Novoroční zemětřesení na hradě! Reportáž z Velké síně exkluzivně v Hadím Králi!

31. 12. 2010 Kristie Smithová 1
Byl poklidný den, všichni se začali připravovat na večerní oslavy. Ale, tu najednou se začal celý hrad otřásat. Vyděšení obyvatelé hradu pobíhali okolo a všude se rozléhal křik.  První vlna zemětřesení dosahovala síly, pěti dechů draka. To se však příkladně péčkovsky zachovala novopečená nebelvírská prefektka Briseis Kouzelná.Zpřístupnila svůj kryt, který si vykopávala pro případ konce světa. Ovšem, tam jsme se vešly jen tři, protože Bris začala kopat teprve nedávno. Tak jsme se do krytu namáčkly tři, Já, tedy Kristie Smithová, Briseis Kouzelná a Lucy Koralka. Když se k nám ještě drze vetřela Linn Rose Lairová, musely jsme vyhodit nějaké ty zásoby jídla, aby se tam Linn vůbec vešla. Najednou se z ničeho nic objevila Mintaka Orionis a začala studenty poučovat o tom, že nejbezpečněji je mezi futry dveří, načež jí Isabella Anne Swan poslechla, schovala se mezi dveře a začala si z nervozity kousat nehty. Zrovna když jsem zahlédla slečnuMintaku zase odcházet, tak zemětřesení dosahovalo úctyhodných šesti dechů draka. To, už celá Velká síň mohla slyšet, jak se ve třetím patře sype staré brnění. Po dosažení sedmi dechů draka nám v kolejce spadl obraz obraz Salazara Zmijozela, načež se naše krutopřísná prefektka Elizabeth Lextrová zvedla a uháněla obraz zvednout a schovat. Jelikož jsem při dalším kopání objevila dveře do havraspárské kolejky, bohužel zavřené, tak jsem na ně začala bušit, ve snaze shodit jim tu jejich Rowenu. Havraspárští se mi začali vysmívat, že prý tu sochu mají dobře ukotvenou. Tak jsem se tedy pokusila svým myšlenkovým pochodem shodit alespoň Helgu. Na Gogrika jsem si netroufala, protože to by mě Bris z toho krytu okamžitě vyhodila. Linn nás v našem kopání podporovala vyprávěním pohádky o Brisoldě a Krisoldě. Ta pohádka nás ovšem brzy začala štvát a Linn to přestalo bavit, tak přestala a líně se v krytu válela. Brzo se tam vešlo i pár dalších lidí, takže jsme do krytu zatáhli Lucy di Vampire,Justina Tj Hawkaa Emmu Smithovou. Všichni nechápavě hleděli na bodovou přebornici Wenai Lafayette, která běhala ze zmijozelské kolejky do Velké síně a zpátky. Snažila se zachránit svoje úkoly. Když, už to vypadalo, že, už se konečně zastavila, tak se plácla do čela a vykřikla: "Vždyť já tam nechala Evelínu!" (pozn. Evelína je zmijozelská kolejní škrkna, která byla napadena zákeřným jmelím a teď je nemocná.) Wenai se definitivně vrátila i s Evelínou zabalenou do zelené deky v náručí. To je snad dostačující, nemyslíte? Kdyby někdo chtěl vědět, tak zemětřesení místo dosahuje síly deseti dechů draka a na hradě praskají zdi. Na obyvatele padají cihly, proč to všechno? Někteří si to vysvětlují tím, že hrad, už letí a jiní tím, že za rok bude konec světa. Jak je to doopravdy? Na to, už si musíme najít odpověď každý sám. A teď trochu odbočíme od tématu, víte, kdo dnes slaví narozeniny? Že, né? Tak já vám to povím, Vy-víte-kdo, takže pokud toto Vy-víte-kdo právě čtete, redakce Hadího Krále vám přeje všechno nejlepší!! 

