vás není vůbec nic.
Šťastná čísla: 6,66,666

Štír
Jste zmatená povaha a máte pochybnosti sami o sobě. Špatnou zprávou je, že k pochybnostem máte důvod. Měli byste na sobě skutečně tvrdě zapracovat, jelikož okolí si vašich nedostatků již všimlo.
Šťastná čísla: 6,8,3,44

Střelec
Neumíte kouzlit, nejde vám famfrpál, špatně se učíte, nedokážete si zapamatovat ani ty nejjednodušší informace a ani nejste moc hezcí. Nezoufejte a kupte si toto tričko. Přispějete tak lidem, kteří jsou mnohem lepší než vy a zaslouží si peníze víc!
Šťastná čísla: 6,5,624

Kozoroh
„Tvoje máma je tak tlustá, že…“ – tohle jsou sice velice hloupé a ubohé vtipy, ale vy jste schopni se jim z plných plic zasmát. Smysl pro humor rozhodně není vaší silnou stránkou. Raději byste měli upustit od myšlenky stát se komikem. Byli byste pro smích.
Šťastná čísla: 12 346

Vodnář
Člověk by vás dokázal utahat na vařené nudli. Máte sklony skočit na každý podfuk a švindl a vaše okolí toho zhusta využívá. Jste ten typ, který je schopen utratit celé jmění za výklady budoucnosti, prapodivné lektvary, zaříkání či výklad tarotových karet. Měli byste se více zamýšlet nad tím, co děláte a nenechat se již ošidit. K tomu vám dopomůže toto tričko, které přináší štěstí a zajišťuje světlou budoucnost.
Šťastná čísla: 1,2,3,4,5,6,7,8,9,10,11,12,13,14,15,16,17,18,19,20,21….

Ryby
Pevný charakter, obdivuhodná osobnost, morální vzor… to jsou všechno slova, která se na vás rozhodně použít nedají. Jste tak ztracený případ, že je na vás až škoda slov.
Šťastná čísla: 0

Našli jste se v horoskopu? Našli jste někoho ve svém okolí, na koho jeho či jiné znamení perfektně sedí? Třeba na Andru?

Napište nám do komentářů!

Pro Hadího krále
Zpytlehněv Zďáblíkov

Pan Petersvood, učitel Cestování pomocí magie, k nám přicestoval z mudlovské rodiny. Z toho důvodu byl posléze, i navzdory svému talentu, neobyčejné bystrosti i prokazatelným schopnostem, chtě nechtě zařazen do Nebelvíru. Tím byl tento nadějný mladý kouzelník odsouzen ke kariéře většiny kouzelníků z mudlovských rodin. Místo ministra kouzelného zahraničí nebo náměstka pro cestovní přenášedla – na kteréžto posty by jeho schopnosti jistě hravě stačily – stal se nakonec řadovým profesorem Cestování pomocí magie na druhořadé kouzelnické škole.

A právě proto se mohla minulý týden na hodině Cestování, kterou jako pilný student navštěvuji, přihodit lehce komická situace, která mne dohnala až k sepsání tohoto článku.

Pan Petersvood se v průběhu hodiny otázal, zda studenti vědí, jak vzniklo cestování letaxem a kdo jej vymyslel. Jelikož třída, plná převážně Nebelvírských studentů, zarytě mlčela, obrátil se pan profesor na svého nejoblíbenějšího studenta, o kterém věděl, že je široko daleko nejbystřejší a nejpilnější a který mu vždy sebezapeklitější otázku hravě zodpoví.

Když mě tedy pan profesor vyvolal, tu jsem se podivil, kolik mých spolužáků a dokonce i profesorů nemá o vzniku letaxu sebemenší potuchy. My všichni, čtenáři Hadího krále a čistokrevní Zmijozelští studenti, samozřejmě celou tu historku o Zapáleném Maxovi a vzniku letaxu známe, jelikož tu v našem světě zná každé malé dítě. Ale jelikož na naší škole bohužel nestudují pouze čistokrevní kouzelníci ze spořádaných rodin, nutí mě svědomí celou tuto známou historii, patřící k těm nejelementárnějším znalostem, exkluzivně pro naše nečisté kamarády převyprávět:

A kdo jiný by se této povinnosti měl chopit než ten nejpilnější student široko daleko?

Tak tedy:

Za vynálezem letaxu stojí německý kouzelník Maximilián Fruhdebachller, který se do veřejného povědomí dostal spíše pod přízviskem „Zapálený Max“ a který patří k jedněm z nejznámějších vynálezců našeho světa. Zajímavé na něm ovšem je, že až do svých 55 let, kdy zemřel, nevynalezl zhola nic, i když po tom celý život toužil.

Veškeré jeho vynálezy až do osudného roku jeho tragické smrti byly prosté, nepříliš užitečné a jsou mnohými zlými a nevzdělanými jazyky označovány přímo za „krávoviny“.

K jedněm z prvních pozoruhodných Fruhdebachllerových vynálezů patřilo tzv. dnes již zapomenuté „sebenaličovací kouzlo“.

V 17 letech jej mladičký Maximilián vynalezl jednoho letního večera před odchodem do divadla, kdy již hodinu čekal v předsíni na svou dívku Brunhildu Geislerovou. Jeho přítelkyně se, jak to ženy ostatně hojně dělávají, uchýlila do koupelny, kde se zamkla a odmítala vylézt, jelikož prý ještě není hotová a musí se nalíčit. Maximilián, znuděný dlouhým čekáním, se poté, co prošmejdil zásuvky všech stolků v předsíni, rozhodl učiniti významný objev a tento problém, který se svými i cizími dívkami má jistě mnoho pánů, jednou pro vždy vyřešit. Chytře instaloval do špičky své hůlky několik libých barev, které by na sebe žena jednoduše namířila. Po odříkání příslušné formule, která se ovšem nedochovala, by barvy vytryskly z hrotu hůlky a na nenamalovaném obličeji dívčině utvořily vkusný make-up.

Pln očekávání tedy, jakmile Brunhilda odemkla dveře koupelny a vyšla ven, jí přičinlivě namířil do obličeje hůlku a pronesl zaklínadlo. Žel bohu však neodhadl sílu kouzla a ani vzdálenost, ze které by mělo být prováděno, a místo stínů, růže a rťěnky vyrazil své přítelkyni oko.

Po propuštění z nemocnice se s ním dívka ihned rozešla a Maximilián dostal soudně nařízeno zaplatit jí nejen odškodné, ale také veškerou léčbu. Tím se mladý vynálezce dostal do finančních potíží a skončil na ulici.

Po několik dalších týdnů nemáme o jeho životě sebemenší zprávy a veškeré historické prameny mlčí. Předpokládá se, že Max pobyl na ulici několik týdnů, než přišla zima, pak se objevuje znovu, tentokrát na titulních stranách většiny novin, které hlásaly:

„Šílený kouzelník zapálil několik bezdomovců.“

Méně přecitlivělé plátky pak:

„Ulice města byly vyčištěny.“

Mladý Maxmilián, neboť on byl tím tajemným čističem ulic, hájil se u soudu tím, že se pouze pokoušel vynalézt nové zaklínadlo, které by člověku, mrznoucímu na ulici, dodalo permanentní a příjemný pocit tepla, aby se již nemusel spolu s jinými lidmi bez domova tísnit v chladné zimě u dohořívajícího ohně.

Dostal šest let.

A právě tato tragická příhoda byla nejspíše začátkem Maximiliánovy nechvalně proslulé historie s ohněm a ohnivými kouzly.

O několik let později, přesněji o šest let a tři týdny později, bylo možné dočíst se v novinách novou zprávu. Jakési zapadlé a málo navštěvované kouzelnické muzeum do základu vyhořelo, když se nově zaměstnaný noční hlídač pokoušel dle vlastních návrhů vylepšit protipožární kouzelnou ochranu.

Jinde a jindy zase proběhla veřejností znepokojivá zpráva, že se jakýsi šílený doktor pokoušel léčit popáleniny magickým ohněm v přesvědčení, že popáleniny ohněm vznikly a proto musí být možné je i ohněm odstranit.

O dalších několik let později byl zatčen jistý mladý policista, který užíval ohně při výsleších zatčených, aby zjistil, jsou-li vinni nebo ne. Dle vlastní výpovědi se držel při výsleších hesla „hodného nepálí“.

A tak to šlo dalších takřka 40 let, které Maximilián trávil převážně ve vězení nebo pokusy o to, stát se vynálezcem. Když jej po posledním dvanáctiletém trestu za smrt několika požárníků a žhářství propustili opět na svobodu, tu stařičký Maxmilián seznal, že svého celoživotního snu nejspíše nikdy nedosáhne a jako člověk životem zmožený, unavený a bez jakékoliv naděje do budoucna, se rozhodl spáchat sebevraždu.

A zapříčinila to nejspíše jeho pověstná vášeň pro oheň, že se rozhodl odejít ze světa v plamenech. Ve společenské místnosti ubytovny, na které tehdy přebýval, vyhlédl si veliký krb, který se k těmto účelům zdál být ideální. Naskládal do něj množství dřeva, papíru a troudu, aby krb dobře chytil a následně krb zapálil.

Pak jej zase uhasil, jelikož zjistil, že důstojně vejít do plamenů a čekat na smrt není kvůli palčivé bolesti možné a odejít ze světa v jekotu a válejíc se po podlaze mu nejspíše nepřipadalo dosti důstojné. Navíc se mohl bát, že by křikem probudil své spolubydlící a ty by napadla nějaká taková hloupost jako sáhnout po dece nebo po kýblu s vodou.

Maximilián tedy hledal jiný způsob, který by mu umožnil v krbu zažehnout jeden veliký, silný, stravující plamen, jenž by v jednom okamžiku zachvátil celý krb a svedl ho ze světa sice nepříjemně, ale zato rychle.

Pro tyto účely sáhl po letaxu. V tehdejších dobách byl letaxový prášek hojně využíván pro zakládání požárů pro svou skvělou hořlavost. U některých, zákona méně dbalých občanů, byl pak oblíbeným prostředkem pro řešení sousedských sporů pro svůj sklon nečekaně explodovat, obvykle někomu do obličeje. Proto se i Maxovi mohl pro jeho účely zdát ideální.

