Pointou je, že se mi má ročníková práce povedla natolik, že mi přijde jako zločin nechat ji jen pro oči jednoho profesora, a proto cítím povinnost podělit se o své závěry z ní se všemi těmi dobrými lidmi, kteří ve mně tolik věřili.

Úkolem závěrečné práce bylo vykonat inspekci do jednoho z kolejních časopisů a já nemohl jinak, než si vybrat kolejní časopis našich milovaných spolužáků z Nebelvíru. Pojďme se tedy podívat na Lví tlapu podrobněji.

Úkol:
• Vetřít se.
• Všechno vyzvědět. Hlavně jestli něco nedělají lépe.
• Dělají-li něco lépe, ukrást to.
• Nedělají-li nic lépe, pomluvit je.
• Pomluvit je tak jako tak.

Vetřít se.

Ostatní kolejní časopisy bohužel mají nepříjemnou vlastnost pečlivě si hájit své postupy a střežit jako oko v hlavě všechna tajemství, která by od nich mohl někdo zkopírovat. Mezi tyto věci patří například peníze. Kolik se platí, kde peníze berou, jak časopis financují.

Fungování redakce. Jak jsou redaktoři motivováni k psaní, jak se články rozdělují, jak často se redakce radí, jestli se vůbec radí a podobně.

Všechno toto jsou informace, které by se v ideálním případě neměly dostat ven, a z toho usuzuji, že přijít do redakce Lví tlapky v obleku a s cedulkou „Inspektor“ na krku by sice bylo stylové, ale k ničemu by to nevedlo. Nebelvírští by mě jistě zdvořile uvítali ve své redakci a pak by mě stejně zdvořile požádali, abych laskavě přestal slídit a šel si po svých.

Z těchto i jiných důvodů jsem se rozhodl udělat inspekci tajnou. Využít faktu, že jsem student nenápadný, kterého veskrze nikdo nezná a lidé mají obecné sklony jej přehlížet. Mou silnou stránkou je jednoduše absolutní nenápadnost a schopnost zapadnout kamkoliv, jako bych tam vždycky patřil. Nebelvírští o mé přítomnosti v jejich nitru nevěděli a neměli ani tušení, že si všechno, co vidím a slyším, okamžitě tajně zapisuji. Hřáli si na prsou hada a já to na ně nyní všechno povím!

Sehnat si nebelvírský převlek nebylo nic jednoduchého. Jak všichni víme, Nebelvír je proslulý věcmi, které normální kouzelník nechápe a od kterých se každý slušný člověk drží dál. Věci jako odvaha, chrabrost, poctivost, pomáhání druhým, pravdomluvnost, smysl pro „fér-plej“ a podobně. Navíc je mezi nimi hromada studentů z nečistokrevných rodin a u těch se nedá předpokládat, že by měli jakýkoliv vkus pro kouzelnickou módu.

Když jsem se pečlivě díval po nebelvírských studentech, došel jsem k závěru, že čím více červené si na sebe vezmu, tím budu nenápadnější.

Zcela určitě si nesmím vzít koště ani nic, co by připomínalo famfrpál, jelikož Nebelvírští skoro netrénují a bůh ví, jestli vůbec nějaká košťata mají. S koštětem v ruce bych byl prozrazen dříve, než bych stačil říci „zasekané hřiště“.

Nakonec se mi podařilo dát dohromady dle mého názoru střídmý oblek, ve kterém nebudu v nebelvírské koleji budit nežádoucí pozornost. Zůstat neodhalen je v této misi velmi důležité.

Po převlečení a rozloučení se se svou domovskou kolejí, které spočívalo v tom, že jsem velmi důkladně schoval pokladnu, jsem se rozhodl najít šéfredaktorku Lví tlapy Marinu Liquecosi-ovou.

(Pozn. z inspekce: Nevyslovitelné a nezapamatovatelné jméno redaktorky je peklo pro marketing a reklamu.)