Losos vypráví II.- Ve vlaku

31. 12. 2010 Kristie Smithová 2
Pokračování, aneb můj starý deníček si můžete přečíst všichni.  Ta záhadná dívka se konečně představila: ''Ahoj, já se jmenuji Connie, Connie Clerenc. Jak se jmenuješ ty?'' ''Ahoj, ráda tě poznávám. Já jsem Kristie Smithová.'' ''Jééé, tebe jsem viděla z okna, ty jsi taková ta, která to málem nestihla!'' Jen jsem přikývla a začala koukat z okna Connie mně napodobila a tak jsme jen potichu koukaly na stále se měnící krajinu za oknem. Když jsme uviděly zelené kopce, tak se dveře od kupé rozrazily a vtrhla k nám podivně vyhlížející holčička. Ač měla v ruce to akvárko s mozkem, vypadala roztomile. Po chvíli tupého civění se představila jako Evelina van Eyck. Chvilku jsme se na sebe zubily a tvářily se zdvořile. Až to nakonec Evelina nevydržela a vytáhla karty. Řachavý petr nás opravdu nešetřil. Brzo jsme vypadaly, jako kdyby jsme vylezly z komína. Connie se ke mě naklonila a začala kolem mně zuřivě mávat rukama. ''Promerlina, co to děláš?'' zeptala jsem se poněkud roztržitě. ''Vždyť ti hoří konečky!'' opáčila a dál mávala rukama. Koukla jsem se na konečky svých zrzavých vlasu. No ty kráso, ona nelhala! Opravdu mi hořely konečky! Začala jsem pištět a vyletěla z kupé, jak neřízená střela. Běžela jsem k malému umyvadélku, které jsem zahlédla při nastupování. S jekotem jsem běžela chodbičkou, obratně přeskakovala všechny válející se kufry a, už jsem byla u umyvadla. Rychle jsem do umyvadla strčila vlasy a pustila vodu. Vlasy se mi konečně uhasily. Tak jsem je trochu vyždímala, abych je neměla nasáklé vodou a s nejistým úsměvem cupitala zpátky do kupé. Když jsem tam přišla, koukala jsem na ty dvě začouzené gemblerky, které stále ještě hrály a na jednu dívku se sněhobílou pletí. Na to se Evelína otočila a řekla: ''Hele, Kristie se vrátila. Kristie, tohle je Nicol Nash Orchidis, před chvílí přišla, když nám tu jaksi začal pořvávat nepoužitý hulák.''  ''A čí ten hulák byl?'' zeptala jsem se s nadějí v hlase a doufala, že nebyl můj. ''Můj.'' špitla Connie tiše ''Ale Nicol se ho podařilo umlčet'' zazubila se a začouzenou rukou ukazovala na Nicol. Zatlemila jsem se na Nicol a sedla si vedle ní. ''Koukám, že máš mokré vlasy, nechceš je vysušit?'' otočila se na mně Nicol. ''A ty to umíš? Tak jo.'' souhlasila jsem. Nicol vytáhla hůlku a pronesla kouzlo, tuším, že to bylo Vlasimus vysušímus, ale nevím to jistě. Nechaly jsme Evelínu a Connie, ať dál hrají a mezitím jsem vytáhla Denního věštce, jako, že si ho s Nicol přečteme. Ve skutečnosti jsme jen koukaly na pohyblivé obrázky a tiše se hihňaly nějakému pánovi, který se měl jmenovat George McBrave, protože za ním na fotce studentky dělaly vtipné obličeje. Jely jsme snad celou věčnost. Dokonce, už Connie a Evelínu ten Řachavý Petr přestal bavit a jen tupě civěly z okna. Když tu se dveře od kupé znovu rozlétly a vstoupily tam čtyři osoby se zlatým P na hrudi. Představily se jako Larrie Larstonová, Lucy Koralka, Jane Mooren a  Barbara Arianne Lecter. Jane si stoupla doprostřed kupé a začala něco žvatlat. Upřímně přiznávám, že jsem jí vůbec neposlouchala. Jak jsem si všimla, tak ani jedna z nás ne. Barbara nás přejela pohledem a jak uviděla naše znuděné obličeje, tak opáčila na Jane: ''Hele, zkrať to, ještě máme před sebou půlku vlaku.'' Jane Barbaru zpražila pohledem a slova se ujala Lucy, která ty dvě odstrčila.  ''Tak se převlékněte do uniforem, už tam skoro budeme. A po vystoupení se řiďte pokyny, které uslyšíte od profesora Kilahima.'' všechny jsme se na Lucy vděčně usmály a začaly jsme ve svých kufrech hrabat uniformy. Larrie přikývla a slyšela jsem jak řekla: '' Tyhle z toho aspoň nedělají takové drama, jako ty předtím.'' Pak všechny primusky zmizely a já jsem viděla Nicol, jak se prohlíží v uniformě, ba ne jenom Nicol, dokonce i Connie, už byla převlečená a Evelína skoro taky. Té, už zbývaly jen boty. Zato já se teprve párala s košilí. Když jsme se konečně všechny převlékly, upravily se a tak podobně, tak jsme si sedly. Seděly jsme sotva pět minut a, už se ozvalo skřípání brzd a z okna jsme spatřily Bradavický hrad. V očích Connie jsem viděla obdiv, v Evelíniných mírný strach a v Nicoliných nějakou kombinaci strachu a obdivu. Po celém vlaku zavládl křik prvňáků a Lucy, Barbara, Larrie a Jane se je zoufale snažily uklidnit a seřadit do zástupů. Nakonec se jim to přece jen povedlo a všechny děti z vlaku stály před ním. A dokonce i v těch zástupech. Poté přikráčel nějaký profesor s holí. Vypadal docela přísně, tak jsem tipovala, že to bude ten profesor Kilahim, nebo jak to říkala Lucy. Když se profesor představil, tak jsem si, už byla naprosto jistá, že jsem měla pravdu, postřehla jsem i jeho křestní jméno, Midar se jmenoval. Pan profesor nám začal vysvětlovat co a jak, ale já jsem musela nutně sdělit holkám, že tomu klukovi před námi čouhá košile a že má pěkné vlasy. Tudíž jsme všechny opět neposlouchaly.

 POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

Mýdlová opera počtvrté – Mami, tati večeře!

27. 12. 2010 Redakce 3

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."   Jednoho slunečného zimního rána pár dní po Vánocích se Tydynka probudila ve své posteli. Promnula si oči a zadívala se do slunce. Všichni z jejího pokoje už byli pryč a tak vstala, oblékla se a zamířila si to přímo do velké síně na snídani. Otevřela těžké dveře síně a vstoupila. Bylo tam opravdu hodně lidí. Modří se tlačili u svých stolů, žlutí pobíhali po celé síni a občas se u nějakého studneta zastavili a něco mu pošeptali, červených tu bylo sice jen pár ale i ti pobíhali od jednoho stolu k druhému. Tydynka si to zamířila raději rovnou k Zmijozelským, kterých tu sedělo jen pár. V rohu seděla Wenai, sepisující svou hordu domácích úkolů, vedle ní na zemi klečela Cerri která očividně něco ztratila a teď se to snažila najít, kousek od ní poskakovala Kristie a mávala na někoho u modrého stolu. O kus dál seděla její primuska s pokladnicí a asi něco zaujatě řešily. Tydynka si domyslela, že to bude asi o velkém žabím dluhu, nechtěla sice holky rušit, ale jelikož už tu zbýval jen hádající se Thor s Leem a Elizabeth, která se je všemi způsoby snažila uklidnit, rozhodla se Tydynka, že si přisedne k Barbaře a raději se v klidu nají. Když si sedla a zaposlouchala se do rozhovoru, který děvčata vedla. Nejdřív tomu nemohla věřit, pak to přestala chápat, a proto se zeptal. „U Salazara o čem to mluvíte?“ „Snažím se tady žábě vysvětlit co se to tady děje. Vždyť se chvíli zaposlouchej a snaž se pochytit nějaká slova rozhovorů co se tu vedou.“ Odpověděla jí Elanis. Tydynka tak učinila, zaposlouchala se a najednou to pochopila. Po několika výkřicích „dcerko, synáčku, babičko, tatínku, bratře, miláčku, dědo“ to pochopila. Elanis se snažila Barbaře vysvětlit kdo s kým. Tydynka tedy znovu obrátila svou pozornost k tomu co říkala Elanis. Ta se zrovna Barbaře snažila vysvětlit, co s tím vším má společného Niam. „Niam je prostě omyl, je to neteř George, ale nikdo neví, jak se to stalo. George sice má několik sourozenců, ale nikdo se k Niam nehlásí, přesto Niam nazývá George svým strýčkem. To že je George chlípník a má dítě s každou druhou už chápeš, teď pochop že se tu ještě objevila Niam, která se tu prostě objevila se slovy ´strýčku George´ a ani sám George netuší odkud je. Nicméně vždyť on měl tolik žen, že si to chudák ani nemůže pamatovat. Tak co? Ještě se chytáš?“ „Hej, o původu Niam se neví. S tím se smířím ale co ti ostatní?“ zeptala se Barb a ukázala směrem k síni. Elanis se únavně nadechla a zadívala se na Tydynku hledající u ní podporu. Tydynka však jen nechápavě zavrtěla hlavou a tak se Elanis nadechla a začala vysvětlovat dál. ,,No, takže. To, že má George dítě s každou, si pamatuješ?" Barb přikývla. ,,Fajn, pak tedy si ale pamatuj, že nikdo není Georgova manželka či přítelkyně. To ne. Ale Isabella Swanová, Linn Lairová a Katelyn Austerová jsou jeho dcery, i když se Isabella a Katelyn s Linn nebaví a chtějí jí z rodu vyloučit." Elanis se se soucitným pohledem podívala na Barb, která se tvářila silně zmateně. Elanis pokračovala. ,,Pak mají všechny dcery. Ale nemají žádné muže! Connie Clerencová je dcera Katelyn, Kristie Smithová je dcera Isabelly. Ale Connie je babička Kristie." Barbara vypadala, že se rozbrečí. ,,Tak tohle nikdy nepochopím! Jsem špatná primuska! Vždyt se nevyznám ve vztazích na hradě." Barb se zvedla. V tu chvíli vešel do Velké Síně sám pan ředitel. ,,TatiiiiDědooooStrejdooo," ozvalo se ze všech rohů. Nim se zatvářil opravdu zmateně. ,,Já?" V tu chvíli se už však válel na zemi pod všemi studenty, kteří se rozhodli ho umačkat. Ale aby jste