A tak starý Maximilián vstoupil s hrstí plnou letaxu do krbu a se slovy „sbohem krutý světe“ práškem mrštil o podlahu.

Jaké bylo jeho překvapení, když se vzápětí objevil v kavárně.

„Krutý svět“, v originále samozřejmě Die grausame Welt, byl shodou okolností název přísně utajeného podniku, kde se scházely kriminální živly, včetně mnoha bývalých trestanců z Azkabanu. Když se při jedné zlé poradě, kde kuli nekalé pikle, v jejich krbu z ničehož nic objevil lehce vyjevený postarší pán, bylo jejich překvapení nevídané.

Pomocí mučících kleteb, kleštiček na cukr, čajových lžiček a rozpálené kávy lité (co také chcete v kavárně tak rychle sehnat) na místa, kam se káva obvykle nelije, z nebohého vynálezce vyzvěděli, kdo je a jak se tu vzal. Když jim to Maximilián všechno pečlivě vypověděl, tak ho zabili.

A to byl definitivní konec vynálezce Maximiliána Fruhdebachllera, známého spíše jako Zapáleného Maxe. Letax pak několik dalších let sloužil jako nástroj zla, kdy se pomocí sítě krbů zločinci přesouvali nepostřehnutelně sem a tam a celé Bystrozorstvo si marně lámalo hlavu. Teprve ve chvíli, kdy byl dílem šťastné náhody jeden ze zloduchů lapen, bylo z něj za použití ne nepodobných prostředků jako tehdy při výslechu nebohého Maxe vymámeno tajemství letaxu a od té doby se stal letax zcela běžnou součástí našeho života a Zapálený Max si post morte přeci jen splnil svůj největší životní sen a stal se jedním z nejznámějších vynálezců vůbec.

A tak to bylo.

A to je celá historka o vzniku letaxu. Bez příkras a zbytečného protahování.

Nyní již, milí čtenáři, víte vše, co vědí praví kouzelníci (pozn. redakce: Pan Zďáblíkov chtěl jistě říci „kouzelníci z nesmíšených rodin“) a když se vás na to náhodou někdo zeptá, jistě se vám podaří váš nečistý původ zatajit!

Na pana Petersvooda se nezlobte. Né každý si své rodiče vybírá a kam ho šoupne Moudrý klobouk, za to už nikdo nemůže vůbec. A i když pan profesor někdy v čistě kouzelnických věcech trochu tápe a má až nezdravý zájem o to, co nazývá „mudlovskou kulturou“ (a naivní víru, že mudlové něco takového mají), i přesto je to jeden z nejkvalitnějších profesorů na naší škole!

Až na začátku roku budete laborovat, na jaký předmět se přihlásit, zkuste jeho Cestování pomocí magie! Neuděláte chybu. Musíte ji však neudělat dříve, než já sám dostuduji. Pan Petersvood se totiž údajně vyjádřil (a slyšel jsem to od více profesorů), že až pan Zpytlehněv dostuduje, bude to konec jejich kariéry a půjdou do důchodu. Tak nadaného, chytrého, pilného a svědomitého studenta už prý nikdy mít nebudou a proto vůbec nemá smysl učit dál.

Je to pravda.

I když jsem příliš skromný na to, abych snad takto mluvil veřejně. A co říkají ostatní, to já přeci neovlivním!

Pro Hadího krále
a pro všechny nečistokrevné spolužáky
čistokrevný Zpytlehněv Zďáblíkov

Pointou je, že se mi má ročníková práce povedla natolik, že mi přijde jako zločin nechat ji jen pro oči jednoho profesora, a proto cítím povinnost podělit se o své závěry z ní se všemi těmi dobrými lidmi, kteří ve mně tolik věřili.

Úkolem závěrečné práce bylo vykonat inspekci do jednoho z kolejních časopisů a já nemohl jinak, než si vybrat kolejní časopis našich milovaných spolužáků z Nebelvíru. Pojďme se tedy podívat na Lví tlapu podrobněji.

Úkol:
• Vetřít se.
• Všechno vyzvědět. Hlavně jestli něco nedělají lépe.
• Dělají-li něco lépe, ukrást to.
• Nedělají-li nic lépe, pomluvit je.
• Pomluvit je tak jako tak.

Vetřít se.

Ostatní kolejní časopisy bohužel mají nepříjemnou vlastnost pečlivě si hájit své postupy a střežit jako oko v hlavě všechna tajemství, která by od nich mohl někdo zkopírovat. Mezi tyto věci patří například peníze. Kolik se platí, kde peníze berou, jak časopis financují.

Fungování redakce. Jak jsou redaktoři motivováni k psaní, jak se články rozdělují, jak často se redakce radí, jestli se vůbec radí a podobně.

Všechno toto jsou informace, které by se v ideálním případě neměly dostat ven, a z toho usuzuji, že přijít do redakce Lví tlapky v obleku a s cedulkou „Inspektor“ na krku by sice bylo stylové, ale k ničemu by to nevedlo. Nebelvírští by mě jistě zdvořile uvítali ve své redakci a pak by mě stejně zdvořile požádali, abych laskavě přestal slídit a šel si po svých.

Z těchto i jiných důvodů jsem se rozhodl udělat inspekci tajnou. Využít faktu, že jsem student nenápadný, kterého veskrze nikdo nezná a lidé mají obecné sklony jej přehlížet. Mou silnou stránkou je jednoduše absolutní nenápadnost a schopnost zapadnout kamkoliv, jako bych tam vždycky patřil. Nebelvírští o mé přítomnosti v jejich nitru nevěděli a neměli ani tušení, že si všechno, co vidím a slyším, okamžitě tajně zapisuji. Hřáli si na prsou hada a já to na ně nyní všechno povím!

Sehnat si nebelvírský převlek nebylo nic jednoduchého. Jak všichni víme, Nebelvír je proslulý věcmi, které normální kouzelník nechápe a od kterých se každý slušný člověk drží dál. Věci jako odvaha, chrabrost, poctivost, pomáhání druhým, pravdomluvnost, smysl pro „fér-plej“ a podobně. Navíc je mezi nimi hromada studentů z nečistokrevných rodin a u těch se nedá předpokládat, že by měli jakýkoliv vkus pro kouzelnickou módu.

Když jsem se pečlivě díval po nebelvírských studentech, došel jsem k závěru, že čím více červené si na sebe vezmu, tím budu nenápadnější.

Zcela určitě si nesmím vzít koště ani nic, co by připomínalo famfrpál, jelikož Nebelvírští skoro netrénují a bůh ví, jestli vůbec nějaká košťata mají. S koštětem v ruce bych byl prozrazen dříve, než bych stačil říci „zasekané hřiště“.

Nakonec se mi podařilo dát dohromady dle mého názoru střídmý oblek, ve kterém nebudu v nebelvírské koleji budit nežádoucí pozornost. Zůstat neodhalen je v této misi velmi důležité.

Po převlečení a rozloučení se se svou domovskou kolejí, které spočívalo v tom, že jsem velmi důkladně schoval pokladnu, jsem se rozhodl najít šéfredaktorku Lví tlapy Marinu Liquecosi-ovou.

(Pozn. z inspekce: Nevyslovitelné a nezapamatovatelné jméno redaktorky je peklo pro marketing a reklamu.)

Tu jsem našel snadno. Ihned jsem se Marině Liquekdosi-ové představil s tím, že bych se v jejich redakci tuze rád poohlédl a snad se i na něco vyptal.

Odpověděla mi: „Jasně, Zpýťo. Co bys chtěl vědět?“

Tato odpověď mě naprosto šokovala, jelikož jsem si byl naprosto jistý, že mé přestrojení bylo více než přesvědčivé. Skoro bych i sám uvěřil, že jsem studentem Nebelvíru.

Došel jsem k závěru, že v mé třídě na Šéfredaktorském minimu má Nebelvír nějakého tajného informátora, který mu o mé nastávající inspekci dal echo. Naštěstí jsem zachránil situaci, když jsem se pohotově zeptal: „Kdo je Zpýťa?“ Já že prý žádného Zpýťu neznám, to musí být nějaká mýlka. Já jsem nový student, který do Nebelvíru přestoupil z Kruvalu a jmenuju se Dopytlehněv Andílkov. Marine Liquebůhvíčí-ová na mě chvíli zaraženě koukala, ale nakonec  zřejmě utlučena mými argumenty a neprůstřelností mé vymyšlené historky přikývla a provedla mě po redakci.

(Pozn.: Ta historka je skutečně vymyšlená, kdybyste i vy, milí čtenáři, náhodou začali pochybovat,  zda já jsem skutečně já, jelikož chápu, že mé krytí bylo tak pečlivě připraveno, že bylo těžké mu neuvěřit.)

Všechno vyzvědět. Hlavně jestli něco nedělají lépe.

Schválně jsem si vybral časopis, o kterém mohu s klidným svědomím říci, že lépe než my nedělá vůbec nic. Nemohu říci, že časopis nemá žádná pozitiva a žádné věci, které by ho činily výjimečným a pro čtenáře zajímavým. Jsem si naprosto jistý, že kdybych dostatečně dlouho hledal, tak bych alespoň jednu věc našel.

Sami však jistě uznáte, že pokud se nečistokrevní „kouzelníci“ pokoušejí psát o kouzelnických věcech, nemůže to dopadnout jinak než blbě.  Co také čekat od časopisu, který má v názvu lva, je celý červený a píše o kolejních záležitostech Nebelvíru.

Musím přiznat, že jsem si dal skutečně obrovskou práci, abych celý časopis prošel, ale ani v jednom článku jsem nenašel byť jen malý obrázek hada. A časopis bez hada, to není žádný časopis.

Ani v jediném článku autor nevyzýval k úplatkářství, podvodům nebo k obyčejné šikaně slabších. Nikde jsem nenašel zmínku o takových základních věcech, jakože byl autor šéfredaktorem mlácen, dokud článek nedopsal, nebo že nápad na článek ukradl jinému autorovi i s kusem textu.