Tu jsem našel snadno. Ihned jsem se Marině Liquekdosi-ové představil s tím, že bych se v jejich redakci tuze rád poohlédl a snad se i na něco vyptal.

Odpověděla mi: „Jasně, Zpýťo. Co bys chtěl vědět?“

Tato odpověď mě naprosto šokovala, jelikož jsem si byl naprosto jistý, že mé přestrojení bylo více než přesvědčivé. Skoro bych i sám uvěřil, že jsem studentem Nebelvíru.

Došel jsem k závěru, že v mé třídě na Šéfredaktorském minimu má Nebelvír nějakého tajného informátora, který mu o mé nastávající inspekci dal echo. Naštěstí jsem zachránil situaci, když jsem se pohotově zeptal: „Kdo je Zpýťa?“ Já že prý žádného Zpýťu neznám, to musí být nějaká mýlka. Já jsem nový student, který do Nebelvíru přestoupil z Kruvalu a jmenuju se Dopytlehněv Andílkov. Marine Liquebůhvíčí-ová na mě chvíli zaraženě koukala, ale nakonec  zřejmě utlučena mými argumenty a neprůstřelností mé vymyšlené historky přikývla a provedla mě po redakci.

(Pozn.: Ta historka je skutečně vymyšlená, kdybyste i vy, milí čtenáři, náhodou začali pochybovat,  zda já jsem skutečně já, jelikož chápu, že mé krytí bylo tak pečlivě připraveno, že bylo těžké mu neuvěřit.)

Všechno vyzvědět. Hlavně jestli něco nedělají lépe.

Schválně jsem si vybral časopis, o kterém mohu s klidným svědomím říci, že lépe než my nedělá vůbec nic. Nemohu říci, že časopis nemá žádná pozitiva a žádné věci, které by ho činily výjimečným a pro čtenáře zajímavým. Jsem si naprosto jistý, že kdybych dostatečně dlouho hledal, tak bych alespoň jednu věc našel.

Sami však jistě uznáte, že pokud se nečistokrevní „kouzelníci“ pokoušejí psát o kouzelnických věcech, nemůže to dopadnout jinak než blbě.  Co také čekat od časopisu, který má v názvu lva, je celý červený a píše o kolejních záležitostech Nebelvíru.

Musím přiznat, že jsem si dal skutečně obrovskou práci, abych celý časopis prošel, ale ani v jednom článku jsem nenašel byť jen malý obrázek hada. A časopis bez hada, to není žádný časopis.

Ani v jediném článku autor nevyzýval k úplatkářství, podvodům nebo k obyčejné šikaně slabších. Nikde jsem nenašel zmínku o takových základních věcech, jakože byl autor šéfredaktorem mlácen, dokud článek nedopsal, nebo že nápad na článek ukradl jinému autorovi i s kusem textu.

Tohle je prostě základ a já nechápu, jak bez toho ten časopis vůbec může fungovat.

Později jsem zjistil, že se v červené Lví tlapě odehrávají věci, které už jsou vysloveně zvrhlé a naprosto proti lidskosti. Je to soubor naprosto nesmyslných pravidel, která tam všichni dodržují a nikdo se je vůbec nesnaží porušit!

Některá jsem si napsal, abyste nad nimi mohli vrtět hlavou společně se mnou!

Pravidla zní:
• Články musí být pravdivé. A to i přesto, že by lež byla pro čtenáře mnohem zajímavější a zvedlo by to oblíbenost časopisu.
• K rozhovoru jsou potřeba minimálně dva lidé! Když chcete s někým udělat rozhovor a on vám řekne, že nechce nebo že nemá čas, nemůžete si prostě rozhovor napsat sami dle toho, jak se vám to líbí, a pak tvrdit, že všechny ty věci dotyčný řekl.
• Když někoho citujete, nemůžete si do dané citace připsat nebo naopak ubrat část textu, aby to vyznělo více tak, jak vy chcete.
– Tento bod už mi vysloveně zavání nesvobodou svobodného projevu!
• Korektor nepřidává autorům do článku pravopisné chyby, aby pak vypadal chytřejší než oni.
• Je zakázáno zkopírovat cizí článek a vydávat ho za svůj!