si nemysleli, že pan ředitel je nějaký proutník, to vůbec! Jen si ho jedna malá prvačka, která je babička s šesti vnoučaty a má devět dcer, spletla a přepsala se a místo 'Lee Mortir' si do čarostavu napsala jméno našeho ředitele. A odtud si to přepsala snad celá škola, kterou ona červená prvačka v rodokmenu měla. Barb už jenom protočila oči, překročila obří hromadu a vyšla z Velké Síně. V hlavě jí to vířilo nejrůznějšími myšlenkami, ale ta poslední jí otevřela oči dokořán. "Sovinec!" řekla nahlas, načež se rozběhla do jedné z věží a cestou málem srazila jedno brnění, zpoza kterého se ozval dobře známý hlas jednoho z profesorů a jakési studentky. "Pardón," stihla ještě dosti neupřímně houknout Barbara směrem za její záda, ale to už brala schody po třech a míjela studenty, profesory a jednou dokonce proběhla skrze Phosgena, který se na schodech odnikud vyloupnul. Když Barb vrazila do sovince, sotva popadala dech, ale hned šmátrala po kapsách, aby našla kousek pergamenu a brk, který nepotřebuje k psaní inkoust. Jedno i druhé našla, i když v poněkud dezolátním stavu, a dala se do psaní. "Adresováno Ministerstvu kouzel; odbor kouzelného vzdělávání Vážený pane ministře, píši Vám ve věci přemnožení příbuzenských vztahů a jsem si téměř jistá, že je potřeba řádná inspekce a zakročení ministerstva kouzel. Nejsem si totiž vědoma, že bych mohla mít i já několik desítek sourozenců, neznámou matku a otce jednoho z profesorů, což se během několika dní může na Hogwartské škole čar a magie bez problémů stát. Prosím přijeďte co nejdříve! Barbara Arianne Lecter toho času velmi zmatená primuska Zmijozelu" Dívka srolovala pergamen, ulovila svou nejelegantněji vypadající sovu a i s drahocenným náhladem jí vypustila k adresátovi. Barbara si oddechla. „Tak to bychom měli. Teď jen počkat na inspekci.“ Primuska nemusela čekat ani den. Ještě ten večer se v ředitelně rozlétly dveře a dovnitř vstoupil inspektor poslaný z ministerstva. „Dobrý den pane řediteli, přijel jsem, abych se trochu porozhlédl po škole a prozkoumal zdejší poměry, pokud vám to nevadí.“ Řekl velmi přívětivě pan inpektor, načež mu odpověděl rozčílený pan ředitel. „Nedostal jsem žádné oznámení o inspekci, nic se tady zkoumat nebude.“ „To si nemyslím, pane řediteli. Tady je písemný příkaz pana ministra o důkladnou kontrolu.“ Řekl opět s klidným hlasem inpektor a vrazil do rukou ředitele smotaný pergamen. Nečekal ani na odpověď a trádoval si to přímo do velké síně. Za ním ještě běžel pan ředitel a snažil se ho zastavit se slovy. „Počkejte. Tohle není dobrý nápad.“ Inspektor však vrazil do síně a zabouchl řediteli dveře přímo před nosem. Než se však ředitel stačil jen nadechnout byl inspektor zpátky u něj a přibouchl za sebou dveře, jako kdyby na druhé straně byl obrovský drak, který si ho právě chtěl podat k večeři. „Co… Co? Tototo to je? Co to je?“ Vykoktal ze sebe inspektor. „Trochu se nám to vymklo kontrole,“ pokrčil rameny ředitel. Na druhý den ráno se dveře v ředitelně rozletěly podruhé. Tentokrát v nich stál sám ministr kouzelnických vztahů a vedle něj cupital inspektor. „Tak co to tu je za bordel.“ Vykřikl na ředitele. Ten znovu pokrčil rameny a řekl: „No pojďte se podívat sám, pane ministře. Stejně byste mi to nevěřil.