V rámci honu na pentagrámky jsem zjistila, že mám zveřejnit svůj podařený úkol či soutěž.  Tak jsem přemýšlela, co by mohlo alespoň trochu  zaujmout a zároveň to bylo hodnoceno kladně. Nakonec jsem našla toto, tak se koukejte vzdělat. :-))

Muž středních let, viditelně cizinec, stál ve dveřích místního vykřičeného domu a sledoval, co se uvnitř děje. Protože, překvapivě, se tu neděly ty věci, které by člověk u vykřičeného domu dbalého své pověsti očekával. Zákazníci se totiž shlukli u zadní zdi, u které stál nějaký člověk, oblečený sice rozevlátě, nicméně celkem na úrovni. Něco vykládal, přitom kreslil cosi uhlíkem na špinavě omítnutou zeď. Pak kreslit přestal, vzal do ruky nějaké dva předměty, vyčkal pozornosti přítomných a věci ve stejnou chvíli pustil. Všichni začali nadšeně křičet, tleskat, výskat a hýkat. Další korbel přistál na stole u přednášejícího. Ten se s úsměvem uklonil davu a z hluboka si zavdal. Mladá dívka, poměrně hezká, její řemeslo se na ní ještě nestihlo podepsat, se pak ještě na něco ptala. Otočil se ke zdi, shýbl se pro kousek odlomeného uhlí a  chtěl něco napsat. Zarazila ho, bylo zřejmé, že psané informace jsou pro ni celkem bezpředmětné, neumí číst. Proto jí začal odpovídat slovy a gesty. Po chvíli přikývla, dala mu pusu na tvář a odešla. Postupně se každý začal věnovat svému, tak se posadil ke stolu a dopíjel nápoj ve svém hrnku. S díky přijal pozdní večeři a pustil se do ní s náramnou chutí.

Cizinec pochopil, že teď je pravý okamžik. Zamířil proto k osamělému muži a jeho večeři. Pozdravili se. „Pan Galilei?“ zeptal se cizinec. Jeho tvrdý přízvuk byl zřejmý.

„Kdo se ptá?“ otřel si ústa do rukávu, jak bylo zvykem.

„Jsem Hans Lippershey z Middelburgu. Přivezl jsem vám…“

Prudce se zvedl od stolu, až židle upadla. „Dalekohled!“ vykřikl nadšeně. Popadl distingovaného cizince za paži a prudce jí zatřásl. „Buďte vítán v Padově. Jakou jste měl cestu? Co dalekohled? Je v pořádku? Čočky…“

Musel se usmát. Je přesně takový, jak se o něm říká. „Všechno v pořádku. Přijel jsem osobně, abych cestou dohlížel na opatrnou přepravu. Člověk nesmí nikomu věřit…“

„Kde ho máte? Už jste se ubytoval? Musím ho vidět. To je… člověče, víte vůbec, co jste vymyslel?“

Tentokrát se Lippershey spíš ušklíbl, než usmál. „Nemyslím, že by to bylo až tak důležité. Pro mě tedy. Věřím, že vy najdete lepší využití.“

Galilei se rozzářil. „Musíme se podívat, pojďte, koukneme hned teď!“

„Není složený,“ snažil se brzdit jeho nadšení, ale věděl, že je to marné.

Šli starým městem, lucerna, kterou si nesli, osvětlovala jen nejbližší okolí. Galileovi to však nevadilo. Vypadal, jako by všude svítilo slunce. Sám byl rozzářený tak, že ho svým zjevem Hansovi připomínal. Ve skutečnosti byl jako malé dítě. Zatáhl svého nizozemského společníka stranou hlavní ulice, skryl lucernu, aby je neoslňovala. Ukazoval pak někam k nebi posetému malými světýlky. „Tam, vidíte?“ ukazoval směrem, kterým ležel Jupiter. Ne, že by to Hans věděl. Tak se alespoň snažil být zdvořilý. „Jsou tam, vím o nich. Cítím je tam. S vaším dalekohledem to dokážu.“

Přikývl. Znal tohle zaujetí pro věc. Sám se s ním často potýkal při své práci. „Jen nezapomeňte na svého krajana Bruna. Hoříte pro vědu, dejte si pozor, abyste pro ni nehořel skutečně.“

Galileo ho neposlouchal. Byl v zajetí svých představ o měsících obíhajících kolem Jupitera. Teď je uvidí i ostatní.

Brzy byli v hostinci, ve kterém se Hans ubytoval. Když ho majitel hostince poznal, odvedl ho osobně do místnosti, kde před pár hodinami složili cenný náklad. Sice přitom mumlal něco o nekřesťanské hodině, ale několik mincí netrpělivě vhozených do jeho dlaně, jej umlčelo. Hans zjistil, že teď je tu zbytečný. Nechal Galilea s dalekohledem a šel spát.

Léta běžela a do nizozemského Middelburgu jen občas zavítaly zprávy ze slunné Itálie. Avšak kdykoli se Hans podíval tam, kde leží Jupiter, věděl, že na Medičejských hvězdách je vyryto i jeho jméno.

Keša z Borové