Tohle je prostě základ a já nechápu, jak bez toho ten časopis vůbec může fungovat.

Později jsem zjistil, že se v červené Lví tlapě odehrávají věci, které už jsou vysloveně zvrhlé a naprosto proti lidskosti. Je to soubor naprosto nesmyslných pravidel, která tam všichni dodržují a nikdo se je vůbec nesnaží porušit!

Některá jsem si napsal, abyste nad nimi mohli vrtět hlavou společně se mnou!

Pravidla zní:
• Články musí být pravdivé. A to i přesto, že by lež byla pro čtenáře mnohem zajímavější a zvedlo by to oblíbenost časopisu.
• K rozhovoru jsou potřeba minimálně dva lidé! Když chcete s někým udělat rozhovor a on vám řekne, že nechce nebo že nemá čas, nemůžete si prostě rozhovor napsat sami dle toho, jak se vám to líbí, a pak tvrdit, že všechny ty věci dotyčný řekl.
• Když někoho citujete, nemůžete si do dané citace připsat nebo naopak ubrat část textu, aby to vyznělo více tak, jak vy chcete.
– Tento bod už mi vysloveně zavání nesvobodou svobodného projevu!
• Korektor nepřidává autorům do článku pravopisné chyby, aby pak vypadal chytřejší než oni.
• Je zakázáno zkopírovat cizí článek a vydávat ho za svůj!

Nedělají-li nic lépe, pomluvit je.

K mé hanbě se mi nepodařilo zjistit, kolik peněz dostávají redaktoři za článek. Avšak s ohledem na to, kolik má Nebelvír celkově peněz a kolik lidí do Lví tlapky celkově aktivně píše, odhaduji, že to nebude žádný šlágr. Na druhou stranu mají na rozdíl od Hadího krále redaktoři Lví tlapky nespornou výhodu, že sice dostávají málo, ale zase na ně za nejbližším rohem nečíhá ziskuchtivý pokladník, který by jim všechno sebral.

Rozhodně bych jim ovšem vytknul, že jejich pokladnice Esmeralda Milagrosa vyplácí redaktorce peníze poměrně ochotně. Neobtěžuje se udělat ani takové základní pokusy jako je schování pokladny, nebo prosté tvrzení, že peníze nemá, nebo že už peníze vydala, ale šéfredaktor na to jednoduše zapomněl! Ve Lví tlapě jsem za celou dobu svého působení neviděl ani tu sebemenší snahu tlačit na redaktory, aby psali zadarmo a samozřejmě povinně! Tento základní nedostatek správného šetření bych tedy rozhodně vytknul. 

Pomluvit je i tak.

Pak přišla na řadu grafická stránka celého časopisu.

Grafiku bych vytknul celou. Ovšem z toho vytknutí bych vytknul zejména dva body, ze kterých mě rozbolely mé grafické oči.

První bod udeří člověka do očí ihned po otevření časopisu a jsou to špatně oříznuté lví pracičky přímo v hlavičce.

(Pozn.: Chtěl původně přibalit originální číslo časopisu v plné velikosti, abyste se na to mohli podívat zblízka. Nakonec jsem však číslo střelil za srpec spolužákovi. Pokud to chcete vidět, kupte si vlastní!)

Druhým bodem, ze kterého mě velice rozbolel zrakový nerv, jak jsem neustále protáčel oči, bylo nešikovně použité vyhledávací kouzlo.

Jak jistě víte, vyhledávací kouzlo je zaklínadlo, které se studenti učí někdy ve druhém ročníku a je v časopisech hojně používané, jelikož mnohdy kouzelník chce najít nějaký starší článek či redaktora a bez kouzla by musel dlouho listovat.

Kouzlo je to skutečně velice základní!

A já se ptám! Dalo se čekat, že by kolej, která nectí čistotu krve a přijímá hromadu polomudlovských kouzelníků, mohla takové jednoduché kouzlo použít správně?

Nebo se konečně potvrzuje to, co Zmijozelští tvrdí už dávno, že čistota krve je důležitá a že kouzelníci z nečistokrevných rodin prostě nemají na magii talent? No? Podívejte se sami!

Hledací kouzlo je naprosto chybně seslané a vyčuhuje ze stránky. Tohle se vám stane, pokud při sesílání příliš mácháte hůlkou. Kouzlo pak sice možná funguje, ale jak to vypadá!

Přitom je hledací kouzlo ve Lví tlapě nesmírně důležité, jelikož je samotný časopis poměrně nepřehledný. Neexistují zde žádné rubriky, dle kterých by se daly dohledat články na určité téma a místo toho musíte listovat archivem, abyste nakonec stejně nenašli to, co jste hledali.

Jsem si jistý, že celá má práce byla již dost vyčerpávající – já tedy vyčerpaný jsem.

Proto jsem se rozhodl, že další pomlouvání kolejních časopisů si nechám do dalších ročníků. Pokud tedy chcete, aby se můj nově nalezený detektivní a můj již dávno objevený pomlouvačný duch spojili a posvítili si i na havraspárského Corvina či žlutého Trimela, stačí dohlédnout, abych u madam Niane nepropadl i další rok!

Pro Hadího krále
Dopytlehněv Andílkov

Jako u většiny začínajících návrhářů jsou díla tohoto autora spíše neznámá. Nejviditelnějšími návrhy se nejspíše staly čtyři pánské, kolejní obleky použité v sedmiboji. Mělo se jednat o mužskou variantu společenského oděvu Edice Hogwarts, ke které momentálně existují pouze dámské šaty.

Kolekce sklidila veliký úspěch, nebo to alespoň její autor přesvědčeně tvrdí.

Edice Hogwarts – Staré časy
„Proč nosit něco nového a nevyzkoušeného, když si můžete obléci to, co nosil už váš pradědeček a před ním i jeho pradědeček? Všechny dobré věci byly už dávno vymyšlené a u oblečení to platí dvojnásob. Nemá smysl utrácet za nejnovější modely, jelikož móda jde kupředu mílovými kroky a co koupíte dnes, bude již zítra zastaralé. Buďte tedy chytří. Buďte zastaralí rovnou!“

Edice Hogwarts – Dokonalý gentleman
„To sice nejste, ale v tomto slušivém obleku se za něj můžete alespoň vydávat. Jste-li křupan, buran nebo dokonce ukázkový vidlák, tento oblek je pro vás ten pravý. Dokonale zakryje vaše pravé já a vy se budete moci alespoň na chvíli stát slušným mladým mužem. Máte-li na sobě oblek dokonalého gentlemana, riziko odhalení je minimální. Garantujeme vám, že nikdo nic nepozná…alespoň tedy dokud nepromluvíte.“

Edice Hogwarts – Solidní základ
„Koho by zajímaly nejnovější módní styly a trendy, když můžete mít dlouhý plášť až úplně na zem? Zakryje křivé nohy, chlupatá lýtka i odřená kolena! A pokud máte díru na kalhotách nebo kalhoty nemáte vůbec, nikdo se vám nebude smát. Stačí zapnout na knoflíčky a můžete být i po zbytek večera nadále frajer!“

Edice Hogwarts – Zběsilý řev
„Budete si připadat jako lev! Červený plášť je vyroben z materiálu tak nepříjemného, že zaručeně budete zběsile řvát po celou dobu, co ho budete mít na sobě. Společenská konverzace na slavnostních akcích by tak mohla být lehce problematická, ale na famfrpálovém stadionu budete zaručeně nejhlasitější fanoušek ze všech!“

Další z návrhů, které mohly být na hradě viděny, jsou kočičí šaty, které se objevily na PU. Autor tvrdí, že tyto šaty byly dělány pro madam Flyovou. Vyhotoveny byly dvě verze, jedna verze s rukávem a druhá bez. Na Příčnou ulici se z nějakého důvodu dostala méně povedená a ošklivější verze s rukávem.

K těmto šatům byly pro madam Flyovou navrhnuty ještě samostatné podkolenky s kočičím vzorem, které se však na pulty PU nedostaly. O pár měsíců později se podobný návrh objevil v salónu Stříbrná Nit. Autor se kvůli tomu dodnes rozčiluje a i celá redakce byla nucena si tuto křivdu vyslechnout. Několikrát.

Punčoch autor navrhnul ještě mnoho.

Když mu však bylo řečeno, že by se měl věnovat něčemu pořádnému a že už mu žádný obrázek polonahé dívky ve vysokých ponožkách neotiskneme, smrtelně se urazil a vrhnul se pro změnu na návrhy šatů.

Kromě šatů, které se ke konci začaly nebezpečně zkracovat, navrhnul Zpytlehněv Zďáblíkov i dva kolejní předměty, které se pro nedostatek jiných návrhů dostaly do oběhu. Jedná se o Zmijozelskou plynovou masku, která byla vyhotovena kvůli obrovské hromadě špinavých ponožek ve sklepení, kterou nikdo nechce uklidit, a o Zmijozelské kožené kalhoty.

Zmijozelská plynová maska
Jste oškliví jak noc a navíc máte nehezkou nakažlivou chorobu? Tato slušivá maska zabije dvě mouchy jednou ranou…a navíc se na vás nebude muset nikdo koukat! (V kombinaci se Zmijozelským smrdutým mrakem od sebe spolehlivě odeženete všechny kolem.)

Zmijozelské kožené kalhoty
Nemáte peníze na kalhoty vyrobené z hadí kůže? Tato slušivá náhrada vás jistě uspokojí. Pokud k ostatním budete stát pouze z pravé strany, nikdo nic nepozná!

Dalším návrhem, který nám Zpytlehněv předložil, byl tento kabát. Bližší popis k tomuto dílu jsme bohužel nedostali.

Autor se zkusmo pokusil i o návrhy plavek, jelikož usoudil že zimní kabát by nemusel mít v parném horku takový úspěch.

Posledním výtvorem, který nám autor ukázal, byly modré síťované šaty, jejichž návrh nedávno odeslal do hradní brigády a nyní čeká na ohodnocení.

Síťošaty
Máte rádi rybářské sítě, ale nechcete chodit úplně nazí? Síťošaty řeší tento odvěký problém! Vyjděte ven ve své oblíbené síti beze strachu, že někoho pohoršíte!