Nedělají-li nic lépe, pomluvit je.

K mé hanbě se mi nepodařilo zjistit, kolik peněz dostávají redaktoři za článek. Avšak s ohledem na to, kolik má Nebelvír celkově peněz a kolik lidí do Lví tlapky celkově aktivně píše, odhaduji, že to nebude žádný šlágr. Na druhou stranu mají na rozdíl od Hadího krále redaktoři Lví tlapky nespornou výhodu, že sice dostávají málo, ale zase na ně za nejbližším rohem nečíhá ziskuchtivý pokladník, který by jim všechno sebral.

Rozhodně bych jim ovšem vytknul, že jejich pokladnice Esmeralda Milagrosa vyplácí redaktorce peníze poměrně ochotně. Neobtěžuje se udělat ani takové základní pokusy jako je schování pokladny, nebo prosté tvrzení, že peníze nemá, nebo že už peníze vydala, ale šéfredaktor na to jednoduše zapomněl! Ve Lví tlapě jsem za celou dobu svého působení neviděl ani tu sebemenší snahu tlačit na redaktory, aby psali zadarmo a samozřejmě povinně! Tento základní nedostatek správného šetření bych tedy rozhodně vytknul. 

Pomluvit je i tak.

Pak přišla na řadu grafická stránka celého časopisu.

Grafiku bych vytknul celou. Ovšem z toho vytknutí bych vytknul zejména dva body, ze kterých mě rozbolely mé grafické oči.

První bod udeří člověka do očí ihned po otevření časopisu a jsou to špatně oříznuté lví pracičky přímo v hlavičce.

(Pozn.: Chtěl původně přibalit originální číslo časopisu v plné velikosti, abyste se na to mohli podívat zblízka. Nakonec jsem však číslo střelil za srpec spolužákovi. Pokud to chcete vidět, kupte si vlastní!)

Druhým bodem, ze kterého mě velice rozbolel zrakový nerv, jak jsem neustále protáčel oči, bylo nešikovně použité vyhledávací kouzlo.

Jak jistě víte, vyhledávací kouzlo je zaklínadlo, které se studenti učí někdy ve druhém ročníku a je v časopisech hojně používané, jelikož mnohdy kouzelník chce najít nějaký starší článek či redaktora a bez kouzla by musel dlouho listovat.

Kouzlo je to skutečně velice základní!

A já se ptám! Dalo se čekat, že by kolej, která nectí čistotu krve a přijímá hromadu polomudlovských kouzelníků, mohla takové jednoduché kouzlo použít správně?

Nebo se konečně potvrzuje to, co Zmijozelští tvrdí už dávno, že čistota krve je důležitá a že kouzelníci z nečistokrevných rodin prostě nemají na magii talent? No? Podívejte se sami!

Hledací kouzlo je naprosto chybně seslané a vyčuhuje ze stránky. Tohle se vám stane, pokud při sesílání příliš mácháte hůlkou. Kouzlo pak sice možná funguje, ale jak to vypadá!

Přitom je hledací kouzlo ve Lví tlapě nesmírně důležité, jelikož je samotný časopis poměrně nepřehledný. Neexistují zde žádné rubriky, dle kterých by se daly dohledat články na určité téma a místo toho musíte listovat archivem, abyste nakonec stejně nenašli to, co jste hledali.

Jsem si jistý, že celá má práce byla již dost vyčerpávající – já tedy vyčerpaný jsem.

Proto jsem se rozhodl, že další pomlouvání kolejních časopisů si nechám do dalších ročníků. Pokud tedy chcete, aby se můj nově nalezený detektivní a můj již dávno objevený pomlouvačný duch spojili a posvítili si i na havraspárského Corvina či žlutého Trimela, stačí dohlédnout, abych u madam Niane nepropadl i další rok!

Pro Hadího krále
Dopytlehněv Andílkov