Vstupujete na vlhké místo kdesi v podzemí, komnata nejvyšší
potřeby je zahalena vlhkostí a lezavou zimou. Od úst vám jde pára
a nedohlédnete dál, než jen na malý ohýnek plápolající uprostřed, kde již
sedí někteří spolužáci. Plameny čas od času zezelenají a vykoukne na vás
had, který upírá své ohnivé oči jednotlivě na každého, kdo sedí kolem ohně.

Tak započala zmijozelská výprava
k získání daru a jen co bylo klubko studentů dostatečné veliké, všichni se
vydali chodbou, jejíž strop připomínal kostru zvířete – ne, nebyla to kostra
baziliška, přesto, že se jde do KNP přes dívčí umývárnu, protože to by byla
díky zmijozelským stále obalena masem a šupinami.

Po chvíli výprava opustila pohodlné
útroby chodby a věřte, že po tom, co následovalo, by si každý přál zůstat,
místo aby se klikatil a klesal níže a níže v hrubě vydolovaném tunelu
plném vlhkosti, plísně a kořenů, o které nikdo naštěstí nezavadil, jinak by na
vlastní kůži poznal sílu ďáblova osidla, které by ze sebe nevydalo ani jednu
fazolku, co chutná jako suchý z nosu.

Přesto bylo nutné s rostlinou bojovat, to když
zatarasila cestu dál a než kdokoli stihl vytáhnout hůlku, kořeny se zformovaly
do hádanky.

Po chvíli váhání a přemýšlení nad
několika variantami – kdy pro jednu z nich s velkou pravděpodobností
rozhodl poslední verš – naše Sušenka zvolala jméno, po němž kořeny zmizely, a
skupinka odvážných mohla pokračovat chodbou dál, až je jejich kroky zavedly na
kamenné rozcestí, z kterého se mohlo odejít hned třemi dveřmi, avšak ani jedny
nebyly odemčené. Po seslání kouzla Alohomora s neúspěšným účinkem, chtěla
skupinka nebojácných zelených dveře proklít – i když už pár kleteb dávno padlo
a nebyla k nim zapotřebí hůlka – v tom se však objevil ohnivý nápis a
runovec, následovaný hádankou.

Do sklepení níže vedou troje dveře, však jen jedny správné jsou. Jak
však uhodnout, které k cíli dovedou? V tom zjevil se runovec, tři hlavy k vám
vzhlíží, každá hlava jedny dveře střeží, tak pro které se rozhodneš? Levé
dveře, či snad pravé? Chceš-li projít prostředními, cestu tvojí hadí ocas kříží,
tak obezřetně našlapuj, nebo budem bez daru!

Studenti přemýšleli a dívali se
střídavě na hada, co do nich opíral své oči jako korálky a na dveře za každou
ze tří vztyčených hlav. Věděli, že hlava snílka ani kritika jim nepomůže,
ale která byla tou zvanou plánovač, za kterou se skrývaly ty správné dveře?

Po dlouhých dohadech se zvolily
dveře, pro které byla naše Elaniskaještě před hádankou – jasný důkaz toho, že
mají hadi šestý smysl – protože zámek okamžitě cvakl. Hned po jejich otevření
však výprava zaváhala, jestli zvolila správně, jejich uši totiž zaplavil nářek
a křik z kamene vytesaných hlav.

První hlava
> Cizinci, bojte se, živí neprojdete!

Druhá hlava
> Uííííííííííííííííííííííííííááááááááááá!

Znělo, jak zelení procházeli chodbou.

Třetí hlava
> Vidím smrt, vaši smrt, vidím jííííííííííí…. – zoufale vykřikuje –

Čtvrtá hlava
> Pomozte mi, prosím, pomoc!!!

A kdo by to byl řekl, Cerri se
jich zželelo – chtěla jim pomoci, i když spíše svým uším, ovšem seslané kouzlo
Silenciomělo jediný efekt, a to hejno netopýrů, které však napomohlo
k rychlejšímu průchodu chodbou. Výprava, za kterou stále doléhalo ječení
hlav, nebo jim jen znělo v uších, doběhla až k souboru lávek obrostlých
rostlinami a mezi sochy, které tam stály očividně velmi dlouho, protože školník
by se z toho nepořádku na nich vy-víte-co. Ale zpět k výpravě, která
nad schody zahlédla nehybnou postavu, co do nich upírala svůj pronikavý zrak.
Zjevem to očividně nebyl žádný švihák, když Elanis připomněl Nekra, ale není se
čemu divit, když podle slov samotného Strážce, byl vybrán samotným Salazarem, a
to je pěkná řádka školních let!

Strážce> Vítejte, cizinci – pronesl mrazivým hlasem bez výrazných emocí –

Strážce> Já jsem Strážce, vyvolený samotným Salazarem, jehož poklad
střežím…

V tom Suš vykřikla to, co
všechny zajímalo – Co je to za poklad?

Strážce> Vy si troufáte? Pak vězte, že pokud neuhodnete mou hádanku, čeká
vás smrt. Dohodněte se dobře, jen jedna odpověď je ta správná. A jen správný
zelený ji zná! Jediný pokus! – tváří se výhružně –

Strážce> – začal
recitovat –

Bez ni nejste nic než prach,

pro ni mají z vás druzí strach

však mějte se moc na pozoru,

i když dostala vás do Zmijozelu

může se otočit proti každému z vás!

Jop, to všem přidalo na náladě, protože všechny napadlo hned
několik možností a také to, že výprava nikdy neskončí, ne zdárně, ale po chvíli
jim pomohla vzpomínka na zařazení, však i vy vzpomeňte na písně moudrého
klobouku…

Nebo to bude Zmijozel,

kde nastane tvá chvíle –

ti ničeho se neštítí,

by došli svého cíle.

A kdo stále tápe, je tu ještě jeden verš z písně před
zařazováním – 

a mocichtivý Zmijozel

si cenil ctižádosti.

Po váhavém vyřčení odpovědi, však při neúspěchu hrozila
smrt, nebo co hůř, mohli byste vypadat jako sám strážce, byla cesta ke staré,
ale zachovalé truhle na kruhovém podstavci volná, ale. Ano, vždycky je nějaké
ale – na truhle byly prapodivné znaky, které by nikdo nebyl schopen rozluštit,
a tak Suši váhavě zalomcovala s truhlou. V tom samém okamžiku se svět
a sklepení kolem zatočil, výprava se řítila barevným vírem, který je obklopoval
a který zmizel až ve chvíli, kdy se všichni svalili na zem v útulně zařízené
Komnatě nejvyšší potřeby…

…i s truhlou!

Ta se zprvu zdála prázdná, byl v ní jen srolovaný
pergamen, kdy u pečeti stálo Zmijozelská
hadí kůže a uvnitř se skrýval text

Po jeho přečtení se v truhle objevila hromada hadích kůží v
dámském, ale i pánském provedení.

Vivat Salazarnálie!