Tím se naštěstí autorovy zásoby návrhů vyčerpaly a redakce se zase mohla jít věnovat své práci.

Pro Hadího Krále
Spící móda ZZzzz

Každé z nich dostalo na začátku roku odpovědného studenta, který se jako jejich hadonoš snažil ve zdraví přežít jejich první rok na škole. Dále se však již budou muset protloukat sami. Co však bude dál? Přeberou snad tato mláďata štafetu a stanou se sami příští rok někomu hadonošem?

Jako první jsem si na chodbě odchytl hádě Narcisse Cinerey, naší milované a všemi oblíbené primusky, Inees Rut Growstring. Chtěl jsem mít v článku alespoň jedno jediné hádě, u kterého můžeme mít takřka jistotu, že jsou jeho odpovědi zcela upřímné, a které svého hadonoše nevychvaluje čistě jen ze strachu, že dostane koštětem nebo mu bude příští rok odepřena půjčka.

Rozuměla sis se svou hadonoškou Narcisse Cinereou? Starala se o tebe dobře? Byla schopná, popř. ochotná, ti poradit, když jsi to potřebovala?
Inees:  S Cisskou nás pojí víc než jen společná minulost. Když Moudrý klobouk rozhodl o mém zařazení do koleje, doufala jsem, že zrovna Cisska bude mojí průvodkyní prvním ročníkem. Ona by se pro naši kolej rozkrájela a nezáleží na tom, zda-li jsi nebo nejsi její hádě. Samozřejmě, že mi věnovala asi nejvíce času, protože jsem ji obzvlášť ze začátku zavalovala mnoha dotazy a nikdy se nestalo, že by si nenašla čas na odpověď. Dokáže poradit, správně nasměrovat, povykládá ti ty správné drby a naučí tě ty nejlepší zmijozelské zákeřnosti. Každé hádě, které v budoucnu Cissku získá jako svoji hadonošku, má vyhráno. Celkově si ale myslím, že letošní hadonoši fungovali skvěle napříč všemi prváky a dokázali nás namotivovat nejen k výuce.

Rozmazlovala tě Ciss nějakými dárky, popř. finanční výpomocí, nebo tě nechala, ať se protloukáš, jak umíš?
Inees:  V tomhle si myslím, že Cisska naprosto prokoukla mojí osobnost, a ví, že já si na některé věci prostě potřebuji přijít sama a zvládnout je. Takže žádné rozmazlování se nekonalo. O to více mě dokázala posunout dál a zapojit u toho trochu svůj mozek a schopnost si odpovědi najít i sama. Když už jsem si rady nevěděla, vždy mi dokázala fikaně poradit, abych nakonec měla pocit, že já jsem ta šikovná. (což jsem)  – smích – 

Uvažuješ do budoucna, že by ses sama stala hadonošem a měla vlastní hádě?
Inees:  Určitě jsem o této možnosti uvažovala a sama vím, jak je důležité pro prváky mít toho svého hadonoše. Každopádně si nejsem jistá, že bych dokázala najít tolik času, abych opravdu mohla být správnou hadonoškou a dokázala tu pro své hádě být, když je třeba, tak jak to zvládají aktuální hadonoši.

Myslíš si, že by sis poradila, i kdybys žádného hadonoše neměla?
Inees: Věřím, že bych si poradila i bez hadonoše. Každopádně by to mělo za následek vzdálení se od koleje. Asi bych odpovědi více hledala mezi spolužáky ve Velké síni,  v hostinci a to bez rozdílu kolejní příslušnosti. Hadonoš podle mě nejvíce pomáhá ke stmelení koleje a lidí v ní.

Ze zaznamenané výpovědi Inees, nebo alespoň z té části, kterou jsem po sobě přečetl a rozluštil, naprosto jasně vyplývá, že Narcisse Cinerea své hadonoší povinnosti splnila na výbornou a kdybychom nebyli ukrkaná kolej lakomců, snad by si zasloužila i nějakou odměnu.

Není však divu, že Narcisse v očích svého háděte obstála. Jako primuska občas dělá hadonoše nám všem.

Jako druhé hádě se mi podařilo odchytnout Annyu Liddle, která rozhovor zprvu dělat nechtěla, a tak jsem ji musel zamknout ve sklepení a otázky na ni křičet přes tlusté dubové dveře. Nakonec se mi díky mnoha příslibům, že ji pustím ven, až mi na vše hezky odpoví, povedlo rozhovor dodělat.

Hadonoška Elaine Robillard o celém incidentu ví, a dokonce se mi pokoušela sebrat klíč, když jsem chtěl Annye otevřít. Nemám to však nikde říkat, jelikož prý všechno popře.

Jak sis rozuměla se svojí patronkou Elaine? Starala se o tebe? Byla schopná a ochotná ti poradit, když jsi to potřebovala?
Annya:Já si většinou věci hledala sama.  Byla jsem zvídavé hádě a byla jsem navíc líná. Ale El mám moc ráda. A ochotná byla. Poslala mi sovu a tak.

Uvažuješ o tom, že by ses sama stala hadonošem a měla vlastní hádě?
Annya: Jo, ale až asi za dva roky.

Přestože jsi na hradě velmi krátce, už se ti podařilo dostat dva školní tresty. Jeden prý dokonce za „připravovanou vraždu spolužačky“. Můžeš nám to trochu rozvést? Koho si se chtěla zbavit, kde to bylo a proč?
Annya: Noo, jedna spolužačka je kuře a zrovna byl kuřecí týden. Plánovala apokalypsu kuřat, byla to jen záchranná akce.  Ale pan Olík nepochopil vtip.

Kdyby se plánovaný čin povedl, díky svému nízkému věku bys nebyla poslána do Azkabanu, ale maximálně tak možná vyloučená. Myslela sis, že by se ti vraždu podařilo utajit? Cos chtěla udělat s tělem?
Annya: Eeh, to je tajné. (Hádě prý spiklenecky mrklo, ale přes dubové dveře to nebylo vidět) Nebudu tu prozrazovat své tajnosti.

Naše čtenáře by to jistě velice zajímalo. Svěř se! Náš plátek stejně nikdo nečte! 😀
Annya: Nooo, buď schovat do sklepení, do kumbálu červených nebo k tobě pod postel. 

No to ti teda pěkně děkuju! Mě by už do Azkabanu poslali! Máš v plánu plánovat ještě nějakou vraždu nebo ses trestem od pana McCollina poučila a spolužáci už jsou před tebou v bezpečí? – smích –
Annya: Jasně, že jo.  V nebezpečí jsou jen ti, kteří mě naštvou.

Zde jsem rozhovor ukončil a pro jistotu Annyu urychleně pustil ven. Od toho dne na noc vždy zamykám pánskou ložnici, ale rozhodně to není tím,… že bych se snad bál nějakého malého háděte.

To ne. Jelikož mi však rozhovor přišel krátký a Annyu už jsem čistě pro jistotu nechtěl nikam zavírat, aby  mi na pár otázek odpověděla, rozhodl jsem se na celou věc vyptat hadonošky Elaine Robillard, která měla malou Annyu na starost a měla ji hlídat, aby se jí nic nestalo, aby něco neprovedla, nebo aby ji někdo někam nezavřel.

Jak jsi reagovala na to, když ses dozvěděla, že tvůj svěřenec připravoval vraždu spolužačky?
Elaine: Nejprve jsem si myslela, že se jedná o omyl, protože mi to přišlo nelidské. Pak jsem zjistila, že je to skutečně pravda a začala jsem se za svého svěřence stydět. Taková potupa!

Myslíš si, že v tomto případě platí pořekadlo „Jaké hádě takový had“? Nemohlo to nebohé hádě okoukat od svého hadonoše nějaké nepěkné způsoby? Nemáš dojem, že bys na svého svěřence mohla mít třeba špatný vliv?
Elaine: O tom pochybuju. Nemám žádné špatné způsoby! Jsem ten nejlépe vychovaný had na hradě! Poctivě studuju, usilovně trénuju, odíváním nikoho nepohoršuju…  Co byste chtěli?!

(Pro případ, že by článek náhodou četl někdo neznalý, kdo ještě neměl tu čest se s Elaine setkat, přikládám snímek z posledního famfrpálového utkání, na kterém je Elaine detailně zachycena, jak nikoho nepohoršuje a usilovně trénuje.)

Tento snímek rozproudil i vášnivé debaty mezi profesorským sborem, který se dlouho radil, zda by Elaine neměla dostat školní trest za naplnění ošetřovny studenty z jiných kolejí. Žádný z kolejních profesorů však nebyl ochoten uznat, že se jeho tým nechal tak snadno spráskat na jednu hromadu a celý snímek byl prohlášen za podvrh.

Za zmínku stojí i reakce Nebelvírského kolejního ředitele, profesora McCollina.

Vrchní lev a vůdce smečky se nad hromadou svých zbědovaných lvíčat jenom ušklíbl, prohlásil, že to není pravda a vyhnal všechny raněné z ošetřovny jako simulanty.

Chápeme, že El může na snímku působit možná lehce nepatřičně, avšak říkat na studentku „fuj“ by takhle vážený profesor podle našeho názoru neměl!

Nechme však profesora McCollina profesorem McCollinem. Už tak bylo červenému řediteli v zeleném plátku věnováno místa až až.

Jako třetí hádě se mi podařilo zastihnout Zmijozelského šéfredaktora Haydena Folivoru. Původně měl být mým vlastním hádětem, avšak nakonec přešel pod péči Blakea Towerella, ten se však vzápětí nechal zmrazit. Hayden zuřivě popírá, že by chvatný Blakeův odchod k ledu měl cokoliv společného s tím, že se o něj musel starat.

Jak sis rozuměl se svým hadonošem Blakem Towerellem? Staral se o tebe dobře? Byl schopen a hlavně ochoten ti poradit, když jsi něco potřeboval?
Hayden: Rozuměl jsem si s ním dobře, cokoliv jsem potřeboval, tak jsem se zeptal a on mi rychle odpověděl, dokud byl teda aktivní. Z krychle ledu už ty reakce nejsou tak rychlé.

