A losos je zpátky!

Vzbudil mě nějaký podivný šramot a něco mne studilo u nohou. Když jsem se konečně vydrápala do sedu, tak mi zrovna nějaká domácí skřítka sundavala bačkůrky, které jsem si zapomněla sundat, když jsme s holkami tahaly Elen zpátky do postele. Nebyla jsem jediný sklerotik. Serafína se v posteli vyvalovala pěkně v županu. Pousmála jsem se na skřítku a pozdravila: „Ahoj.“ Ona zapištěla a ihned zmizela. To jsem vypadala tak děsně? Sápala jsem se k zrcadlu, abych pohlédla pravdě do tváře. Zas tak děsně jsem nevypadala, stačilo si jen rozčesat vlasy. Tak čeho se ta skřítka tak lekla? To mi zůstává záhadou. No nevadí, rychle jsem se převlékla do uniformy a vyrazila. Ani vlastně nevím, kam jsem chtěla jít. Dorazila jsem tuším do Prasinek? Jo! Tak jsem si to teda zamířila do Prasinek. No vlastně nezamířila, použila jsem letaxovou síť. Hodila jsem prášek do krbu a tam se rozhořel zelený plamen. Vstoupila do něj a vyřkla: „Prasinky, hostinec U tří košťat!“ Před očima se mi zatmělo a probrala jsem se až v nějakém děsně smradlavém pajzlu.

Když jsem se zvedla do něčeho jsem vrazila. Otočila jsem se, abych viděla, cože mě to tak praštilo a znovu jsem padla do mdlob. Byla to taková hnusná…chlupatá..taky smradlavá. No zkrátka prasečí hlava. Pomalu jsem zase přicházela k sobě, když tu ke mně nakráčel hostinský, cože to tu pohledávám a jestli náhodou studenti nechodí spíš ke Třem košťatům. Nehodlala jsem tam dál zůstávat, tak jsem se vyřítila ven. Řítila jsem se, ale jistěže jsem zase nevěděla kam, jak jinak. Náhle se kolem mě rozprostřela tma, až mi z toho přejel mráz po zádech a cosi za mnou se pohlo. Já však neměla tu odvahu se otočit. Na to se ozval starý, skřehotavý hlas: „Ale, ale, kdopak nám to přišel? Vítej v Ďáblově jámě.“ Kde?! Do Merlinových ponožek, žádnou jámu neznám a ani nechci! „Jen jdi hloubějš a hledej to, co je schováno..“ ozval se znovu hlas „ale dej pozor na Ďáblovo osidlo!“ Promerlina, copak v takový díře něco roste? Věděla jsem, že Ďáblovo osidlo je kouzelná rostlina, ale myslela jsem, že roste jen ve sklenících.

Šla jsem teda dál, jak kázal hlas. Najednou se za mnou ozval další, mnohem temnější a mnohem tajemnější. „Hádej hádej hadači, jaké slovo se zde skrývá?“ strachy se mi podlamovala kolena, až nakonec jsem zkusila uhodnout alespoň jedno písmenko: „A?“ Před očima se mi najednou objevilo obrovské bílé A. A také se objevily takové linky. Víte co myslím..no jako kdybyste s mudly hráli oběšence. Hádala jsem dál, ale nedařilo se mi to. Pokaždé, když jsem řekla špatné písmeno, tak ten hlas šeptem zavelel: „Osidlo, vpřed!“ Přede mnou  jsem uviděla velkou jámu, kam by se vešlo minimálně pět lidí. Když jsem zkusila hádat R, tak do mě osidlo strčilo a já spadla do jámy. Nahoře se ozýval dívčí hlas: „Uhni, nemám na to celej den!“ Když si dívka chtěla spokojeně překročit jámu, ve které jsem se válela, tak místo toho nakoukla dovnitř, chytla mně za límec a vytáhla ven. „Díky“ pípla jsem, když jsem znovu spatřila denní světlo. „Nemáš zač“ usmála se a já si začala všímat jejího oblečení. Byla oblečená celá v červeném, tak jsem usoudila, že asi bude z Nebelvíru.

„Já jsem Kris“ podala jsem jí ruku po chvíli mlčení. „Těší mě, já jsem Briseis, ale všichni mi říkají Bris“ stiskla mi ruku a já jsem se usmála. Společně jsme zamířily na máslový ležák ke Třem košťatům. Bris už musela brzy jít, tak jsem u košťat zůstala sama a když jsem si objednala další máslový ležák, tak se na mně Rosmerta utrhla, že studentům nenalévá. „Copak je máslový ležák alkohol?“ podivila jsem se. „Ne, to není, ale medovina ano!“ opáčila Rosmerta. Vtom ke stolu přicupitala osoba v zeleném hábitu, kterou jsem již znala. V ruce měla žabí skleničku a na hrudi zlaté, pěkně naleštěné zlaté péčko. Barbara! Zmijozelská primuska, to je moje záchrana! Taky, že byla. Rosmertu uklidnila, tak, že jí řekla, že jsem teprve nováček, takže se v nápojovém lístku ještě tolik neorientuji a neukazuji na nápoje s takovou jistotou jako ona. Byla jsem jí tááák vděčná, ale stihla jsem jen poděkovat, potom už jsem se musela vypařit.

Dorazila jsem do dívčí nováčkovské ložnice a spatřila Safiru, která se natáhla přes mojí postel a přes postel Nicol, která jí měla hned vedle. Povzdechla jsem si a začala Safiru budit. Když dorazila ještě Evelina, tak se nám to konečně podařilo. Když jsme jí ale deportovaly do její postele, tak padla Evelina a usnula. No super, pomyslela jsem si. Dotáhla jsem jí do její postele a když jsem dorazila k té svojí, tak jsem taky vyčerpáním padla. Jo, v otrhané a zaprášené uniformě.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