“ vstal a zavedl ministra do velké síně. Barbara již s Elanis a Elizabeth čekaly u ředitelny a nenápadně cupitaly za inspekcí do Velké Síně. Když vešli do Velké Síně, všem jim jen spadla brada. Jeden ze stolů, byl to ten Havraspárský, byl opřen o stěnu a byl na něm udělán obrovský rodokmen. Z vrchu, kde byli psané prababičky a pradědečkové, na VS pomrkávali studenty prvního ročníku a na spodu jsme mohli vidět podobizny profesorské elity. Nu ano, prvačky prapra vnučka byla vážená profesorka. Ministr kouzelnických vztahů už si to prostě nedával a omdlel. Inspektor, jenž byl podoben profesoru Georgovi, byl okamžitě obklopen zástupem studentek, které se přeřvávaly: ,,Hihíí Džóržíků ... Tatíííí .. Babííí .. Dědůůškoo" a hopsaly na něj a dusily ho objetími ze všech stran. To už nevydržel ani inspektor a omdlel také, ale každému to bylo jedno, hlavně že mohly 'Džóržíka' dál objímat. Nim začal oživovat Ministra, protože přeci jen to byla postava důležitější a dostat Inspektora zpod davu by bylo stejně namáhavé. Ministr se probudil a vstal. ,,No.. Tak tohle je vopravdu silný kafe, Nime. Nejenže máte v místnosti, která by jakožto hlavní sál měla být v pořádku, neskutečnej bordel," jeho oči zpočinuly na stole opřeném o zeď a hromadě pořvávajících těl na inspektorovi ,,pak také tady asi moc nedbáte na dodržování školního řádu? Myslel jsem, že jste kdysi zaváděli odstavec o tom, že profesorům se musí vykat a musí se oslovovat výhradně příjmením a ne žádnou zkomoleninou jména." Nim jen pokyvoval hlavou. V tu chvíli se rozrazily dveře do Síně. "Tak jsem tu, pane řediteli!" Postava, která vešla do hradu byla zahalena v cestovním plášti a vedle ní levitovalo obrovské zavazadlo. Ministr i pan ředitel chvíli nechápavě koukali. "Kdo vás sem prsk?" neudržel se Nim a vyhrkl na zakuklence, který si právě sundaval kapuci, pod kterou pan ředitel poznal dávno ztraceného a znovu nalezeného profesora Whitecrowa. "Jejda..." omluvný pohled ale nestačil na to, aby pan ministr nakrčil obočí, nos i bradu a vypadal jako zlý buldok, který se právě chystá sníst malé nevinné dítko hrající si s bábovičkami na jeho oblíbeném pískovišti. "A mám toho tak akorát dost!" prohlásil ministr stroze, kouzlem proměnil dívky navalené na jeho kolegovi v potkany, kteří se ihned rozutekli po celé velké síni, a vytáhl zuboženého uobjímaného inspektora zpátky na nohy. "Aby bylo mezi námi jasno," vypravil ze sebe, když podpíral muže tak podobného Georgovi. "Tady končí všechna legrace. A pokud to tu nedáte do sedmi dnů dokupy, pak budu nucen váš institut zavřít a výuku přesunou do Kruvalu, dokud se vše neurovná. Jistě víte, jaký by to mělo dopad! A abych nezapoměl, ministerstvo kouzel vypracovává vyhlášku, kterou nejpozději ihned po vypracování schválím. Její znění vám pošlu expresním výrem. Má úcta." A bez jediného dalšího slova i  se zátěží v podobě inspektora odešel kolem pana Whitecrowa pryč. Druhého dne skutečně v ředitelně přistála majestátně vyhlížející sova s vypracovanými křídly a k noze měla připevněn úředně vypadající dekret. Pan ředitel ho sundal, podepsal doručenku a zamyšleně sledoval, jak výr mizí v dálce. Když se konečně rozhodl pergamen otevřít, musel si několikrát otřít pot z čela, aby mu nerozpil inkoust, který zdobil pergamen. "Vyhláška ministerstva kouzel číslo 251J/1 ze dne 27.12.2010  Ministerstvo kouzelných vztahů v dohodě s Ministerstvem kouzel stanoví podle  zákona č. 251A/1  o rodinných vztazích následující úpravy: Čl.   I Žádný člen světa kouzel nesmí oslovovat jakýmikoli příbuzenskými přívlastky osoby jemu blízké, které s ním nejsou ve vztahu příbuzenském.  Čl.   II Žádný nezletilý kouzelník nesmí tykat či označovat zdrobnělinami kouzelníky dospělé, kteří jsou zároveň jeho učiteli. Trestem za porušení těchto dvou článků zákona číslo 251J/1 je přesun dotyčného na převýchovné oddělení Ministerstva kouzel a přerušení povinné školní docházky do té doby, než bude jedinec přesvědčen o chybnosti jeho konání. Dovětek: Tuto listinu jest každá škola čar a kouzel povinna vyvěsit na dostupné a dobře viditelné místo a slovně upozornit studenty i profesory o rozhodnutí Ministerstva kouzel. Ministr kouzel Bartoloměj Urputný"