Uvažuješ do budoucna o tom, že by ses stal sám hadonošem?
Hayden:  Uvažuju, ale nejsem si jistej, že bych byl tím ideálním kandidátem.

Proč myslíš, že bys nebyl? Můžeš to nějak rozvést?
Hayden: Nemám pocit, že bych toho o hradě věděl dostatek na to, abych mohl radit někomu dalšímu. Navíc mám dostatek potíží sám se sebou, natož abych byl zodpovědnej za někoho jiného. – smích –

Jak ses vyrovnal s faktem, že si měl mít původně toho nejlepšího, nejhodnějšího a nejoblíbenějšího dostupného hadonoše, ale on tě z čisté dobroty srdce prodal někomu jinému? – smích –
Hayden:  O tom jsem nevěděl, ale když mi teď říkáš, že o mě stála Cisska, mám z toho upřímnou radost! – smích –

Ten malej špunt mě normálně utřel! V mým vlastním článku!

Tak to teda ne! Konec rozhovoru. A opovaž se příští rok žádat o půjčku, ty hade!

Jako čtvrté hádě, které mám teď nějak mnohem raději než to drzé předešlé hádě, jsem si odchytil aktivního nováčka Lucase Redferrum, kterého pod svá zelená křídla dostala prefektka Loralei Silwerin.

Jak sis rozuměl se svojí hadonoškou Lori Silwerin? Starala se o tebe dobře?
Lucas: Lori je nejvíc nejlepší, parádně jsme si sedli, já ji otravuju s každou blbostí a ona mi pečlivě odpovídá. Můžu Lori doporučit každému háděti. Takhle jí můžu aspoň veřejně poděkovat. Lori, děkuji na sto tisíc krát.

Jsi jedním z nejaktivnějších háďat v sekci „kumbál“ v letošní vnitrokolejce. Taková štědrost u háďat nebývá zvykem. Motivuje tě k tomu láska ke koleji nebo chceš kalhoty
Lucas: Samozřejmě, že mě motivují kalhoty, ale spoustu věcí nevyužiji, tak je posílám do kumbálu, hlavně jsem si dal za cíl dosáhnout ve vnitrokolejce přes 600 bodů a přes kumbál mi to přišlo jako nejjednodušší cesta.

Přemýšlíš o tom, že by ses ty sám někdy stal hadonošem?
Lucas: Já a hadonoš? Možná až ve 3. ročníku, ale příští rok určitě ne. Jen kdyby chyběli hadonoši, tak se obětuju.

Proč až ve třetím ročníku? Má to snad něco společného s tím, že se v soubojáku konečně naučíš nějaká útočná kouzla?
Lucas: Ne, se soubojákem to nemá nic společného, ale je tu spousta věcí, co ještě neznám a tak si myslím, že hadonoš má být léty praxe prověřený. Třeba se pletu. – úsměv –

Rozmazlovala tě Lori nějakými dárky a finančními příspěvky, nebo tě nechala, ať se protloukáš, jak umíš?
Lucas: Jediné, co mi Lori dopřála, bylo to, že mi poslala sovu postarší, radila mi, kde co je a kde co najít. Ale nebylo to tak, že letová plocha je tady, ale navedla mě, ať na to přijdu sám.

Myslíš si, že by sis stejně dobře poradil, i kdybys žádného hadonoše neměl?
Lucas: Myslím, že ne. Lori je můj zachránce a rádce. Bez ní bych neměl tolik magíků ani zkušeností, co mám teď.

A jako poslední hádě si mě odchytla Sooyeon Choi s tím, že se dozvěděla, že píši článek a chce být vyzpovídaná. Já jsem sice nechtěl, protože jsem tušil, že jí neskonalá úcta k jejímu hadonoši nedovolí říci proti němu křivého slova…ale nedala se odbýt.

Jak sis rozuměla se svým skvělým, pozorným, všemi oblíbeným a obecně skvělým hadonošem? Staral se o tebe tak dobře, že bys byla hloupá, kdybys měla nějaký výtky?
Soo: Poprvé jsem se s ním setkala U Tří košťat, kde si bez dovolení přisedl ke mně a další nezařazené studentce a dal se s námi do řeči. Podle mě vyzvídal, kam bychom chtěly do koleje a asi jsme si padli do oka. Staral a stará se o mě víc než dobře. S čímkoliv jsem za ním mohla jít a je vlastně i důvodem, proč se mi na škole začalo líbit ještě víc, než jsem očekávala. Ale občas mám pocit, že se spíš já starám o něj. – zaksichtí se –

Dobrá odpověď. Máš štěstí… Ale jak myslíš to, že se staráš spíše ty o něj? Můžeš to nějak rozvést?
Soo: No… (hádě nervózně ťuká prstama do stolu) sbírám body za nás za oba (to není pravda), dělám mu instantní sovu s připomínkami na famfrpálový trénink (to taky není pravda, já si samozřejmě pamatuji, kdy začíná trénink), sděluji mu, jak dlouho trvá (to už vůbec není pravda, to také vím!), píšu za něj do kolejního časopisu (nehorázná lež)… a tak!

Uvažuješ do budoucna, že by ses stala hadonošem?
Soo: Dost mě to láká. Myslím, že bych nebyla špatným hadonošem, na hradě se už vyznám, to, co vědět mám, už vím a navíc můj hadonoš touží po svém praháděti, což je o důvod víc do toho jít. 

Jak bys jednala s mým prahádětem? Je něco, cos postrádala u svého hadonoše a chtěla bys to dělat jinak?
Soo: Jsem dost temperamentní a sama jsem ještě dítě, ale pokusila bych se s ním jednat tak, abych u něj měla autoritu, aby mě měl za vzor a zároveň se s ním bavit jako s kamarádem, popřípadě kamarádkou, určitě bych ho naučila některým pravidlům, co si může dovolit a co ne. Pokusila bych se ho přemluvit na dráhu psaní a hraní famfrpálu na postu odstřelovače, protože v našem rodokmenu byli všichni odstřelovači, tak v těch šlépějích půjde i on! Na svém hadonoši jsem nic nepostrádala, mohl by ale čas od času finančně podpořit své hádě, nehledě na jeho post a pověst.
Ale občas pěkně kecá! Kdybych nebyla stejná, nevěřila bych mu ani slovo! 

Ano. Vůbec žádné výtky ani prostor pro zlepšení. Myslel jsem si to. Rozmazlovala bys své hádě nějakými dárky nebo dokonce finančními příspěvky, které by byly mnohem užitečnější na kolejním kontě?
Soo: Samozřejmě, že ne! Musí se naučit osamostatnit se, vydělat si na potřebné věci sám, nemůžu ho do nekonečna zásobovat! Ale samozřejmě, že když bude odvádět skvělou práci, tak mu nějaký ten malý dárek pošlu. Mohlo by ho to také přestat bavit a říct, že jsem krutá a přísná, což by sice polopravda byla, ale krutá nejsem! 

(Snímek pořízen na nedávném kolejním tréninku. Zachycuje idilyckou chvilku prvního tréninku hadonoše s jeho hádětem. Za pár let, až ze Sooyeon Choi bude slavný a obávaný odrážeč, může být útěchou všem k zemi sraženým, že každý nějak začínal!)

Na závěr celého článku jsem poprosil o spolupráci Zmijozelskou famfrpálovou kapitánku, která háďata celý rok pečlivě sledovala na kolejních trénincích a jako odborník jistě dokáže odhadnout, jestli jejich budoucnost spočívá na koštěti nebo s koštětem v ruce. Andra Tigers byla velice ochotná odpovědět na všechny mé otázky a byla velice ráda, že se objeví v článku.

Mohl bych na tebe mít jednu otázku?
Andra: Jasně.

Co si ty, jako profesionál, myslíš o Soo a famfrpálu? Myslíš si, že má jako odrážeč budoucnost? Připadá ti talentovaná?

Krásná odpověď. Měl bych ještě jednu otázku, pokud smím.
Andra: Nesmíš … Stejně se ale zeptáš, co?

Co si ty, jako údajný profesionál, myslíš o Annye a famfrpálu? Myslíš si, že má jako brankář budoucnost? Připadá ti talentovaná? A jak dlouho, si myslíš, že bude trvat, než se vykrmí tak, aby dokázala ucpat celou bránu?

A moje další otázka…
Andra: Ne!

Tohle už je poslední.
Andra: Ne!

Pak už ti dám pokoj.
Andra: Ne!

Jak moc jsi nespokojená s Haydenem, který se místo famfrpálu raději stará o Hadího Krále, a když už ho dostaneš na trénink, tak potají na koštěti píše články? A jak tuto situaci hodláš do budoucna řešit?
Andra: …

Jak moc jsi nespokojená s Haydenem, který se místo famfrpálu raději stará o Hadího Krále, a když už ho dostaneš na trénink, tak potají na koštěti píše články? A jak tuto situaci hodláš do budoucna řešit?

Andra:…

Nedělej fóry! Jak moc jsi nespokojená s Haydenem, který se místo famfrpálu raději stará o Hadího Krále, a když už ho dostaneš na trénink, tak potají na koštěti píše články? A jak tuto situaci hodláš do budoucna řešit?

Pro Hadího krále
táhnul do háje
Zpytlehněv Zďáblíkov

Nejhorší je, že do celé této hrůzy a šílenství se strašidelnými kostýmy navezla zmijozelské osazenstvo sama kolej. Nejeden člověk se jistě ptal, čí to byl ten pitomý nápad se soutěží o nejlepší masku? Koho napadla taková hloupost, kvůli které se pak nešťastní studenti museli plahočit podzemím, bojovat s rarachy, málem se nechat zadusit ďáblovým osidlem v nepraktických dlouhých pláštích, maskách, velikých kloboucích, dlouhých robách a dýňových brýlích? A koho proboha napadlo, že se na Halloween takové věci budou studentům půjčovat? Což mělo jen za následek, že studenti museli celým tím nebezpečným peklem projít s pocitem neurčitého strachu, jak asi bude reagovat pokladník, pokud při boji o holý život nějakou půjčenou věc poničí nebo dokonce ztratí?

No všichni přeci známe zmijozelského pokladníka a víme, jaký je to pes.

