Není jednoduché otisknout pořádný rozhovor, který by byl poutavý, měl jakousi kostru a lidem se ho chtělo číst. Nebudu zastírat, že na články do HK nejsem odborník (tohle je můj první), proto rozhovor s Lilien Emity Meissed (havraspárskou studentkou 1. ročníku rozšiřujícího studia) raději ani nenazývám rozhovorem – spíš přátelským posezením nad zmrzlinovým pohárem a sklenicí mléka. 

Hedvika Wiletová > Vítám tě v těchto prostorách, kde budeš vyzpovídána tak, abys prozradila i věci, o kterých nevíš 😛

Lilien Emity Meissed > A sakra, začínám se bát:D Ale díky za přivítání:D

Hedvika Wiletová > Ono to zas tak zlé nebude 😉 sama ještě nevím, na co se tě budu vlastně ptát… Koukám, co to s sebou taháš za bichli. Není to fyzicky náročné?

Lilien Emity Meissed > To doufám, že to nebude zas tak zlé 😀 No naštěstí existují kouzla, takže to náročné není ani trochu 😀 Ale jinak je to naše havraspárská kniha poselství, můžeš jí naleznout i v knihovně:)

Hedvika Wiletová > Aha, zdála se mi jaksi povědomá. Ale i když to není fyzicky náročné, není zbytečné ji s sebou pořád vláčet? Co v sobě skrývá tak důležitého, že by ji měl mít člověk neustále u sebe? 🙂

Lilien Emity Meissed > Není to zbytečné, to rozhodně ne. – zakroutí rozhodně hlavou – V té knize je všechno, co by měl vědět správný havraspárec a tak si ji sem tam vezmu sebou, abych si to zase všechno zopakovala, je toho hold na zapomatování mnoho. 😀

Hedvika Wiletová > No, vypadá to na delší počtení 😀 – dál ji upřeně pozoruje – Musím říct, že ti to moc sluší, a přesto je vidět, jak dbáš na bezpečnost. Správné maskování, kniha na zahnání nudy, lapač snů pro případ nouze… – zarazí se – A ten funguje jak?

Lilien Emity Meissed > Je to trochu delší, ale rozhodně zajímavé! – usměje se a trochu si poposedne, když ji Hedvika tak upřeně pozoruje – Ehm, no děkuju. – uculí se a pak pohlédne na svůj lapač snů – No inu to je takový skvělý pomocník, odhání zlé sny a pohlcuje ty nejhezčí, aby zůstaly aspoň někde uchovány, když hlava zapomene. A pro mě je to takový symbol snových nadějí, že se třeba ty sny někdy splní… – směje se –

Hedvika Wiletová > To je hezké – na chvíli se zasní při pohledu na lapač – , to se máte, vy havraspárští. Abychom se ale trochu odklonili od tvého outfitu – přestane Lilien zkoumat – , jak vnímáš to, že nám končí další školní rok? A jak jsi spokojená s jeho průběhem?

Lilien Emity Meissed > No nestěžujeme si. – usměje se a oddechne si, když už není pod lupou její vzhled – Já jsem se na konec roku těšila, byl to rok plný něčeho nového, nových poznatků a fajn chvilek, ale také hodně práce, takže už se těším na trochu toho oddechu. – směje se – Spokojenost,… no jak se to vezme. Sama za sebe spokojená jsem, užila jsem si ho, jak jen to v danou chvíli šlo. A když se na to podívám z pohledu koleje, tak musím říct, že to mohlo být lepší, ale také horší, takže asi takový střed. Jen doufám, že příští rok bude zase trochu živější. A to jak z pohledu Havraspáru, tak celého Hogu. – usměje se –

Hedvika Wiletová > Jak to myslíš, živější? Co bylo na tom letošním mrtvého? – zeptá se s úsměvem, zkoumavě –

Lilien Emity Meissed > . – zamyslí se – No jak sis určitě všimla, Havraspár byl ze začátku roku první v bodování a nyní už je celkem jasné, že bude poslední, prostě jsme usnuli v bodech a poté tak trochu i v koleji. Ale byly i světlé chvilky, zas tak katastrofální to v koleji nebylo, ale to bodování prostě usnulo. – pokrčí rameny – A myslím, že takový DV, soutěže… atd by také mohly mluvit o svých černých spících chvilkách, ale snad už se to zase všechno probouzí z toho zimního spánku. – směje se –

Hedvika Wiletová > Myslím, že na tom jsme dost podobně – zamrká a v duchu ocení trefné přirovnání k zimnímu spánku – , zajímalo by mne, kde berou červení tu energii.. Co se týče soutěží, jsi v Havru na vysoké příčce v žebříčku bodování a mne by zajímalo, jaké procento soutěží tě opravdu chytne a baví? Popřípadě jaký typ soutěží to je? Myslím si, že hodně lidí zná ten pocit, kdy tvoří soutěž kvůli bodům a musí se do toho tak trošku dokopat.

