Jací jsme hadi II

Před nějakým časem jsem se tu věnovala úvaze, jací jsme vlastně hadi. V závěru článku jsem vyzvala čtenáře, aby mi poslali sovu s přiznáním, jací jsou hadi oni. Ať víme, s kým se v kolejce potkáváme.

No, lezlo to z vás jak z Merlinových pletených ponožek. Nicméně pár přiznání tu mám.

„Já nevím, no, tak třeba ten taiwan,“ přišla mi první sova. Domnívám se, že to sova zase nějak nezvládla. Zřejmě se jedná o taipana (Oxyuranus). To je fakt průšvih, jestli toto potkáváme v kolejce. Je jich pár druhů, ale člověk si nevybere. Agresivní a jedovaté je to víc, než je zdrávo. Úmrtnost je dost vysoká, téměř stoprocentní. Sice existuje velmi účinné sérum, ale, ruku na srdce, kdo z nás ho nosí po kapsách? Na štěstí žije až v Austrálii… a pak ještě tady, ve Zmijozelu.

Bradavičník jávský (Acrochordus javanicus) sedí ve vaničce hned vedle „taiwana“. Živí se rybami, z vody téměř nevyleze, hlavně ne z té teplé. Na souš vylézají pouze paničky, aby poklábosily a porodily živá mláďata. Bradavičník je velmi schopný potápěč, nicméně i on se musí nadechovat nad hladinou.

„Něco takového obyčejného, nenáročného, něco hezky barevného.“ Tento popis mi připoměl užovku pruhovanou (Thamnophis sirtalis) ze Severní Ameriky. Je přizpůsobivá, klidná, nejedovatá, nekouše. Často ji chovají v domácích podmínkách. Nejkrásnější je pak ta z okolí San Francisca. Pak samozřejmě ta naše, zmijozelská. Nemá ráda poušť, kdo by také měl, že? Ale vodu opravdu miluje a ráda se pohybuje i v blízkosti lidí.

Nechápu, proč musí jedovatí hadi tolik přitahovat pozornost. Dalším spolužákem je totiž zmije levantská (Macrovipera lebetina). Normálně žije v Asii a Severní Africe. Je fakt dost velká, co neuštkne, to uválí. Nekonečné množství odstínů šedi, to je její nejčastější obleček. Loví především v noci, takže často uštkne venkovní spáče, kteří ji omylem zalehnou. Když uštkne, může se stát, že i přes aplikaci séra je třeba přistoupit k amputaci postižené končetiny.

„Nejsem moc vidět, ale umím se naštvat,“ říká se v dalším přiznání. Křovináč sametový (Bothrops atrox). Přilezl z Jižní Ameriky, kde je postrachem všeho obyvatelstva. Vidět není, ale lidé umírají. Přestože je vzdáleným příbuzným chřestýše (i ten u nás studuje), nechřestí.

Překvapilo mě, že se tu někdo hlásí i k odkazu primitivních hadů. Vinejš červený (Anilius scytale) doplácí na podobnost s korálovcem. Domorodci ho často zabijí, co kdyby náhodou. Je to zvláštní had, skoro ještě ještěrka. Má jedinečný způsob obrany. Jeho ocas vypadá stejně jako hlava. V případě, že na něj někdo zaútočí, skutečnou hlavu ukryje pod tělem a hrozivě vztyčí – ocas. V případě útoku tak zůstane hlava nepoškozena. A nepřítel ho kousne do … . Žije většinou v podzemí, jen občas vylézá na povrch.

Tak jsem vám představila další skupinu našich zmijozelských spolužáků. Pokud se bude chtít ještě někdo představit, bude to fajn.

Keša z Borové

1 komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*