Přemýšlela jsem, kam bych letos vyrazila na dovolenou, kdybych na to ovšem měla a po prolistování několika katalogů jsem si uvědomila, že dovolená s cestovní kanceláří je sice pohodlná, více méně bez problémů, avšak člověk toho moc nevidí. Tedy, vidí to, co si jiní myslí, že by měl vidět. Pochopitelně se pak nedostane na to ostatní. Už dřív jsem to začala řešit tak, že sice jedu s cestovní kanceláří, ale už dopředu hlásím, že se od nich trhnu a na místě si budu jezdit po svých výletech.

Když se podíváte do nabídek našich cestovek, začnete mít pocit, že kupříkladu Toskánsko se skládá ze čtyř, pěti velkých měst. Mezi nimi je zřejmě vakuum. Jistě, Florencie je nádherná, Pisa, Siena, San Gimignano, Lucca a podobná města patří mezi skvosty. Ale Toskánsko je především země vína, obilí, oliv a dobrých lidí. Tuto kombinaci zpravidla ve velkém městě nepotkáte. Posledních několik let tam jezdím a chodím po vesnicích, obdivuji lidovou architekturu, vesnický život, ochutnávám ze soukromých sklípků. Jedním z městeček, které pokaždé ráda navštívím, a která vám chci teď, spolu s Hadím králem představit, je Bolgheri.

Nachází se v provincii Livorno, nedaleko železniční tratě mezi Livornem a Piombinem. Zastávka, která se jmenuje Bolgheri, je však od městečka samotného ještě nějaký ten kilometr vzdálená. Podle italské turistické mapy jsou to kilometry čtyři, ve skutečnosti si k tomu ještě takových pět, šest přidejte. Bohužel, zatím se mi nepodařilo objevit nějakou přívětivou trasu, proto tam chodím po silnici. Ta je lemována vysokými cypřiši, opravdu lemována a opravdu vysokými. Člověk by řekl, že tak bude poskytovat dostatečný stín v letním žáru. Nějak to nevyšlo. Nicméně, člověk se cítí tak nějak dobře, když si uvědomí, že kráčí po nejkrásnější, nejdelší (téměř 5 km) a nejznámější italské cypřišové aleji.

Město samotné není nijak velké. Shora popsanou alejí se dostanete k poměrně zachovalému hradu, který patřil rodu Gherardesca, což je jedna z nejstarších šlechtických rodin, kdysi jim patřila rozsáhlá panství, především v Toskánsku. Hradem projdete do města.

Na první pohled vypadá Bolgheri jako každé jiné malé městečko v Toskánsku. Vlastně i na pohled druhý, třetí, čtvrtý… Všude kolem rostou cypřiše, olivy a vinná réva. Okolí Bolgheri je totiž vyhlášeným vinařským krajem. Na konci městečka je hřbitov, ale tam jsem se nikdy nedostala. Pokaždé tam obchází někdo, kdo vypadá, jako hlídač. Vyloženě mě nevyhazoval, ale bylo zřejmé, že mě tam nerad vidí. V jednom místě pak stojí starý olivovník, a když říkám starý, myslím tím opravdu starý. Přibližně z roku 1720.

S tímto městečkem je spjato jméno Giosue Carducci. Byl to italský básník žijící a tvořící především ve druhé polovině 19. století. Nositel Nobelovy ceny. Jeho nadšeným překladatelem do češtiny byl jedinečný Jaroslav Vrchlický. Carducci byl, zdá se, pěkný řízek. I na Itala žil poměrně rozverně, nicméně celou svou duší byl oddán svému národu. Psal pro něj, provokoval, nazýval věci pravými jmény. Bojoval za svobodu, fyzickou i duševní. Italové jej dodnes milují a jeho dílo je stále živé.

Přestože je mezi Italy Bolgheri dobře známé, dorazí do něj málo turistů. Nemá totiž moře. Možná se to podepisuje na ekonomice města, nicméně pro náhodného návštěvníka je to požehnání. Nikde žádný dav, jen sem tam se míhají lidé, jak míří za svými každodenními povinnostmi.

A víno tam mají skvělé.

Keša z Borové