Losos vypráví II.- Ve vlaku

Pokračování, aneb můj starý deníček si můžete přečíst všichni. 

Ta záhadná dívka se konečně představila: “Ahoj, já se jmenuji Connie, Connie Clerenc. Jak se jmenuješ ty?“

“Ahoj, ráda tě poznávám. Já jsem Kristie Smithová.“

“Jééé, tebe jsem viděla z okna, ty jsi taková ta, která to málem nestihla!“

Jen jsem přikývla a začala koukat z okna Connie mně napodobila a tak jsme jen potichu koukaly na stále se měnící krajinu za oknem. Když jsme uviděly zelené kopce, tak se dveře od kupé rozrazily a vtrhla k nám podivně vyhlížející holčička. Ač měla v ruce to akvárko s mozkem, vypadala roztomile. Po chvíli tupého civění se představila jako Evelina van Eyck. Chvilku jsme se na sebe zubily a tvářily se zdvořile. Až to nakonec Evelina nevydržela a vytáhla karty. Řachavý petr nás opravdu nešetřil. Brzo jsme vypadaly, jako kdyby jsme vylezly z komína.

Connie se ke mě naklonila a začala kolem mně zuřivě mávat rukama. “Promerlina, co to děláš?“ zeptala jsem se poněkud roztržitě. “Vždyť ti hoří konečky!“ opáčila a dál mávala rukama. Koukla jsem se na konečky svých zrzavých vlasu. No ty kráso, ona nelhala! Opravdu mi hořely konečky! Začala jsem pištět a vyletěla z kupé, jak neřízená střela. Běžela jsem k malému umyvadélku, které jsem zahlédla při nastupování. S jekotem jsem běžela chodbičkou, obratně přeskakovala všechny válející se kufry a, už jsem byla u umyvadla. Rychle jsem do umyvadla strčila vlasy a pustila vodu.

Vlasy se mi konečně uhasily. Tak jsem je trochu vyždímala, abych je neměla nasáklé vodou a s nejistým úsměvem cupitala zpátky do kupé. Když jsem tam přišla, koukala jsem na ty dvě začouzené gemblerky, které stále ještě hrály a na jednu dívku se sněhobílou pletí. Na to se Evelína otočila a řekla: “Hele, Kristie se vrátila. Kristie, tohle je Nicol Nash Orchidis, před chvílí přišla, když nám tu jaksi začal pořvávat nepoužitý hulák.“ 

“A čí ten hulák byl?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase a doufala, že nebyl můj.

“Můj.“ špitla Connie tiše “Ale Nicol se ho podařilo umlčet“ zazubila se a začouzenou rukou ukazovala na Nicol.

Zatlemila jsem se na Nicol a sedla si vedle ní. “Koukám, že máš mokré vlasy, nechceš je vysušit?“ otočila se na mně Nicol. “A ty to umíš? Tak jo.“ souhlasila jsem. Nicol vytáhla hůlku a pronesla kouzlo, tuším, že to bylo Vlasimus vysušímus, ale nevím to jistě. Nechaly jsme Evelínu a Connie, ať dál hrají a mezitím jsem vytáhla Denního věštce, jako, že si ho s Nicol přečteme. Ve skutečnosti jsme jen koukaly na pohyblivé obrázky a tiše se hihňaly nějakému pánovi, který se měl jmenovat George McBrave, protože za ním na fotce studentky dělaly vtipné obličeje.

Jely jsme snad celou věčnost. Dokonce, už Connie a Evelínu ten Řachavý Petr přestal bavit a jen tupě civěly z okna. Když tu se dveře od kupé znovu rozlétly a vstoupily tam čtyři osoby se zlatým P na hrudi. Představily se jako Larrie Larstonová, Lucy Koralka, Jane Mooren a  Barbara Arianne Lecter. Jane si stoupla doprostřed kupé a začala něco žvatlat. Upřímně přiznávám, že jsem jí vůbec neposlouchala. Jak jsem si všimla, tak ani jedna z nás ne. Barbara nás přejela pohledem a jak uviděla naše znuděné obličeje, tak opáčila na Jane: “Hele, zkrať to, ještě máme před sebou půlku vlaku.“ Jane Barbaru zpražila pohledem a slova se ujala Lucy, která ty dvě odstrčila.

 “Tak se převlékněte do uniforem, už tam skoro budeme. A po vystoupení se řiďte pokyny, které uslyšíte od profesora Kilahima.“ všechny jsme se na Lucy vděčně usmály a začaly jsme ve svých kufrech hrabat uniformy. Larrie přikývla a slyšela jsem jak řekla: “ Tyhle z toho aspoň nedělají takové drama, jako ty předtím.“ Pak všechny primusky zmizely a já jsem viděla Nicol, jak se prohlíží v uniformě, ba ne jenom Nicol, dokonce i Connie, už byla převlečená a Evelína skoro taky. Té, už zbývaly jen boty. Zato já se teprve párala s košilí.

Když jsme se konečně všechny převlékly, upravily se a tak podobně, tak jsme si sedly. Seděly jsme sotva pět minut a, už se ozvalo skřípání brzd a z okna jsme spatřily Bradavický hrad. V očích Connie jsem viděla obdiv, v Evelíniných mírný strach a v Nicoliných nějakou kombinaci strachu a obdivu. Po celém vlaku zavládl křik prvňáků a Lucy, Barbara, Larrie a Jane se je zoufale snažily uklidnit a seřadit do zástupů. Nakonec se jim to přece jen povedlo a všechny děti z vlaku stály před ním. A dokonce i v těch zástupech.

Poté přikráčel nějaký profesor s holí. Vypadal docela přísně, tak jsem tipovala, že to bude ten profesor Kilahim, nebo jak to říkala Lucy. Když se profesor představil, tak jsem si, už byla naprosto jistá, že jsem měla pravdu, postřehla jsem i jeho křestní jméno, Midar se jmenoval. Pan profesor nám začal vysvětlovat co a jak, ale já jsem musela nutně sdělit holkám, že tomu klukovi před námi čouhá košile a že má pěkné vlasy. Tudíž jsme všechny opět neposlouchaly.

 POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

2 komentáře

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*