Krátce po zařazovací slavnosti jsem dostal echo, že se kdesi v komnatě nejvyšší potřeby koná nějaké Zmijozelské mecheche pro nováčky. Bylo mi řečeno, že se do komnaty chodí přes umývárnu. Žádné bližší informace, které by nováčkovi usnadnily život.
Dlouho jsem bloudil od umyvadla k umyvadlu, nakukoval do kabinek (samozřejmě pouze do těch, ve kterých právě nikdo nekonal), mezi nápisy na zdech jsem hledal něco jako „haló, vchod tadýý“ v marné snaze komnatu najít.
Nakonec jsem se zeptal Uršuly. Chvíli fňukala, ale poradila.
Když jsem vstoupil do komnaty, kde se večírek konal, málem mi místnost vyrazila dech. Jsem chudičký nováček, který dosud nemohl ani do koleje, neb do žádné nepatřil, a tak spával s hlavou položenou na stole v lokále u Rosmerty (ráno se kupodivu probouzeje pod stolem) nebo jsem se potají schovával v kumbále na košťata maskován za rodinné balení saponátu. Byl jsem proto ohromen prostorem a blyštivým luxusem, který jsem tam viděl. Měkká křesla potažená zeleným sametem kam jen oko dohlédlo. Do křesla si mohl našinec skutečně sednout, aniž by ho někdo vystrkoval. Stoly plné chutného jídla a nikdo nechtěl, aby se za něj platilo. Místnosti dominoval krásný obrovský krb, ve kterém mohutně sálal oheň. Trochu mě znervózňovalo, že oheň byl takový zelenější a já jsem si zcela jistý, že takový odstín ohně obvykle nemívají. Ale krásně hřál, tak jsem si nestěžoval.
Když si všichni nováčci, co přišli se mnou, pro sebe rozdychtěně urvali své křeslo a usadili se do něho, (což starší spolužáci přešli shovívavými úsměvy) přišla madam Kolejní. Působila impozantním nekromobyčejným dojmem. Všechny nás srdečně přivítala, poblahopřála ke štěstí, že jsme byli vybráni do Zmijozelu, a popřála všem hezkou zábavu. Večírek byl tímto zahájen. Už během její řeči jsem si všiml, jak někteří nováčci jsou jí uneseni, jak dojetím popotahují a tleskají ještě dříve, než vůbec domluví. Myslím, že si teprve teď skutečně uvědomili, že se konečně vybarvili, že jsou zelení, a to oficiálně, a že už jim to, možná, nikdo nevezme, ať už je to dobře, či nikoli.
Pak se na nováčky snesla smršť soutěží. První chodem byly hádanky. Jelikož však nováčci pořád pokukovali po stolech s jídlem, zatím s ostychem si nabrat plný talíř a nacpat holý břich, sykla madam Kolejní jen tak mimochodem, že vítěze čekají hodnotné ceny a bude si moci v závěru dát kompot navíc. To zabralo. Rychleji než doufala. Chudinka ani nestačila uskočit v cestě křeslům nováčků, když vznikl křeslový závod, kdo si vybojuje lepší místo pro své křeslo co nejblíže pořadatelce hádankové soutěže, aby lépe slyšel. Ti slabší skončili v zadní řadě bez šance něco slyšet. Útočila na nás jedna soutěž za druhou, stále těžší a zákeřnější, ani zákusek jsme si mezi nimi nestihli sníst. Vyhrál nakonec ten, co si vybojoval místo pro své křeslo zcela vpředu – jakýsi Zpytlehněv Zďáblíkov. Sláva vítěznému křeslu.
A pak se celá společnost začala zvolna vytrácet.
Pro HK Zpytlehněv Zďáblíkov
2 komentáře