Halloween

Halloween je zcela původně mudlovský svátek a jelikož zde ve Zmijozelu jsou (jak pevně doufám) pouze lidé z dobrých, čistokrevných kouzelnických rodin, kteří se o mudlovské zvyky vůbec nezajímají, považuji za nutné čtenáře s historií tohoto svátku, který neodmyslitelně pronikl i do kouzelnického světa, trochu seznámit. 
Hradní naučná literatura o mudlovských svátcích a tradicích definuje Halloween jako anglosaský lidový svátek, kdy se děti oblékají do strašidelných kostýmů a chodí od domu k domu s tradičním pokřikem „Koledu nebo vám něco provedu!“. Nejsem si jistý, zda má pokřik přesně tuto podobu a zda děti velmi barvitě nepopisují i to, co přesně vám provedou, pokud jim koledu nedáte, při kterémžto popisu musíte několikrát použít výkladový slovník, jelikož neznáte všechna ta sprostá slova. 
Jak říkám, nejsem si přesnou podobou pokřiku jistý, ale dnešní děti bych moc nepodceňoval.

Halloween je tedy anglosaský lidový svátek. Jak všichni jistě víme, Anglosasie je stará mudlovská země s bohatou historií, jejím vývozním artiklem jsou dýně.

Anglosaština má prý údajně sto výrazů pro dýni. Ale to ví každý.

Nebo alespoň já to vím, jelikož jsem znalý mudlovského zeměpisu.

Jelikož jsem však zapochyboval o vzdělanosti Zmijozelských, rozhodl jsem se poptat a zjistit, zda moji spolužáci o zemi, kde Halloween vznikl, vůbec něco vědí.

Má otázka byla prostá: „Kde leží Anglosasie a jakým jazykem se tam mluví?

Moji spolužáci samozřejmě nezklamali. Nikdo z nich
nevěděl, kde Anglosasko leží a jakou řečí se tam mluví. Což je jedině dobře.
Ztratil bych k nim veškerý respekt, kdyby jako čistokrevní kouzelníci
věděli, kde leží nějaká nedůležitá mudlovská země.

 

Zvyky Halloweenu se dále rozvíjely převážně v Irsku.
Neumím si vysvětlit, jak se svátek přesunul z původního Anglosaska do
nějakého Irska a proč se Halloween raději nerozvíjel tam, kde vznikl. Jediné
rozumné vysvětlení je válka. Vždycky jsem si sice myslel, že mudlové spolu
neválčí (jelikož jak chcete vést válku bez hůlek a kouzel, že? Budete po sobě
házet kameny?), ale jiné vysvětlení mě skutečně nenapadá.

Anglosasko a Irsko spolu vedly dlouhou a vleklou válku, kterou Anglosasko po
urputných bojích prohrálo. Hodně tomu napomohlo také to, že Irsko bylo mnohem
větší než maličké Anglosasko a mělo také větší kameny.

Irové Anglosasům kromě země, občanských práv a všech dýní ukradli také
Halloween. Irsko v tu dobu byla velice zaostalá země, která pořád
s někým válčila, a tak neměla čas vymyslet si vlastní svátky. Když se pak
naskytla ta možnost, Halloween Anglosasům prostě ukradli.

Kromě toho také ukradli všechny dýně, což způsobilo, že Anglosasové měli rázem
sto výrazů pro nic. Naštěstí však brzy zanikla i Anglosaština, jelikož všichni
obyvatelé země, jejíž jedinou surovinou byly dýně, zahynuli v obrovském
hladomoru.

Tímto bych historickou část článku ukončil. Pokud by někdo měl zájem trochu si
rozšířit své znalosti, ať neváhá kontaktovat profesorku Flyovou, která mu o
Irsko-Anglosaské válce jistě ráda řekne více.

 

Tradičním znakem Halloweenu jsou vyřezávané dýně se svíčkou uvnitř. Dále
čarodějky, duchové, černé kočky, košťata a kostlivci. Jistě uznáte, že tento
svátek se na hradě plném čarodějů, kteří létají na košťatech, chovají kočky
jako domácí mazlíčky, mají kolejní duchy a sem tam nějakého toho kostlivce mezi
profesory, slaví poměrně obtížně.

Kouzelníci na hradě – jak je jejich dobrým zvykem – si tedy slavení tohoto
svátku přizpůsobili dle svých potřeb a jako u všech jiných hradních svátků
použili i Halloween jako záminku, aby po sobě mohli beztrestně házet
nejrůznější věci.

Ve Velké síni tak vzduchem létají dýňové bomby a dýně. Když dojdou, přichází ke
slovu vejce od Velikonoc, sněhové koule od Vánoc, palačinky od Koloděje a
v případě některých profesorů i úkoly z hodin. Jakékoliv tradice a
pokusy o jejich dodržování se vytrácí s první potravinou letící vzduchem.

 

Jak už je dobrým kouzelnickým zvykem, Halloweenu se chytil kde kdo a mnozí
čarodějové se rozhodli na něm vydělat. Na Příčné ulici se objevují nejrůznější halloweenské masky, kostýmy, trička s potiskem dýní či dýňoví kebuláčci.
Velmi oblíbená je i tematika duchů.