Losos vypráví I. – Přišel dopis

27. 12. 2010 Kristie Smithová 4
Tak jsem se jednou zase hrabala ve starých věcech, zaprášených v truhle, kde je skladuji. Našla jsem tam svůj béžový deníček ze svých nováčkovských dob. Při jeho pročítání mě napadlo, že by z toho byly dobré články, tak budiž, tady to máte.  Milý deníčku, víš, jak jsem ti nedávno psala, že jsem si podala přihlášku na kouzelnickou školu Hogwarst.czechzone.net? No, tak si představ, že dneska mi přiletěla sova, taková velká, myslím, že to byl Výr. Rychle jsem rozbalila dopis a hádej, co v něm stálo? ''Slečno Kristie Smithová, tímto vám oznamujeme, že jste byla přijata na školu Čar a kouzel v Bradavicích. '' Rychle jsem vyběhla ze svého pokoje a letěla tu novinu oznámit rodičům. Když jsem se přihnala dolů, tak jsem je vyrušila při snídani. Významně se na mě podívali a když v mojí ruce uviděli obálku s razítkem Bradavické školy, tak jim bylo jasné, proč jsem se tak řítila dolů.  ''Tak co?'' zeptal se mě táta trochu nejistě. Podala jsem mu obálku on jí otevřel, koukl na dopis a podal ho mamce. Ta vytáhla dopis, spatřila velké červené razítko: PŘIJATA, a začala se usmívat. Já jsem mezitím začala vesele hopsat kolem. Když jsem si uvědomila, že vlak vlastně odjíždí, už  ve 12 hodin, vyděšeně jsem se koukla na hodiny. Devět, Merline pomoc!! To se nedá stíhat! Rychle jsem popadla kufr a začala balit, hábit, sukně, pytlík bertíkových fazolek, učebnice kouzelných formulí, košili, kosmetiku, oblíbeného plyšáčka, polobotky a to je snad vše. Vítězoslavně jsem zavřela kufr a položila na něj klec s Lékorkou, mojí sovou. Koukla jsem se na pergamen z Bradavic, kde stálo: ''Studenty prosíme, aby před brány dorazili oblečeni v uniformě.''  Tak jsem tedy zase otevřela kufr a začala v něm hrabat. Vytáhla jsem všechny součásti uniformy, ani zelené, ani červené, ani žluté, dokonce ani modré ne. Byla prostě černá a zdálo se mi, že měla takovou béžovou barvu. Barvu jsem přestala řešit, jakmile jsem uslyšela hodiny odbíjet půl desáté. Rychle jsem zaklapla kufr a seběhla jsem dolů k rodičům. Tatínek na nic nečekal a hned vyrazil nahoru, pro kufr a Lékorku. Já jsem v ruce držela malou černou kabelku, ve které jsem měla to nejnutnější, jako například hůlku a pár mudlovin. Tatínek byl, už dole a strkal věci do kufru mudlovského vynálezu zvaného auto. Prý, aby to nebylo podezřelé, jenže takhle to nestihnem! Snažila jsem se vypadat klidně a mezitím, než to táta nastrkal do auta, já se loučila s maminkou, která se krátce na to rozbrečela. Podala jsem jí kapesník a už jsem sedala do auta, načež jsem hned vystartovala nahoru po schodech, jak neřízená střela. Zapomněla bych na to nejdůležitější, na dopis s přijetím! Bylo právě tři čtvrtě na deset, když tatínek startoval auto. Zamáčkla jsem slzu v oku a mávala mamince na rozloučenou. Ta se na mě usmívala a také mávala, obličej však měla ještě mírně červený od pláče. Nechápu, jak se mi to mohlo stát, ale poslední, co jsem viděla, byla cedulka s nápiem: Fast food- Mňamky paní Chuťovky, ano, usnula jsem. Probudilo mě zběsilé houkání Lékorky. Už, už jsme byli v Londýně! A bylo půl dvanácté.  Začala jsem si myslet, že to všechno ještě stíhám. Ale opak byl pravdou. Když jsme s tátou konečně našli příslušné nástupiště a oba jsme prošli zdí, pan průvodčí, už měl všechna jména na seznamu odškrtaná, jen to moje ne. ''Slečno Smithová, pojďte honem, nebo pojedete, až tím druhým vlakem v srpnu!'' V srpnu se mi samozřejmě jet nechtělo, tak jsem rychle přispěchala k průvodčímu, on mávl hůlkou a má zavazadla spolu s Lékorkou zmizela a průvodčí mi vtiskl do ruky lístek. Ještě jsem ve spěchu objala tatínka a vlepila mu pusu na tvář. Potom jsem spolu s kabelkou v ruce nastoupila do vlaku a hledala příslušné kupé. Naštěstí jsem nebyla sama, kdo nemohl najít svoje místo. Kolem mě pobíhalo hodně jedenáctiletých, (někteří již byli dvanáctiletí) ve snaze najít si své místo. Když jsem konečně usedla, z okna jsem uviděla svého tátu, jak na mě mává. Zamávala jsem taky, ale to, už vlak zahoukal a vyjel. Mávala jsem čím dál, tím víc zběsileji, až mi tatínek zmizel z očí. Tu ke mně do kupé vtrhla jedna osoba, vůbec jsem netušila, kdo by to mohl být, ale podle dlouhých vlasů a dívčího hlasu, který se konečně uráčil pozdravit, jsem vyloučila možnost, že ten někdo bude chlapec. Konečně jsem té záhadné dívce uviděla do obličeje. Měla dlouhé splývavé vlasy, ale do očí jsem jí neviděla, na to bylo uvnitř moc šero.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