Jelikož se už nedá dopátrat strůjce tohoto šíleného nápadu, navrhuji ze všechno obvinit primusku jako nejodpovědnější osobu.

Ať už to však byla vina primusky, nebo se to Zuzana Malron pokusí popřít, z hlediska převleků se večírek velmi vydařil. Prakticky každý si dal tu práci a sehnal si nějakou masku. (A těm, co si žádnou masku nesehnali, bylo řečeno, že se večírek koná jindy a úplně jinde, takže celou slavnost nikterak nekazili.) Zmijozel se tak stal nejlépe tematicky oblečenou kolejí na škole (a jedinou kolejí, která má z letošního roku halloweenskou fotku, která by stála za řeč).

Hannabell Cavanaugh

Hannabell Cavanaugh zvolila na halloweenskou slavnost masku Fantoma opery. Do své nové role se vžila tak, že jí muselo být zakázáno na večírku zpívat, jelikož si ostatní účastníci stěžovali, že si pro samé zacpávání uší nemohou vzít žádné občerstvení.

Maska sama o sobě vypadá docela hezky, je však naprostým vrcholem nepraktičnosti. Na Hannabellin dlouhý rozevlátý plášť během večírku neustále někdo šlapal a umělecké potrhání se neustále zachytávalo do věcí kolem. Po „spěšném taktickém ústupu“ před rarachy byl navíc plášť mnohem potrhanější než prve a když se jej Hannabell pokoušela koleji vrátit se slovy „To už tak bylo!“ a „Vždyť se to jmenuje potrhaný plášť!“, měla možnost vyzkoušet kromě rarachů i „spěšný taktický ústup“ před pokladníkem.

Christyne Halwiger

Christyne Halwiger se rozhodla, že soutěž o nejlepší masku vyhraje za každou cenu, a proto nevsázela jen na jediný kostým, ale během večírku jich předvedla celou řadu. V průběhu večera předvedla spoustu různých kostýmů, avšak program se musel neustále zastavovat, aby Christyne mohla vlézt pod stůl a převléknout se. Když se takto program přerušil popáté, začala organizátorům docházet trpělivost a Christyne byla nakonec požádána, aby se už konečně rozhodla, za co chce vlastně jít. Dále jí bylo další převlékání zakázáno a Christyne byla po zbytek večírku držena od jakýchkoliv stolů, pod které by mohla vlézt.

Andra Tigers

Andra Tigers si s kostýmem příliš hlavu nelámala, jelikož si však s sebou jako pravá kapitánka nezapomněla vzít koště, nikdo se ji na to neodvážil upozornit. Leč byla malá místnost, do které se na večírek pokusilo dostat mnohem více lidí, než se původně počítalo, nepříjemně přeplněná, kolem Andry Tigers se celý večer udržel pomyslný kruh uctivé vzdálenosti, kterou si ostatní udržovali. Kruh prázdna kolem kapitánky byl zhruba tak velký, kam bylo schopno dosáhnout její koště.

Většina Zmijozelských už se dávno naučila, co to znamená „porušení osobního prostoru“ ve chvíli, kdy je Andra a její koště nablízku. Ti chytřejší také vědí, že v takovou chvíli oni na žádný osobní prostor nárok nemají.

Lucretius McBrave

Model, který zvolil Lucretius McBrave (nejnovější šéfredaktor Hadího krále a člověk, který mi bude ode dneška dávat výplatu), byl po všech stránkách dokonalý a bez jediné chyby. Marně jsem hledal, co bych mu vytknul, opravdu jsem se snažil, lámal si hlavu a přemýšlel. Na nic jsem však nemohl přijít. Tento model je vrcholovým příkladem vkusu, elegance a estetiky. Dávám mu patnáct bodů z deseti a navrhuji ho na nejlepší kostým roku. Lucretius projevil neobyčejný cit pro barvy. Však se sami podívejte, jak báječně se mu povedlo sladit černou košili, černé kalhoty a černé boty. Jak já vždycky říkám: S barvami se to musí umět a ne každý na ně má oko.

Další předností tohoto kostýmu je také hadí maska. Všichni jistě ocenili, že si Lucret zakryl celý obličej… rozhodně mu to přineslo další plusové body.

 Narcisse Cinerea

Narcisse Cinerea byla mým osobním favoritem v soutěži kostýmů a dle mého názoru jasným adeptem na vítězství. Bohužel se mi však nepodařilo přesvědčit ostatní porotce, že si zaslouží bonusové body kvůli tomu, že tento článek bude opravovat a že díky ní budu vypadat mnohem méně nevzdělanější, než ve skutečnosti jsem, že nebudu terčem všeobecného posměchu a že nevyjde najevo, že ve skutečnosti neumím ani vyjmenovaná slova.

Chobodýně

Tento kostým je jasnou ukázkou toho, co všechno dokáže magie. Bez magie by tento kostým byl zcela nepoužitelný a tvor, kterého se primuska rozhodla předvést, by nepřežil ani jeden den.

Dovedete si chobodýni představit v reálném životě? To by si chobodýně takhle vesele plavala a… ne, buďme přesní. Ona by si neplavala.

Ona by se převážila, jelikož dýně velikosti hlavy je zatraceně těžká. Na samém dně by tedy ležela dýně a kolem by se bezmocně zmítala chapadélka. Jediné, v co by Chobodýně mohla doufat, je, že tuhle nedůstojnou pozici nikdo nevidí.

I přestože kouzla dokážou zabránit podobně nepříjemným situacím, primuska si mohla na vlastní kůži vyzkoušet, že taková Chobodýně má těžký život i tak. Po celou dobu večírku se jí škodolibí studenti pokoušeli přivázat chapadýlka k nohám stolu, k židli, k jiným studentům a vlastně ke všemu, co se jim ocitlo v dosahu. Když se nebohá primuska pokoušela protestovat, udělal jí někdo na chapadlech uzel. A bylo.

Když studenty, kteří se toho účastnili, pustili z ošetřovny (jelikož zapomněli, že až primuska kostým sundá, už žádné uzly na světě nepomohou), byl tento kostým oficiálně na hradě zakázán a příští rok již nebude možné za chobodýni jít. Za ty úrazy to údajně nestojí.

Na večírek rovněž zavítali tři členové profesorského sboru. Barbara Arianne Lecter, Sally-Ann Olson a Wenai Lafayette.

I přes protesty všech zmíněných byla na profesorskou fotku vzata Rosemary Gulerongova. Ve chvíli, kdy ji madam Lafayette uviděla, začala trvat na tom, že někdo s tak pěkným kostýmem nemůže na fotce chybět a že pokud jí nedovolím se s spolu s Rose vyfotit, tak nám všem strhne body. Rose a madam Lafayette tak bez diskuze vyhrály pomyslnou cenu za nejlépe sladěné kostýmy. Odměnu však samozřejmě v rámci úsporných opatření nedostaly žádnou.

Na závěr článku přidávám jako bonus některé básničky zmijozelských koledníků, které se mi o Halloweenu povedlo zachytit a zapsat.

Nena Campbell
Jednou venku při setmění,
děti v strašidla se mění.
V okně dýně, uvnitř svíčka,
halloweenská mají trička.
Od domu k domu běhají
a koledu všem říkají.
Dejte mi sladkou koledu,
nebo vám něco provedu!

Zuzana Malron
Růže jsou rudé,
fialky modré,
byla by maličká
koleda pro mne?

Rosemary Gulerongova
–začíná zpívat krásnou, líbivou písničku –
Už tu máme Halloween!
Tralal lala lá.
Něco vám k němu povím.
La la la la lá.
Koledovat teď jdu k vám.
Tralal lala lá.
Nejdřív vám však zazpívám.
La la la la lá.
Nejdřív ale chci vám říct…
Tralal lala lá.
–přestane zpívat a velice nahlas zavolá –
KOLEDU,
NEBO K VÁM TROLLA DOVEDU!
–krásně se usměje a nastaví košíček –

Nejsem si jistý, zda ze mě nemluví falešná skromnost, kterou jsem proslulý, ale mám pocit, že Zmijozel byl letos nejen nejlépe tématicky oblečenou kolejí, ale i kolejí nejnadanějších koledníků.

Osobně se velmi těším, až spolu se Zmijozelem budu moci oslavit další svátky, které nás čekají, a doufám, že Zmijozel bude pokračovat v nové tradici „nejlepšího stylu a šmrncu“, kterou projevil letošní Halloween.

Jsme prostě krásní, hustý a stylový! S tím se nedá nic dělat!!!

Pro Hadího krále
Zpytlehněv Zďáblíkov

Halloween je tedy anglosaský lidový svátek. Jak všichni jistě víme, Anglosasie je stará mudlovská země s bohatou historií, jejím vývozním artiklem jsou dýně.

Anglosaština má prý údajně sto výrazů pro dýni. Ale to ví každý.

Nebo alespoň já to vím, jelikož jsem znalý mudlovského zeměpisu.

Jelikož jsem však zapochyboval o vzdělanosti Zmijozelských, rozhodl jsem se poptat a zjistit, zda moji spolužáci o zemi, kde Halloween vznikl, vůbec něco vědí.

Má otázka byla prostá: „Kde leží Anglosasie a jakým jazykem se tam mluví?“

Moji spolužáci samozřejmě nezklamali. Nikdo z nich nevěděl, kde Anglosasko leží a jakou řečí se tam mluví. Což je jedině dobře. Ztratil bych k nim veškerý respekt, kdyby jako čistokrevní kouzelníci věděli, kde leží nějaká nedůležitá mudlovská země.

Zvyky Halloweenu se dále rozvíjely převážně v Irsku. Neumím si vysvětlit, jak se svátek přesunul z původního Anglosaska do nějakého Irska a proč se Halloween raději nerozvíjel tam, kde vznikl. Jediné rozumné vysvětlení je válka. Vždycky jsem si sice myslel, že mudlové spolu neválčí (jelikož jak chcete vést válku bez hůlek a kouzel, že? Budete po sobě házet kameny?), ale jiné vysvětlení mě skutečně nenapadá.