Lilien Emity Meissed > Až na to, že vám se podařilo vyhrát famfrpálový pohár. – zasměje se – Ale ano, červení jsou šílenci, kolikrát si říkám, že tam musí mít na ty lidi snad stroje nebo co. – směje se při té představě – No v tom bodování jsem takhle vysoko, protože jsem si na začátku nabrala spoustu předmětů a snažila se soupeřit s jedním červeným… ale pak mě předehnal a mě docházely síly, takže jsem ty předměty začala redukovat a no… prostě se tomu rošťákovi musím poklonit, že mě takhle dostal. – usměje se – Ale zpátky k těm soutěžím… abych pravdu řekla, tak se mi líbí tak 40-60% soutěží, ale udělám jich třeba jen 30%… – směje se – Jednak na to povětšinou není moc čas nebo jsem líná anebo prostě zapomenu. Doufám tedy, že tento rok to bude jiné, jelikož snad bude i méně kolejní práce na mých ramenou. – směje se – To je různé, někdy mě zaujme básnění, někdy kreslení, někdy úvahy či hledačky/luštěnky… ale povětšinou záleží na tom, co mají za téma. – usměje se – A s tím bodovým dokopáváním se to znám, ale zase to nepřeháním, když to nejde, tak to hold nejde. – směje se –

>Hedvika Wiletová > No, famfrpál bohužel není mojí zásluhou ani v nejmenším – zasmuší se – , ale obdivuju ostatní, že to dokázali. Máš pravdu, že je to jakási náplast na náš bodovací deficit. Když jsme u těch soutěží, ještě by mne zajímala jedna věc: zdravíš na začátku každého vypracování? – zakření se – Popřípadě proč si myslíš, že by se to tak mělo dělat. Přeci jen při vypracovávání úkolů do mudlškoly člověk taky ze všeho nejdříve nepopřeje učiteli hezké odpoledne…

Lilien Emity Meissed > Vždycky se nějaká zásluha najde, minimálně to, že jsi zelená, a patříš do vítězné koleje. – povzbudivě se zasměje – Dobrá otázka. – pokývá hlavou – A musím říci, že já zdravím a zdravit budou. Ač se přiznám, že když jsem tu byla jako to pískle, tak jsem nezdravila a doteď se za to trošku stydím. – směje se – Sice máš pravdu, že u mudlů tak nezačínáme, ale tam se teoreticky počítá s tím, že úkol předáš profesorovi osobně a tak ho také osobně pozdravíš. U nás se o doručování úkolů a soutěží starají sovy či soutěžní skřítkové a tak je podle mého fajn, profesora při onom vypracování pozdravit alespoň písemně. Já osobně to beru třeba tak, že píšu dopis a v tom se prostě zdraví. Některým profesorům napíšu krom pozdravu i něco víc, protože je třeba znám i jinak, než jako fialové, ale i když je neznám nebo nemám co říci, tak pozdrav je první, co píšu. Profesoři jsou také „jen“ lidi, které potěší přístup, který je trochu osobnější než ten alá „tady máš soutěž a naval body/srpce“. – zasměje se –

Hedvika Wiletová > Děkuji za pro mě velmi zajímavý názor, budu o něm určitě přemýšlet. Asi to beru trošku jinak, nu. Nechci se hádat, ale profesor mne přeci také nezdraví a to jak při zadávání, tak při vyhodnocování, které navíc mnohdy chybí. Přijde mi to prostě trochu mimo – asi to bude tím, že to neberu jako dopis.. Ale pana Nicha zdravím – on si o to vždycky tak hezky řekne 😛

Lilien Emity Meissed > Nemáš za co. – usměje se – Však ano, každý to bereme nějak. – usměje se – Já si zase říkám, že mi ten pozdrav prostě neublíží, tak proč bych nepozdravila. To máš asi pravdu, že většina nezdraví, ale třeba v předmětech tě pozdraví na hodině… – směje se –

Přiznám se, že soutěže p. Nicha dělám hodně málo, povětšinou mi přijdou moc složité na mou hlavu nebo mi třeba nesednou. – směje se – A pokud si pamatuju, tak i slečna Monny si o ten pozdrav říká, tak možná už jsem vycepovaná od ní, to víte, to by bylo peklo, kdybych ji nepozdravila… – směje se –

Hedvika Wiletová Však v pohodě – usměje se – pokud bys chtěla něco vzkázat čtenářům HK, bylo by to určitě vítáno. Jinak ti moc děkuju za příjemný rozhovor a přeju ty nejhezčí sny v lapači a hodně štěstí v příštím školním roce – usměje se –

Lilien Emity Meissed > Jejda, vzkaz… – zasměje se a dlouze se zamyslí – Asi jen to, aby měli na paměti, že užívat si hradního kouzla se vším všudy je to nejlepší odreagování od mudlů a jejich praštěných výmyslů. – zasměje se – Já také děkuji, to štěstí budeme asi potřebovat všichni. – usměje se –

Hedvika Wiletová