A teď malá komentářová anketka, kdo si podle vás přisedl ke mně do kupé?

1) Connie Clerenc

2) Nicol Nash Orchidis

3) Evelina van Eyck

Mýdlová opera – vánoční speciál: Uslintané vánoce

24. 12. 2010 Redakce 0

 "Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná." Je 24.12. asi kolem sedmé ráno. Velká Síň je celkem prázdná, sem tam sedí někdo u kolejního stolu a dopřává si brzkou ranní snídani. Vcelku normální ráno. Až na to, že v rohu je vyhrazen velký prostor a všichni tuší, co tam přijde. Ano, ano, vánoční stromeček. Na to, co se půlka hradu těší, George a havraspárské studentky to vítají a ten zbytek ho nenávidí. Lidé dosnídávají a rychle prchají pryč. A vědí proč. Již brzy toto poklidné tiché ráno zmizí rychleji, než se John promění v modrou berušku. Z vrchního patra se ozývá dupot a řev. Zbývajícím studentům se objevuje v očích strach, berou tousty do ruky a prchají. Lov na magíky pokračuje i dnes a připojují se už opravdu všichni. Dveře velké síně se otřásají. Lidé uvnitř třeští své vystrašené oči na dveře a čekají, kdo se první vřítí do síně s náručí sněhových koulí. Dveře se rozlétnou a s nimi vtrhne do síně dav studentů, při čemž někteří už teď vypadají jako sněhuláci. Koule létají na všechny strany a ti, co nestihli získat zelené kartičky, se marně kryjí za prázdnými talíři od snídaně a doufají, že je nikdo netrefí. Ti více naivní tvorové zalézají pod stůl a snaží se najít východ. Však z tohoto bílého pekla není úniku. Koule sem koule tam. Není poznat, kdo je kdo. V nastalém zmatku se některým šťastlivcům podaří vyklouznout ze síně, však jejich kroky nevedou do tepla kolejní místnosti nýbrž do laboratoře. Namíchat kartičky, přemluvit trolly o prodání nějakých těch sněhových koulí a opět se vrhají zpátky do bílé bitvy, aby pomstili svá zkoulovaná ústa. V bitevní vřavě se občas ozve jásavý výkřik: „Mám ho!“ načež je tento výkřik umlčen salvou sněhových kulí. Bitva nebere konce. Každý se snaží dosáhnout svého cíle. PLESK! Poslední sněhová koule na malou chvilku nastolila ve Velké síni ticho a všechny zraky se upíraly na profesora Kilahima, který hůlkou přidržoval na kousíčky rozřezaný vánoční strom a jen tak tak se udržel, aby veškerá polena a větvičky nesletěly na hlavy přihlížejícím profesorům, vánočním skřítkům a koulujícím se studentům. "Kdo to byl?!" dožadoval se profesor odpovědi, ale ta mu měla zůstat odepřena. Pan profesor Werewolf zavrčel a mávl hůlkou k volnému místu. Několik větví se ochomýtlo těsně kolem několika havraspárských studentek, které stály s Georgem a přistály na místě, kde měl být za malou chvíli postaven monumentální strom. "Očividně nikdo, Midare," šlehl John pohledem po síni a zpražil pohledem několik zmijozelských studentů, kteří právě cpali sněhové koule Orestě za hábit. Už i Midar složil svou stromovou nadílku na jeho snadbudoucí místo a pomocí složitého zaříkávání a ještě složitějších pohybů hůlkou začal strom pomalu ale jistě dávat dohromady. Sněhová bitka se znovu bujaře rozmohla. Studenti opět vytáhli koule od Oresty z hábitu, člověk by neřekl, kolik se Orestě těch koulí do hábitu vejde. A opět byl každý bílý. Každý účastník bitvy, každá modrá u George. A pak došly koule, tak se vytáhly hůlky a najednou po Síni pobíhali samé skřítky a skřítci. A hned měl John tři pod hábitem a nikdo ani nevěděl, jak je to možné. Už ze zvyku pár skřítek narvalo pár skřítek Orestě do hábitu, protože jinak by jí to bylo líto. Midar se snažil dát stromek dohromady, musel sám, protože John měl moc práce dostat skřítky zpod hábitu. Salazaružel, Midar byl tak rozrušený ze spousty malých bytostí, takže Katelyn Austerová skončila na vrchu stromku a pár nepodstatných červených, které nemají snad ani jméno, skončilo natažených a spojených kouzlem jako řetězy. Aby nešlo o barvovou diskriminaci, dal na stromek Midar pár zelených. V tu chvíli se ozval velmi rýpavý hlas za Midarem, který zrovna obdivoval své dílo. „Něco se vám na tom stromku hýbe, pane kolego.