Od porotců Sedmiboje se očekává, že budou nestranní, budou hodnotit jen práci jako takovou a na nic jiného koukat nebudou. S tím jsem do Sedmiboje šla i já. (Konečně jsem s něčím do Sedmiboje vůbec mohla jít.)

Bylo nedělní, termínové ráno jako každé jiné. Válela jsem se v posteli a nadávala na své já v minulosti, které mi nechalo k opravení tolik úkolů. Zatraceně, mé minule já! Nechtělo se mi ovšem vstávat a jít hrad zkoumat po svých a tak jsem sáhla po svém mudlovském démonku, na kterém jsem plánovala do hradu nakouknout alespoň vzdáleně.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem ve Velké síni zaslechla ozvěnu o tom, že se něco děje v Aréně! To už Sedmiboj začal?! Ne až zítra?! (Hrad by měl zapracovat na informovanosti svých porotců!) A tak jsem se vydala do Arény. Ale ta zrada přišla hned při vstupu! To je tak typické. Chci z člověka vytáhnout peníze, tak dám všechny ty cedulky hned k hlavnímu vchodu! Původně jsem se chystala plácku s nápisem Cena sympatie vyhnout, ale bohužel jsem byla rozespalá a tak jsem omylem zavadila o cedulku s nápisem Keša z Borové. Jaké bylo mé překvapení, když se v tu ránu u mě hned objevil skřítek a natahoval pazourek, abych mu do něj vložila své poctivě vydřené peníze! Samozřejmě jsem odmítla, že nehodlám nic takového, jako Cena sympatie, podporovat. Skřítek mi ovšem sdělil, že tím, že jsem ťukla do slovíčka podpořit u jména slečny Keši, jsem jí vyjádřila podporu, a tedy musím zaplatit. Zatraceně, tyhle marketingové tahy! Tohle je fakt schválně. Člověk je rozespalý, sotva stojí na nohou a oni tady rozmístí jako bludiště cedulky s nápisy jmen Sedmibojařů a tohohle skřítka vydíráčka. S povzdychem jsem vytáhla peníze a spokojenému skřítkovi jsem je vrazila do ruky.

Po pár krocích jsem se ovšem zastavila. Byla jsem rozespalá a tedy i má paranoia přišla až o chvilku později, než je jejím zvykem (obvykle přichází ještě předtím, než něco udělám). Co když mě někdo pozoruje? Obzvlášť ti novináři z Havraspáru, ti bývají všude! A už na mě šly mdloby, jako bych před očima viděla ty novinové články o tom, jak zaujatá profesorka a porotkyně Sedmiboje vyjadřuje své preference ranním hlasováním v Ceně sympatie. Využívá své peníze k nechutným radovánkám při nadržování. Vydržuje své oblíbence, chce jim získat sedm galeonů! Své skryté touhy nedokázala vyjádřit jinak, než hlasováním v Aréně. Zatraceně, paranoio!

Naštvaně jsem se otočila a vydala se zpět k tomu prokletému místu. Žádné redaktory jsem neviděla, ale to nic neznamená, určitě tam jsou. To je tak typické! Došla jsem až ke skřítkovi, který se zatvářil trochu vyděšeně. Možná si myslel, že jsem si to rozmyslela a těch sedm svrčků z něj vymlátím. Popravdě jsem nevěděla, co jdu dělat. Jak jsem se mohla vyvléknout z toho, aby mě obvinili z něčeho, z čehokoliv? Zamračila jsem se a skřítek se zatvářil ještě víc vyděšeně. S povzdechem jsem sáhla do sáčku a ukázala na zbývající zelené Sedmibojařky, zástupce Nebelvíru a následně i na nějaká další náhodně vybraná jména. Původně jsem chtěla pro jistotu zahlasovat pro všechny, ale to mi zas bylo líto peněz. Tohle muselo stačit. Skřítek si myslel, že jsem zešílela, když jsem mu do ruky nasypala drobné. Snad už jsem vypadala méně zaujatě. Naštvaně jsem odešla a ráno bylo zkažené. Naštěstí ve Velké síni byly k snídani tousty, na kterých byly ze sýra naaranžované kočky. Což zlepší den snad úplně každému!

Tak si i vy dejte pozor na podlé marketingové tahy a na nezvládnutelnou paranoiu!

Pro Hadího krále
Tydynka Flyová