Anglosasko a Irsko spolu vedly dlouhou a vleklou válku, kterou Anglosasko po urputných bojích prohrálo. Hodně tomu napomohlo také to, že Irsko bylo mnohem větší než maličké Anglosasko a mělo také větší kameny.

Irové Anglosasům kromě země, občanských práv a všech dýní ukradli také Halloween. Irsko v tu dobu byla velice zaostalá země, která pořád s někým válčila, a tak neměla čas vymyslet si vlastní svátky. Když se pak naskytla ta možnost, Halloween Anglosasům prostě ukradli.

Kromě toho také ukradli všechny dýně, což způsobilo, že Anglosasové měli rázem sto výrazů pro nic. Naštěstí však brzy zanikla i Anglosaština, jelikož všichni obyvatelé země, jejíž jedinou surovinou byly dýně, zahynuli v obrovském hladomoru.

Tímto bych historickou část článku ukončil. Pokud by někdo měl zájem trochu si rozšířit své znalosti, ať neváhá kontaktovat profesorku Flyovou, která mu o Irsko-Anglosaské válce jistě ráda řekne více.

Tradičním znakem Halloweenu jsou vyřezávané dýně se svíčkou uvnitř. Dále čarodějky, duchové, černé kočky, košťata a kostlivci. Jistě uznáte, že tento svátek se na hradě plném čarodějů, kteří létají na košťatech, chovají kočky jako domácí mazlíčky, mají kolejní duchy a sem tam nějakého toho kostlivce mezi profesory, slaví poměrně obtížně.

Kouzelníci na hradě – jak je jejich dobrým zvykem – si tedy slavení tohoto svátku přizpůsobili dle svých potřeb a jako u všech jiných hradních svátků použili i Halloween jako záminku, aby po sobě mohli beztrestně házet nejrůznější věci.

Ve Velké síni tak vzduchem létají dýňové bomby a dýně. Když dojdou, přichází ke slovu vejce od Velikonoc, sněhové koule od Vánoc, palačinky od Koloděje a v případě některých profesorů i úkoly z hodin. Jakékoliv tradice a pokusy o jejich dodržování se vytrácí s první potravinou letící vzduchem.

Jak už je dobrým kouzelnickým zvykem, Halloweenu se chytil kde kdo a mnozí čarodějové se rozhodli na něm vydělat. Na Příčné ulici se objevují nejrůznější halloweenské masky, kostýmy, trička s potiskem dýní či dýňoví kebuláčci. Velmi oblíbená je i tematika duchů.

Smrt je ostatně na Halloween velkým tématem, kromě plastových kostlivců existuje na hradě spousta věcí s přímo duší tématikou. Tyto věci bývají zpravidla velice veselé, mnohdy zavánějící až roztomilostí. Lidé si je oblékají, aby v nich pak mohli zpoza rohu vyskočit na nějakého svého kamaráda a postrašit ho známým pokřikem: „Bububu.“

Pak jsou tu samozřejmě skuteční duchové z masa a… skuteční duchové… prostě skuteční duchové! Ti se pak se na toto počínání tváří poněkud nejistě. Mnozí z nich tvrdí, že pokud se člověk chce převléknout za ducha a chce, aby jeho maska byla alespoň trochu pořádná, měl by v první řadě umřít.

„Veselá duší maska? Koho tím chcete vystrašit, vážení? A co je na umírání veselého? Zdá se vám to veselé? No tak vás můžeme shodit z havraspárské věže, uvidíme, jak se budete smát!“

Zlehčování smrti a strašení je jedním z nejzákladnějších znaků Halloweenu, a jelikož duchové jsou mrtví a strašení je tak trochu náplní jejich posmrtné existence, není divu, že si to mohou brát docela osobně. Bývalý nebelvírský duch si prý po posledním Halloweenu sbalil urničku a se slovy „No na takovýhle strašení se vám já můžu leda tak vykašlat…“ opustil hrad.

Za zmínku jistě stojí, jak rychle sehnala nebelvírská kolej dalšího mrtvého studenta a zaplnila tak prázdné místo chybějícího ducha. Až podezřele rychle. Rozhodně nechci naznačovat, že by Nebelvírští snad Stelle Wellingtonové s umíráním trochu pomohli, když se jí samotné nechtělo… to vůbec ne. Ani nepoukazuji na to, že náhrobní desku měla zhotovenou, ještě když byla naživu… a už vůbec neupozorňuji na to, že se její smrt ani trochu nevyšetřovala. Pouze obdivuji tu neskutečnou náhodu, jak hezky to s tou její smrtí vyšlo.

Jelikož mne velice názor duchů velmi zajímal, rozhodl jsem se je vyzpovídat a zeptat se jich, co si vlastně o Halloweenu myslí oni. Jak nahlíží na své živé spolužáky, kteří se jeden den v roce zblázní, navlečou na sebe děsuplné masky a pokoušejí se strašit, i když v tom nemají žádnou praxi. Jak hodnotí úroveň strašení a jak vlastně Halloween prožívají oni. Shánějí si masku? Nebo se duchovi uzná, když se převlékne za ducha?

Oslovil jsem duchy všech kolejí. Všechny tři.

Vyjádření se mi však nakonec povedlo získat pouze od jediného, a to havraspárského ducha. Ostatní, když mne viděli, jak se k nim blížím s notýskem a fotoaparátem, prošli nejbližší stěnou a zmizeli mi tak z dosahu. Ducha je skutečně velice těžké zahnat do kouta.

Havraspárská dušice Eliah Tailesová se přede mnou nikam neschovala ani nehledala nejbližší stěnu, kterou by mohla projít. Poměrně ochotně souhlasila s tím, že ji mohu vyzpovídat a poskytla mi komentář k celé situaci:

„Osobně si myslím, že pokud se straší elegantně a s grácií, je to super zpestření všedního života. Nemám ráda ale takové ty lekačky stylem Báááf! Protože upřímně to strašení prostě není.

Být takovým duchem chce hlavně nějaké sebevražedné tendence, nebo dostatek smůly pro nějakou nehodu. A hlavně prosím… nepleťme strašáky a duchy, ano? Já třeba úmyslně (zas tak moc) nestraším. Protože strašák krom toho, že straší, tak většinou taky nebývá moc hezky oblečen, a já bych třeba ve svém outfitu ven mezi nabodnuté hlavy nešla.

Já se jako duch samozřejmě kochám všemi těmi zrůdičkami na hradě, i když ono i v průběhu roku jich tu pár pobíhá. Nějak víc se ale neangažuji. Ať si jeden den v roce užijí ten posmrtný život i smrtelníci.“  – pousměje se –

„Ehm, a duch se moc převlékat nemůže.“ – ušklíbne se –

Z nějakého důvodu trvala Eliah na tom, abych do textu pro čtenáře zaznamenával, jak se u výkladu  tváří. Nejspíše tím chtěla ukázat, že i když její původní tělo už dávno vystydlo, je stále schopna vřelých citů. Nechtěl jsem tuto otázku dále rozebírat, jelikož mi to začalo připadat poněkud morbidní.

Původně jsem měl v plánu v článku obšírněji rozebrat halloweenské zvyky a slavnosti na jiných školách a slíbit vám článek z halloweenského večírku s hromadou vašich fotek v maskách, který vyjde za pár dnů.

To všechno jsem měl v plánu, avšak právě jsem zjistil, že redakce Hadího krále nevyplácí svým redaktorům výplatu…

Samhain nebo Halloween?

Rozdíly v tom nevidím!

Nebo možná, že by?!

To je zvláštní tedy!

Pro Hadího krále
Zpytlehněv Zďáblíkov

1) Seřiďte si hodinky. Kdyby šly napřed, tak to sice není nic moc zlého, jen se budete dobývat o trochu dřív a proklínat všechny kompetentní osoby, ale kdyby se vám opozdily, mohlo by to mít mnohem větší následky.

2) Naostřete si lokty. To bezesporu. Pokud se dostanete do velkého hloučku lidí, je to nejúčinnější způsob, jak se z něj dostat.

3) Mějte natrénováno. Pro mudlovské sportovce je vrcholem kariéry účast na olympiádě (a nejlépe nějaká medaile), pro některé studenty by to mohlo být předvedení jejich běžeckého umění při zápisech.

4) Ohlídejte si garderobu. Tenisky rozhodně nejsou součástí školní uniformy, stejně tak ani termotriko nebo šortky. A ne, rozhodně nepomůže, když přes to hodíte hábit od uniformy a budete se tvářit jako neviňátko.

5) Mějte u sebe dost peněz. Abyste si náhodou neuřízli ostudu, když doběhnete do třídy, vyhlédnete si ideální místo, ale nebudete ho moci obsadit, protože vám chybí pár svrčků kvůli tomu, že jste odpoledne kupovali nějakou mlsku pro svého mazlíčka.

6) Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Tedy moc nešiřte, po kterých předmětech toužíte, aby vám poslední místo nezasedl ten, koho jste celé prázdniny považovali za nejlepšího přítele.

7) Veďte si záznamy. Co se jak rychle zaplní, co chcete a co jste chtěli, prostě takový sázkařský tiket, aby se to nepletlo. Nikdy nevíte, jestli se vám to nebude hodit v předpovídání v dalším roce.

8) Hlídejte trh. Jakože průběžně. Není nic horšího než přijít někam, kde se to v průběhu dne zaplnilo, a nemít záložní plán. A když to nevyjde, zkuste si proklepnout ty, kdo ve třídě sedí. Někteří třeba zanedlouho odpadnou sami, jiné byste možná přesvědčili…

9) Buďte nenápadní. Namachrované blbečky dav pravděpodobně převálcuje nebo vykopepryč, zatímco malá nenápadná myš se třeba ze zadní části davu dostane na jejich místo.

10) A hlavně nezešilte hned po prvním dni. Protože jich bude ještě šest, než se zápisy otevřou úplně. A aby těch bojů nebylo málo, tak se dneska můžete upsat ještě na nějaké ty semináře.