Smrt je ostatně na Halloween velkým tématem, kromě plastových kostlivců
existuje na hradě spousta věcí s přímo duší tématikou. Tyto věci bývají
zpravidla velice veselé, mnohdy zavánějící až roztomilostí. Lidé si je
oblékají, aby v nich pak mohli zpoza rohu vyskočit na nějakého svého
kamaráda a postrašit ho známým pokřikem: „Bububu.“

Pak jsou tu samozřejmě skuteční duchové z masa a… skuteční duchové… prostě skuteční duchové! Ti se pak se na toto počínání tváří poněkud nejistě. Mnozí z nich tvrdí, že pokud se člověk chce převléknout za ducha a chce, aby jeho maska byla alespoň trochu pořádná, měl by v první řadě umřít.

 

„Veselá duší maska? Koho tím chcete vystrašit, vážení? A co je na umírání veselého? Zdá se vám to veselé? No tak vás můžeme shodit z havraspárské věže, uvidíme, jak se budete smát!“

 

Zlehčování smrti a strašení je jedním z nejzákladnějších znaků Halloweenu, a jelikož duchové jsou mrtví a strašení je tak trochu náplní jejich posmrtné existence, není divu, že si to mohou brát docela osobně. Bývalý nebelvírský duch si prý po posledním Halloweenu sbalil urničku a se slovy „No na takovýhle strašení se vám já můžu leda tak vykašlat…“ opustil hrad.

Za zmínku jistě stojí, jak rychle sehnala nebelvírská kolej dalšího mrtvého studenta a zaplnila tak prázdné místo chybějícího ducha. Až podezřele rychle. Rozhodně nechci naznačovat, že by Nebelvírští snad Stelle Wellingtonové s umíráním trochu pomohli, když se jí samotné nechtělo… to vůbec ne. Ani nepoukazuji na to, že náhrobní desku měla zhotovenou, ještě když byla naživu… a už vůbec neupozorňuji na to, že se její smrt ani trochu nevyšetřovala. Pouze obdivuji tu neskutečnou náhodu, jak hezky to s tou její smrtí vyšlo.

Jelikož mne velice názor duchů velmi zajímal, rozhodl jsem se je vyzpovídat a zeptat se jich, co si vlastně o Halloweenu myslí oni. Jak nahlíží na své živé spolužáky, kteří se jeden den v roce zblázní, navlečou na sebe děsuplné masky a pokoušejí se strašit, i když v tom nemají žádnou praxi. Jak hodnotí úroveň strašení a jak vlastně Halloween prožívají oni. Shánějí si masku? Nebo se duchovi uzná, když se převlékne za ducha?

Oslovil jsem duchy všech kolejí. Všechny tři.

Vyjádření se mi však nakonec povedlo získat pouze od jediného, a to havraspárského ducha. Ostatní, když mne viděli, jak se k nim blížím s notýskem a fotoaparátem, prošli nejbližší stěnou a zmizeli mi tak z dosahu. Ducha je skutečně velice těžké zahnat do kouta.

Havraspárská dušice Eliah Tailesová se přede mnou nikam neschovala ani nehledala nejbližší stěnu, kterou by mohla projít. Poměrně ochotně souhlasila s tím, že ji mohu vyzpovídat a poskytla mi komentář k celé situaci:

„Osobně si myslím, že pokud se straší elegantně a s grácií, je to super zpestření všedního života. Nemám ráda ale takové ty lekačky stylem Báááf! Protože upřímně to strašení prostě není.

Být takovým duchem chce hlavně nějaké sebevražedné tendence, nebo dostatek smůly pro nějakou nehodu. A hlavně prosím… nepleťme strašáky a duchy, ano? Já třeba úmyslně (zas tak moc) nestraším. Protože strašák krom toho, že straší, tak většinou taky nebývá moc hezky oblečen, a já bych třeba ve svém outfitu ven mezi nabodnuté hlavy nešla.

Já se jako duch samozřejmě kochám všemi těmi zrůdičkami na hradě, i když ono i v průběhu roku jich tu pár pobíhá. Nějak víc se ale neangažuji. Ať si jeden den v roce užijí ten posmrtný život i smrtelníci.“  – pousměje se

„Ehm, a duch se moc převlékat nemůže.“ – ušklíbne se

 

Z nějakého důvodu trvala Eliah na tom, abych do textu
pro čtenáře zaznamenával, jak se u výkladu  tváří. Nejspíše tím chtěla ukázat, že i když její původní tělo už dávno vystydlo, je stále schopna vřelých citů. Nechtěl jsem tuto otázku dále rozebírat, jelikož mi to začalo připadat poněkud morbidní.

Původně jsem měl v plánu v článku obšírněji rozebrat halloweenské zvyky a slavnosti na jiných školách a slíbit vám článek z halloweenského večírku s hromadou vašich fotek v maskách, který vyjde za pár dnů.

To všechno jsem měl v plánu, avšak právě jsem zjistil, že redakce Hadího krále nevyplácí svým redaktorům výplatu…



Pro Hadího krále

Zpytlehněv Zďáblíkov

4 komentáře

  1. Miss Semetrika
    5. 11. 2017 (11:00)

    Ah, taková smutná náhrobní deska!
    Ne, že bych přemýšlela o smrti, jelikož já si tady vzhledem k mému mládí ještě nějakou dobu pobudu, nicméně ocenila bych spíše něco šmrncovnějšího.
    Ta oběšená ovečka je velmi roztomilá, kde ji mohu sehnat?

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*