Hadí král je osobitý časopis, to ví každý. To, že nějaká pravidelná vydávání nejsou v kurzu, ví také každý. Konečně ale nastal čas odhalit pravdu. Byla jsem donucena napsat a vydat tento článek na podnět těch, kteří opravdu HK ovládají. Našich geniálních magických tvorů.

Všechno začalo tím, že Tydynka přinesla kotě maguára. Bylo děsně ňuňu a roztomilé a ťuťu a heboučké a mňoukalo a mělo tři kvadriliony různých oblečků a nejlepší jídlo, co se dalo sehnat, protože… Tydynka.

Vyrostl z něj samozvaný vládce redakce. Sedí na šéfredaktorském křesle, nechává se krmit samými lahůdkami a když vejdete do redakce neohlášení – nebo se mu prostě nebudete líbit – můžete se vsadit, že vás přepadne ze zálohy. A ne, není to dvakrát příjemné. Má ostré drápy a zuby. V přítomnosti Tydynky je to ale pochopitelně nejhodnější vrnící maguárek na světě… Je velice citlivý na nevhodné barevné a módní kombinace a pokud nepoznáte lososovou od béžové, nebude vás mít rád. On VÍ, jak vypadá losos.

Pak tu jsou žáby. Všechny tři. Skáčou po hlavách redaktorů i samotného maguára, který si na nich cvičí lovení. Jelikož jsou spolčené, tak si vždy pomůžou. Jsou nehorázně drzé, ale alespoň nemusíme používat mucholapková kouzla. Stejně jako maguár si o sobě myslí, že vládnou celé redakci. Sedí na nejvrchnější polici na zelených polštářcích a kvákají tak, že z toho všechny bolí hlava. Ale sáhněte Žábě na žáby…

Jejich oblíbenou kratochvílí je skočit píšícímu redaktorovi na ramena a hlavu a pozorovat, co píše – a pochopitelně to halasně komentovat. Každá jinak. Najednou.

Cerri jednou dostala k nespecifikované příležitosti vejce dráčka zakrslého, kterého lze chovat i v domácnosti. Jeho nejoblíbenější pochoutku – žáby – mu musí odpírat, jinak by je oba Barb ukamenovala. V důsledku toho je nerudný, sarkastický a jen tak podpaluje, co se mu zrovna zachce. Je vrchním prudičem celé redakce a – jak jinak – považuje se za jejího šéfa. Rozvaluje se ve svém hnízdečku uprostřed na vyvýšeném podstavci, který si vynutil, všechny přezíravě pozoruje a neoblíbencům chrlí oheň na kotníky. Jeho korektura spočívá v tom, že pokud se mu článek nelíbí, tak článek prostě zmizí a zbyde po něm se štěstím trošku popela.

Baziliščí dvojčata Anastázie a Sebastian (Stázka a Sebík jim smí říkat jen pár vyvolených, snad mě za to nesežerou…) navštěvují redakci pravidelně. Prošmejdí, co můžou. Redaktoři jsou instruováni, že v jejich přítomnosti mají mít zavřené oči. Sice se tak dost špatně píše, ale alespoň nemáme duší redakci… Kupodivu nesežrali ještě ani jednoho z našich dalších miláčků. Ale i oni se považují – jakožto dědicové Ferdinanda, opravdového hadího krále – za šéfy redakce a pokud řeknou, že něco nějak bude, těžko se jim se zavřenýma očima, když vám obmotají nohy a hlavou pohybují proti té vaší, odporuje.

Pokud tedy nějaký redaktor chce napsat článek, musí nejdříve sebrat odvahu přijít někam, kde mu někdo bude neustále do všeho kecat, podpalovat mu práci, pokud nebude perfektní, skákat mu na záda a trhat oblečení, které k sobě neladí – a ještě to vše bude muset zvládnout poslepu a dávat si pozor, aby na nic nešlápl. Protože to by opravdu nemusel přežít.

Teď v létě nastává pravá vláda těchto úžasných bytostí. Uvidíme, kdo na konci prázdnin opravdu povede redakci, jestli vůbec někdo. Těšte se. Oni se těší zcela jistě…