Studenti dlouho dopředu pilně sháněli a vydlabávali dýně, aby je pak mohli s veselým pokřikem po někom hodit. Milý bradavický zvyk házet po sobě obrovské oranžové tykve se však letos neomezil pouze na dýně, takže ve Velké síni vzduchem létalo všechno možné od zkažených vajec, která zbyla ještě od Velikonoc, vykoledovaných sladkostí až po nějakou tu skleničku. Projít Velkou síní bez úhony se stalo naprosto nemožným úkonem. Moudrý člověk by si řekl, že bude lepší se tomuto davovému šílenství vyhnout, zašít se na nějaké bezpečné místo, a tam celý den přečkat.

Přesně to jsem chtěl udělat, jenomže ouha! Když už jsem byl v polovině bezpečného zašívání, tu si mě odchytla šéfredaktorka Hadího krále, vrazila mi do ruky fotoaparát a prý že honem potřebuje článek o Halloweenských kostýmech, ale má nové šaty a nechce, aby se jí o ně rozprskla dýně. Já jsem prý oblečený jako strašák do zelí, takže i kdyby mě nějaká ta dýně trefila, nikdo to nepozná, a hlavně to nikoho nezajímá, tak ať prý sebou koukám mrsknout, taky na to nemá celý den.

Profesorka Rawenclav ze zcela neznámých důvodů zvolila kostým upírky. Mohla tak na kolemjdoucí beztrestně cenit své špičaté zuby, aniž by to někomu bylo divné. Všem na potkání také vykládala, jak moc jsou falešné, kde je koupila, kolik stály a jak snadno se vyndávají. Když se jeden mladý prvák opatrně dotázal, zda by mu je nemohla na chvilku půjčit, zahučela profesorka cosi o temném sklepení a zahozeném klíči a odešla.

Jen o pár hodin později, když jsem se vracel z oběda, jsem si všiml, že se před profesorčiným kabinetem začíná tvořit početná fronta studentů a studentek převážně prvního a druhého ročníku. Profesorka Rawenclav ve svém kabinetě prý rozdává cukrátka a sladkosti pouze za básničku. Později jsem si všiml, že většina studentů, které jsem viděl k profesorce vejít, se za záhadných okolností ztratila a že profesorka sama toho dne chyběla u večeře. Určitě to však nemá pražádnou spojitost.

Novopečená profesorka Lecterová, již všichni máme stále ještě zafixovanou jako zelenou, nám zrak vytřela již podruhé. Krátce poté, co jsme si tak nějak neochotně zvykli, že místo zelené oblékla fialovou, škodolibě odhodila i svůj nový fialový háv a oděla se do oranžové. Zvolila slušivou oranžovou róbu, která by jí vynesla, v případě že by se konala nějaká soutěž o královnu Halloweenu, jistě na první místo. Žel bohu, za krásu se musí platit a některé šaty by měly zůstat na figurínách, protože se v nich nemusejí pohybovat. Profesorka Lecterová se celý den ve svých šatech nemohla ani posadit, a tak jen smutně postávala ve Velké síni a občas si tiše postěžovala, jak moc ji její pánská vázanka škrtí a jak špatně se jí dýchá v příliš utaženém korzetu. Na těch podpatcích se prý také špatně chodí a ten klobouk neustále padá.

První pánský model, na který jsem se svou fotokrabičkou narazil a který stál za zmínku, měl na sobě nebelvírský student Inkar Tarkis. Prozradil mi, že se na Halloween připravoval již od minulého roku a že ho mám vyfotit až za chvíli, jelikož si ještě musí sehnat dýni na hlavu, aby byl kostým kompletní. Chodil pak po VS a dyndal po spolužácích a profesorech, aby po něm hodili dýňovou bombu, a tím mu zbývající část kostýmu přičarovali. Kouzlo však nikdy netrvalo dlouho, a když pak Inkar již popáté během několika minut poprosil mladého profesora Hasangekiho, jestli by mu nemohl přičarovat dýni, tak profesorovi, který nechtěl nic jiného než si v klidu dopít své kafe a naškrabat nějaký výklad na ruštinu, (protože na to před tím zapomněl a zítra je termínová neděle), jak se říká, ruply nervy. Čapnul nebohého, teď již zuřivě se bránícího nebelvírského studenta za flígr, odtáhl ho k jídelnímu stolu a hlavu mu nacpal do jedné velké, nekouzelné vydlabané dýně, a ještě mu strhnul pět bodů. Inkar sice získal poslední část svého kostýmu, ale pak celý večer běhal po VS a hledal někoho, kdo by mu pomohl dýni sundat.

NaSaŠí Jackson se rozhodla, že si bude hrát na ducha. Sehnala si dokonce veselou duší škrabošku a pak běhala po hradě a dělala na každého, koho potkala „bu bu bu“. O kus dál ji s kyselým výrazem pozoroval Phosgen Crestfall. Řekl mi, že také uvažoval, že si vezme kostým ducha, aby byla nějaká legrace, ale že když to vidí, tak si nebude kazit pověst. Ta holka prý o strašení neví vůbec nic. Prej „bu bu bu“, kdo se toho jako lekne? Vždyť ani není průsvitná a vůbec se neobtěžuje chodit skrz věci! Pokud chtěla být alespoň trochu realistická, měla prý den před Halloweenem umřít a ne to takhle flákat!

Podobnou masku si na sebe vzal i Andrew Uroboros, kterého jsem zastihl před ošetřovnou. Pochválil jsem mu kostým a zeptal se, za co že se to vlastně převlékl. Jindy milý a přátelský Andy, jehož všichni považují za ochotného a mírného člověka, na mě najednou zařval tak hlasitě, až jsem se lekl, a odstrčil mě z cesty tak prudce, že mi málem vyrazil foťák. Vyrušil tak od práce profesora Whitecrowa, který vylezl ze své apatyky a vynadal mi, že tu dělám takový rámus. Když jsem mu všechno pověděl, řekl mi, že to nebyla maska. Pan Uroboros prý chytil nějakou ošklivou vyrážku, ale jelikož je dneska Halloween, budou lidé jeho obličej třeba považovat za masku.

Poslední zajímavě oblečenou osobou, s níž jsem se setkal, byla má kamarádka Clea Haliová. Bohužel jsem Cleu, která by i ochotně pózovala, nemohl v klidu vyfotit, jelikož jsem já chudák natrefil na Any Dawson, která stejně jako já šmejdila s fotící krabičkou po škole a hledala zajímavé halloweenské modely pro havraspárskou Módní patrolu. Okamžitě na mě začala křičet, že Cleu viděla první a ať se jí neopovažuju fotit. Začali jsme se strkat a tahat, abychom každý vyfotili Cleu jako první, a tak její fotka vyšla poněkud rozmazaně. Vysypal jsem Any Dawson vykoledované sladkosti a hodil po ní dýni, ona mi třikrát skočila do záběru a nakonec mi sebrala foťák. Další modely, ač jich bylo skutečně mnoho, jsem tedy vyfotit nemohl, i když jsem si naprosto jistý, že byste je určitě chtěli vidět.

Pro HK Zpytlehněv Zďáblíkov

Dlouho jsem bloudil od umyvadla k umyvadlu, nakukoval do kabinek (samozřejmě pouze do těch, ve kterých právě nikdo nekonal), mezi nápisy na zdech jsem hledal něco jako „haló, vchod tadýý“ v marné snaze komnatu najít.

Nakonec jsem se zeptal Uršuly. Chvíli fňukala, ale poradila.

Když jsem vstoupil do komnaty, kde se večírek konal, málem mi místnost vyrazila dech. Jsem chudičký nováček, který dosud nemohl ani do koleje, neb do žádné nepatřil, a tak spával s hlavou položenou na stole v lokále u Rosmerty (ráno se kupodivu probouzeje pod stolem) nebo jsem se potají schovával v kumbále na košťata maskován za rodinné balení saponátu. Byl jsem proto ohromen prostorem a blyštivým luxusem, který jsem tam viděl. Měkká křesla potažená zeleným sametem kam jen oko dohlédlo. Do křesla si mohl našinec skutečně sednout, aniž by ho někdo vystrkoval. Stoly plné chutného jídla a nikdo nechtěl, aby se za něj platilo. Místnosti dominoval krásný obrovský krb, ve kterém mohutně sálal oheň. Trochu mě znervózňovalo, že oheň byl takový zelenější a já jsem si zcela jistý, že takový odstín ohně obvykle nemívají. Ale krásně hřál, tak jsem si nestěžoval.

Když si všichni nováčci, co přišli se mnou, pro sebe rozdychtěně urvali své křeslo a usadili se do něho, (což starší spolužáci přešli shovívavými úsměvy) přišla madam Kolejní. Působila impozantním nekromobyčejným dojmem. Všechny nás srdečně přivítala, poblahopřála ke štěstí, že jsme byli vybráni do Zmijozelu, a popřála všem hezkou zábavu. Večírek byl tímto zahájen. Už během její řeči jsem si všiml, jak někteří nováčci jsou jí uneseni, jak dojetím popotahují a tleskají ještě dříve, než vůbec domluví. Myslím, že si teprve teď skutečně uvědomili, že se konečně vybarvili, že jsou zelení, a to oficiálně, a že už jim to, možná, nikdo nevezme, ať už je to dobře, či nikoli.

Pak se na nováčky snesla smršť soutěží. První chodem byly hádanky. Jelikož však nováčci pořád pokukovali po stolech s jídlem, zatím s ostychem si nabrat plný talíř a nacpat holý břich, sykla madam Kolejní jen tak mimochodem, že vítěze čekají hodnotné ceny a bude si moci v závěru dát kompot navíc. To zabralo. Rychleji než doufala. Chudinka ani nestačila uskočit v cestě křeslům nováčků, když vznikl křeslový závod, kdo si vybojuje lepší místo pro své křeslo co nejblíže pořadatelce hádankové soutěže, aby lépe slyšel. Ti slabší skončili v zadní řadě bez šance něco slyšet. Útočila na nás jedna soutěž za druhou, stále těžší a zákeřnější, ani zákusek jsme si mezi nimi nestihli sníst. Vyhrál nakonec ten, co si vybojoval místo pro své křeslo zcela vpředu – jakýsi Zpytlehněv Zďáblíkov. Sláva vítěznému křeslu.

A pak se celá společnost začala zvolna vytrácet.

Pro HK Zpytlehněv Zďáblíkov