“ „Ale to jen fouká trochu větříček,“ řekl Midar, aniž by se otočil. „No myslím, že pro studenty Zmijozelu by tu bylo jiné využití. A hlavně moc neladí s tím stromkem,“ pokračoval v kritice dál pan ředitel. „Myslíte, že bych s nimi měl vytírat podlahu?“ podivil se Midar a konečně se na ředitele otočil. Ředitel jen tázavě zvedl obočí a odešel do své pracovny. Pan profesor s nechápavým výrazem opět obrátil ke stromku a pozoroval kmitající se nožičky studentů. ´Možná bych je měl sundat. ´ Pomyslel si. Ale pak ho napadlo něco jiného. „Chtěli byste dolů co?“ zakřičel na kymácející se studenty. Nebelvírští křičeli že ano, že mají závratě a jiné podobné blbé kecy, kdežto zelení taktně mlčeli. Věděli, že prosení je dolů nedostane. „Prosím sundejte je, pane profesore.“ Ozvalo se u nohou Midarovi. To jedna Nebelvírská studentka v podobě vánočního skřítka tahala pana profesora za hábit a prosila. „A nesundám a nesundám,“ vysmál se jí Midar a odkopl skřítku někam do davu. Kouzlem ještě přičaroval visící studenty, aby se nekymáceli, zacpal jim pusy velkými baňkami, aby nemohli mluvit, což mělo za důsledek, že velký řetěz ze studentů vypadal jako skupinka slintajících prasat. Visící  Zmijozelští si pomysleli, ´No co alespoň máme skvělej výhled. ´Nadšení je však brzy přešlo, když jim na hlavu začaly dopadat Nebelvírské sliny. „Nemá on učit Obranu proti černé magii?" zapištěla bezradně skřítka, která až do téhle doby tahala Midara za hábit, ale nyní už brala malinkaté nožky na ramena a snažila se, aby byla z dohledu dřív, než se i ona stane nechtěnou vánoční ozdobičkou na obřím stromku, který nově zdobil Velkou síň. John se konečně dočkal, když se mu studentky pod hábitem proměnily ze skřítek zpět a s ruměncem ve tváři je vyhnal psát školní trest se zněním: "Kolejnímu se pod hábit neleze na 10 palců". Rozvážným krokem došel k Midarovi a pomalu ale jistě si uhlazoval svůj nový vydří kožíšek s medvědími tlapami místo bambulí, který si nechal na zakázku dovézt až z Kruvalu od navrátivší se madam Wynne. „Midare," začal a kriticky hleděl na vánoční stromek a pramínek slin, který ho o kousek minul. „Nejsem si jistý, zda by proti tomuto aktu nevystoupila studentská rada a nevyjednávala pro tebe nějaké sankce." Midar koukl na Johna a na stromek, kde sebou právě otráveně škubala ozdobička Osiris, která měla v puse purpurovou baňku a snažila se všelijak vyhnout slinám, které kolem ní kapaly. Midar přizvučel: „Hm." „A taky si nejsem jistý," pokračoval John, „zda by se sem na vánoční svátky nesnesly sovy od rodičů, jak to, že jejich ratolesti nejsou doma, když psali, že dojedou. Takže pro dobro nás všech..." John se odmlčel a koukl doleva i doprava, zda jej nikdo neposlouchá. To, že se za stromkem cosi hihňalo, bral jako věc jasnou a pokračoval. „Ty, kteří jedou na svátky dolů sundej, zbytek nech do večera vydusit," šeptl a mimoděk dodal: „Svedeme to na teambulding!" A s přáním nádherných vánoc nechal Midara sundat jednoho zmijozelského a všechny Nebelvírské. A tak vám přejem Šťastné a zelené. Váš Zmijozelský vánoční ozdobný slintající řetěz.